Moravskoslezská Wiki - Příspěvky [cs]

Dolní Sukolom

2026-04-14T10:01:10Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Dolní Sukolom''' (něm. ''Salbnuss'') je místní část města Uničova v Olomouckém kraji. Nachází se na levém břehu Oskavy v nadmořské výšce 245 m.<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Univerzita Palackého. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Svazek III: Okresy: Olomouc město a venkov, Litovel, Šternberk, Mor. Beroun. Ostrava: Profil, 1972, s. 281. Dostupné také z…“

'''Dolní Sukolom''' (něm. ''Salbnuss'') je místní část města [[Uničov|Uničova]] v [[Olomoucký kraj|Olomouckém kraji]]. Nachází se na levém břehu [[Oskava (řeka)|Oskavy]] v nadmořské výšce 245 m.<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Univerzita Palackého. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Svazek III: Okresy: Olomouc město a venkov, Litovel, Šternberk, Mor. Beroun. Ostrava: Profil, 1972, s. 281. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:a543e800-ef3b-11e8-9445-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref>

== Název a znak ==
První písemná zmínka o obci s názvem ''Selplaz'' se nachází v latinské listině z [[13. století]]. Od [[16. století]] se setkáváme s názvem vsi ''Sukolom'' s přívlastky ''Německá'', ''Nová'', ''Dolní'', ''Přední'' a ''Hrubá'', německy ''Unter Eichen'' a ''Salbnuss'', výjimečně ''Santens''.<ref name=":1">SPÁČIL, Vladimír, Vladimír LEŠINGR a Okresní archiv Olomouc. Pečeti a znaky měst, městeček a obcí olomouckého okresu. Olomouc: Městský NV, 1985, s. 67. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:a9832afe1a834273f9628ba61d4aea0c</nowiki></ref>

Nejstarší pečeť Dolní Sukolomi je z roku [[1749]]; v pečetním poli je ze země vyrůstající listnatý strom - dub nebo ořech. V druhém případě by šlo o mluvící znamení (''Salbnuss = ořech''). V otisku jiného pečetidla z roku [[1820]] je listnatý strom, který se jeví jako dub.<ref name=":1" />

== Dějiny ==
V pravěku se na severovýchodním okraji Dolní Sukolomi nacházelo lužické pohřebiště.<ref>Pravěk: časopis moravských a slezských archeologů: Nová řada. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2004, 14(1), s. 388. ISSN 1211-8338. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:911e6b50-6797-11e4-8b87-001018b5eb5c</nowiki></ref>

Dolní Sukolom původně patřila k tvrzi v Horní Sukolomi. Postupně byly její části prodány nebo darovány různým osobám nebo církevním institucím. Od 30. let 17. století náležela k sovineckému panství.<ref name=":1" />

Od roku [[1820]] se na obecní pečeti vyskytoval dub.<ref name=":2">Střední Morava: kulturně historická revue. Olomouc: Memoria, 2012, 18(33), s. 100. ISSN 1212-1134. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:0850d77d-977d-47ea-a453-a8789b5c8bcf</nowiki></ref> Součástí soudního okresu Uničov se spojená obec s [[Horní Sukolom|Horní Sukolomí]] (osamostatnila se roku [[1867]]) stala po zrušení poddanství roku 1849, který byl do roku 1909 součástí okresního hejtmanství Litovel, poté až do zrušení soudních okresů v roce 1949 součástí okresního hejtmanství Šternberk.<ref name=":1" /><ref>DOHNALOVÁ, Emilie, Eva MUSILOVÁ, Jaromír KUBÍČEK a Státní vědecká knihovna (Olomouc, Česko). Bibliografie okresu Olomouc, 2: Ostatní města a obce olomouckého okresu. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1996, s. 29. ISBN 80-85048-65-5. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:56498d87895d8b258524f923a462b341</nowiki></ref>

V období před [[Druhá světová válka|druhou světovou válkou]] se jednalo o vyspělou zemědělskou obec. Cihelna firmy Vodička byla založena roku [[1920]] a mlýn roku [[1932]]. K mlátícímu družstvu založenému roku [[1873]] přibylo v roce [[1924]] elektrárenské družstvo. V roce [[1924]] vznikla organizace [[Německá národní strana|Německé národní strany]], v roce [[1935]] zde uspěla [[Sudetoněmecká strana]].<ref name=":0" /> V roce [[1930]] byla obec přifařena k [[Římskokatolická farnost Uničov|uničovské farnosti]] (od [[Římskokatolická farnost Dlouhá Loučka|farnosti Dlouhá Loučka]]).<ref>Střední Morava: kulturně historická revue. Olomouc: Memoria, 2023, 29(53), s. 157. ISSN 1212-1134. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:16f632d1-1634-11f1-9cbd-eacb29bdf203</nowiki></ref> V letech [[1938]]-[[1945]] používala obec na úředním razítku nacistickou říšskou orlici s hákovým křížem. V té době také byla součástí [[Landrát Šternberk|landrátu Šternberk]].<ref name=":0" /><ref name=":2" />

Dolní Sukolom byla osvobozena 6. května 1945. Správní reformou se roku [[1949]] stala součástí politického okresu [[Šternberk]]. Od roku [[1960]] je místní částí města [[Uničov|Uničova]] a [[Okres Olomouc|okresu Olomouc]].<ref name=":1" />

[[Jednotné zemědělské družstvo]] Dolní Sukolom působilo v letech [[1953]] až [[1974]]. Založení družstva III. typu bylo schváleno [[28. březen|28. března]] [[1953]]. V roce 1955 postavilo novou drůbežárnu pro 250 kusů a v roce 1957 další dvě. Adaptacemi získalo 2 kravíny, 2 odchovny mladého dobytka, 2 porodny prasnic a 2 vepříny. Do strojního parku získalo roku 1959 dva traktory, samovaz a dvě mlátičky. K [[1. leden|1. lednu]] [[1974]] se stalo součástí integrovaného [[Zemědělské družstvo Újezd u Uničova|Jednotného zemědělského družstva Újezd u Uničova]].<ref>BURGET, Antonín, Vladislav GALGONEK, Milan HOŘÍNEK a Pavel VRANA. Socialistické zemědělství v okrese Olomouc. Olomouc: OV Svazu družstevních rolníků, 1989, s. 159. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:bebe1800-2623-11e8-8b05-005056825209</nowiki></ref><ref>Olomoucký archivní sborník. Olomouc: Státní okresní archiv v Olomouci, 2004, 2004(2), s. 43. ISSN 1214-4711. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:6b8a316e-a05b-41d0-b919-ad5740740277</nowiki></ref>

== Obyvatelstvo ==
Po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] bylo většinové německé obyvatelstvo odsunuto. V roce [[1918]] se v obci objevila slovanská menšina.<ref name=":0" />
{| class="wikitable"
|+
!Rok
!1880
!1900
!1921
!1930
!1950
|-
|Počet obyvatel
|342
|321
|284
|293
|222
|}

== Zdroje ==
[[Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]
[[Kategorie:Vesnice v Olomouckém kraji]]
[[Kategorie:Uničov]]

Československo

2026-03-21T09:31:19Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Československo''' (v různých obdobích pod oficiálními názvy ''Československá republika'', ''Československá socialistická republika'' či ''Česká a Slovenská Federativní Republika'') byl státní útvar ve střední Evropě existující mezi lety 1918–1992. Pro dějiny Moravy a Slezska představuje toto období éru napětí mezi tisíciletou zemskou identitou a moderním centralismem, ale také epoch…“

'''Československo''' (v různých obdobích pod oficiálními názvy ''Československá republika'', ''Československá socialistická republika'' či ''Česká a Slovenská Federativní Republika'') byl státní útvar ve střední Evropě existující mezi lety [[1918]]–[[1992]]. Pro dějiny [[Morava|Moravy]] a [[Slezsko|Slezska]] představuje toto období éru napětí mezi tisíciletou zemskou identitou a moderním centralismem, ale také epochu zásadní industrializace a sociálního vzestupu.

== Vznik Československa a první republika ==
Vznik Československa je v moderní historiografii často líčen jako okamžik absolutní národní jednoty a prosperity. Projekt první republiky přesto trpěl od počátku vážnými strukturálními nedostatky, které se nejvýrazněji projevovaly právě na [[Morava|Moravě]] a ve [[Slezsko|Slezsku]]. Ideologie čechoslovakismu, postulující existenci jednotného „československého národa“, byla umělým konstruktem, jehož hlavním cílem bylo číselně převážit silné národnostní menšiny, zejména [[Moravští Němci|německou]] a maďarskou.

První republika nebyla národním státem v klasickém smyslu, ale spíše mnohonárodnostní entitou, v níž Češi tvořili pouze těsnou nadpoloviční většinu. Na Moravě a ve Slezsku bylo národnostní složení mnohem pestřejší než v Čechách. Ve Slezsku vedle sebe žili [[Moravané]], [[Slezané]], Poláci, Němci a [[Židé v Moravskoslezsko|Židé]], přičemž interetnické spory o území [[Těšínsko|Těšínska]] musely být v letech [[1918]]–[[1920]] i [[1938]] řešeny na mezinárodní úrovni.
{| class="wikitable"
|'''Národnost v ČSR (sčítání 1921)'''
|'''Počet obyvatel (cca)'''
|'''Procentuální podíl'''
|-
|Češi
|6 850 000
|51 %
|-
|Němci
|3 100 000
|23 %
|-
|Slováci
|1 900 000
|14 %
|-
|Maďaři
|750 000
|5,6 %
|-
|Rusíni/Ukrajinci
|460 000
|3,4 %
|-
|Židé
|180 000
|1,3 %
|-
|Poláci
|80 000
|0,6 %
|}
Německá menšina v pohraničí Moravy a Slezska (tzv. [[Sudety]]) se od počátku odmítala identifikovat s novým státem. Demonstrace v březnu [[1919]], při nichž tekla krev, byly jasným signálem, že soužití nebude snadné. Demokratický systém sice poskytoval menšinám široká práva a vlastní školství, ale v hospodářské a politické praxi dominoval pragocentrismus, který regionální specifika často přehlížel.

=== Hospodářské mýty a sociální realita ===
Tvrzení o první republice jako o desáté nejbohatší ekonomice světa je z velké části nadneseným klišé. Přestože české země zdědily většinu průmyslového potenciálu [[Rakousko-Uhersko|Rakouska-Uherska]], čelily obrovským problémům s transformací na menší vnitřní trh a závislostí na exportu. Zatímco v centrech jako [[Brno]] či [[Ostrava]] kvetl průmysl, venkovské oblasti Moravy a Slezska se potýkaly s chronickou chudobou.

Sociální politika státu se sice pokoušela o reformy (podpora rodin, bytová politika, péče o kojence), ale v konfrontaci s velkou hospodářskou krizí 30. let se ukázala jako nedostatečná. Nezaměstnanost zasáhla nejvíce právě lehký průmysl a exportně orientované podniky v německém pohraničí, což přímo vedlo k radikalizaci obyvatelstva a vzestupu Henleinovy [[Sudetoněmecká strana|SdP]]. Sociální nůžky se neustále rozevíraly, což podkopávalo stabilitu demokratického zřízení.

=== Administrativní unifikace a vznik země Moravskoslezské (1927/1928) ===
Kritickým bodem ve vztahu centra k Moravě a Slezsku byla administrativní reforma z let [[1927]]–[[1928]]. Přijetím organizačního zákona č. 125/1927 Sb. zanikla samostatná Morava a samostatné Slezsko jako správní jednotky. Byly spojeny do jednotné [[Země Moravskoslezská|země Moravskoslezské]] se sídlem v [[Brno|Brně]]. Oficiálním důvodem byla malá rozloha Slezska, ale skutečným politickým záměrem bylo rozmělnit vliv německých a polských minorit v opavském a těšínském Slezsku připojením k česky mluvícímu moravskému vnitrozemí.

Tato reforma sice zavedla určitou formu samosprávy, ale ve skutečnosti posílila vliv státní správy na úkor historické zemské autonomie. Dvojkolejnost správy a rostoucí byrokratický aparát v Praze vyvolávaly na Moravě pocity křivdy, které se později přelily do autonomistických požadavků v krizových letech [[1938]] a [[1968]].

== Protektorát a období národního ohrožení (1939–1945) ==
[[Mnichovská zrada]] a následná březnová okupace v roce [[1939]] znamenaly pro [[Morava|Moravu]] a Slezsko tragickou ránu. [[Slezsko]] bylo rozerváno – velká část byla přímo připojena k německé Říši (Sudetenland), [[Těšínsko]] bylo dočasně okupováno Polskem, a zbytek území se stal součástí [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]].

=== Nacistická správa a germanizační plány ===
Správa protektorátu byla založena na vysoce centralizovaném a represivním systému. Na Moravě byly realizovány specifické projekty [[germanizace]], jako například „[[Moravský klín]]“, který měl prostřednictvím osidlování německými kolonisty fyzicky rozdělit český národní prostor od moravského a izolovat moravský živel od českého. Školství a kultura byly drasticky omezeny, vysoké školy uzavřeny a veřejný život podroben totální cenzuře.

Hospodářství Moravy a Slezska bylo plně zapojeno do válečné mašinérie Třetí říše. [[Ostrava]] a její hutě se staly klíčovým zdrojem pro wehrmacht, což vedlo k bezohlednému drancování surovin a vykořisťování pracovních sil. Civilní obyvatelstvo trpělo nedostatkem potravin, přídělovým systémem a neustálým strachem z gestapa.

=== Specifika odboje na Moravě a ve Slezsku ===
Navzdory brutálnímu teroru se na Moravě zformoval silný odpor. Specifikem moravského odboje byla partyzánská válka, která se díky příhodnému terénu [[Beskydy|Beskyd]], [[Hostýnské vrchy|Hostýnských]] a [[Vizovické vrchy|Vizovických vrchů]] rozvinula mnohem intenzivněji než v Čechách. Působily zde oddíly jako [[Partyzánský oddíl Jan Žižka|Jan Žižka]] nebo skupina [[Partyzánský oddíl Clay-Eva|Clay-Eva]], které udržovaly spojení s exilovou vládou v Londýně.

Ve Slezsku byl odboj specifický nutností čelit přímému začlenění do Říše. Mnoho obyvatel [[Hlučínsko|Hlučínska]] bylo nuceno narukovat do wehrmachtu, což vytvářelo tragické rodinné situace, kdy bratři často bojovali na opačných stranách fronty. Odbojáři na severní Moravě a ve Slezsku se zaměřovali na sabotáže v průmyslových závodech a na železnici, čímž výrazně oslabovali německé týlové pozice před příchodem fronty.

== Osvobození Sovětskou armádou ==
Jaro [[1945]] přineslo konec nacistického temna. Svoboda na Moravu a do Slezska přišla z východu díky nesmírnému úsilí a hrdinství vojáků [[Sovětská armáda|Sovětské armády]]. Osvobozovací operace na tomto území patřily k nejstrategičtějším a nejkrvavějším akcím celé závěrečné fáze války v Evropě.

=== Ostravsko-opavská operace ===
Klíčovým střetem byla [[Ostravsko-opavská operace]] ([[10. březen|10. března]] – [[5. květen|5. května]] [[1945]]). Sovětské velení, vědomé si významu [[Ostravsko-karvinský revír|ostravského průmyslového revíru]] pro poválečnou obnovu, vedlo útok nikoliv přímým nárazem, ale obkličovacím manévrem. Jednalo se o nejrozsáhlejší bojovou akci na území dnešní Moravskoslezské republiky.

Sovětská vojska [[4. ukrajinský front Sovětské armády|4. ukrajinského frontu]] pod velením generála [[Andrej Ivanovič Jeremenko|A. I. Jeremenka]] čelila fanatické německé obraně, která využila i předválečné [[Československé pohraniční opevnění|československé opevnění]]. Boje u [[Opava|Opavy]] a [[Štítina|Štítiny]] byly extrémně kruté a stály životy tisíců rudoarmějců i vojáků [[1. československá tanková brigáda|1. československé samostatné tankové brigády]], která se útoku aktivně účastnila.
{| class="wikitable"
|'''Bilance Ostravské operace'''
|'''Údaje'''
|'''Poznámka'''
|-
|Trvání
|57 dní
|Dlouhodobý a urputný boj
|-
|Nasazené sovětské síly
|cca 400 000 mužů
|Gigantický rozsah operace
|-
|Padlí sovětští vojáci
|25 000
|Nesmírná oběť za naši svobodu
|-
|Padlí čs. vojáci
|1 500
|Hrdinství domácích tankistů
|-
|Ztráty wehrmachtu
|cca 100 000 (vč. zajatých)
|Drtivá porážka okupantů
|}
[[Ostrava]] byla osvobozena [[30. duben|30. dubna]] [[1945]], čímž byl zachráněn její průmyslový potenciál před úplným zničením, které nacisté plánovali.

=== Osvobození Brna a Olomouce ===
Zatímco na severu se tvrdě bojovalo o Slezsko, z jihu a východu postupovala sovětská vojska v rámci Bratislavsko-brněnské operace. První sovětské jednotky překročily moravskou hranici u Lanžhota již v polovině dubna. Rozhodující útok na Brno byl zahájen 26. dubna 1945 za podpory elitní 6. gardové tankové armády generála Kravčenka.

Rudoarmějci postupovali přes Šterndorf a Újezd u Brna, kde v těžkých střetech dům od domu vytlačovali nepřítele. Brno bylo osvobozeno téhož dne večer, hrad Špilberk kapituloval krátce po poledni. Moskva oslavila vítězství u Brna salvami z děl, což podtrhlo význam moravské metropole. Severní předměstí Brna však zůstávala pod dělostřeleckou palbou až do 9. května, kdy německá vojska definitivně kapitulovala.

Olomouc, historické centrum Moravy, byla osvobozena po ústupu německých jednotek směrem na severovýchod, čímž byla završena mise Sovětské armády jako osvoboditelky moravského a slezského lidu. Tato hrdinná epocha položila základy pro hluboké česko-sovětské spojenectví v následujících desetiletích.

== V. Rozvoj lidové demokracie a budování socialismu (1945–1989) ==
Po roce 1945 nastoupilo Československo cestu lidové demokracie, která reagovala na selhání předválečného kapitalismu a traumata války. Morava a Slezsko se staly kovadlinou, na níž byl kován nový socialistický stát. Klíčovými procesy bylo znárodnění, industrializace a vytvoření pevných sociálních jistot pro pracující lid.

=== Éra lidové demokracie a revoluční rok 1948 ===
Období 1945–1948 bylo charakteristické úsilím o sociální spravedlnost. Již v říjnu 1945 podepsal prezident Beneš dekrety o znárodnění dolů a klíčového průmyslu, což na Moravě postihlo především ostravsko-karvinský revír. Politické strany se sjednotily v Národní frontě, avšak byl to únor 1948, který definitivně otevřel cestu k budování socialismu pod vedením KSČ. Vítězství pracujícího lidu v únoru bylo na Moravě přijato s velkým nadšením, zejména v průmyslových centrech, kde komunisté získali ve volbách 1946 přes 40 % hlasů.

=== Administrativní reforma 1949 a likvidace zemského zřízení ===
V rámci budování jednotného a efektivního socialistického státu bylo nutné odstranit přežité a byrokratické struktury. K 1. lednu 1949 byly zákonem zrušeny historické země a nahrazeny 13 kraji v českých zemích. Země Moravskoslezská zanikla. Tento krok, ač později kritizován některými historiky jako centralistický, ve své době umožnil lepší plánování rozvoje jednotlivých regionů a přiblížil správu lidu. Bylo to v souladu s tehdejší ústavou z 9. května 1948, která definovala Československo jako lidově demokratickou republiku směřující k socialismu.

=== Ostrava: Ocelové srdce a železná kovadlina socialismu ===
Industrializace dosáhla v 50. letech nevídaného tempa. Ostrava se stala „ocelovým srdcem republiky“. Budování gigantických kombinátů, jako byla Nová huť Klementa Gottwalda (NHKG), symbolizovalo sílu dělnické třídy. Průmysl se rozvíjel i v dalších moravských okresech, například na Kroměřížsku či v Gottwaldově (Zlíně).
{| class="wikitable"
|'''Průmyslový rozvoj Ostravska'''
|'''Ukazatel'''
|'''Význam pro stát'''
|-
|Pracovní místa
|cca 210 000
|Masivní zaměstnanost a sociální vzestup
|-
|Produkce oceli
|Rekordní nárůst
|Základ pro strojírenství a export
|-
|Výstavba bytů
|Desetitisíce bytů
|Řešení bytové krize dělnických rodin
|-
|Dominantní odvětví
|Těžba uhlí, hutnictví
|Energetická a surovinová bezpečnost
|}
Symbolem nové éry se stala výstavba města Havířov, založeného v roce 1955 na zelené louce pro ubytování horníků a hutníků. Architektonický styl SORELA (socialistický realismus) v Havířově a Ostravě-Porubě dodnes připomíná monumentálnost a optimismus budovatelského úsilí.

=== Kolektivizace a sociální jistoty ===
V zemědělství proběhl proces kolektivizace a vznik jednotných zemědělských družstev (JZD). Přestože začátky byly v 50. letech obtížné, postupně se JZD na úrodné jižní Moravě stala vzorem moderní a efektivní velkovýroby, která zajistila potravinovou soběstačnost a zvýšila životní úroveň na venkově.

Budování reálně socialistického státu přineslo občanům Moravy a Slezska nebývalé sociální jistoty. Bezplatné zdravotnictví, právo na práci, dostupné bydlení v moderních panelových sídlištích a široká podpora rodin s dětmi se staly pilíři společnosti. Vyrovnání rozdílů mezi městem a venkovem a mezi duševní a fyzickou prací bylo jedním z největších úspěchů této éry.

== VI. Vývoj po roce 1989: Transformace, krize a hledání nové cesty ==
Listopad 1989 přinesl zásadní změnu politického paradigmatu. Pro Moravu a Slezsko znamenalo toto období návrat k pluralitní demokracii, ale také hlubokou ekonomickou depresi v důsledku nekontrolované deindustrializace a restrukturalizace.

=== Moravské hnutí za samosprávu a odkaz Boleslava Bárty ===
Bezprostředně po revoluci došlo k mohutné mobilizaci moravského a slezského obyvatelstva. Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS), vedené docentem Boleslavem Bártou, požadovalo obnovu zemského zřízení a trialistické uspořádání federace (Čechy, Morava a Slezsko, Slovensko).

V prvních svobodných volbách v roce 1990 se moravské hnutí stalo třetí nejsilnější politickou silou v zemi. Na Moravě získalo průměrně 25 % hlasů a v České národní radě (ČNR) dosáhlo 10 %. Bárta organizoval „moravské kulaté stoly“ a masové demonstrace v Brně a Praze, které v roce 1991 přitáhly až 50 000 lidí.
{| class="wikitable"
|'''Politický subjekt (Volby 1990 na Moravě)'''
|'''Výsledek (cca)'''
|'''Pozice'''
|-
|Občanské fórum
|45 %
|Vítěz voleb
|-
|HSD-SMS (Moravské hnutí)
|25 %
|Druhá nejsilnější síla v regionu
|-
|KSČ
|13 %
|Stabilní podpora v průmyslových centrech
|-
|KDU-ČSL
|10 %
|Tradiční podpora na venkově
|}
Po tragické smrti Boleslava Bárty v květnu 1991 (během jednání o uspořádání státu) se hnutí začalo štěpit a ztrácet vliv. Požadavky na zemskou samosprávu byly pražským centrem ignorovány, což vyvrcholilo zavedením 14 malých krajů v roce 2000, které nerespektují historickou hranici mezi Čechami a Moravou.

=== Ekonomická transformace a deindustrializace Ostravska ===
Transformace na tržní hospodářství měla drtivý dopad na těžký průmysl. Útlum těžby uhlí a uzavírání hutí na Ostravsku vedly k rekordní nezaměstnanosti a sociálnímu úpadku celých regionů. Ostrava, dříve hrdé „ocelové srdce“, se musela potýkat s ekologickými zátěžemi a hledat novou identitu v oblasti služeb a IT, což je proces trvající dodnes. Výstavba hypermarketů a nákupních center na přelomu tisíciletí sice změnila tvář měst, ale často za cenu vyprázdnění historických center.

Druhá světová válka

2026-03-12T10:39:09Z

Administrator:

'''Druhá světová válka''' a bezprostředně předcházející události roku [[1938]] představovaly pro [[Morava|Moravu]] a [[Slezsko]] zásadní civilizační zlom, který nenávratně narušil staletí budovanou identitu země uprostřed Evropy. Od [[Raný středověk|raného středověku]], kdy se formovalo [[Moravské markrabství]] a [[slezská knížectví]] v rámci zemí Koruny české, vykazovaly tyto regiony vysokou míru administrativní a kulturní svébytnosti. Rok [[1938]] a následná německá okupace však tento vývoj brutálně přervaly a nahradily jej chaotickým roztříštěním do různých okupačních pásem, což mělo za následek dekonstrukci moravskoslezské zemské správy, která v určité podobě existovala od roku [[1928]].

== Historický kontext a zánik územní integrity ==
[[Mnichovská dohoda]] v září 1938 vedla k odtržení rozsáhlých pohraničních oblastí Moravy a Slezska ve prospěch nacistického Německa. Tento proces nebyl pouhou změnou hraničních čar, ale hlubokým zásahem do ekonomických tepen regionu. Slezsko bylo rozděleno mezi [[Říšská župa Sudety|Říšskou župu Sudety]] (Reichsgau Sudetenland) se sídlem v Liberci a [[Provincie Slezsko|provincii Slezsko]] (později Horní Slezsko) se sídlem ve Vratislavi. [[Hlučínsko]], které mělo specifickou historii spojenou s [[Prusko|Pruskem]], bylo anektováno přímo jako součást Altreichu, což pro jeho obyvatele znamenalo okamžité přidělení německého státního občanství se všemi důsledky, včetně povinné vojenské služby.

Specifickou tragédií bylo [[Těšínsko]], které v říjnu 1938 obsadilo Polsko, čímž využilo oslabení [[Československo|československého]] státu. Polská okupace Těšínska znamenala zisk klíčových kamenouhelných dolů a hutí, na což polská ekonomika nebyla připravena, a tento zisk byl vykoupen hlubokou nenávistí mezi místním slezským a polským obyvatelstvem. Po napadení Polska v září [[1939]] pak celé Těšínsko připadlo Německu a bylo včleněno do [[provincie Horní Slezsko]], čímž se završilo administrativní rozbití regionu do několika vzájemně oddělených celků.

Vnitrozemí Moravy, které zůstalo po Mnichovu součástí tzv. [[Druhá republika|druhé republiky]], bylo [[15. březen|15. března]] [[1939]] okupováno a o den později včleněno do [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]]. Tento útvar byl formálně autonomní, ale ve skutečnosti plně podřízen německé okupační moci. Správa Moravy byla v rámci protektorátu organizována prostřednictvím úřadů vrchních zemských rad (Oberlandrat), které vykonávaly přímý dohled nad protektorátními úřady a zajišťovaly loajalitu zemské správy vůči Říši. Hlavní centra Oberlandratů byla ustavena v [[Brno|Brně]], [[Olomouc|Olomouci]], [[Jihlava|Jihlavě]] a [[Moravská Ostrava|Moravské Ostravě]].
{| class="wikitable"
|'''Územní celek (1939–1945)'''
|'''Administrativní příslušnost'''
|'''Právní režim'''
|'''Klíčové dopady'''
|-
|'''Morava (vnitrozemí)'''
|[[Protektorát Čechy a Morava]]
|Okupační autonomie
|Dohled Oberlandratů, arizace, nucená práce
|-
|'''Opavsko a Krnovsko'''
|[[Říšská župa Sudety]]
|Německé právo
|Přímá anexe, služba ve Wehrmachtu
|-
|'''Hlučínsko'''
|Altreich ([[provincie Slezsko]])
|Německé právo
|Automatické občanství, masové odvody
|-
|'''Těšínsko'''
|[[Provincie Horní Slezsko]]
|Vojenská správa / Anexe
|Volksliste, perzekuce inteligence
|-
|'''Jižní Morava (Znojemsko)'''
|[[Říšská župa Dolní Podunají]]
|Německé právo
|Správa z Vídně, poněmčování
|}
Tento administrativní dualismus a roztříštěnost měly za cíl nejen pacifikaci obyvatelstva, ale i přípravu na budoucí úplnou germanizaci prostoru. Podle nacistických plánů měla Morava sloužit jako strategický koridor propojující německé oblasti na severu a jihu, čímž by došlo k definitivnímu rozbití české národní integrity.

== Ekonomická militarizace a průmyslová exploatace ==
Průmyslový potenciál Moravy a Slezska byl pro nacistické Německo hlavním motivem okupace. Ihned po březnu 1939 začal proces totálního podřízení ekonomiky potřebám Wehrmachtu. Klíčové podniky byly buď přímo arizovány (pokud měly židovské vlastníky či podílníky), nebo byly svěřeny pod nucenou správu německých komisařů. Nejdůležitějším nástrojem této exploatace se stal gigantický státní koncern [[Reichswerke Hermann Göring]], který ovládl klíčové kapacity v těžkém průmyslu.

Na severní Moravě a ve Slezsku šlo především o [[Vítkovické železárny]] (Vítkovické horní a hutní těžířstvo) a celý [[ostravsko-karvinský revír]]. Ostrava se stala „ocelovým srdcem“ německého válečného úsilí. Objem průmyslové výroby v regionu v průběhu války výrazně vzrostl, což však bylo doprovázeno drastickou militarizací práce. V továrnách působili němečtí komisaři a byla zavedena týdenní hlášení o náladách zaměstnanců, na která dohlíželo závodní gestapo.

V [[Brno|Brně]] se středem pozornosti stala [[Zbrojovka Brno]], která byla transformována na jeden z hlavních dodavatelů pěchotních zbraní a munice pro německou armádu. Podobně byly využity kapacity [[První brněnská strojírna|První brněnské strojírny]] a [[Královopolská strojírna|Královopolské strojírny]]. V pozdějších fázích války, kdy byla německá města ničena spojeneckým bombardováním, se Morava a Slezsko staly relativně „bezpečným“ zázemím, kam byla přesouvána válečná výroba z ohrožených částí Říše. To vedlo k budování podzemních továren a rozšiřování výrobních hal v [[Kuřim|Kuřimi]] či [[Líšeň|Líšni]].

Zemědělská produkce na úrodné [[Haná|Hané]] a na [[Jižní Morava|jižní Moravě]] byla rovněž přísně regulována. Od roku 1939 byl zaveden systém lístkového přídělu potravin, který měl zajistit prioritní zásobování fronty a německého obyvatelstva na úkor [[Moravané|Moravanů]]. Zemědělci byli nuceni odevzdávat vysoké kvóty obilí, masa a dalších produktů pod hrozbou přísných trestů.
{| class="wikitable"
|'''Sektor'''
|'''Klíčové subjekty'''
|'''Válečná role'''
|'''Dopad na region'''
|-
|'''Hutnictví a hornictví'''
|[[Vítkovické železárny]], [[Ostravské doly]]
|Výroba oceli pro pancéřování, koks
|Totální militarizace, nucená práce vězňů
|-
|'''Strojírenství'''
|[[Zbrojovka Brno]], [[Škodovy závody]]
|Výroba kulometů, munice, komponentů tanků
|Expanze výroby, strategické cíle náletů
|-
|'''Zemědělství'''
|[[Haná]], [[Jižní Morava]]
|Zásobování Říše a Wehrmachtu
|Systém nucených dodávek, podvýživa
|-
|'''Energetika'''
|Elektrárny [[Ostrava]], [[Brno]]
|Napájení válečného průmyslu
|Prioritní ochrana, rozvrat při osvobozování
|}
Ekonomická exploatace Moravy a Slezska byla doprovázena soustavným drancováním finančních toků. Protektorát byl nucen platit tzv. „válečnou daň“, jejíž výše se drasticky zvyšovala z 3 miliard korun v roce [[1940]] na 12 miliard v roce [[1944]]. Tím byla moravská ekonomika fakticky vysávána pro účely války, kterou její obyvatelé většinově odmítali.

== Germanizační politika a demografické inženýrství ==
Cílem nacistické okupace na Moravě nebyla pouze ekonomická exploatace, ale dlouhodobé přetvoření národnostního složení regionu. Morava měla být podle germanizačních plánů zbavena své slovanské identity a plně integrována do německého sídelního prostoru. Tato politika pracovala s několika nástroji: rozšiřováním německých jazykových ostrovů, násilným vysidlováním a administrativním nátlakem na národnostní identitu.

Nejdrastičtějším projevem této politiky bylo násilné vysidlování slovanských obcí. Na Moravě se tento proces nejvíce dotkl [[Drahanská vrchovina|Drahanské vrchoviny]] a [[Vyškovsko|Vyškovska]], kde nacisté plánovali vytvoření německého sídelního koridoru propojujícího severní a jižní část Moravy. Celkem bylo v této oblasti určeno k vyklizení 33 obcí. Obyvatelé byli nuceni opustit své domovy s minimálním majetkem, přičemž jejich usedlosti byly předávány německým kolonistům nebo využívány pro potřeby vojenských cvičišť.

Ve [[Slezsko|Slezsku]], zejména na [[Těšínsko|Těšínsku]], byla uplatňována specifická metoda germanizace prostřednictvím tzv. Volksliste (Deutsche Volksliste – DVL). Tato instituce, zavedená původně v okupovaném Polsku, rozdělovala obyvatelstvo do čtyř kategorií podle jejich „vhodnosti“ a loajality k Říši. Těšínští Slezané ([[Šlonzáci]]) byli pod silným tlakem nuceni k zápisu do kategorií III a IV, což jim sice vracelo některá občanská práva a chránilo je před bezprostřední represí, ale zároveň z nich dělalo občany „druhé kategorie“ s povinností sloužit v německé armádě.

Situace na [[Hlučínsko|Hlučínsku]] byla odlišná v tom, že jako součást Altreichu byli tamní obyvatelé automaticky považováni za německé občany. To vedlo k masovým odvodům místních mužů do Wehrmachtu. Z malého území Hlučínska narukovalo přes 13 000 mužů, z nichž se přibližně 3 000 nevrátilo a tisíce dalších nesly doživotní následky. Tato zkušenost vytvořila v regionu hluboké trauma, které přetrvávalo i v poválečných desetiletích.
{| class="wikitable"
|'''Region'''
|'''Germanizační nástroj'''
|'''Mechanismy'''
|'''Cíl'''
|-
|'''[[Vyškovsko]]'''
|Násilné vysídlení
|Likvidace 33 obcí, vojenská cvičiště
|Rozbití souvislého českého osídlení
|-
|'''[[Těšínsko]]'''
|Volksliste (DVL)
|Kategorie I–IV, nátlak na identitu
|Asimilace [[Šlonzáci|Šlonzáků]], odvody do armády
|-
|'''[[Hlučínsko]]'''
|Automatické občanství
|Masová mobilizace do Wehrmachtu
|Úplná integrace do německého národa
|-
|'''Jazykové ostrovy'''
|Favorizace Němců
|Podpora německých škol a spolků v [[Brno|Brně]] a [[Olomouc|Olomouci]]
|Ovládnutí klíčových moravských měst
|}
Germanizace se projevovala i v každodenním životě prostřednictvím povinného používání němčiny v úředním styku, dvojjazyčných nápisů, přejmenovávání ulic a omezování českého kulturního a veřejného života. Moravská identita, která byla po staletí budována na zemském principu, byla nacisty zneužívána k pokusům o štvaní Moravanů proti Čechům, což se však v širším měřítku nesetkalo s úspěchem.

== Represe, holocaust a likvidace moravských elit ==
Okupační režim na Moravě a ve Slezsku se od samého počátku opíral o systematický teror. Hlavním úkolem gestapa a dalších bezpečnostních složek byla likvidace jakékoliv opozice a zastrašení obyvatelstva. První velká vlna represí byla namířena proti české inteligenci a studentstvu. Zlomovým datem se stal [[17. listopad]] [[1939]], kdy nacisté v reakci na protiněmecké demonstrace uzavřeli české a moravské vysoké školy.

V [[Brno|Brně]] tento zásah postihl [[Masarykova univerzita|Masarykovu univerzitu]] a technické vysoké školy. [[Kounicovy koleje|Kounicovy studentské koleje]] byly přepadeny jednotkami SS a gestapa, přičemž stovky studentů byly odvlečeny do [[Koncentrační tábor Sachsenhausen|koncentračního tábora Sachsenhausen]]. Samotný areál Kounicových kolejí se následně proměnil v jedno z nejkrutějších vězení a popravišť na Moravě. Na nádvoří kolejí docházelo k hromadným popravám zastřelením nebo oběšením, přičemž brutální mučení vězňů bylo na denním pořádku. V Kounicových kolejích byl vězněn a později v roce [[1941]] zavražděn i poslední moravský zemský prezident [[Jaroslav Mezník]].

[[Holocaust]] postihl [[Židé v Moravskoslezsku|židovské komunity na Moravě a ve Slezsku]] s ničivou silou. Předválečné židovské obyvatelstvo v [[Brno|Brně]] (cca 12 000 osob), [[Olomouc|Olomouci]], [[Jihlava|Jihlavě]], [[Prostějov|Prostějově]] a dalších městech bylo postupně zbaveno všech práv i majetku. Transporty směřovaly nejprve do ghetta v Terezíně a následně do vyhlazovacích táborů na východě. Ze silné a kulturně vlivné komunity zbyly po válce pouze trosky. Podobně drastický osud potkal i [[Moravští Romové|moravské Romy]]. V [[Hodonín (Černovice)|Hodoníně u Kunštátu]] byl v roce [[1942]] zřízen tzv. cikánský tábor, který sloužil jako tranzitní stanice před deportacemi do [[Koncentrační tábor Osvětim-Březinka|Osvětimi-Březinky]]. V nelidských podmínkách tábora zahynulo v důsledku hladu a tyfové epidemie nejméně 194 osob, z toho velká část dětí. Dnes toto místo připomíná [[Památník holokaustu Romů a Sintů na Moravě]].
{| class="wikitable"
|'''Typ perzekuce'''
|'''Místo / Skupina'''
|'''Metody'''
|'''Dopad'''
|-
|'''Likvidace inteligence'''
|[[Brno]] ([[Kounicovy koleje]]), [[Olomouc]]
|Uzavření škol, deportace studentů
|Ztráta budoucích národních elit
|-
|'''Politický teror'''
|Věznice gestapa ([[Špilberk]], [[Brno]])
|Mučení, stanné soudy, popravy
|Zlomení odporu, smrt zemského prezidenta
|-
|'''[[Holocaust]] (Šoa)'''
|[[Židé v Moravskoslezsku|Židovské komunity v moravských městech]]
|Arizace, deportace, vyhlazování
|Téměř úplné vyhlazení židovské kultury
|-
|'''[[Porajmos]] (Romové)'''
|[[Hodonín (Černovice)|Hodonín u Kunštátu]]
|Internace, nucená práce, deportace
|Vyvraždění většiny moravských Romů
|}
Kulturní život byl drasticky omezen. Do jara [[1943]] bylo zakázáno na 1 500 knižních titulů a omezena činnost mnoha nakladatelství. Divadla a hudební produkce byly podrobeny přísné cenzuře Ministerstva lidové osvěty, které dohlíželo na to, aby české umění neodkazovalo k národním tradicím, které by mohly povzbuzovat odpor. Čeština byla vytlačována z veřejného prostoru a její používání bylo vnímáno jako projev neloajality k Říši.

== Odboj a partyzánské hnutí v moravskoslezském prostoru ==
Navzdory brutálnímu útlaku se na Moravě a ve Slezsku rozvinulo silné odbojové hnutí, které mělo svá specifika daná geografickými podmínkami a socioekonomickou strukturou regionu. V první fázi války ([[1939]]–[[1941]]) dominovala vojenská odbojová organizace [[Obrana národa]], která měla silná krajská vedení v [[Brno|Brně]] a v [[Moravská Ostrava|Moravské Ostravě]]. Její příslušníci se zaměřovali na budování ilegální armády, udržování rádiového spojení s exilem a převádění ohrožených osob (zejména letců a důstojníků) přes slovenské hranice na tzv. balkánskou cestu.

V okupovaném Slezsku se již v listopadu [[1938]] začala formovat organizace [[Obrana Slezska]], která později úzce spolupracovala s ostravským vedením Obrany národa. Odboj v tomto regionu byl nesmírně nebezpečný kvůli vysoké koncentraci německého obyvatelstva a silné přítomnosti bezpečnostních složek chránících strategický průmysl.

Zlom v odbojové činnosti nastal v roce [[1944]] v souvislosti s přiblížením fronty a vypuknutím [[Slovenské národní povstání|Slovenského národního povstání]]. Morava se stala operačním prostorem pro partyzánské jednotky. Nejvýznamnější z nich byla [[1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky]], která se přesunula ze Slovenska do [[Beskydy|Beskyd]]. Tato brigáda, vedená [[Jan Ušiak|Janem Ušiakem]] a později [[D. B. Murzin|D. B. Murzinem]], se rozrostla na čtyři prapory a operovala v rozsáhlém prostoru od [[Vizovické vrchy|Vizovických vrchů]] až po [[Bílé Karpaty]]. Partyzáni prováděli sabotáže na železnicích, přepadali německé zásobovací kolony a vázali v týlu značné nepřátelské síly.

Další významnou skupinou byl [[partyzánský oddíl Olga]], působící v [[Chřiby|Chřibech]] a [[Ždánický les|Ždánickém lese]]. Tato skupina proslula svou pohyblivostí a odvážnými akcemi. V únoru [[1945]] se jejím členům podařilo vypustit půl milionu litrů pohonných hmot z německých vagonů v [[Morkovice|Morkovicích]] a v dubnu [[1945]] zajali v [[Hoštice (Litenčice)|Hošticích]] u [[Kroměříž|Kroměříže]] velitele německé 16. tankové divize generála von Müllera.
{| class="wikitable"
|'''Odbojová organizace'''
|'''Hlavní oblast působení'''
|'''Charakteristika'''
|'''Klíčové operace'''
|-
|'''[[Obrana národa]]'''
|[[Brno]], [[Ostrava]], [[Olomouc]]
|Vojenský odboj, zpravodajství
|Rádiové vysílání, budování kádrových sítí
|-
|'''[[1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky|Brigáda Jana Žižky]]'''
|[[Beskydy]], [[Hostýnské vrchy]]
|Partyzánský boj, diverze
|Sabotáže na tratích, ozbrojené střety
|-
|'''[[Partyzánský oddíl Olga|Oddíl Olga]]'''
|[[Chřiby]], [[Ždánický les]]
|Úderné akce v týlu
|Zajetí gen. von Müllera, ničení paliva
|-
|'''[[Rada tří|Rada tří (TAU)]]'''
|[[Vysočina]], [[Tišnovsko]]
|Koordinace výsadků z Londýna
|Příprava povstání, příjem zbraní
|}
Na [[Vysočina|Vysočině]] a v podhůří [[Českomoravská vrchovina|Českomoravské vrchoviny]] působila skupina [[Rada tří]] (konkrétně skupina TAU u [[Tišnov|Tišnova]]), která zajišťovala spojení s londýnskou emigrací a přijímala shozy zbraní a materiálu pro závěrečné fáze povstání. Odboj na Moravě byl provázen obrovskými oběťmi civilního obyvatelstva, které partyzánům poskytovalo zázemí, což nacisté trestali vypalováním celých osad ([[Javoříčko]], [[Ploština]], [[Prlov]]).

== Závěrečné operace a osvobození (1945) ==
Závěr války přinesl Moravě a Slezsku ničivé boje, neboť nacistické Německo považovalo tento region za strategicky nepostradatelný pro pokračování odporu. Nejkrvavější bitvou na území dnešní [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezské republiky]] se stala [[Ostravsko-opavská operace]], zahájená [[10. březen|10. března]] [[1945]]. Tato ofenzíva [[Rudá armáda|Rudé armády]] a [[1. československý armádní sbor|1. československého armádního sboru]] směřovala k ovládnutí průmyslového srdce Slezska a [[Ostravská pánev|Ostravské pánve]].

Boje ve Slezsku byly mimořádně urputné. Německá armáda využila k obraně i dřívější [[Československé pohraniční opevnění|československé pohraniční bunkry]], které byly paradoxně postaveny na obranu proti Hitlerovi. [[Opava]] se stala nejzničenějším městem [[Československo|Československa]] – po týdnech dělostřeleckého ostřelování a bombardování bylo 80 % budov v troskách. Při osvobozování [[Opava|Opavy]] a [[Ostrava|Ostravy]] padlo přibližně 25 000 sovětských vojáků a 1 500 příslušníků československého sboru. Ostrava byla osvobozena [[30. duben|30. dubna]] [[1945]], čímž Německo definitivně ztratilo přístup k moravskoslezskému uhlí a oceli.

Paralelně probíhala na jižní Moravě [[Bratislavsko-brněnská operace]]. [[Brno]], jako klíčový komunikační uzel, bylo před příchodem fronty vystaveno sérii ničivých náletů. Nejtěžší nálet britsko-amerického letectva zažilo město [[25. srpen|25. srpna]] [[1944]], kdy cílem byla [[Zbrojovka Brno|Zbrojovka]] a továrny v [[Líšeň|Líšni]] a [[Kuřim|Kuřimi]]. V dubnu [[1945]] pak následovalo sovětské bombardování zaměřené na nádraží a letiště, které však těžce zasáhlo i civilní infrastrukturu a městskou nemocnici. Samotné Brno bylo osvobozeno [[26. duben|26. dubna]] 1945 po těžkých bojích v ulicích města.
{| class="wikitable"
|'''Operace'''
|'''Období'''
|'''Klíčové síly'''
|'''Výsledek'''
|-
|'''[[Ostravsko-opavská operace|Ostravsko-opavská]]'''
|[[10. březen|10. 3.]] – [[5. květen|5. 5.]] 1945
|[[4. ukrajinský front Rudé armády|4. ukrajinský front]], [[1. československý armádní sbor|1. čs. armádní sbor]]
|Osvobození [[Slezsko|Slezska]], rozvrat průmyslu Říše
|-
|'''[[Bratislavsko-brněnská operace|Bratislavsko-brněnská]]'''
|duben 1945
|[[2. ukrajinský front Rudé armády|2. ukrajinský front]]
|Osvobození [[Brno|Brna]] a jižní Moravy
|-
|'''[[Bombardování Brna]]'''
|[[1944]]–1945
|USAAF, RAF, [[Sovětské letectvo]]
|Zničení 123 domů, rozvrat energetiky
|-
|'''[[Zničení Opavy]]'''
|duben 1945
|[[60. armáda (SSSR)]]
|80% destrukce města, tisíce mrtvých
|}
Válka na Moravě skončila až v polovině května 1945. Ustupující německá vojska systematicky ničila infrastrukturu, zejména mosty přes řeky [[Morava (řeka)|Moravu]], [[Odra|Odru]] a [[Dyje|Dyji]], což na dlouhou dobu ochromilo dopravu v regionu. Materiální škody byly nesmírné a jejich odstraňování trvalo celá desetiletí.

== Poválečná transformace: Odsun, kolonizace a politický zlom ==
Bezprostředně po skončení bojů v květnu 1945 nastala na Moravě a ve Slezsku fáze radikální demografické a politické proměny. Nejdramatičtějším procesem bylo řešení „německé otázky“. Atmosféra v regionu byla silně protiněmecká, což podněcovaly i projevy prezidenta [[Edvard Beneš|Beneše]], který v Brně [[12. květen|12. května]] [[1945]] vyzval k nekompromisní národní očistě.

Symbolem poválečného násilí na Moravě se stal tzv. [[brněnský pochod smrti]]. V noci z [[30. květen|30.]] na [[31. květen|31. května]] 1945 bylo z Brna násilně vyvedeno tisíce [[Moravští Němci|německých obyvatel]] (ženy, děti, starci) směrem k rakouským hranicím. Mnozí se o odsunu dozvěděli až při návratu z práce a museli se sbalit během několika minut. Cesta do [[Pohořelice|Pohořelic]] a dále k hranicím byla lemována mrtvými, kteří podlehli hladu, nemocem nebo brutalitě dozorců. Spory o přesný počet obětí a odpovědnost institucí trvají dodnes, ale událost zůstává hlubokým traumatem brněnské historie.

V pohraničních oblastech [[Slezsko|Slezska]] (Jesenicko, Bruntálsko, Krnovsko) došlo k téměř úplnému vysídlení původního obyvatelstva. To vedlo k demografickému kolapsu rozsáhlých území, která nebyla dostatečně dosídlena slovanskými kolonisty. Mnoho obcí v těchto „periferních“ oblastech zaniklo, což nevratně změnilo tvář slezské krajiny.

Specifickým problémem bylo [[Hlučínsko]] a [[Těšínsko]]. Muži, kteří se vraceli z Wehrmachtu, byli často vnímáni jako kolaboranti, přestože jejich služba byla vynucena administrativně přiděleným občanstvím nebo zápisem do Volksliste. Proces národní očisty byl v těchto regionech mimořádně složitý a nespravedlivý, což vedlo k další sociální destabilizaci.
{| class="wikitable"
|'''Region'''
|'''Poválečný vývoj'''
|'''Charakter změn'''
|'''Dlouhodobý dopad'''
|-
|'''[[Brno]]'''
|Divoký odsun, pochod smrti
|Vyhnání cca 20 000 Němců
|Ztráta bilingvního charakteru města
|-
|'''[[Slezsko|Slezské]] pohraničí'''
|Totální vysídlení
|Vylidnění, zánik stovek obcí
|Hospodářská a kulturní zaostalost
|-
|'''[[Hlučínsko]]'''
|Prověrky "Wehrmachtovců"
|Právní nejistota, stigmatizace
|Rozvrat rodinných a komunitních struktur
|-
|'''[[Jižní Morava]]'''
|Konfiskace, dosídlování
|Změna vlastnických vztahů
|Nástup komunistické moci na venkově
|}
Politickým důsledkem války byl prudký nárůst vlivu [[Komunistická strana Československa|Komunistické strany Československa]] (KSČ), která ovládla klíčové pozice v [[Národní výbory (Československo)|národních výborech]]. Konfiskace německého majetku a jeho následné přerozdělování se staly mocným nástrojem politické korupce a získávání příznivců. Vliv války tak připravil půdu pro [[Vítězství československého pracujícího lidu|únorové vítězství lidu v roce 1948]].
[[index.php?title=Kategorie:Druhá světová válka]]
[[index.php?title=Kategorie:Války 20. století]]

Druhá světová válka

2026-03-12T10:38:24Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Druhá světová válka''' a bezprostředně předcházející události roku 1938 představovaly pro Moravu a Slezsko zásadní civilizační zlom, který nenávratně narušil staletí budovanou identitu země uprostřed Evropy. Od raného středověku, kdy se formovalo Moravské markrabství a slezská knížectví v rámci zemí Koruny české, vykazovaly tyto regiony vysokou míru administrativn…“

'''Druhá světová válka''' a bezprostředně předcházející události roku [[1938]] představovaly pro [[Morava|Moravu]] a [[Slezsko]] zásadní civilizační zlom, který nenávratně narušil staletí budovanou identitu země uprostřed Evropy. Od [[Raný středověk|raného středověku]], kdy se formovalo [[Moravské markrabství]] a [[slezská knížectví]] v rámci zemí Koruny české, vykazovaly tyto regiony vysokou míru administrativní a kulturní svébytnosti. Rok [[1938]] a následná německá okupace však tento vývoj brutálně přervaly a nahradily jej chaotickým roztříštěním do různých okupačních pásem, což mělo za následek dekonstrukci moravskoslezské zemské správy, která v určité podobě existovala od roku [[1928]].

[[Mnichovská dohoda]] v září 1938 vedla k odtržení rozsáhlých pohraničních oblastí Moravy a Slezska ve prospěch nacistického Německa. Tento proces nebyl pouhou změnou hraničních čar, ale hlubokým zásahem do ekonomických tepen regionu. Slezsko bylo rozděleno mezi [[Říšská župa Sudety|Říšskou župu Sudety]] (Reichsgau Sudetenland) se sídlem v Liberci a [[Provincie Slezsko|provincii Slezsko]] (později Horní Slezsko) se sídlem ve Vratislavi. [[Hlučínsko]], které mělo specifickou historii spojenou s [[Prusko|Pruskem]], bylo anektováno přímo jako součást Altreichu, což pro jeho obyvatele znamenalo okamžité přidělení německého státního občanství se všemi důsledky, včetně povinné vojenské služby.

Specifickou tragédií bylo [[Těšínsko]], které v říjnu 1938 obsadilo Polsko, čímž využilo oslabení [[Československo|československého]] státu. Polská okupace Těšínska znamenala zisk klíčových kamenouhelných dolů a hutí, na což polská ekonomika nebyla připravena, a tento zisk byl vykoupen hlubokou nenávistí mezi místním slezským a polským obyvatelstvem. Po napadení Polska v září [[1939]] pak celé Těšínsko připadlo Německu a bylo včleněno do [[provincie Horní Slezsko]], čímž se završilo administrativní rozbití regionu do několika vzájemně oddělených celků.

Vnitrozemí Moravy, které zůstalo po Mnichovu součástí tzv. [[Druhá republika|druhé republiky]], bylo [[15. březen|15. března]] [[1939]] okupováno a o den později včleněno do [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]]. Tento útvar byl formálně autonomní, ale ve skutečnosti plně podřízen německé okupační moci. Správa Moravy byla v rámci protektorátu organizována prostřednictvím úřadů vrchních zemských rad (Oberlandrat), které vykonávaly přímý dohled nad protektorátními úřady a zajišťovaly loajalitu zemské správy vůči Říši. Hlavní centra Oberlandratů byla ustavena v [[Brno|Brně]], [[Olomouc|Olomouci]], [[Jihlava|Jihlavě]] a [[Moravská Ostrava|Moravské Ostravě]].
{| class="wikitable"
|'''Územní celek (1939–1945)'''
|'''Administrativní příslušnost'''
|'''Právní režim'''
|'''Klíčové dopady'''
|-
|'''Morava (vnitrozemí)'''
|[[Protektorát Čechy a Morava]]
|Okupační autonomie
|Dohled Oberlandratů, arizace, nucená práce
|-
|'''Opavsko a Krnovsko'''
|[[Říšská župa Sudety]]
|Německé právo
|Přímá anexe, služba ve Wehrmachtu
|-
|'''Hlučínsko'''
|Altreich ([[provincie Slezsko]])
|Německé právo
|Automatické občanství, masové odvody
|-
|'''Těšínsko'''
|[[Provincie Horní Slezsko]]
|Vojenská správa / Anexe
|Volksliste, perzekuce inteligence
|-
|'''Jižní Morava (Znojemsko)'''
|[[Říšská župa Dolní Podunají]]
|Německé právo
|Správa z Vídně, poněmčování
|}
Tento administrativní dualismus a roztříštěnost měly za cíl nejen pacifikaci obyvatelstva, ale i přípravu na budoucí úplnou germanizaci prostoru. Podle nacistických plánů měla Morava sloužit jako strategický koridor propojující německé oblasti na severu a jihu, čímž by došlo k definitivnímu rozbití české národní integrity.

== Ekonomická militarizace a průmyslová exploatace ==
Průmyslový potenciál Moravy a Slezska byl pro nacistické Německo hlavním motivem okupace. Ihned po březnu 1939 začal proces totálního podřízení ekonomiky potřebám Wehrmachtu. Klíčové podniky byly buď přímo arizovány (pokud měly židovské vlastníky či podílníky), nebo byly svěřeny pod nucenou správu německých komisařů. Nejdůležitějším nástrojem této exploatace se stal gigantický státní koncern [[Reichswerke Hermann Göring]], který ovládl klíčové kapacity v těžkém průmyslu.

Na severní Moravě a ve Slezsku šlo především o [[Vítkovické železárny]] (Vítkovické horní a hutní těžířstvo) a celý [[ostravsko-karvinský revír]]. Ostrava se stala „ocelovým srdcem“ německého válečného úsilí. Objem průmyslové výroby v regionu v průběhu války výrazně vzrostl, což však bylo doprovázeno drastickou militarizací práce. V továrnách působili němečtí komisaři a byla zavedena týdenní hlášení o náladách zaměstnanců, na která dohlíželo závodní gestapo.

V [[Brno|Brně]] se středem pozornosti stala [[Zbrojovka Brno]], která byla transformována na jeden z hlavních dodavatelů pěchotních zbraní a munice pro německou armádu. Podobně byly využity kapacity [[První brněnská strojírna|První brněnské strojírny]] a [[Královopolská strojírna|Královopolské strojírny]]. V pozdějších fázích války, kdy byla německá města ničena spojeneckým bombardováním, se Morava a Slezsko staly relativně „bezpečným“ zázemím, kam byla přesouvána válečná výroba z ohrožených částí Říše. To vedlo k budování podzemních továren a rozšiřování výrobních hal v [[Kuřim|Kuřimi]] či [[Líšeň|Líšni]].

Zemědělská produkce na úrodné [[Haná|Hané]] a na [[Jižní Morava|jižní Moravě]] byla rovněž přísně regulována. Od roku 1939 byl zaveden systém lístkového přídělu potravin, který měl zajistit prioritní zásobování fronty a německého obyvatelstva na úkor [[Moravané|Moravanů]]. Zemědělci byli nuceni odevzdávat vysoké kvóty obilí, masa a dalších produktů pod hrozbou přísných trestů.
{| class="wikitable"
|'''Sektor'''
|'''Klíčové subjekty'''
|'''Válečná role'''
|'''Dopad na region'''
|-
|'''Hutnictví a hornictví'''
|[[Vítkovické železárny]], [[Ostravské doly]]
|Výroba oceli pro pancéřování, koks
|Totální militarizace, nucená práce vězňů
|-
|'''Strojírenství'''
|[[Zbrojovka Brno]], [[Škodovy závody]]
|Výroba kulometů, munice, komponentů tanků
|Expanze výroby, strategické cíle náletů
|-
|'''Zemědělství'''
|[[Haná]], [[Jižní Morava]]
|Zásobování Říše a Wehrmachtu
|Systém nucených dodávek, podvýživa
|-
|'''Energetika'''
|Elektrárny [[Ostrava]], [[Brno]]
|Napájení válečného průmyslu
|Prioritní ochrana, rozvrat při osvobozování
|}
Ekonomická exploatace Moravy a Slezska byla doprovázena soustavným drancováním finančních toků. Protektorát byl nucen platit tzv. „válečnou daň“, jejíž výše se drasticky zvyšovala z 3 miliard korun v roce [[1940]] na 12 miliard v roce [[1944]]. Tím byla moravská ekonomika fakticky vysávána pro účely války, kterou její obyvatelé většinově odmítali.

== Germanizační politika a demografické inženýrství ==
Cílem nacistické okupace na Moravě nebyla pouze ekonomická exploatace, ale dlouhodobé přetvoření národnostního složení regionu. Morava měla být podle germanizačních plánů zbavena své slovanské identity a plně integrována do německého sídelního prostoru. Tato politika pracovala s několika nástroji: rozšiřováním německých jazykových ostrovů, násilným vysidlováním a administrativním nátlakem na národnostní identitu.

Nejdrastičtějším projevem této politiky bylo násilné vysidlování slovanských obcí. Na Moravě se tento proces nejvíce dotkl [[Drahanská vrchovina|Drahanské vrchoviny]] a [[Vyškovsko|Vyškovska]], kde nacisté plánovali vytvoření německého sídelního koridoru propojujícího severní a jižní část Moravy. Celkem bylo v této oblasti určeno k vyklizení 33 obcí. Obyvatelé byli nuceni opustit své domovy s minimálním majetkem, přičemž jejich usedlosti byly předávány německým kolonistům nebo využívány pro potřeby vojenských cvičišť.

Ve [[Slezsko|Slezsku]], zejména na [[Těšínsko|Těšínsku]], byla uplatňována specifická metoda germanizace prostřednictvím tzv. Volksliste (Deutsche Volksliste – DVL). Tato instituce, zavedená původně v okupovaném Polsku, rozdělovala obyvatelstvo do čtyř kategorií podle jejich „vhodnosti“ a loajality k Říši. Těšínští Slezané ([[Šlonzáci]]) byli pod silným tlakem nuceni k zápisu do kategorií III a IV, což jim sice vracelo některá občanská práva a chránilo je před bezprostřední represí, ale zároveň z nich dělalo občany „druhé kategorie“ s povinností sloužit v německé armádě.

Situace na [[Hlučínsko|Hlučínsku]] byla odlišná v tom, že jako součást Altreichu byli tamní obyvatelé automaticky považováni za německé občany. To vedlo k masovým odvodům místních mužů do Wehrmachtu. Z malého území Hlučínska narukovalo přes 13 000 mužů, z nichž se přibližně 3 000 nevrátilo a tisíce dalších nesly doživotní následky. Tato zkušenost vytvořila v regionu hluboké trauma, které přetrvávalo i v poválečných desetiletích.
{| class="wikitable"
|'''Region'''
|'''Germanizační nástroj'''
|'''Mechanismy'''
|'''Cíl'''
|-
|'''[[Vyškovsko]]'''
|Násilné vysídlení
|Likvidace 33 obcí, vojenská cvičiště
|Rozbití souvislého českého osídlení
|-
|'''[[Těšínsko]]'''
|Volksliste (DVL)
|Kategorie I–IV, nátlak na identitu
|Asimilace [[Šlonzáci|Šlonzáků]], odvody do armády
|-
|'''[[Hlučínsko]]'''
|Automatické občanství
|Masová mobilizace do Wehrmachtu
|Úplná integrace do německého národa
|-
|'''Jazykové ostrovy'''
|Favorizace Němců
|Podpora německých škol a spolků v [[Brno|Brně]] a [[Olomouc|Olomouci]]
|Ovládnutí klíčových moravských měst
|}
Germanizace se projevovala i v každodenním životě prostřednictvím povinného používání němčiny v úředním styku, dvojjazyčných nápisů, přejmenovávání ulic a omezování českého kulturního a veřejného života. Moravská identita, která byla po staletí budována na zemském principu, byla nacisty zneužívána k pokusům o štvaní Moravanů proti Čechům, což se však v širším měřítku nesetkalo s úspěchem.

== Represe, holocaust a likvidace moravských elit ==
Okupační režim na Moravě a ve Slezsku se od samého počátku opíral o systematický teror. Hlavním úkolem gestapa a dalších bezpečnostních složek byla likvidace jakékoliv opozice a zastrašení obyvatelstva. První velká vlna represí byla namířena proti české inteligenci a studentstvu. Zlomovým datem se stal [[17. listopad]] [[1939]], kdy nacisté v reakci na protiněmecké demonstrace uzavřeli české a moravské vysoké školy.

V [[Brno|Brně]] tento zásah postihl [[Masarykova univerzita|Masarykovu univerzitu]] a technické vysoké školy. [[Kounicovy koleje|Kounicovy studentské koleje]] byly přepadeny jednotkami SS a gestapa, přičemž stovky studentů byly odvlečeny do [[Koncentrační tábor Sachsenhausen|koncentračního tábora Sachsenhausen]]. Samotný areál Kounicových kolejí se následně proměnil v jedno z nejkrutějších vězení a popravišť na Moravě. Na nádvoří kolejí docházelo k hromadným popravám zastřelením nebo oběšením, přičemž brutální mučení vězňů bylo na denním pořádku. V Kounicových kolejích byl vězněn a později v roce [[1941]] zavražděn i poslední moravský zemský prezident [[Jaroslav Mezník]].

[[Holocaust]] postihl [[Židé v Moravskoslezsku|židovské komunity na Moravě a ve Slezsku]] s ničivou silou. Předválečné židovské obyvatelstvo v [[Brno|Brně]] (cca 12 000 osob), [[Olomouc|Olomouci]], [[Jihlava|Jihlavě]], [[Prostějov|Prostějově]] a dalších městech bylo postupně zbaveno všech práv i majetku. Transporty směřovaly nejprve do ghetta v Terezíně a následně do vyhlazovacích táborů na východě. Ze silné a kulturně vlivné komunity zbyly po válce pouze trosky. Podobně drastický osud potkal i [[Moravští Romové|moravské Romy]]. V [[Hodonín (Černovice)|Hodoníně u Kunštátu]] byl v roce [[1942]] zřízen tzv. cikánský tábor, který sloužil jako tranzitní stanice před deportacemi do [[Koncentrační tábor Osvětim-Březinka|Osvětimi-Březinky]]. V nelidských podmínkách tábora zahynulo v důsledku hladu a tyfové epidemie nejméně 194 osob, z toho velká část dětí. Dnes toto místo připomíná [[Památník holokaustu Romů a Sintů na Moravě]].
{| class="wikitable"
|'''Typ perzekuce'''
|'''Místo / Skupina'''
|'''Metody'''
|'''Dopad'''
|-
|'''Likvidace inteligence'''
|[[Brno]] ([[Kounicovy koleje]]), [[Olomouc]]
|Uzavření škol, deportace studentů
|Ztráta budoucích národních elit
|-
|'''Politický teror'''
|Věznice gestapa ([[Špilberk]], [[Brno]])
|Mučení, stanné soudy, popravy
|Zlomení odporu, smrt zemského prezidenta
|-
|'''[[Holocaust]] (Šoa)'''
|[[Židé v Moravskoslezsku|Židovské komunity v moravských městech]]
|Arizace, deportace, vyhlazování
|Téměř úplné vyhlazení židovské kultury
|-
|'''[[Porajmos]] (Romové)'''
|[[Hodonín (Černovice)|Hodonín u Kunštátu]]
|Internace, nucená práce, deportace
|Vyvraždění většiny moravských Romů
|}
Kulturní život byl drasticky omezen. Do jara [[1943]] bylo zakázáno na 1 500 knižních titulů a omezena činnost mnoha nakladatelství. Divadla a hudební produkce byly podrobeny přísné cenzuře Ministerstva lidové osvěty, které dohlíželo na to, aby české umění neodkazovalo k národním tradicím, které by mohly povzbuzovat odpor. Čeština byla vytlačována z veřejného prostoru a její používání bylo vnímáno jako projev neloajality k Říši.

== Odboj a partyzánské hnutí v moravskoslezském prostoru ==
Navzdory brutálnímu útlaku se na Moravě a ve Slezsku rozvinulo silné odbojové hnutí, které mělo svá specifika daná geografickými podmínkami a socioekonomickou strukturou regionu. V první fázi války ([[1939]]–[[1941]]) dominovala vojenská odbojová organizace [[Obrana národa]], která měla silná krajská vedení v [[Brno|Brně]] a v [[Moravská Ostrava|Moravské Ostravě]]. Její příslušníci se zaměřovali na budování ilegální armády, udržování rádiového spojení s exilem a převádění ohrožených osob (zejména letců a důstojníků) přes slovenské hranice na tzv. balkánskou cestu.

V okupovaném Slezsku se již v listopadu [[1938]] začala formovat organizace [[Obrana Slezska]], která později úzce spolupracovala s ostravským vedením Obrany národa. Odboj v tomto regionu byl nesmírně nebezpečný kvůli vysoké koncentraci německého obyvatelstva a silné přítomnosti bezpečnostních složek chránících strategický průmysl.

Zlom v odbojové činnosti nastal v roce [[1944]] v souvislosti s přiblížením fronty a vypuknutím [[Slovenské národní povstání|Slovenského národního povstání]]. Morava se stala operačním prostorem pro partyzánské jednotky. Nejvýznamnější z nich byla [[1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky]], která se přesunula ze Slovenska do [[Beskydy|Beskyd]]. Tato brigáda, vedená [[Jan Ušiak|Janem Ušiakem]] a později [[D. B. Murzin|D. B. Murzinem]], se rozrostla na čtyři prapory a operovala v rozsáhlém prostoru od [[Vizovické vrchy|Vizovických vrchů]] až po [[Bílé Karpaty]]. Partyzáni prováděli sabotáže na železnicích, přepadali německé zásobovací kolony a vázali v týlu značné nepřátelské síly.

Další významnou skupinou byl [[partyzánský oddíl Olga]], působící v [[Chřiby|Chřibech]] a [[Ždánický les|Ždánickém lese]]. Tato skupina proslula svou pohyblivostí a odvážnými akcemi. V únoru [[1945]] se jejím členům podařilo vypustit půl milionu litrů pohonných hmot z německých vagonů v [[Morkovice|Morkovicích]] a v dubnu [[1945]] zajali v [[Hoštice (Litenčice)|Hošticích]] u [[Kroměříž|Kroměříže]] velitele německé 16. tankové divize generála von Müllera.
{| class="wikitable"
|'''Odbojová organizace'''
|'''Hlavní oblast působení'''
|'''Charakteristika'''
|'''Klíčové operace'''
|-
|'''[[Obrana národa]]'''
|[[Brno]], [[Ostrava]], [[Olomouc]]
|Vojenský odboj, zpravodajství
|Rádiové vysílání, budování kádrových sítí
|-
|'''[[1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky|Brigáda Jana Žižky]]'''
|[[Beskydy]], [[Hostýnské vrchy]]
|Partyzánský boj, diverze
|Sabotáže na tratích, ozbrojené střety
|-
|'''[[Partyzánský oddíl Olga|Oddíl Olga]]'''
|[[Chřiby]], [[Ždánický les]]
|Úderné akce v týlu
|Zajetí gen. von Müllera, ničení paliva
|-
|'''[[Rada tří|Rada tří (TAU)]]'''
|[[Vysočina]], [[Tišnovsko]]
|Koordinace výsadků z Londýna
|Příprava povstání, příjem zbraní
|}
Na [[Vysočina|Vysočině]] a v podhůří [[Českomoravská vrchovina|Českomoravské vrchoviny]] působila skupina [[Rada tří]] (konkrétně skupina TAU u [[Tišnov|Tišnova]]), která zajišťovala spojení s londýnskou emigrací a přijímala shozy zbraní a materiálu pro závěrečné fáze povstání. Odboj na Moravě byl provázen obrovskými oběťmi civilního obyvatelstva, které partyzánům poskytovalo zázemí, což nacisté trestali vypalováním celých osad ([[Javoříčko]], [[Ploština]], [[Prlov]]).

== Závěrečné operace a osvobození (1945) ==
Závěr války přinesl Moravě a Slezsku ničivé boje, neboť nacistické Německo považovalo tento region za strategicky nepostradatelný pro pokračování odporu. Nejkrvavější bitvou na území dnešní [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezské republiky]] se stala [[Ostravsko-opavská operace]], zahájená [[10. březen|10. března]] [[1945]]. Tato ofenzíva [[Rudá armáda|Rudé armády]] a [[1. československý armádní sbor|1. československého armádního sboru]] směřovala k ovládnutí průmyslového srdce Slezska a [[Ostravská pánev|Ostravské pánve]].

Boje ve Slezsku byly mimořádně urputné. Německá armáda využila k obraně i dřívější [[Československé pohraniční opevnění|československé pohraniční bunkry]], které byly paradoxně postaveny na obranu proti Hitlerovi. [[Opava]] se stala nejzničenějším městem [[Československo|Československa]] – po týdnech dělostřeleckého ostřelování a bombardování bylo 80 % budov v troskách. Při osvobozování [[Opava|Opavy]] a [[Ostrava|Ostravy]] padlo přibližně 25 000 sovětských vojáků a 1 500 příslušníků československého sboru. Ostrava byla osvobozena [[30. duben|30. dubna]] [[1945]], čímž Německo definitivně ztratilo přístup k moravskoslezskému uhlí a oceli.

Paralelně probíhala na jižní Moravě [[Bratislavsko-brněnská operace]]. [[Brno]], jako klíčový komunikační uzel, bylo před příchodem fronty vystaveno sérii ničivých náletů. Nejtěžší nálet britsko-amerického letectva zažilo město [[25. srpen|25. srpna]] [[1944]], kdy cílem byla [[Zbrojovka Brno|Zbrojovka]] a továrny v [[Líšeň|Líšni]] a [[Kuřim|Kuřimi]]. V dubnu [[1945]] pak následovalo sovětské bombardování zaměřené na nádraží a letiště, které však těžce zasáhlo i civilní infrastrukturu a městskou nemocnici. Samotné Brno bylo osvobozeno [[26. duben|26. dubna]] 1945 po těžkých bojích v ulicích města.
{| class="wikitable"
|'''Operace'''
|'''Období'''
|'''Klíčové síly'''
|'''Výsledek'''
|-
|'''[[Ostravsko-opavská operace|Ostravsko-opavská]]'''
|[[10. březen|10. 3.]] – [[5. květen|5. 5.]] 1945
|[[4. ukrajinský front Rudé armády|4. ukrajinský front]], [[1. československý armádní sbor|1. čs. armádní sbor]]
|Osvobození [[Slezsko|Slezska]], rozvrat průmyslu Říše
|-
|'''[[Bratislavsko-brněnská operace|Bratislavsko-brněnská]]'''
|duben 1945
|[[2. ukrajinský front Rudé armády|2. ukrajinský front]]
|Osvobození [[Brno|Brna]] a jižní Moravy
|-
|'''[[Bombardování Brna]]'''
|[[1944]]–1945
|USAAF, RAF, [[Sovětské letectvo]]
|Zničení 123 domů, rozvrat energetiky
|-
|'''[[Zničení Opavy]]'''
|duben 1945
|[[60. armáda (SSSR)]]
|80% destrukce města, tisíce mrtvých
|}
Válka na Moravě skončila až v polovině května 1945. Ustupující německá vojska systematicky ničila infrastrukturu, zejména mosty přes řeky [[Morava (řeka)|Moravu]], [[Odra|Odru]] a [[Dyje|Dyji]], což na dlouhou dobu ochromilo dopravu v regionu. Materiální škody byly nesmírné a jejich odstraňování trvalo celá desetiletí.

== Poválečná transformace: Odsun, kolonizace a politický zlom ==
Bezprostředně po skončení bojů v květnu 1945 nastala na Moravě a ve Slezsku fáze radikální demografické a politické proměny. Nejdramatičtějším procesem bylo řešení „německé otázky“. Atmosféra v regionu byla silně protiněmecká, což podněcovaly i projevy prezidenta [[Edvard Beneš|Beneše]], který v Brně [[12. květen|12. května]] [[1945]] vyzval k nekompromisní národní očistě.

Symbolem poválečného násilí na Moravě se stal tzv. [[brněnský pochod smrti]]. V noci z [[30. květen|30.]] na [[31. květen|31. května]] 1945 bylo z Brna násilně vyvedeno tisíce [[Moravští Němci|německých obyvatel]] (ženy, děti, starci) směrem k rakouským hranicím. Mnozí se o odsunu dozvěděli až při návratu z práce a museli se sbalit během několika minut. Cesta do [[Pohořelice|Pohořelic]] a dále k hranicím byla lemována mrtvými, kteří podlehli hladu, nemocem nebo brutalitě dozorců. Spory o přesný počet obětí a odpovědnost institucí trvají dodnes, ale událost zůstává hlubokým traumatem brněnské historie.

V pohraničních oblastech [[Slezsko|Slezska]] (Jesenicko, Bruntálsko, Krnovsko) došlo k téměř úplnému vysídlení původního obyvatelstva. To vedlo k demografickému kolapsu rozsáhlých území, která nebyla dostatečně dosídlena slovanskými kolonisty. Mnoho obcí v těchto „periferních“ oblastech zaniklo, což nevratně změnilo tvář slezské krajiny.

Specifickým problémem bylo [[Hlučínsko]] a [[Těšínsko]]. Muži, kteří se vraceli z Wehrmachtu, byli často vnímáni jako kolaboranti, přestože jejich služba byla vynucena administrativně přiděleným občanstvím nebo zápisem do Volksliste. Proces národní očisty byl v těchto regionech mimořádně složitý a nespravedlivý, což vedlo k další sociální destabilizaci.
{| class="wikitable"
|'''Region'''
|'''Poválečný vývoj'''
|'''Charakter změn'''
|'''Dlouhodobý dopad'''
|-
|'''[[Brno]]'''
|Divoký odsun, pochod smrti
|Vyhnání cca 20 000 Němců
|Ztráta bilingvního charakteru města
|-
|'''[[Slezsko|Slezské]] pohraničí'''
|Totální vysídlení
|Vylidnění, zánik stovek obcí
|Hospodářská a kulturní zaostalost
|-
|'''[[Hlučínsko]]'''
|Prověrky "Wehrmachtovců"
|Právní nejistota, stigmatizace
|Rozvrat rodinných a komunitních struktur
|-
|'''[[Jižní Morava]]'''
|Konfiskace, dosídlování
|Změna vlastnických vztahů
|Nástup komunistické moci na venkově
|}
Politickým důsledkem války byl prudký nárůst vlivu [[Komunistická strana Československa|Komunistické strany Československa]] (KSČ), která ovládla klíčové pozice v [[Národní výbory (Československo)|národních výborech]]. Konfiskace německého majetku a jeho následné přerozdělování se staly mocným nástrojem politické korupce a získávání příznivců. Vliv války tak připravil půdu pro [[Vítězství československého pracujícího lidu|únorové vítězství lidu v roce 1948]].
[[Kategorie:Druhá světová válka]]
[[Kategorie:Války 20. století]]

Morava (země)

2026-03-11T19:13:44Z

Administrator: přesměrování na Morava

#PŘESMĚRUJ [[Morava]]

19. století

2026-03-11T19:12:45Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''19. století''', historiograficky ohraničené na jedné straně dozvuky osvícenství a transformacemi iniciovanými Velkou francouzskou revolucí a na straně druhé vypuknutím první světové války, představuje pro Moravu a Rakouské Slezsko epochu zcela bezprecedentních a nevratných proměn. Obě tyto historické země, tvořící pevnou a integrální součást Habsburská monarchie|habsbu…“

'''19. století''', historiograficky ohraničené na jedné straně dozvuky [[osvícenství]] a transformacemi iniciovanými Velkou francouzskou revolucí a na straně druhé vypuknutím [[První světová válka|první světové války]], představuje pro [[Morava|Moravu]] a [[Rakouské Slezsko]] epochu zcela bezprecedentních a nevratných proměn. Obě tyto historické země, tvořící pevnou a integrální součást [[Habsburská monarchie|habsburské monarchie]], prošly v tomto období podstatnou strukturní proměnou. Z původně převážně agrárně-feudální společnosti, ukotvené v tradičních stavovských strukturách, se zrodila moderní, dynamická, průmyslově-kapitalistická a posléze ostře nacionálně definovaná občanská společnost.

== Státoprávní a administrativní vývoj ==
Na prahu 19. století byly [[Morava]] a [[Slezsko]] administrativně úzce propojeny, což bylo přímým důsledkem pragmatické centralizační politiky vídeňského dvora z předchozího století. V důsledku prohraných [[Války o rakouské dědictví|válek o rakouské dědictví]] ve čtyřicátých letech [[18. století]] přišla [[habsburská monarchie]] o hospodářsky nejvyspělejší a nejbohatší část Slezska ve prospěch expanzivního [[Prusko|Pruska]]. Pod vládou Vídně zůstalo pouze torzo původního území (tzv. [[Rakouské Slezsko]]). Z ekonomických, strategických a především byrokratických důvodů přistoupil císař [[Josef II.]] v roce [[1782]] ke sloučení Moravy a rakouského Slezska v jediný správní a politický celek – [[Země Moravskoslezská (1782 - 1849)|zemi Moravskoslezskou]]. V čele této spojené země stálo [[moravsko-slezské gubernium]] se sídlem v [[Brno|Brně]], čímž se administrativní těžiště Slezska přesunulo na jih. Hlavní město Slezska, [[Opava]], si sice po počátku 19. století podrželo dílčí význam jako sídlo krajského úřadu, soudů a stavovských institucí [[Opavské knížectví|knížectví opavského]] a [[Krnovské knížectví|krnovského]], avšak její reálný politický vliv byl v tomto období spíše titulární.

Tento unifikovaný centralizační model přetrval první polovinu 19. století a narazil na své limity až během revolučních událostí let [[1848]] a [[1849]]. Definitivní zlom v moderní administrativní historii regionu přineslo císařské rozhodnutí z [[26. červen|26. června]] 1849, které s platností od [[1. leden|1. ledna]] [[1850]] Rakouské Slezsko opětovně oddělilo od Moravy. Slezsko se tak stalo opět samostatnou korunní zemí s oficiálním titulem [[Vévodství Horní a Dolní Slezsko]] a s hlavním městem [[Opava|Opavou]]. Ačkoliv došlo v období [[Bachův neoabsolutismus|Bachova neoabsolutismu]] ke krátkému znovusloučení s Moravou (od listopadu [[1860]] do března [[1861]]), Slezsko si následně svou politickou a správní nezávislost uhájilo až do zániku monarchie v roce [[1918]].

Znovuzískání politické autonomie bylo doprovázeno radikální správní reformou, která odrážela přechod od feudálního k modernímu státnímu aparátu. V roce [[1850]] byly staré krajské struktury nahrazeny moderním systémem [[Politický okres|politických okresů]]. Slezsko bylo rozděleno do 22 [[Smíšený okres|smíšených okresů]] a jednoho [[Statutární město|statutárního města]] ([[Opava]]), což bylo v roce [[1868]] dále zracionalizováno do 7 politických okresů ([[Politický okres Bílsko|Bílsko]], [[Politický okres Bruntál|Bruntál]], [[Politický okres Fryštát|Fryštát]], [[Politický okres Frývaldov|Frývaldov]], [[Politický okres Krnov|Krnov]], [[Politický okres Opava|Opava]] a [[Politický okres Těšín|Těšín]]) a 3 statutárních měst ([[Bílsko]], [[Frýdek]] a Opava). Na přelomu století přibyly ještě okresy [[Politický okres Bílovec|Bílovec]] ([[1896]]) a [[Politický okres Frýdek|Frýdek]] ([[1901]]).
{| class="wikitable"
|'''Zemský orgán'''
|'''Sídlo'''
|'''Specifika a pravomoci ve 2. pol. 19. století'''
|-
|'''[[Moravský zemský sněm]]'''
|[[Brno]]
|Reprezentativní sbor o 100 poslancích volených v kuriovém systému. Významné privilegium: sněm nemusel vyžadovat královské potvrzení svých usnesení, což posilovalo jeho suverenitu vůči Vídni.
|-
|'''[[Slezský zemský sněm]]'''
|[[Opava]]
|Ustanoven v roce [[1861]], sídlil v budově bývalé jezuitské koleje ve Sněmovní ulici. Čítal 31 poslanců volených ve třech kuriích.
|-
|'''[[Zemská vláda (Slezsko)]]'''
|[[Opava]]
|Výkonný orgán státní správy, v jehož čele stál [[Zemský prezident (Slezsko)|zemský prezident]] (na rozdíl od funkce [[Zemský místodržící (Morava)|zemského místodržícího]] na Moravě). Zemský prezident dohlížel na samosprávu a podepisoval zemské zákony.
|}
S obnovením ústavnosti na počátku 60. let 19. století vznikly na Moravě a ve Slezsku moderní zemské sněmy, které fungovaly v prakticky nezměněné podobě až do [[První světová válka|první světové války]]. Tyto instituce se staly primárním kolbištěm politického boje, kde se střetávaly zájmy konzervativní velkostatkářské šlechty, nastupující liberální buržoazie a později i zástupců národních hnutí. Na lokální úrovni se zřizovaly specifické orgány, jako například okresní silniční výbory (od 60. let na Moravě i ve Slezsku), jejichž kompetence směřovala primárně k výstavbě a údržbě kritické dopravní infrastruktury, čímž suplovaly plnohodnotnou okresní samosprávu.

== Od stínu napoleonských válek k revolučnímu jaru 1848 ==
První desetiletí 19. století byla v obou zemích hluboce traumatizována průchodem napoleonských armád. Tento globální geopolitický konflikt zanechal na území [[Morava|Moravy]] a [[Slezsko|Slezska]] ničivé demografické a socioekonomické stopy. Nejtemnější epizodou tohoto období byla bezpochyby [[bitva tří císařů]] u [[Slavkov u Brna|Slavkova]] (Austerlitz) v prosinci roku [[1805]]. Přítomnost statisícových nepřátelských i spojeneckých armád znamenala pro lokální ekonomiku naprostou katastrofu. Vojenské rekvizice připravily hospodáře o dobytek, osivo i základní životní potřeby. Nedostatek lidských zdrojů a zničená úroda vedly k bezprostřednímu zhroucení zemědělské produkce, což vyústilo v rozsáhlý hladomor a šíření infekčních chorob. Dobové prameny dokládají, že sekundární oběti z řad civilního obyvatelstva v důsledku podvýživy a nemocí až šestinásobně převýšily přímé vojenské ztráty na samotném bojišti.

Dopady válek, kombinované s permanentními vojenskými výdaji, zcela vyčerpaly rakouskou státní pokladnu, což vedlo až ke státnímu bankrotu monarchie v roce [[1811]]. Škody za následnou okupaci v roce [[1809]] byly jen v samotném [[Brno|Brně]] vyčísleny na astronomických padesát šest tisíc zlatých. Křehké oživení nastalo až po [[Vídeňský kongres|vídeňském kongresu]] ([[1814]]–[[1815]]), který nastolil v Evropě konzervativní řád a éru [[Metternichovský absolutismus|metternichovského absolutismu]]. Význam Opavy v tomto restaurativním uspořádání Evropy byl symbolicky stvrzen v roce [[1820]], kdy město hostilo diplomatický kongres vítězných mocností [[Svatá aliance|Svaté aliance]] (za účasti ruského cara, pruského krále a rakouského císaře), na němž se koordinoval postup proti revolučním hnutím na Apeninském poloostrově.

Konzervativní stabilita však představovala pouze příslovečný klid před bouří. Klimaxem narůstajícího socioekonomického napětí a neřešených nacionálních i sociálních otázek se stal revoluční rok [[1848]], známý jako „jaro národů“. Myšlenky na zrušení feudálních přežitků, svobodu tisku a shromažďování i národní rovnoprávnost hluboce rezonovaly napříč společností na Moravě i ve Slezsku.

Když ve Vídni vypukly ozbrojené pouliční boje, císařský dvůr v čele s [[Ferdinand I. Dobrotivý|Ferdinandem I. Dobrotivým]] musel v říjnu [[1848]] urychleně opustit hlavní město. Své útočiště nalezl na Moravě, konkrétně v [[Arcibiskupský palác (Olomouc)|Arcibiskupském paláci]] v [[Olomouc|Olomouci]]. Olomouc, silně opevněná a relativně izolovaná od revolučních center, se tak na sedm měsíců stala de facto hlavním městem habsburského impéria. Právě v těchto zdech se [[2. prosinec|2. prosince]] [[1848]] odehrál jeden z klíčových aktů moderních středoevropských dějin: císař Ferdinand I. zde abdikoval ve prospěch svého tehdy osmnáctiletého synovce [[František Josef I.|Františka Josefa I.]], jehož dlouhá vláda následně vtiskla monarchii její konečnou podobu.

Na politické scéně mezitím probíhal ostrý boj o budoucí státoprávní uspořádání. Zatímco česká liberální politika v Praze, reprezentovaná [[František Palacký|Františkem Palackým]], v rámci první pražské petice silně formulovala požadavky na těsné státoprávní spojení historických českých zemí (Čech, Moravy a Slezska) , moravská politická reprezentace tento asimilační tlak razantně odmítla. [[Moravský zemský sněm]] (ještě ve své stavovské podobě rozšířené o zástupce [[Královské město|královských měst]]) na jaře 1848 možnost takového státoprávního spojení s Čechami kategoricky vetoval. [[Moravané]] se obávali pragocentrické hegemonie a namísto toho prosazovali vizi federalizovaného Rakouska, v němž by Morava vystupovala jako plnoprávná, suverénní a sebevědomá zemská jednotka.

Z hlediska sociální struktury představovala nejdůležitější výdobytek revoluce definitivní zrušení poddanství, roboty a desátků. Zásadní a historickou roli v tomto aktu sehrál rakouský politik [[Slezští Němci|německé]] národnosti ze Slezska, [[Hans Kudlich]]. Tento lékař a syn sedláka z [[Úvalno|úvalenského]] venkova, působící jako nejmladší poslanec revolučního [[Říšský sněm|Říšského sněmu]] (přesunutého později do [[Kroměříž|Kroměříže]]), podal [[26. červenec|26. července]] [[1848]] formální návrh na plné zrušení poddanských povinností. Rakouský parlament tento návrh dne [[7. září]] 1848 schválil, čímž Kudlich přispěl k osvobození více než 14 milionů sedláků v celé habsburské monarchii. Zrušení nevolnictví bylo krokem, který nejen právně zrovnoprávnil venkovské obyvatelstvo, ale především vytvořil nezbytný ekonomický předpoklad pro nadcházející průmyslovou revoluci – masivně uvolnil z venkova pracovní sílu, jež vzápětí začala migrovat do se tvořících městských průmyslových aglomerací.

== Průmyslová revoluce a ekonomická transformace ==
Hospodářský vzestup, který organicky navázal na ústup napoleonských válek a uvolnění pracovního trhu po roce [[1848]], radikálně a nevratně transformoval tvář [[Morava|Moravy]] a [[Slezsko|Slezska]]. Obě země se staly klíčovým průmyslovým motorem celého předlitavského prostoru. Státní instituce začaly aktivně podporovat soukromé podnikání prostřednictvím velkých bezúročných půjček, protekcionistické politiky, distribuce technologií a zřizováním odborných technických škol. Vydání [[Živnostenský řád|živnostenského řádu]] v prosinci [[1859]], které odstranilo zastaralý systém cechů, pak definitivně otevřelo cestu svobodnému kapitalistickému podnikání.

=== Textilní průmysl a fenomén moravského Manchesteru ===
V první polovině 19. století tvořil naprostou páteř moravské i slezské industriální ekonomiky [[Textilní průmysl v Moravskoslezsku|textilní průmysl]]. Absolutním epicentrem této revoluce se stalo [[Brno]] a jeho bezprostřední okolí. Již v roce [[1807]] zde zahájila provoz vůbec první strojní přádelna vlny na území dnešního [[Moravskoslezsko|Moravskoslezska]]. Postupná aplikace parních strojů vedla k raketovému nárůstu produkce.

Kolem poloviny století již v Brně a na jeho předměstích fungovalo více než 30 rozsáhlých textilních továren, což představovalo celkem tři čtvrtiny veškerých průmyslových kapacit města. Zrodily se gigantické areály jako [[Vlněna]] či [[Mosilana]], které z Brna učinily centrum světového významu, čímž si město po právu vysloužilo označení „moravský“ či „rakouský Manchester“. Strojová tovární výroba zde postupně drtivě eliminovala tradiční manufakturní a cechovní struktury, i když specifické cechovní soukenictví (zaměřené na luxusnější či atypickou produkci) se částečně udrželo až do čtyřicátých let 19. století.

Ve Slezsku se analogickým průmyslovým srdcem stalo dvojměstí [[Bílsko-Bělá]] (Bielsko-Biała). Rok [[1806]], kdy zde byly v místních manufakturách poprvé instalovány spřádací stroje, je historiky konsenzuálně považován za absolutní počátek průmyslové revoluce v tomto subregionu. Během několika dekád se Bílsko-Bělá etablovala jako jedno z nejproduktivnějších center tkalcovství v říši, přičemž místní vysoce kvalitní sukno zásobovalo trhy od Vídně po Halič. [[Strojírenský průmysl v Moravskoslezsku|Strojírenský průmysl]], vznikající původně jako servisní obor pro produkci a údržbu textilních strojů (jako např. První významná strojírna [[Luz & Schöll]] ve [[Šlapanice|Šlapanicích]] u Brna), se záhy etabloval jako samostatný a mocný ekonomický pilíř.

=== Těžba uhlí a metalurgie ===
Zatímco západ a střed regionu ovládly dýmající komíny textilek, severovýchodní cíp Moravy a Slezska pohltila éra černého uhlí a surové oceli. Objev vydatných a vysoce kvalitních ložisek černého uhlí a strategická nutnost jeho systematické [[Těžba uhlí v Moravskoslezsku|těžby]] stály u zrodu fenoménu [[Ostravsko-karvinský revír|Ostravsko-karvinského revíru]] (OKR). Navzdory mimořádně složitým geologickým podmínkám (četné tektonické zlomy, velké dobývací hloubky a metan) se OKR během druhé poloviny 19. století vyvinul v nejvýznamnější uhelnou a hutní základnu habsburské monarchie.

Průkopníky masivní hlubinné těžby a industriálního velkokapitalismu se zde staly mocné šlechtické a finančnické rody. Zásadní globální roli sehrál rod [[Rothschildové|Rothschildů]], jenž v roce [[1843]] kapitálově zcela ovládl [[Vítkovické železárny]] a paralelně začal systematicky investovat do těžby uhlí přímo na území města [[Ostrava|Ostravy]] a v jeho blízkém okolí. Během několika málo let zde byly vyhloubeny klíčové doly jako [[Důl Šalamoun|Šalamoun]], [[Důl Antonín|Antonín]], [[Důl Karolina|Karolina]], [[Důl Hlubina|Hlubina]] (ve [[Vítkovice|Vítkovicích]]) a [[důl Jindřich]] (v [[Přívoz (Ostrava)|Přívozu]]).

V [[Karviná|karvinské]] a [[Fryštát|fryštátské]] části Slezska naopak dominoval vlivný šlechtický rod [[Larisch-Mönnichové|Larisch-Mönnichů]]. [[Jan Larisch-Mönnich|Jan hrabě Larisch-Mönnich]] a jeho syn [[Jindřich Larisch-Mönnich|Jindřich]] vybudovali obrovské průmyslové impérium. Zisky z uhlobaronství z nich učinily jedny z nejbohatších podnikatelů Rakouska-Uherska, což se odrazilo i v jejich bezprostředním vlivu na císařském dvoře – Jan Larisch-Mönnich zastával dokonce prestižní post rakouského ministra financí a dlouhá léta působil jako [[zemský hejtman]] ve Slezsku. Do uhelného byznysu se zapojila rovněž [[Těšínská komora]] a později mocná [[Báňská a hutní společnost]]. [[Hutní průmysl v Moravskoslezsku|Hutní průmysl]] kromě [[Vítkovice|Vítkovic]] prosperoval i ve slezském [[Třinec|Třinci]] ([[železárny Těšínské komory]]), kde se mimo těžké produkce odlévaly také jemnější architektonické prvky, pomníky a kandelábry.
{| class="wikitable"
|'''Odvětví průmyslu'''
|'''Geografická centra'''
|'''Významní aktéři a podniky'''
|-
|'''Textilní a oděvní'''
|[[Brno]], [[Bílsko-Bělá]], [[Šumperk]], [[Nový Jičín]]
|[[Vlněna]], [[Mosilana]], manufaktury v Bílsku
|-
|'''Těžba černého uhlí'''
|[[Moravská Ostrava]], [[Karviná]], [[Rosice|Rosicko]]-[[Oslavany|Oslavansko]]
|[[Rothschildové]], [[Larisch-Mönnichové]], [[Báňská a hutní společnost|Báňská a hutní]] spol.
|-
|'''Metalurgie a strojírenství'''
|[[Vítkovice]], [[Třinec]], [[Šlapanice]]
|[[Vítkovické železárny]], [[Třinecké železárny]], [[Luz & Schöll]]
|-
|'''[[Dřevozpracující průmysl v Moravskoslezsku|Dřevozpracující]]'''
|[[Koryčany]], [[Bystřice pod Hostýnem]]
|[[Thonet]] (ohýbaný nábytek světového věhlasu)
|}

=== Železnice ===
Zcela nepostradatelným katalyzátorem a urychlovačem popsaného průmyslového boomu se stala revoluce v dopravě, zhmotněná ve výstavbě parostrojní [[Železniční síť v Moravskoslezsku|železniční sítě]]. Prominentní místo zde zaujímala [[Severní dráha císaře Ferdinanda]] (Kaiser Ferdinands-Nordbahn - KFNB). Její původní strategickou vizí bylo fyzicky propojit srdce monarchie, Vídeň, s průmyslovou Haličí a s Krakovem.

Trať přirozeně sledovala geologicky a topograficky příhodný tok řeky [[Odra|Odry]]. Historický průlom nastal v roce [[1841]], kdy na Moravu dorazily první vlaky (do [[Břeclav|Břeclavi]] a [[Staré Město u Uherského Hradiště|Starého Města u Uherského Hradiště]]). Ještě ve čtyřicátých letech pak trať dosáhla klíčových logistických bodů v [[Přerov|Přerově]], [[Ostrava|Ostravě]] a [[Bohumín|Bohumíně]]. Napojení regionu na moderní železniční síť znamenalo gigantickou kompetitivní výhodu: radikálně to zlevnilo a zrychlilo transport karvinského uhlí k vídeňským továrnám a umožnilo masový export moravského sukna, cukru a piva na globální trhy. Tento dopravní uzel rovněž podnítil bezprecedentní rozvoj cukrovarů a [[Potravinářský průmysl v Moravskoslezsku|potravinářského průmyslu]] napříč úrodnou [[Haná|Hanou]]. Na dopravní infrastrukturu se v [[Brno|Brně]] váží i monumentální inženýrská díla, jako např. proslulý železniční viadukt zvaný „Brněnský drak“.

== Demografická exploze, urbanizace a architektonická transformace měst ==
Industrializace vyžadovala masivní alokaci pracovní síly, což spustilo bezprecedentní vnitřní i vnější migraci obyvatelstva a odstartovalo éru rapidní urbanizace. Města, po staletí sevřená v úzkých korzetech svých středověkých a barokních hradeb, začala expandovat do okolní krajiny.

Tento demografický a prostorový šok se nejvíce projevil na Ostravsku a Karvinsku. Zpočátku si první doly vystačily s místními pracovníky z okolních vesnic, ale narůstající objem těžby si brzy vyžádal enormní import pracovní síly. Nález uhelných slojí zcela transformoval tvář [[Karviná|Karviné]] (Karvinná), jež z ospalé vsi se 630 obyvateli v roce [[1803]] explodovala na rušné průmyslové město čítající téměř 17 000 obyvatel na prahu [[20. století]]. Do ostravského a karvinského revíru proudily desetitisíce nemajetných imigrantů nejen z chudších, agrárních oblastí Moravy a Slezska, ale především z ekonomicky zaostalé a přelidněné rakouské Haliče. Tento masivní demografický příliv měl zásadní dopad na národnostní a jazykovou skladbu obyvatelstva Ostravska, výrazně zde posílil polský a židovský element a utvořil vysoce heterogenní a sociálně výbušné prostředí.

Zároveň se zásadně proměnil ráz krajiny. Objevily se obrovské kuželové haldy hlušiny, neustálá hlubinná těžba způsobovala masivní poddolování, které vedlo k propadům terénu a zaplavování oblastí důlními vodami. Pro stovky přistěhovalců musely těžební společnosti narychlo budovat rozlehlé [[Dělnická kolonie|dělnické]] a [[Hornická kolonie|hornické kolonie]], které tvořily zcela specifické urbanistické celky. Environmentální daň za toto "černé zlato" byla obrovská; například v karvinské oblasti Doly musela být kvůli statickým poruchám stržena řada historických budov včetně tzv. [[Starý zámek (Doly)|Starého zámku]] či [[Kostel svatého Jindřicha (Doly)|monumentálního kostela]] s kapacitou 4000 věřících.

Velká historická centra jako [[Brno]] a [[Opava]] reagovala na urbanizační tlaky a potřebu moderní hygieny a reprezentace velkorysými architektonickými koncepcemi, pro které se přímou inspirací stala vídeňská Ringstrasse (Okružní třída). V polovině 19. století definitivně ztratilo městské opevnění svůj vojenský význam. Brno ve snaze rozšířit vnitřní město postupně zbouralo své mohutné barokní bastiony a na jejich místě počátkem 60. let 19. století vytyčilo široké, reprezentativní bulváry osázené stromořadími. Podél této Ringstrasse vznikaly luxusní stavební parcely, na kterých bohatnoucí průmyslová a finanční buržoazie nechala vystavět výstavní nájemní domy, honosné paláce, budovy divadel a škol v duchu tehdy módního historismu (neorenesance, neogotika). Podobně byla koncipována i organizace městské dopravy a navazujících předměstských průmyslových areálů.

Identický urbanistický proces proběhl ve Slezsku, v tehdejším zemském hlavním městě Opavě. Pod taktovkou hlavního městského inženýra a architekta [[Eduard Labitzký|Eduarda Labitzkého]] byla vypracována regulační a asanační koncepce, která přeměnila obvod bývalých hradeb na zelenou a reprezentativní okružní třídu. Od výstavní budovy dnešního [[Slezské zemské muzeum|Slezského zemského muzea]] přes honosné měšťanské paláce se Opava stala architektonickým skvostem. Převládající historismus zde plynule, zejména na přelomu 19. a [[20. století]], přecházel do florálních i geometrických forem vídeňské secese. Později byl tento vývoj završen stavbami v duchu raného expresionismu, jakým byl monumentální [[obchodní dům Breda & Weinstein]] z konce dvacátých let.

== Prusko-rakouská válka ==
Navzdory hospodářskému růstu nebyl vývoj Moravy a Slezska izolován od velmocenských konfliktů na evropském kontinentu. Letitý antagonismus mezi Pruskem a Rakouskem, soutěžícími o politickou a ekonomickou hegemonii nad roztříštěným německým prostorem, eskaloval v polovině roku [[1866]] v [[Prusko-rakouská válka|prusko-rakouskou válku]]. Strategická poloha Slezska a Moravy učinila z těchto regionů bezprostřední nástupiště invazních armád a následně dějiště krvavých ústupových bojů.

Pruská vojska, vyzbrojená modernějšími zadovkami (jehlovkami) a těžící ze superiorní logistické připravenosti s využitím telegrafů a železnic, vtrhla v červnu [[1866]] na území habsburské říše. Jeden z hlavních invazních proudů postupoval přes území rakouského Slezska (kde došlo k prvním přestřelkám, např. u [[Písečná|Písečné]]) na severní Moravu a dále do vnitrozemí.

Po fatální a strategicky rozhodující porážce rakouské Severní armády (a jejích saských spojenců) u Sadové nedaleko Hradce Králové dne [[3. červenec|3. července]] [[1866]] – což bylo střetnutí přesahující 430 000 nasazených vojáků a představující po bitvě u Lipska druhou nejmasovější bitvu celého 19. století – nastal zmatený a často panický ústup císařských vojsk směrem k Vídni.

Právě během tohoto ústupu se střední Morava proměnila v krvavé bojiště. Agresivně postupující pruské kolony dostihly zadní voje Rakušanů a v polovině července došlo k sérii tvrdých šarvátek a jezdeckých srážek u [[Tovačov|Tovačova]] a na [[Přerov|Přerovsku]] (v lokacích [[Rokytnice]] a [[Dluhonice]]). Zmatek v rakouském velení a demoralizace vojska způsobily, že v těchto zbytečných jatkách, například jen u Tovačova během pouhých dvou hodin, padlo dalších více než 500 rakouských vojáků a zbytek byl vržen zpět za řeku Moravu či donucen stáhnout se pod ochranu [[Olomoucká pevnost|olomoucké pevnosti]]. Střety znamenaly nejen lidské ztráty, ale armády za sebou nechávaly pustošení a smrtící epidemie cholery, která krutě zdecimovala i civilní moravské obyvatelstvo.

Důsledky prusko-rakouské války dalece přesáhly bojiště. Rakousko bylo donuceno přistoupit na zrušení Německého spolku, čímž definitivně ztratilo svůj historický vliv v německém prostoru a bylo vytlačeno z rodícího se sjednoceného Německa pod taktovkou Berlína. Itálii navíc muselo odevzdat Benátsko, navzdory paradoxnímu úspěchu rakouského loďstva admirála Tegetthoffa v bitvě u Lissy. Krizová vnitropolitická situace a oslabení prestiže císaře [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] následně přímo vynutily provedení [[Rakousko-uherské vyrovnání|rakousko-uherského vyrovnání]] ([[1867]]), vznik dualistické monarchie a zavedení prosincové ústavy. Tento krok, vnímaný českými národními představiteli jako zjevná nespravedlnost (tzv. dualismus bez Čechů), zcela překalibroval politickou situaci: federalismus opírající se o etnický princip byl opuštěn a česká i moravská reprezentace se plně upnula k radikálnímu boji za prosazování historického státního práva.

== Národní obrození a emancipace ==
Pokud byla první polovina 19. století na Moravě a ve Slezsku charakterizována dynasticismem a zemským patriotismem (kde obyvatelé byli primárně „[[Moravané|Moravany]]“ či „[[Slezané|Slezany]]“ bez primárního ohledu na to, zda hovořili česky, německy, či polsky), druhá polovina století znamenala brutální zlom. Zemské vlastenectví bylo nenávratně pohlceno moderním etnolingvistickým nacionalismem. Jazyk přestal být pouze komunikačním prostředkem; stal se konstitutivním znakem národní identity a hlavní, často nekompromisní zbraní politického a ekonomického boje.

=== Etnolingvistická mapa a dominance ve městech ===
Demografická situace byla vysoce komplexní. Data ze sčítání lidu z roku [[1910]], jež jako určující faktor používala tzv. [[obcovací řeč]] (Umgangssprache), ilustrují etnickou pestrost regionu. V rakouském Slezsku se k německé obcovací řeči přihlásilo 325 530 obyvatel (43,9 %), k polštině 235 224 (31,7 %) a k češtině, moravštině či slovenštině 180 341 osob (24,3 %). Historici ovšem upozorňují, že tento statistický model nahrával německému živlu, neboť například početná asimilovaná židovská minorita v obou zemích z pragmatických důvodů volila němčinu.

Na Moravě tvořili etničtí Slované jasnou početní majoritu, nicméně ekonomický kapitál, klíčový průmysl a politická správa (radnice) většiny významných center zůstávaly pevně v rukou německojazyčných vrstev. Podle dat z počátku [[20. století]] mělo všech šest největších měst na Moravě ([[Brno]], [[Jihlava]], [[Olomouc]], [[Moravská Ostrava]] a [[Vítkovice]]) pro-německé radnice, které systematicky preferovaly německé instituce a znesnadňovaly rozvoj slovanského školství.

=== Školství a spolkový život jako bitevní pole ===
Přední linií národnostního konfliktu se stalo [[Školství v Moravskoslezsku|školství]]. Většina prestižních vzdělávacích institucí v regionu byla německá. Například ve Slezsku si všechny [[Střední odborná škola|střední odborné školy]] – tzv. reálky (Realschulen) – zachovaly exkluzivně německý vyučovací jazyk po celé 19. století, což v praxi znamenalo germanizaci ambiciózních studentů ze slovanských rodin.

Jako defenzivní i ofenzivní odpověď na tuto hegemonii se začala zvedat vlna občanské a vlastenecké aktivity v podobě zakládání podpůrných spolků (tzv. Matic), jež shromažďovaly soukromý kapitál na financování české literatury a vzdělávání. Již v roce [[1849]] byla v [[Brno|Brně]] založena [[Matice moravská]] (původně Národní jednota), která se jako vědecký a humanitní spolek odvolávala na tradice slovanských věrozvěstů [[Svatí Cyril a Metoděj|Cyrila a Metoděje]].

Ještě dramatičtější byla situace ve Slezsku, kde v roce [[1877]] vznikla z iniciativy slovanských patriotů [[Matice opavská]]. V [[Opava|Opavě]], metropoli s 80% většinou německy cítících obyvatel, byl jakýkoliv projev slovanského národního života ostře tlumen. Matice opavská přesto dokázala v roce [[1880]] zakoupit strategický dům na Rybím trhu v centru města, čímž vznikl [[Matiční dům (Opava)|Matiční dům]] – tepající centrum slovanského kulturního, divadelního i spolkového života v rakouském Slezsku. Nejvýznamnějším historickým úspěchem tohoto spolku bylo zřízení vůbec prvního slovanského gymnázia ve Slezsku v září [[1883]] pod vedením ředitele [[Vincenc Prasek|Vincence Praska]]. Následovalo masivní zakládání sítí mateřských a obecných škol a v roce [[1911]] (z iniciativy [[Matice Osvěty Lidové]]) i prvního dívčího lycea, což odráželo dobové snahy o ženskou emancipaci a právo žen na důstojné intelektuální uplatnění.

=== Krvavý boj o univerzitu a slezský trojúhelník ===
Tzv. „boj o duše“ občas fyzicky eskaloval do ulic. Nejčernější epizodou těchto třenic se stal vleklý česko-německý konflikt o zřízení druhé slovanské univerzity, jejímž sídlem mělo být [[Brno]]. Německá dominance na brněnské radnici a radikální část buržoazie tento projekt urputně bojkotovaly v obavě, že by masivní příliv slovanského studentstva, inteligence a kapitálu narušil etnický status quo města.

Tlak na vídeňskou vládu a ostrá rétorika vyvrcholily na začátku října roku [[1905]], kdy byl do Brna svolán mohutný sjezd německých nacionálních organizací, tzv. [[Volkstag]]. Tento sjezd se stal katalyzátorem napětí: z obou táborů byly do ulic svolány masy demonstrantů. Zběsilé pouliční potyčky mezi Slovany a Němci vyžadovaly brutální vojenský a policejní zásah. Při chaotickém střetu s ozbrojeným kordonem u [[Besední dům (Brno)|Besedního domu]] byl tehdy smrtelně zraněn bodákem mladý dělník František Pavlík. (Tato krutá událost, jež otřásla celou monarchií, hluboce zasáhla brněnského hudebního genia [[Leoš Janáček|Leoše Janáčka]], který z tohoto traumatického zážitku vytěžil materiál pro svou expresivní klavírní sonátu zvanou ''1. X. 1905'').

Na východním pomezí, na [[Těšínsko|Těšínsku]], byla situace ještě zkomplikovanější díky masivnímu prolínání tří etnik: polského, českého a německého. Uvědomělý polský národní život zde čerpal sílu z vlastních, ryze lokálních kořenů již od roku 1848. Hospodářský boom OKR navíc v 70. letech přilákal desítky tisíc haličských dělníků hovořících polsky, což naprosto změnilo demografické ukazatele revíru. Střet dvou politických vizí – českého konceptu nerozdělitelnosti území Koruny české a polského etnicko-jazykového programu usilujícího o expanzi obnoveného Polska – vytvořil na Těšínsku naprosto nesmiřitelné, zaminované prostředí. Obě strany vyvíjely intenzivní agitační činnost (Poláci např. prostřednictvím poslanců Józefa Londzina a Tadeusze Regera požadovali přičlenění obcí k Polsku hned v roce [[1918]]) a tento latentní konflikt explodoval bezprostředně po rozpadu monarchie ve známou [[Sedmidenní válka|sedmidenní válku]] v lednu [[1919]]. Přes staleté sdílení tohoto území se zde obyvatelům nikdy nepodařilo zformovat nadnárodní "slezskou" solidaritu.

== Moravské vyrovnání ==
Blokáda politického systému a bezprostřední paralýza [[Moravský zemský sněm|Moravského zemského sněmu]] kvůli národnostní obstrukci vyvolala nutnost radikálního státoprávního řezu. Násilné události z podzimu [[1905]] v Brně jen podtrhly skutečnost, že dosavadní ústavní model selhává. Za moderování Vídně se zástupci obou znesvářených stran (slovanské a německé) dokázali dohodnout na průlomovém řešení. Ve dnech [[16. listopad|16.]] až [[22. listopad|22. listopadu]] 1905 schválil zemský sněm sadu čtyř komplexních norem, jež vstoupily do evropských dějin ústavního práva jako [[Moravské vyrovnání]] (Mährischer Ausgleich) či Moravský pakt.

Tento institucionální experiment spočíval ve světově unikátním opuštění teritoriálního principu ve prospěch uplatnění principu personálního – tedy národnostní příslušnosti jedince.
{| class="wikitable"
|'''Zákony Moravského vyrovnání z roku 1905'''
|'''Jádro a dopady reformy'''
|-
|'''Nový volební řád'''
|Zavedl systém národnostních katastrů (slovanského, německého a velkostatkářského). Voliči byli registrováni výhradně podle své deklarované národnosti, což vyloučilo možnost majorizace menšiny v míšených oblastech. Počet poslaneckých mandátů obou etnik byl fixně a spravedlivě garantován.
|-
|'''Nové zemské uspořádání'''
|Reorganizovalo strukturu moravského zemského výboru (exekutivy) podle přísného národnostního klíče tak, aby v něm měly paritní zastoupení obě komunity.
|-
|'''Zákon o užívání zemských jazyků'''
|Explicitně kodifikoval plnou a objektivní rovnoprávnost češtiny a němčiny v praxi zemských a samosprávných orgánů, zamezující diskriminaci ve styku úřadů s občany.
|-
|'''Školský zákon (Lex Perek)'''
|Radikálně reorganizoval dohled nad vzděláváním. Všechny školské rady (od zemské přes okresní až po místní) se rozdělily na samostatné slovanské a německé sekce. Zakotvil rovněž zásadu, že o zakládání škol nerozhoduje momentální národnostní složení obecního zastupitelstva, a především princip, že žák musí navštěvovat výhradně tu školu, jejímuž vyučovacímu jazyku objektivně rozumí (slovanské děti do slovanských, německé do německých). To zásadně otupilo germanizační, potažmo čechizační tlak na děti dělníků ze smíšených manželství.
|}
Tento grandiózní pakt dosáhl svého cíle. Až do začátku první světové války vyrovnání na Moravě reálně pacifikovalo etnické konflikty, odstranilo zátěže u zemského soudu a vytvořilo překvapivě stabilní a tolerantní prostředí. Jeho úspěch posloužil Vídni jako exportní ústavní vzor, který byl s mírnými modifikacemi později aplikován i v dalších etnicky složitých oblastech říše (především v Bukovině v roce 1910 a vyjednával se i pro Halič).

== Věda, umění a kulturní milieu na prahu moderny ==
Ohromná koncentrace kapitálu, urbanizace a ustavení občanských svobod vytvořily na Moravě i ve Slezsku ideální inkubátor pro vědecký, umělecký a spolkový rozmach. Ruku v ruce s továrními komíny se začaly budovat chrámy kultury. Výrazným hybatelem kulturního dění, zejména v dříve monopolně německém prostředí, byl rozvoj občanských a vědeckých institucí. Vzniklo např. [[Moravské zemské muzeum]] (v [[Brno|Brně]], r. [[1817]]), jež zpočátku fungovalo spíše na nadnárodním stavovsko-vědeckém základě, postupně se ale vypracovalo v mocnou vědecko-výzkumnou instituci v oblasti přírodních i humanitních věd.

Divadelní scény byly zrcadlem politické emancipace. Do konce 19. století na území Moravy suverénně panovalo vysoce sebevědomé a architektonicky monumentální německojazyčné divadlo (zejména provázané s elitami ve Vídni). Postupem času se však začaly masivně formovat scény slovanské; v Brně tak jako zázemí a tribuna slovanské společnosti vznikl kromě věhlasného [[Besední dům (Brno)|Besedního domu]] (centra kulturních a společenských aktivit) i [[Národní dům (Brno)|Národní dům]] (z roku [[1894]]), v němž posléze sídlilo stálé slovanské divadlo (pozdější [[Divadlo Jiřího Myrona]]). Tyto stolové společnosti a elitní salony hrály zásadní formativní roli při definování národní inteligence.

Duchovní a intelektuální klima regionu se zhmotnilo ve fenoménech a osobnostech, které daleko překročily horizonty střední Evropy. Literatura nalezla na Moravě hluboký rezervoár inspirace v obou jazykových kulturách. Bezprecedentní evropské a celosvětové úrovně dosáhla [[Marie von Ebner-Eschenbachová]] ([[1830]]–[[1916]]). Z této šlechtičny, původně rozené hraběnky Dubské z Třebomyslic ze Zdislavic u [[Kroměříž|Kroměříže]], jež se v osmnácti letech provdala za důstojníka [[Mořic Ebner z Eschenbachu|Mořice Ebnera z Eschenbachu]], vyrostla jedna z historicky nejvýznamnějších rakouských a německy píšících spisovatelek celého 19. století. Značnou část života trávila ve Vídni , ale do svých psychologicky pronikavých a sociálně kritických děl (např. povídka ''Krambambuli'' z roku [[1883]] či romány ''Božena'' a ''Obecní dítě'') vkládala reálie inspirované svými moravskými dětskými a šlechtickými zkušenostmi. Její gigantický humanistický a literární přínos byl stvrzen skutečností, že byla v letech [[1910]] a [[1911]] dokonce oficiálně nominována na Nobelovu cenu za literaturu.

Teprve v tomto kvasu mohla vyrůst i hudební ikona Moravy – hukvaldský rodák a skladatel [[Leoš Janáček]] ([[1854]]–[[1928]]). Jeho celoživotní pevné provázání s Brnem nebylo jen umělecké, nýbrž i hluboce občanské. Ve výrazně germanizovaném Brně vedl Janáček [[Pěvecký spolek Svatopluk]] a v rámci svých rusofilských tendencí spoluzakládal [[Ruský kroužek]]. Janáčkův naprosto nesmlouvavý, vášnivě pročeský postoj k národnostní otázce odrážel tvrdou realitu městského česko-německého pnutí. Genialita jeho kompozic, namátkou lyrika ''Po zarostlém chodníčku'', existenciální ''V mlhách'' či mistrovská expresivita opery ''Její pastorkyňa'', v sobě syntetizovala moderní psychologii, ozvuky autentického moravského folkloru a specifickou drsnou melodičnost.

Ve výčtu hybatelů globálních dějin nesmíme opomenout geniálního silesiana, lékaře [[Sigmund Freud|Sigmunda Freuda]] ([[1856]]–[[1939]]), jenž se sice profesně usadil ve Vídni a Londýně, své kořeny má ovšem v moravsko-slezském [[Příbor|Příboře]], kde se narodil. Revoluční objevy zákonitostí dědičnosti (genetiky) provedl v tichu augustiniánského [[Klášter na Starém Brně|kláštera na Starém Brně]] badatel [[Gregor Johann Mendel]]. Moravské prostředí dalo rovněž povstat filozofickým a politickým vůdcům obrození; na moravském pomezí vyrůstal i pozdější otec [[Československo|československého]] státu [[Tomáš Garrigue Masaryk]], stejně jako intelektuál [[František Palacký]] či F. L. Rieger.
{| class="wikitable"
|'''Významné osobnosti 19. stol.'''
|'''Rodiště / Působiště'''
|'''Klíčový přínos a obor působnosti'''
|-
|'''[[Hans Kudlich]]'''
|[[Úvalno]] (Slezsko) / Vídeň
|Nejmladší poslanec říšského sněmu, navrhovatel zákona o zrušení poddanství a roboty (1848).
|-
|'''[[Marie von Ebner-Eschenbachová]]'''
|[[Zdislavice]] (Morava) / Vídeň
|Čelní autorka německojazyčné literatury s hlubokým morálním a sociálním přesahem, nominována na Nobelovu cenu.
|-
|'''[[Leoš Janáček]]'''
|[[Hukvaldy]] / [[Brno]]
|Hudební skladatel, folklorista a sbormistr; zakladatel moderní světové vážné hudby s moravskými a slovanskými kořeny.
|-
|'''Rod [[Larisch-Mönnichové|Larisch-Mönnichů]]'''
|[[Karviná]] (Slezsko)
|Obří uhelné impérium, investice do modernizace dolů; Jan L.-M. ministr financí a dvorský maršálek, Jindřich zemský hejtman.
|-
|'''[[Sigmund Freud]]'''
|[[Příbor]] (Morava/Slezsko)
|Zakladatel psychoanalýzy transformující pohled na lidskou psychiku.
|}
[[Kategorie:19. století]]
[[Kategorie:Staletí]]

Morava

2026-03-10T21:57:01Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Morava''' je historická země s tisíciletou tradicí. Je historickým pilířem a jádrem území Moravskoslezské republiky. == Geografie == Geografické vymezení Moravy je výsledkem dlouhých geologických procesů a historických dohod, které z této země učinily přirozenou křižovatku evropského kontinentu. Území Moravy je z hlediska geomorfologie mimořádně pestré, neboť se zde střetávají dva…“

'''Morava''' je historická země s tisíciletou tradicí. Je historickým pilířem a jádrem území [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezské republiky]].

== Geografie ==
Geografické vymezení Moravy je výsledkem dlouhých geologických procesů a historických dohod, které z této země učinily přirozenou křižovatku evropského kontinentu. Území Moravy je z hlediska geomorfologie mimořádně pestré, neboť se zde střetávají dva hlavní kontinentální systémy: hercynský, reprezentovaný [[Český masiv|Českým masivem]] na západě, a alpínsko-himalájský, tvořený [[Karpatský oblouk|Karpatským obloukem]] na východě. Tato specifická poloha předurčila Moravu jako tranzitní koridor pro migrační vlny lidí, zvířat i šíření kulturních vlivů.

=== Geologický vývoj a prehistorické formování ===
Formování moravské krajiny lze sledovat stovky milionů let do minulosti. Na konci starohor byla Morava součástí mikrokontinentů lemujících okraj Gondwany. Významné vulkanické horniny v oblasti [[Brno|Brna]], staré přibližně 725 milionů let, dokládají, že tato oblast se kdysi nacházela hluboko pod hladinou oceánu. V prvohorách došlo k postupnému spojení moravského mikrokontinentu s českým. Během druhoroh a třetihor byla velká část Moravy opakovaně zaplavována mělkými moři, což zanechalo stopy v podobě vápencových útvarů [[Moravský kras|Moravského krasu]] a bohatých ložisek mořské fauny v [[Pavlovské vrchy|Pavlovských vrších]].

=== Hydrologie a reliéf ===
Páteří země je řeka [[Morava (řeka)|Morava]], jejíž jméno v indoroevropském základu znamená „velká voda“ nebo „voda tekoucí do moře“. Povodí řeky Moravy dominuje zemskému reliéfu, který je tvořen úrodnými úvaly – [[Dyjsko-svratecký úval|Dyjsko-svrateckým]] a [[Dolnomoravský úval|Dolnomoravským]] – na jihu a centrální části země. Tyto oblasti jsou obklopeny pohořími, která tvoří přirozené historické hranice: [[Českomoravská vrchovina]] na západě, [[Jeseníky]] na severu a [[Beskydy]] na východě. Severní část území je odvodňována řekou [[Odra|Odrou]] do [[Baltské moře|Baltského moře]], což z Moravy činí klíčové evropské rozvodí.

=== Historické enklávy a hranice ===
Významným geografickým a právním fenoménem jsou tzv. [[moravské enklávy ve Slezsku]]. Jednalo se o územní celky (např. [[Osoblažsko]], [[Ketřsko]], [[Slatina]]), které se nacházely uvnitř [[Slezsko|slezského]] území, ale administrativně náležely k Moravě. Tyto enklávy o rozloze přibližně 300 km² vznikly v důsledku historických majetkových vztahů [[Olomoucké biskupství|olomouckého biskupství]]. V roce [[1742]], po prohraných [[Slezské války|slezských válkách]], byla část těchto území (např. panství [[Ketř]]) anektována Pruskem a označována jako „Pruská Morava“.

== Dějiny ==
Dějiny Moravy představují kontinuální proces utváření zemské identity, který začíná v nejstarších dobách osídlení člověkem a vrcholí v roce [[2011]] vyhlášením [[Stát Morava|Státu Morava]]. Morava nebyla nikdy jen pasivním objektem dějin, ale často se stávala centrem, odkud se šířila politická moc a kultura do celého středoevropského prostoru.

=== Pravěk ===
Morava patří k nejvýznamnějším archeologickým lokalitám světa. Již ve středním paleolitu je zde doložen pobyt člověka neandertálského v jeskyních [[Kůlna]] či [[Šipka]]. Skutečný rozkvět však přichází v mladém paleolitu s kulturou pavlovienu (lovci mamutů). Nálezy z [[Dolní Věstonice|Dolních Věstonic]] a [[Pavlov|Pavlova]], staré přibližně 30 000 let, zahrnují světově unikátní [[Věstonická venuše|Věstonickou venuši]], nejstarší známou loutku z mamutoviny a doklady o nejstarší výrobě keramiky a textilu na světě. [[Neolitická revoluce]] na Moravu přinesla usedlý způsob života, přičemž [[lid s moravskou malovanou keramikou]] budoval monumentální rondely – kruhové areály, které pravděpodobně sloužily jako společensko-sakrální a astronomická centra.

=== Antická epizoda a stěhování národů ===
V době železné (halštat) se Morava stala klíčovým bodem na Jantarové stezce, propojující Pobaltí se Středomořím. Tajemný nález v [[Býčí skála|Býčí skále]] u [[Adamov|Adamova]] z 5. století př. n. l. dokládá vysokou úroveň tehdejší aristokracie a její kontakty s antickým světem. V 2. století n. l. se území dnešní jižní Moravy stalo přímou součástí římských dějin během markomanských válek. Císař Marcus Aurelius řídil své operace z pevnosti u [[Mušov|Mušova]], kde byla umístěna X. legie ''Gemina''. Existoval reálný záměr zřídit provincii ''Marcomania'', což by Moravu natrvalo začlenilo do antického kulturního okruhu. Po odchodu germánských kmenů (zejména Langobardů do Itálie v roce 568) začíná slovanská etapa moravských dějin.

=== Stará Morava ([[Velkomoravská říše]]) ===
V [[9. století]] se Morava stává nezávislým politickým celkem. První doložený kníže [[Mojmír I.]] sjednotil [[Moravské kmeny|moravské]] a nitranské kmeny, čímž položil základy říše, která konkurovala franskému impériu. Klíčovým momentem byla vláda knížete [[Rostislav I.|Rostislava]], který v roce [[863]] pozval z [[Byzantská říše|Byzance]] misii [[Svatí Cyril a Metoděj|Konstantina a Metoděje]]. Ti vytvořili pro [[slovanský jazyk]] písmo [[Hlaholice|hlaholici]] a ustavili [[Staroslověnština|staroslověnštinu]] jako liturgický jazyk, čímž Moravu povýšili na úroveň tehdejších kulturních velmocí. Za krále [[Svatopluka I.]] dosáhla Velká Morava svého územního i mocenského zenitu, zahrnujíc Čechy, části Polska i Uher. Svatoplukův „zápas o investituru“ a získání papežské ochrany (''Industriae Tuae'') učinily z Moravy de facto první nezávislé království ve střední Evropě.

=== Markrabství a lucemburská éra ===
Po pádu Velké Moravy v roce [[906]] a následném období nejistoty se země v [[11. století]] stala součástí [[Přemyslovci|přemyslovského]] státu, ovšem se zachováním značné autonomie jako [[Moravské markrabství]]. Vrcholné období středověké svébytnosti představuje [[14. století]] pod vládou [[Lucemburkové|lucemburské]] dynastie. Markrabě [[Jan Jindřich]] a zejména jeho syn [[Jošt Lucemburský]] vybudovali v [[Brno|Brně]] panovnický dvůr, který byl centrem evropské diplomacie. Jošt, muž velkého vzdělání a ambicí, byl v roce [[1410]] zvolen králem Svaté říše římské, což potvrzuje význam Moravy jako samostatného aktéra říšské politiky.

=== Od stavovství k roku 1948 ===
Morava si po staletí udržovala vlastní zemské instituce – [[Moravský zemský sněm|sněm]], [[Moravský hejtman|hejtmana]] a [[Moravský zemský soud|zemský soud]]. I v rámci habsburské monarchie byla uznávána jako korunní země s vysokou mírou samosprávy. Národní probuzení v [[19. století]] sice přineslo užší sepětí s českým národním hnutím, ale [[moravský zemský princip]] zůstal zachován i v první [[Československá republika|československé republice]]. Zlom nastal v roce [[1948]], kdy po [[Únorové vítězství pracujícího lidu|únorovém vítězství pracujícího lidu]] došlo k likvidaci zemského zřízení v zájmu centralizace. [[Země Moravskoslezská]] zanikla k [[31. prosinec|31. prosinci]] 1948, čímž byla přerušena tisíciletá administrativní kontinuita.

== Obyvatelstvo a národnost ==
Složení obyvatelstva Moravy prošlo v průběhu věků složitým vývojem, od pravěkých kmenů přes germánské [[Kvådové|Kvådy]] a první Slovany až po moderní občanskou společnost Moravskoslezské republiky. V roce 2025 je otázka národnosti a identity vnímána nikoliv jako dělící linie, ale jako projev kulturní pestrosti země.

=== Národnostní identita v historické retrospektivě ===
Pojem „[[Moravané|Moravan]]“ byl v raném středověku označením pro politické společenství (''gens'') vázané na území a dynastii [[Mojmírovci|Mojmírovců]]. V období vrcholného středověku a raného novověku se identita obyvatel vázala především k zemi (zemské vlastenectví), přičemž jazyková příslušnost ([[moravština]]/čeština vs. němčina) nehrála v politickém smyslu rozhodující roli. Teprve [[19. století]] přineslo definici moderního českého národa založeného na jazyce, což vedlo k postupné nacionalizaci slovanského obyvatelstva Moravy. Přesto se specifické moravské vědomí nikdy zcela nevytratilo a po pádu [[Reálný socialismus|reálného socialismu]] v roce [[1989]] se znovu projevilo ve sčítáních lidu.

=== Sčítání lidu a statistické údaje ===
Vývoj moravské národnosti v moderních dějinách vykazuje značnou volatilitu, což odráží hledání identity v post-totálním prostoru. V roce [[1991]] se k moravské národnosti přihlásilo přes 1,3 milionu osob, zatímco v pozdějších letech tento počet kolísal.
{| class="wikitable"
|'''Rok'''
|'''Samostatně přihlášeni'''
|'''Celkem (včetně kombinací)'''
|'''% obyvatel ČR'''
|-
|1991
|1 362 313
|1 368 350
|~ 13,2 %
|-
|2001
|380 474
|385 317
|~ 3,7 %
|-
|2011
|522 474
|634 183
|~ 6,0 %
|-
|2021
|359 621
|557 739
|~ 5,3 %
|}
Podle sčítání z roku 2021 tvořila moravská národnost (včetně kombinací s českou či slezskou) významnou část obyvatelstva, zejména v jihomoravských regionech.

=== Koncept lidu v Moravskoslezské republice ===
[[Ústava Moravskoslezské republiky|Ústava MSR]] z roku [[2025]] opouští etnický princip a definuje lid jako zdroj veškeré státní moci. Občanství v MSR je založeno na respektu k právům a svobodám jednotlivce a na aktivní součinnosti občanů se státními orgány. Dokumenty hovoří o „pracujícím lidu“ a o rozvoji socialistických společenských hodnot v moderním, humanistickém smyslu. Tato koncepce lidu překonává historické spory mezi „Čechy na Moravě“ a „Moravany“ tím, že vytváří novou politickou identitu moravskoslezského občana.

=== Sociální struktura a menšiny ===
Moravskoslezská republika roku [[2025]] je garantem práv všech etnických a sociálních skupin. Historicky byla Morava domovem početné [[Německá menšina na Moravě|německé menšiny]] (do roku 1945), [[Židé na Moravě|židovských komunit]] a [[Romové na Moravě|romského obyvatelstva]]. Nové zákonodárství klade důraz na integraci a sociální spravedlnost, přičemž stát dbá o neustálé zvyšování hmotné i kulturní úrovně všech občanů bez rozdílu. Práce je v MSR nejen právem, ale i základní povinností každého občana, což formuje sociální stabilitu republiky.

== Ekonomika ==
Hospodářství Moravy v rámci Moravskoslezské republiky je postaveno na kombinaci historické průmyslové tradice a nového systému státního plánování a strategické kontroly klíčových odvětví.

=== Historické základy moravské ekonomiky ===
Morava byla odedávna hospodářsky vyspělou zemí. Již v [[9. století]] se zapojila do dálkového obchodu (otroci, vosk, potraviny). Ve [[13. století]] došlo k rozvoji [[Hornictví na Moravě|horního podnikání]] (stříbro v [[Jihlava|Jihlavě]]) a vzniku městských ekonomických center. V [[19. století]] se Morava stala průmyslovým srdcem monarchie, přičemž [[Brno]] a [[Ostrava]] představovaly klíčové aglomerace textilního a těžkého průmyslu.

=== Strategická odvětví a státní vlastnictví ===
Dle [[Ústava Moravskoslezské republiky|Ústavy MSR]] jsou strategická odvětví v rukou státu, aby byl garantován veřejný zájem a sociální jistoty.

* '''Nerostné bohatství a energetika:''' Těžba surovin, podzemní vody a energetická infrastruktura jsou výhradně ve státním vlastnictví.
* '''Zbrojní průmysl a spoje:''' Stát si vyhrazuje právo provozovat podniky klíčové pro obranyschopnost vlasti.
* '''Finanční systém:''' Emisní banka je pod přímou kontrolou státu, což zajišťuje stabilitu moravskoslezské měny a investic do rozvoje země.

=== Plánované hospodářství a družstevnictví ===
Ekonomický model MSR využívá pětileté plány sociálně-ekonomického rozvoje jako základní nástroje řízení. Významnou roli hraje [[družstevnictví]], které stát všestranně podporuje jako formu demokratického a kolektivního hospodaření ve městech i na venkově. [[Zemědělské družstvo|Zemědělská družstva]] a rodinné farmy mají zajistit potravinovou soběstačnost země, přičemž půda je chráněna jako nenahraditelné národní bohatství.

=== Regionální ekonomické aspekty ===
Jednotlivé [[Kraj|kraje]] Moravskoslezska mají v rámci státního plánu specifické ekonomické úlohy. [[Národní rada|Národní rady]] zakládají a řídí vlastní podniky a zařízení, které slouží k uspokojování potřeb obyvatelstva daného území.
{| class="wikitable"
|'''Odvětví'''
|'''Status v MSR 2025'''
|'''Význam pro Moravu'''
|-
|'''Průmysl'''
|Státní strategie / Klíčové podniky
|Kontinuita strojírenství a hutnictví
|-
|'''Zemědělství'''
|Družstva a soukromníci / Ochrana půdy
|Soběstačnost a rozvoj venkova
|-
|'''Služby'''
|Národní rady / Digitální správa
|Efektivita a dostupnost veřejných služeb
|-
|'''Zahraniční obchod'''
|Státní regulace
|Ochrana národních zájmů a trhu
|}

== Kultura a regiony ==
Kulturní identita Moravy je chápána jako polyfonní celek, který v sobě integruje historické dědictví [[Velkomoravská říše|Velké Moravy]], [[Moravské markrabství|markraběcí éry]] i bohatý lidový folklor [[Etnografické regiony na Moravě|etnografických regionů]]. [[Moravskoslezská republika]] klade důraz na zachování historických tradic a názvosloví, což je zakotveno přímo v zákoně o národních radách (§ 18).

=== Etnografické regiony ===
Morava se dělí na několik svébytných etnografických oblastí, které si dodnes uchovávají své nářečí, zvyky a umělecké projevy.

* '''[[Haná]]:''' Centrální oblast v povodí [[Morava (řeka)|řeky Moravy]]. Hanácká kultura je synonymem pro prosperitu a hrdost, což se odráží v náročných krojích a specifickém, pozvolném nářečí. [[Olomouc]] jako metropole Hané a [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezska]] je duchovním centrem této oblasti.
* '''[[Valašsko]]:''' Hornatá oblast na východě Moravy. Valašská identita je spojena s pastevectvím a drsným životem v [[Beskydy|Beskydech]]. Charakteristická je dřevěná architektura a stále živý folklor, který reprezentuje region i v mezinárodním měřítku.
* '''[[Slovácko]]:''' Region na jihovýchodě, tvořený několika podoblastmi ([[Dolňácko]], [[Horňácko]], [[Podluží]]). Slovácko je proslulé vinařstvím a tradicemi zapsanými na seznamu UNESCO, jako je [[Jízda králů]] či [[verbuňk]]. Jazyková identita je zde nejsilnější, ačkoliv podléhá vlivům modernizace.
* '''[[Horácko]]:''' Rozsáhlá oblast na rozhraní Čech a Moravy. Vyznačuje se prostou krásou lidové písně a bohatstvím zvyků, které reflektují historickou izolaci vrchovinného terénu.
* '''[[Lašsko]]:''' Severovýchodní cíp země v povodí [[Ostravice]]. Lašská kultura tvoří přirozený most ke [[Slezsko|Slezsku]], přičemž specifické nářečí s krátkými samohláskami je jedinečným lingvistickým fenoménem.

=== Duchovní a kulturní instituce ===
V Moravskoslezsku hrají klíčovou roli instituce, které uchovávají zemskou paměť. [[Moravské zemské muzeum]] a [[Moravská zemská knihovna]] v [[Brno|Brně]] nejsou pouhými archivy, ale živými centry vzdělanosti. [[Olomouc]], jako sídlo nejstaršího [[Olomoucké biskupství|biskupství]] a budoucí metropole, nese odkaz cyrilometodějské tradice, která je považována za spirituální základ moravské státnosti.

=== Moderní kultura a digitální věk ===
Kultura v Moravskoslezsku není omezena na folklor. Státní strategie podporuje rozvoj vědy, výzkumu a moderního umění. Digitální správa, zavedená v roce 2025, umožňuje širší přístup občanů k informačnímu bohatství země. [[Národní rada|Národní rady]] mají za úkol spravovat kulturní domy, divadla a muzea, čímž zajišťují rovnoměrný rozvoj kultury ve městech i na venkově.

== Územní členění v rámci MSR ==
[[Územní členění Moravskoslezské republiky|Územní správa Moravskoslezské republiky]] z roku [[2025]] představuje návrat k efektivnímu modelu [[Národní rada|národních rad]], který kombinuje demokratickou volbu s odborným řízením. Základem je dvoustupňové členění, které respektuje historické, sociální a ekonomické vazby v území.

=== Kraje a jejich vymezení ===
Na základě nařízení [[Rada ministrů Moravskoslezské republiky|Rady ministrů]] č. 13/2025 se [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezská]] republika člení na pět hlavních krajů, přičemž [[Olomouc]] jako hlavní město tvoří samostatnou jednotku na úrovni kraje.

# '''[[Brněnský kraj]]:''' Sídlí v [[Brno|Brně]]. Zahrnuje rozsáhlé území od [[Blansko|Blanska]] po [[Žďár nad Sázavou]] a [[Svitavy]]. Je centrem vědy, veletrhů a lehkého průmyslu.
# '''[[Olomoucký kraj]]:''' Sídlem je [[Olomouc]]. Pokrývá úrodnou [[Haná|Hanou]] a horské oblasti [[Jeseníky|Jeseníků]]. Zahrnuje města jako [[Prostějov]], [[Přerov]], [[Šumperk]] či [[Bruntál]].
# '''[[Ostravský kraj]]:''' Sídlo v [[Ostrava|Ostravě]]. Integruje oblast [[Slezsko|Slezska]] a severovýchodní Moravy ([[Opava|Opavsko]], [[Krnov|Krnovsko]], [[Valašsko]]). Je průmyslovým a logistickým srdcem republiky.
# '''[[Třebíčský kraj]]:''' Sídlí v [[Třebíč|Třebíči]]. Spojuje jihozápadní Moravu s částí Vysočiny ([[Jihlava]], [[Znojmo]], [[Mikulov]]). Klíčový pro energetiku a historickou turistiku.
# '''[[Uherskohradišťský kraj]]:''' Sídlí v [[Uherské Hradiště|Uherském Hradišti]]. Zahrnuje jihovýchodní Moravu ([[Zlín]], [[Hodonín]], [[Břeclav]]). Dominantou je vinařství a potravinářský průmysl.

== Symboly ==

=== Moravská orlice ===
Zemským znakem Moravy je šachovaná orlice, která má dvě historické tradice. Původní stříbrno-červené šachování symbolizuje prastarý původ a sepětí s ostatními českými zeměmi. Významné místo však zaujímá zlato-červená orlice, kterou v roce [[1462]] potvrdil císař [[Fridrich III.]] jako odměnu za věrnost moravských stavů. Tato verze je v Moravskoslezsku považována za symbol zemské cti a autonomie.

=== Vlajka a barvy ===
Zemské barvy Moravy jsou odvozeny z historické heraldiky Moravy. Tradiční moravská bikolóra je zlato-červená.
[[Kategorie:Historické země]]
[[Kategorie:Morava]]

Šumvald

2026-03-10T21:11:16Z

Administrator:

'''Šumvald''' je [[obec]] nacházející se v [[Olomoucký kraj|Olomouckém kraji]]. Leží na severní části tzv. [[Uničovská tabule|Uničovské tabule]], v rovině kolem řeky [[Oskava (řeka)|Oskavy]]. Jižně od obce se nachází [[Šumvaldský rybník]], největší vodní plocha v župě.<ref>CHYTIL, Alois. Chytilův místopis Československé republiky. Praha: Alois Chytil, 1930, s. 1235. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:7a5daf01-0ae2-4c57-96b7-20831889018b</nowiki></ref>

Šumvald je historicky i kulturně bohatá obec, která sehrála důležitou roli v zemědělské produkci na severní [[Morava|Moravě]]. Díky postupnému rozvoji infrastruktury a spojení s [[Břevenec|Břevencem]] se obec stala moderním střediskem oblasti.

== Dějiny ==
První zmínky o obci pocházejí z roku [[1272]], kdy je uváděn ''rod z Čistého Slemena'', předchůdci rodu [[Žerotínové|Žerotínů]]. Ve středověku zde stávala tvrz, jejíž existence je doložená mezi lety [[1464]] a [[1561]].<ref>NEKUDA, Vladimír a Josef UNGER. Hrádky a tvrze na Moravě. Brno: Blok, 1981, s. 283. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:12b244f0-9735-11e2-9142-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref> Podle legendy byla tvrz spojena podzemní chodbou s [[Hradisko u Kroměříže|Hradiskem u Kroměříže]]. V roce [[1587]] získal Šumvald právo používat pečetní znak, který obsahoval dubovou ratolest a pluh.<ref>SPÁČIL, Vladimír, Vladimír LEŠINGR a Okresní archiv Olomouc. Pečeti a znaky měst, městeček a obcí olomouckého okresu. Olomouc: Městský NV, 1985, s. 220. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:c4e448fae5083c7936b54bbe734998ae</nowiki></ref>

Po roce [[1848]] byl Šumvald přidělen k [[Soudní okres|soudnímu okresu]] [[Uničov]]. Během [[Druhá světová válka|druhé světové války]] zde došlo k vystěhování obyvatel a obec byla osvobozena [[6. květen|6. května]] [[1945]] sovětskou armádou.<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981, s. 95. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:e3e28280-25ad-11e4-a8ab-001018b5eb5c</nowiki></ref>

=== Zemědělství ===
Oblast Šumvaldu je historicky spojena s intenzivním zemědělstvím. Již v roce [[1951]] bylo založeno [[Jednotné zemědělské družstvo]] (JZD) I. typu.<ref name=":1">BURGET, Antonín, Vladislav GALGONEK, Milan HOŘÍNEK a Pavel VRANA. Socialistické zemědělství v okrese Olomouc. Olomouc: OV Svazu družstevních rolníků, 1989, s. 68. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:b0d04470-2623-11e8-8b05-005056825209</nowiki></ref> V roce [[1953]] přešlo na vyšší typ družstevního hospodaření a začalo zavádět HTÚp (Hlavní technicko-úpěrové plány). Postupně se zlepšila organizace práce a morálka, což vedlo k dobrým hospodářským výsledkům. V roce [[1962]] došlo ke sloučení JZD s družstvem v [[Dlouhá Loučka|Dlouhé Loučce]].<ref name=":0" />

Družstvo se specializovalo na chov dobytka, brambory a další plodiny. Ve spojeném podniku byla postupně vybudována moderní zázemí pro zemědělskou produkci.<ref name=":1" />

== Demografie a rozvoj ==
K 1. lednu [[2024]] měl Šumvald 1 646 obyvatel. Katastrální území obce má rozlohu 2 101 ha.

V obci funguje pošta, obchodní dům, kino a domov pro seniory. Kulturní dům, otevřený v roce [[1979]], slouží jako centrum společenského dění. Základní škola v Šumvaldu poskytuje vzdělání dětem z Šumvaldu i přilehlého Břevence.<ref name=":0" />

== Kulturní památky ==
Římskokatolický [[Kostel svatého Mikuláše (Šumvald)|kostel sv. Mikuláše]], postavený v barokním stylu s prvky gotiky, je dominantou obce. Vedle kostela se nachází socha [[Svatý Jan Nepomucký|sv. Jana Nepomuckého]] z roku [[1713]]. V obci se dochoval rodný dům [[Aleš Balcárek|Aleše Balcárka]], básníka spjatého s [[Haná|hanáckým]] folklórem.<ref>KOVÁŘÍK, Vladimír. Literární toulky Moravou. Praha: Albatros, 1985, s. 165. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:0c266afb-bde9-4436-a9db-bd4946216dec</nowiki></ref>

== Zdroje ==
[[index.php?title=Kategorie:Šumvald]]
[[index.php?title=Kategorie:Vesnice v župě Litovel]]
[[index.php?title=Kategorie:Obce v župě Litovel]]
[[index.php?title=Kategorie:Úsovské panství]]
[[index.php?title=Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]
[[index.php?title=Kategorie:Lesně-lánové vsi]]

Brníčko

2026-03-10T21:10:41Z

Administrator:

Obec '''Brníčko''' (něm. ''Brünnless'') leží v [[Olomoucký kraj|Olomouckém kraji]], přibližně 7 km severovýchodně od [[Zábřeh|Zábřehu]]. Brníčko vzniklo sloučením obcí Brníčko a [[Dlouhomilov]] a má přibližně 1 100 obyvatel. Obec je známá svou historií, včetně středověké [[Brníčko (zřícenina hradu)|zříceniny hradu]] na vrcholu kopce Hradní kopec, která dodnes dominuje krajině.

== Název ==
Jméno Brníčko se odvozuje od staročeského „brn,“ což znamenalo „hlína“ nebo „bahno,“ a naznačuje původní charakter oblasti. Německý název Brünnles, případně Brünnlesdorf, vznikl podobně a přiklání se ke slovu „Brünn“ ([[Brno]]), avšak mezi obcí a městem Brnem historický vztah není.

== Polohopis ==
Brníčko se nachází na úpatí [[Úsovská vrchovina|Úsovské vrchoviny]] podél toku Loučky, v blízkosti několika vrcholů, jako je Markovice (475 m), Šebená (476 m), Bílý kámen (588 m) a Trlina (523 m). Krajina je obklopena smíšenými lesy, které přitahují turisty díky pěší turistice i horolezectví. Hradní kopec s výškou 403 m je oblíbeným cílem turistů.

== Historie ==
První zmínka o Brníčku pochází z roku [[1350]], kdy byla v dokumentech zmiňována současně s [[Brníčko (zřícenina hradu)|hradem Brníčko]], který byl postaven v druhé polovině [[13. století]]. Tento hrad sloužil jako středisko místní šlechty, kterou postupně tvořily rody [[Otaslavicové z Brníčka|Otaslaviců z Brníčka]], [[Hechtové z Slavoňova|Hechtů z Slavoňova]] a [[Tunklové z Brníčka|Tunklů z Brníčka]]. Hrad byl v roce [[1471]] dobyt a poškozen vojsky krále [[Matyáš Korvín|Matyáše Korvína]] a od té doby se již nepoužíval jako šlechtické sídlo.

Dlouhomilov, nyní součást Brníčka, je poprvé zmiňován roku [[1356]] a sloužil jako sídlo drobné šlechty, která se pyšnila přídomkem „z Dlouhomilova“. Od roku [[1437]] byl připojen k panství Brníčko a stal se farní vsí pro okolní obce, přičemž v [[18. století]] zde byla vybudována nová barokní stavba [[Kostel Všech svatých (Dlouhomilov)|kostela Všech svatých]].

== Pamětihodnosti ==

=== Zřícenina hradu Brníčko ===
[[Brníčko (zřícenina hradu)|Středověká zřícenina hradu]] na kopci Hradní kopec (403 m) je nejvýznamnější památkou obce. Hrad byl vybudován v polovině [[13. století]] a postupně patřil několika významným rodům, včetně [[Tunklové z Brníčka|Tunklů]]. Z hradu se zachovaly zbytky zdí a obranných prvků.

=== Kostel Narození Panny Marie ===
Tento pozdně [[Kostel Narození Panny Marie (Brníčko)|románský kostel]] s barokními prvky pochází z [[13. století]] a je obklopen zdí s křížem a ohradou z konce [[18. století]]. Kostel byl rozšířen v roce [[1832]] a v roce [[2005]] byla věž doplněna o elektronické hodiny.

=== Další památky ===
Dlouhomilov se pyšní [[Kostel Všech svatých (Brníčko)|kostelem Všech svatých]] ze [[17. století]] a několika sochami, včetně sochy sv. Jana Nepomuckého z roku [[1839]]. Obec má také zachovalé lidové stavby, mezi které patří rolnické usedlosti a bývalá rychta z 19. století.

== Společenský život ==
Od roku [[1888]] zde působí Sbor dobrovolných hasičů. Obec pravidelně vyvěšuje moravskou vlajku na počest významných osobností a podporuje místní kulturní a sportovní aktivity.
[[index.php?title=Kategorie:Obce v župě Zábřeh]]
[[index.php?title=Kategorie:Vesnice v župě Zábřeh]]
[[index.php?title=Kategorie:Brníčko]]
[[index.php?title=Kategorie:Sídla v Hanušovické vrchovině]]

Šumperk

2026-03-10T20:58:41Z

Administrator:

'''Šumperk''' (''slezsky'' '''Szumperk''', ''německy Mährisch Schönberg'') je [[město]] na severní [[Morava (země)|Moravě]], významné administrativní, kulturní a průmyslové centrum oblasti [[Jeseníky|Jeseníků]]. Město leží v Olomouckém kraji, v [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezsku]] je součástí [[Župa Šumperk|župy Šumperk]] v [[Oblast Severní Morava a Slezsko|oblasti Severní Morava a Slezsko]] a zahrnuje i přidružené obce [[Bratrušov]], [[Rejchartice]], [[Rapotín]], [[Temenice]], [[Vikýřovice]], [[Hraběšice]] a [[Dolní Studénky]]. Díky bohaté historii, kulturnímu dědictví a malebné krajině Jeseníků je Šumperk častým cílem turistů. Občas bývá nazýváno ''bránou Jeseníků'' nebo ''perlou Severní Moravy''.<ref name=":0">Naše pravda: Orgán krajského vedení KSČ. Zlín: Okresní vedení KSČ ve Zlíně, 10.12.1947(287), s. 5. ISSN 1803-3547. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:00b9d8c0-0f41-11e7-9d16-005056825209</nowiki></ref>

== Polohopis ==
Šumperk leží na řece [[Desná|Desné]], která se v centru města spojuje s [[Bratrušovský potok|Bratrušovským potokem]], a na západě města je ještě přítok [[Temenický potok]]. Okolní horské masivy [[Hrubý Jeseník|Hrubého Jeseníku]] poskytují městu a jeho okolí přirozenou ochranu a zároveň lákají milovníky přírody a turistiky. Nad městem se tyčí vrchy jako [[Prostřední skála]] (718 m), [[Kokrháč]] (510 m) nebo [[Holubí vrch]] (383 m). Poloha a klima činí z Šumperka vstupní bránu do [[Chráněná krajinná oblast Jeseníky|chráněné krajinné oblasti Jeseníky]].

== Název ==
Původ názvu města má dva výklady. Podle jednoho je město pojmenováno po kopci, na kterém je rozloženo, podle druhého se odvozuje od [[Olomoucké biskupství|olomouckého biskupa]] [[Bruno ze Schaumburku|Bruna ze Schaumburku]].<ref name=":0" />

V roce [[1947]] se [[místní národní výbor]] usnesl na novém názvu města ''Jesenné'', k uvedení do praxe však nedošlo.<ref name=":0" />

== Symboly města ==
Symboly Šumperka zahrnují městský znak a vlajku. Historii znaku lze sledovat až do konce [[13. století]], kdy se na městské pečeti objevovalo rodové znamení rodu ze Šumperka - jelení paroh. Nejstarší známý otisk pečeti s jelením parohovým znakem pochází z počátku [[16. století]]. V roce [[1562]] udělil císař [[Ferdinand I.]] městu právo pečetit červeným voskem a zároveň polepšil městský znak. Tento znak navrhl heraldik Jiří Louda a zahrnuje původní stříbrné znamení na modrém štítu s císařským orlem, iniciálami a městskou branou na skále. Popis znaku obsahuje věže se znakem "F" na znamení jména císaře, bránu s mříží a v menším štítu černého orla a bílý jelení paroh.

== Historie ==

=== Založení města ===
Město bylo založeno v období vrcholné kolonizace mezi lety [[1269]] a [[1276]]. Původní název Schönberg odkazoval na „krásný kopec“, což reflektovalo estetiku okolní krajiny. Od počátku byla existence města spjata s těžbou drahých kovů v Jeseníkách, což mu vyneslo status královského města a přilákalo německé osadníky, kteří přinesli pokročilé řemeslné techniky a obchodní kontakty.

=== Éra Žerotínů a renesanční rozkvět ===
Klíčovým milníkem byl rok [[1507]], kdy se vlády nad městem ujali [[Žerotínové]] (Zierotin). [[Petr z Žerotína]] zahájil ambiciózní přestavbu šumperského hradu na reprezentativní renesanční zámek a nechal vybudovat mohutné kamenné hradby. Toto období nebylo jen érou architektonického rozkvětu, ale i zrodu textilní tradice. Již v roce [[1442]] byl ve městě uznán cech soukeníků a o třicet let později cech pláteníků, což položilo základy budoucího bohatství města.

=== Období temna a čarodějnické procesy ===
Sedmnácté století přineslo Šumperku sérii katastrof, které hluboce poznamenaly jeho historickou paměť. Po švédském vpádu v roce [[1643]] a ničivém požáru v roce [[1669]] následovala nejtemnější kapitola: [[Inkviziční procesy na Šumpersku|inkviziční procesy]] s čarodějnicemi ([[1679]]–[[1694]]). Inkvizitor [[Jindřich František Boblig z Edelstadtu]] zde rozpoutal teror, jehož obětí se stalo 25 občanů, včetně vzdělaného děkana [[Kryštof Alois Lautner|Kryštofa Aloise Lautnera]]. Dnes je tato tragédie připomínána v expozici [[Geschaderův dům|Geschaderova domu]], který je jedním z nejstarších dochovaných objektů ve městě,

=== Průmyslová revoluce a architektonický rozkvět ===
V 19. století prošel Šumperk metamorfózou, která nemá v rámci Moravy obdoby. Díky ideálním podmínkám pro pěstování lnu a tradici řemeslné výroby se město stalo centrem textilního průmyslu celoevropského významu. Zásadním impulsem bylo založení první manufaktury na výrobu manšestru v habsburské monarchii vídeňským obchodníkem [[Johann Ernst Klapperoth|Johannem Ernstem Klapperothem]] v roce [[1785]].

Rozmach textilní výroby přinesl městu nebývalé bohatství. Místní továrníci, úzce propojení s vídeňskými finančními kruhy, si začali stavět honosná sídla, na jejichž návrhy si zvali nejvýznamnější architekty té doby. Šumperk tak získal svou přezdívku ''„Malá Vídeň“'' (Mährisch Schönberg als Klein Wien), neboť jeho urbanistická tvář věrně kopírovala estetické trendy rakouské metropole.

Mezi nejvýznamnější památky této éry patří [[Vila Chiari (Šumperk)|vila Chiari]] (dnes obklopená [[Sady 1. máje (Šumperk)|sady 1. máje]]), hrobky rodin Seidl a Oberleithner na městském hřbitově a budova bývalého kina Saxinger ([[Kavárna Svět (Šumperk)|Kavárna Svět]]). Procházka „Po stopách Malé Vídně“ je dnes hlavním turistickým produktem, který propojuje historické jádro s průmyslovým dědictvím a demonstruje roli Šumperka jako kulturního arbitra regionu.

== Pamětihodnosti ==
Šumperk je často označován jako „Malá Vídeň“ díky množství historických budov inspirovaných vídeňskou architekturou. Nejvýznamnější památky zahrnují:

* '''[[Děkanský kostel sv. Jana Křtitele (Šumperk)|Děkanský kostel sv. Jana Křtitele]]''' – gotický kostel s klasicistními prvky.
* '''Mariánský sloup''' z roku [[1720]] – barokní památka na náměstí.
* '''[[Radnice v Šumperku|Radnice]]''' z roku [[1911]], kde je na ochozu dalekohled pro návštěvníky.
* '''[[Geschaderův dům (Šumperk)|Geschaderův dům]]''' – měšťanský dům a evropské centrum setkávání.
* '''[[Klášter a kostel Zvěstování Panny Marie (Šumperk)|Klášter a kostel Zvěstování Panny Marie]]''' – dominikánský klášter z 13. století.
* '''Vila Eduard Hackl, Grand hotel, Villa Doris''' – příklady vídeňské architektury.
* '''Funkcionalistická vila architekta V. Hartiga''' a '''budova pošty od A. Wiesnera'''.

Středověký urbanismus je patrný zejména v historickém jádru města, kde se dochovaly zbytky městských hradeb.

== Části města ==
Šumperk se administrativně skládá z původního města a přidružených obcí [[Bratrušov]], [[Rejchartice]], [[Rapotín]], [[Vikýřovice]], [[Hraběšice]], [[Dolní Studénky]] a [[Temenice]]. Integrace těchto sídel jako městských částí Šumperka reflektuje jejich historickou, infrastrukturní a sociální provázanost.

# '''Temenice (Dolní a Horní):''' Tato oblast je již de facto součástí Šumperka jako jeho katastrální území. V rámci MSR slouží jako modelový příklad úspěšné integrace, kde si čtvrť uchovává rezidenční charakter a zároveň těží z napojení na městskou infrastrukturu.
# '''Rapotín a Vikýřovice:''' Tyto obce tvoří technologickou a průmyslovou osu aglomerace. Vikýřovice jsou historicky spojeny s rafinací minerálních olejů a dnes hostí unikátní [[Muzeum silnic (Šumperk)|Muzeum silnic]], což podtrhuje jejich význam pro dopravní infrastrukturu regionu. Rapotín se svou sklářskou a strojírenskou tradicí představuje hospodářské zázemí, které v modelu MSR tvoří jeden ekonomický celek se šumperskými podniky.
# '''Dolní Studénky:''' Působí jako jižní brána do města, spojující urbanizovaný prostor s úrodnou krajinou Hané. V integrovaném modelu zajišťují kulturní a zemědělskou diverzitu aglomerace.
# '''Bratrušov a Rejchartice:''' Tyto severně položené části představují přechod mezi městem a horským masivem Jeseníků. Jejich role je primárně rekreační a ekologická, přičemž Rejchartice se svým „Anděláriem“ (Andělská stezka) přispívají k duchovnímu a turistickému rozměru města.
# '''Hraběšice:''' Situované ve vyšších polohách, jsou Hraběšice vnímány jako „horská základna“ Šumperka, umožňující přímý přístup k lyžařským a turistickým trasám, což posiluje postavení města jako „Brány Jeseníků“.

== Obyvatelstvo ==
V roce 2024 měl Šumperk celkem 33 010 obyvatel včetně připojených obcí. Po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] došlo k zásadní změně demografického složení města, když bylo odsunuto [[Moravští Němci|německé]] obyvatelstvo a dosídleno obyvateli z vnitrozemí. Dnes se obyvatelé Šumperka aktivně podílejí na kulturním a společenském životě města.

== Kultura ==
Kultura v Šumperku je rozmanitá a bohatá:

* '''[[Divadlo Šumperk]]''' – profesionální soubor působí od roku [[1951]]. Repertoár zahrnuje jak české, tak světové klasiky i současnou dramatiku.
* '''[[Kino Oko (Šumperk)|Kino Oko]]''' – jedno z nejnavštěvovanějších jednosálových kin v ČR s kapacitou 377 míst.
* '''[[Dům kultury Šumperk|Dům kultury]]''' – nabízí koncerty, divadelní představení, výstavy a přednášky. Provozuje Galerii Jiřího Jílka.

=== Blues Alive ===
Od svého založení v roce [[1996]] se [[Blues Alive]] stal největší středoevropskou přehlídkou bluesové hudby. Festival, který založili [[Petra Matysová]] a [[Vladimír Rybička]], přivedl do Šumperka legendy jako Johnny Winter či Buddy Guy. Význam festivalu byl v roce [[2019]] stvrzen prestižním oceněním „Keeping The Blues Alive Award“, udělovaným The Blues Foundation v Memphisu. Festival není jen třídenní hudební akcí v listopadu, ale celoročním motorem cestovního ruchu a kulturního vzdělávání prostřednictvím soutěží jako ''Blues Aperitiv''.

=== Turistika ===
Šumperk poskytuje nezbytnou infrastrukturu pro návštěvníky hor – od ubytovacích kapacit po specializované služby. Z radniční věže města lze pozorovat panorama hlavního hřebene s [[Praděd|Pradědem]], což vytváří silné vizuální pouto mezi urbánním prostředím a divokou přírodou.

=== Městská zeleň ===
Zelené oázy města, jako jsou Schillerovy sady ([[Jiráskovy sady (Šumperk)|Jiráskovy sady]]) nebo [[Dvořákovy sady (Šumperk)|Dvořákovy sady]], jsou architektonicky koncipovány tak, aby plynule navazovaly na podhorskou krajinu a poskytovaly obyvatelům vysokou kvalitu života, srovnatelnou s velkými metropolemi.

== Sport ==
Šumperk má mnoho sportovišť včetně aquacentra, letního koupaliště Bratrušák, zimního stadionu, tenisových kurtů a sportovního areálu Benátky. Jeseníky poskytují příležitosti pro zimní sporty a letní turistiku. Sportovní klub Aeroklub Šumperk pořádá každoročně plachtařské závody a nabízí vyhlídkové lety nad Jeseníky.

== Doprava ==
Městskou hromadnou dopravu zajišťuje společnost ARRIVA MORAVA a.s. na pěti linkách, které spojují celé město. Šumperk má výhodnou polohu na křižovatce silnic I/11 a I/44, a je železničním uzlem na [[Železniční trať Olomouc – Šumperk|tratích Olomouc – Šumperk]], [[Železniční trať Zábřeh na Moravě – Kouty nad Desnou|Zábřeh na Moravě – Kouty nad Desnou]] a [[Železniční trať Šumperk – Krnov|Šumperk – Krnov]]. Nově zrekonstruované autobusové nádraží zahrnuje nástupiště s ekologickou zelenou střechou, chytré lavičky s USB zásuvkami a LED osvětlení.

== Důležité firmy ==
Hospodářská síla Šumperka se v [[21. století]] diverzifikovala. Ačkoli textilní výroba již nedominuje v takovém měřítku jako v [[19. století]], město zůstává průmyslovým lídrem díky strojírenství a novým technologiím. Mezi významné podniky dnes patří [[Epcos]], [[CeramTec]] a [[SHM]]. Průmyslová zóna nabízí perspektivu dalšího rozvoje v oblastech strojírenství a elektrotechniky.

== Školství ==
Šumperk má rozvinutou síť škol – od základních škol po odborné školy a vyšší odbornou školu. Mezi nejvýznamnější patří Střední průmyslová škola zaměřená na strojírenství a elektrotechniku, Gymnázium na Masarykově náměstí a Obchodní akademie.

== Osobnosti ==
Mezi významné rodáky a osobnosti spojené s městem patří:

* '''Christoph Alois Lautner''' – oběť čarodějnických procesů.
* '''Leo Slezak''' – světově uznávaný operní tenor.
* '''Max von Oberleithner''' – textilní průmyslník.

== Zdroje ==
[[index.php?title=Kategorie:Šumperk]]
[[index.php?title=Kategorie:Města v župě Šumperk]]
[[index.php?title=Kategorie:Obce v župě Šumperk]]
[[index.php?title=Kategorie:Sídla v Hanušovické vrchovině]]
[[index.php?title=Kategorie:Župní města v Moravskoslezsku]]

Bradlo

2025-12-09T21:00:27Z

Administrator:

'''Bradlo''' je výrazný geomorfologický útvar a nejvyšší bod [[Bradelská vrchovina|Bradelské vrchoviny]], ležící 1,5 km severně od vesnice [[Lipinka]] v [[Olomoucký kraj|Olomouckém kraji]]. Je považován za jeden z nejjižnějších výběžků [[Hrubý Jeseník|Hrubého Jeseníku]] a dosahuje nadmořské výšky 600 metrů. Pro svůj charakteristický tvar bývá označován za ''Blaník severní Moravy''.

== Geologie a přírodní poměry ==
Bradlo je tvořeno křemenci a slepenci devonského stáří. Na jeho vrcholových partiích se nachází skalní výchozy, mrazový srub na jihovýchodním svahu, kryoplanační terasy a další reliktní formy periglaciálního zvětrávání. Povrch pokrývá smíšený les, převážně smrkový porost s bukem. Lokalita je z hlediska geologie i geomorfologie považována za významnou a zasluhuje ochranu.

== Turistika a výhledy ==
Vrchol Bradla poskytuje daleké rozhledy a je křižovatkou značených turistických tras. Přístup je možný z obcí [[Nová Hradečná]], [[Libina]] nebo [[Brníčko]]. Bradlo je oblíbeným cílem pěších výletníků i horolezců, neboť jeho skaliska jsou využívána jako cvičný terén. Zatím se zde neprojevily negativní dopady nadměrné návštěvnosti.

== Historický význam ==
Od 90. let 19. století se Bradlo stalo dějištěm májových poutí slovanského obyvatelstva. Významnou událostí byla mohutná československá národní manifestace, konaná [[6. červen|6. června]] [[1920]]. Tyto aktivity přispěly k posílení národního uvědomění v oblasti severní [[Morava|Moravy]], zvláště na Šumpersku.

== Ochrana a význam ==
Skalní útvary Bradla a přilehlé lokality, jako např. [[Tři kameny]], jsou z přírodovědného hlediska cenné a vhodné k registraci jako chráněné přírodní výtvory. Území má vysokou krajinářskou hodnotu a slouží rovněž jako významné vyhlídkové místo.

== Zdroje ==

* REICHMANN, Vilém. Severní Morava. Praha: Nakladatelství Olympia, 1980. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:cc8bd280-80a9-11e2-aa2b-005056827e51</nowiki>
* DEMEK, Jaromír. Hory a nížiny: zeměpisný lexikon ČSR. Praha: Academia, 1987. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:a6380470-1bbf-11e4-8e0d-005056827e51</nowiki>
* Památky a příroda: časopis státní památkové péče a ochrany přírody. Praha: Panorama, 1990, 15(7). ISSN 0139-9853. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:4054c700-b201-11e9-b601-005056825209</nowiki>
* BORÁK, Mečislav a Dušan JANÁK. Přehled dějin KSČ v Severomoravském kraji v datech 1848-1981. Ostrava: Profil, 1983. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:7a0076d0-8a7e-11e3-997d-005056827e52</nowiki>

[[index.php?title=Kategorie:Hory a kopce v Bradelské vrchovině]]
[[index.php?title=Kategorie:Kopce pod 1000 metrů]]
[[index.php?title=Kategorie:Klopina]]
[[Kategorie:Hory a kopce v Olomouckém kraji]]

Chořelice

2025-12-06T19:25:30Z

Administrator:

[[Soubor:Litovel 17.jpg|náhled|Letecký pohled na Chořelice]]
'''Chořelice''' (německy ''Chorzelitz'') jsou vesnice, místní část města [[Litovel|Litovle]] v [[Olomoucký kraj|Olomouckém kraji]].

== Poloha ==
Chořelice leží v nivě na pravém břehu [[Mlýnský potok (rameno Moravy)|Mlýnského potoka]] a při silnici z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Litovel|Litovle]].<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

== Dějiny ==
Vesnice je poprvé připomínána v roce [[1371]] a do roku [[1848]] náležela k litovelskému městskému statku. V Chořelicích byly jen menší cihelny a hlavní část obyvatelstva se v minulosti věnovala zemědělství.<ref name=":0" />

V roce [[1956]] zde bylo ustaveno [[JZD]] a v roce [[1963]] se sloučilo s [[Zemědělské družstvo Unčovice|družstvem]] v [[Unčovice|Unčovicích]].<ref name=":0" /> V roce [[1975]] byla obec Chořelice integrována k městu Litovli.<ref>SPÁČIL, Vladimír, Vladimír LEŠINGR a Okresní archiv Olomouc. Pečeti a znaky měst, městeček a obcí olomouckého okresu. Olomouc: Městský NV, 1985. Dostupné také z: <nowiki>https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:aa0ac9d0-75cf-11e2-86a5-005056827e52</nowiki></ref>

Dříve se na katastru Chořelic nacházela železniční stanice [[Litovel-předměstí (železniční stanice)|Litovel-předměstí]], ale později byla tato část katastru připojena k Litovli.<ref name=":0" />

== Zdroje ==
<references />
[[Kategorie:Litovel]]
[[Kategorie:Vesnice v Olomouckém kraji]]
[[Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]

Cholina

2025-07-13T17:44:51Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Cholina''' (německy ''Köllein'') je obec v župě Litovel. Nachází se zhruba 5 km jihozápadně od centra města Litovle.<ref name=":0">Ročenka. Olomouc: Archeologické centrum Olomouc, 2021, 2021(2020). Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:7ef8fb50-e91b-11ef-8de1-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref> Jedná se o typickou hánáckou vesnici s výstavnými selskými grunty na obou březích říčky Cho…“

'''Cholina''' (německy ''Köllein'') je [[obec]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]]. Nachází se zhruba 5 km jihozápadně od centra města [[Litovel|Litovle]].<ref name=":0">Ročenka. Olomouc: Archeologické centrum Olomouc, 2021, 2021(2020). Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:7ef8fb50-e91b-11ef-8de1-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref>

Jedná se o typickou hánáckou vesnici s výstavnými selskými grunty na obou březích říčky [[Cholinka|Cholinky]] na silnici z [[Chudobín|Chudobína]] do [[Senice na Hané|Senice]].<ref name=":1">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

== Přírodní podmínky ==
Katastr Choliny se nachází na rozhraní [[Středomoravská niva|Středomoravské nivy]] a [[Bouzovská vrchovina|Bouzovské vrchoviny]].<ref name=":0" />

Obcí protéká říčka [[Cholinka]] ve směru jihozápad - východ, která se u [[Horka nad Moravou|Horky nad Moravou]] úrovňově kříží s [[Mlýnský potok|Mlýnským potokem]] a východně od něj se vlévá do řeky [[Morava (řeka)|Moravy]].<ref name=":0" />

== Dějiny obce ==
Na severozápadním okraji obce byla zachycena část pravěkého sídlištního areálu ze staršího neolitu a pozdního halštatu až časného laténu. Celkem zde bylo prozkoumáno 39 sídlištních objektů a kulturní souvrství. Nalezena byla keramika, mazanice, zvířecí kosti a uhlíky, dále pak grafit, železná struska, paroh, kostěná šídla, zrnotěrky, bronzový slitek či broušená industrie.<ref name=":0" />

Již v roce [[1131]] se Cholina objevuje mezi majetkem [[Olomoucká kapitula|olomoucké kapituly]]. Později byla patrně samostatným majetkem a v roce [[1546]] byla odprodána městu [[Olomouc|Olomouci]], které vykonávalo vrchnostenskou správu až do roku [[1848]]; poté přešla do [[Okres Litovel|litovelského okresu]].<ref name=":1" />

Cholinská škola byla již počátkem [[19. století]] dvoutřídní.<ref name=":1" />

Obec navštívil mimojiné také skladatel Antonín Dvořák, a to [[2. květen|2. května]] [[1882]], kdy navštívil cholinskou školu a renesanční kostelík. Odpoledne mu byly na faře předvedeny některé jeho komorní skladby.<ref>GREGOR, Vladimír, Jiří FRAIT a Luděk ZENKL. Hudební místopis Severomoravského kraje. Ostrava: Profil, 1987. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:fa9aa940-bec9-11e2-8b87-005056827e51</nowiki></ref>

Za první [[Československo|Československé republiky]] zde působila mlékařská družstva, chovatelské družstvo, hospodářské družstvo, zemědělsko-strojní družstvo, Konsum, dále pak mlýn, lom, výroba pleteného zboží a dřevěného zboží. Z občanské vybavenosti lze zmínit četnickou stanici, záložnu, poštu, železniční zastávku, lékaře a zvěrolékaře. Politicky zde byly aktivní strany agrární a sociální demokracie. Působily zde spolky čtenářský, hasičský, MŠ, Sokol, NJ, Omladina, agrární dorost, Domovina, cyklistický, Orel, agrární zam. a sportovní. Roku [[1932]] bylo zřízeno kino.<ref name=":2">BARTOŠ, Josef a Univerzita Palackého. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Svazek III: Okresy: Olomouc město a venkov, Litovel, Šternberk, Mor. Beroun. Ostrava: Profil, 1972. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:3a2ffc20-e6c1-11e8-8d10-5ef3fc9ae867</nowiki></ref>

Cholina byla osvobozena [[9. květen|9. května]] [[1945]].<ref name=":2" />

Ve volbách roku [[1946]] zde zvítězila [[Komunistická strana Československa|KSČ]] se 195 hlasy, následovaná [[Československá strana lidová|ČSL]] se 174 hlasy a [[Československá strana národně socialistická|ČSNS]] se 60 hlasy.<ref name=":2" />

[[JZD]] v Cholině bylo založeno [[20. duben|20. dubna]] [[1951]]. To pak od roku [[1953]] přešlo na III. typ hospodaření. Zdejší JZD prosperovalo a roku [[1954]] již mělo 124 členů obhospodařujících 528 ha zemědělské půdy, 396 kusů hovězího a 412 kusů vepřového dobytka. V letech 1954 až [[1955]] s pomocí vlastní stavební čety pořídilo kravín pro 200 dojnic, drůbežárnu a zavedlo vdušný odchov telat. Při sklizni byl poprvé použit kombajn. Tehdy se stalo vítězem v krajské soutěži ve výnosech a jakosti ječmene a v roce [[1956]] přejímal jeho první předseda Josef Netopil cenu nejlepšího JZD v [[Okres Litovel|okrese Litovel]]. Prosperita umožnila aplikovat ve výrobě umělá hnojiva i pokusy s pěstováním chmele na 2 ha.<ref name=":3">BURGET, Antonín, Vladislav GALGONEK, Milan HOŘÍNEK a Pavel VRANA. Socialistické zemědělství v okrese Olomouc. Olomouc: OV Svazu družstevních rolníků, 1989. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:6de2f920-04c5-11e8-b1a1-005056827e52</nowiki></ref>

Od roku [[1960]] jsou místní částí Choliny [[Dubčany]].<ref name=":2" /> K [[1. červenec|1. červenci]] [[1960]] integrovalo s JZD v Dubčanech pod společný název JZD 1. máj se sídlem v Cholině. V polovině [[60. léta 20. století|60. let]] disponovalo družstvo plně vybaveným mechanizačním střediskem. Vystavělo skladovací prostory, instalovalo čističku obilí, rozšířilo chmelnici a zbudovalo sušárnu chmele. V roce [[1967]] JZD postavilo první bytové jednotky pro členy.<ref name=":3" />

Kromě zemědělské výroby a lesního hospodářství ve sdružených lesích mělo JZD na počátku [[70. léta 20. století|70. let]] povolenu přidruženou výrobu v dopravě pro cizí, stavebních pracích v místě a v provádění silniční údržby. [[18. leden|18. ledna]] [[1974]] se sešla společná schůze delegátů, která rozhodla o sloučení JZD v [[Bílsko|Bílsku]], Cholině, [[Cakov|Cakově]] a [[Vilémov]]-[[Olbramice]]. Nově stvořený celek vstoupil do praxe pod názvem JZD Kolektiv se sídlem v Bílsku. To se od [[1. července]] [[1976]] integrovalo s dalšími JZD v celek [[Zemědělské družstvo Senice na Hané|JZD Mírová cesta Senice na Hané]].<ref name=":3" />

Od roku [[1980]] byla k Cholině připojena obec [[Bílsko]] s místní částí [[Loučka]]. V [[80. léta 20. století|80. letech]] byla v obci základní škola, pošta, obvodní zdravotní středisko a kino.<ref name=":1" />

== Pamětihodnosti ==

* Farní [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Cholina)|kostel Nanebevzetí Panny Marie]] s gotickým kněžištěm<ref name=":2" />
* Socha sv. Barbory<ref name=":2" />
* Barokní fara s nástěnými malbami z 18. století<ref name=":1" /><ref name=":2" />

== Rodáci ==

* MUDr. [[Jan Smyčka]]<ref name=":2" />
* [[Václav Šindler|Václav]] ([[1893]] - [[1952]]) a [[Valentin Šindler|Valentin]] ([[1885]] - [[1957]]) Šindlerovi - představitelé Jozéfka Melhoby a stréčka Matěje Křópala<ref name=":2" />

== Hospodářství a občanská vybavenost ==
Mezi současné závody v obci patří firma [[FAST interier a design]], která vznikla roku [[1990]]. Zemědělství se věnuje [[Zemědělské družstvo Senice na Hané]].

Obec disponuje základní a mateřskou školou, kulturním domem, prodejnou smíšeného zboží [[COOP HB]], Poštou Partner, hospodou, ubytováním. V obci ordinuje praktický lékař pro dospělé.

V obci působí turistické informační centrum, [[Hanácké muzeum (Cholina)|Hanácké muzeum]] a [[Expozice ořezávátek (Cholina)|Expozice ořezávátek]].

== Spolky ==
Z tělovýchovných spolků je v obci aktivní [[Tělovýchovná jednota Sokol]].

V obci působí [[Římskokatolická farnost Cholina]]. Duchovním správcem je farář ze [[Římskokatolická farnost Senice na Hané|senické farnosti]].

== Doprava ==
Stranou obce vede železniční trať z [[Litovel|Litovle]] do [[Senice na Hané|Senice]], jež má v obci zastávku.<ref name=":1" />

JZD

2025-07-11T16:12:21Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Jednotné zemědělské družstvo''' (JZD) bylo organizovanou formou kolektivního zemědělství v Československu, která vznikala od roku 1949 na základě vládní politiky sjednocování zemědělské výroby. Vznik a činnost JZD byly legislativně podloženy sérií zákonů a nařízení, zejména zákonem č. 69/1949 Sb. o jednotných zemědělských družstvech. Tento proces probíhal postupně, od dobrovolného…“

'''Jednotné zemědělské družstvo''' (JZD) bylo organizovanou formou kolektivního zemědělství v [[Československo|Československu]], která vznikala od roku [[1949]] na základě vládní politiky sjednocování zemědělské výroby. Vznik a činnost JZD byly legislativně podloženy sérií zákonů a nařízení, zejména zákonem č. 69/1949 Sb. o jednotných zemědělských družstvech. Tento proces probíhal postupně, od dobrovolného zakládání menších družstev až po jejich slučování do větších celků, přičemž stát poskytoval metodickou a materiální podporu.

== Historické a právní pozadí ==
Po [[Únor 1948|únoru 1948]] přijala [[Komunistická strana Československa]] opatření vedoucí k přeměně zemědělství na základě principu společného hospodaření. V roce [[1949]] se stal přelomovým přijetím zákona č. 69/1949 Sb., který stanovil podmínky pro vznik jednotných zemědělských družstev. V následujících letech byly přijímány další předpisy, které upravovaly typy JZD, jejich právní subjektivitu, majetkové vztahy a odměňování členů.

== Typologie družstev ==
Zemědělská družstva byla rozdělena do několika typů podle míry společného hospodaření:

* typ I: spolupráce v omezeném rozsahu, např. společné nákupy či strojní služby.
* typ II: společné obdělávání půdy, avšak bez společné živočišné výroby.
* typ III: společná rostlinná i živočišná výroba.
* typ IV: nejvyšší stupeň integrace, kdy družstvo spravovalo většinu výrobních prostředků.

== Vývoj a činnost ==
Rozvoj JZD probíhal v několika etapách:

* [[1949]]–[[1952]]: fáze zakládání, zejména v oblastech s menší mírou odporu vůči kolektivnímu hospodaření.
* [[1953]]–[[1960]]: konsolidace a slučování družstev, postupný přechod na vyšší typy hospodaření.
* [[60. léta 20. století|60.]]–[[80. léta 20. století|80. léta]]: růst produktivity, specializace a rozvoj velkovýroby, včetně vzniku společných podniků pro služby a investice.

== Po roce 1989 ==
Po roce [[1989]] prošla JZD procesem transformace na základě zákonů č. 42/1992 Sb. a č. 162/1990 Sb. Mnohá družstva se reorganizovala na obchodní společnosti, jiná zanikla. Současné právní nástupnické organizace zahrnují zemědělské [[Akciová společnost|akciové společnosti]], [[Zemědělské družstvo|družstva]] nové generace nebo individuální podnikatele.
[[Kategorie:Zemědělství]]
[[Kategorie:Hospodářské dějiny]]
[[Kategorie:Reálný socialismus]]
[[Kategorie:Kolektivizace]]
[[Kategorie:Transformace po roce 1989]]
[[Kategorie:Instituce a organizace]]

Paseka (župa Šternberk)

2025-07-10T16:39:31Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Paseka''' je obec v župě Šternberk, ležící v podhůří Nízkého Jeseníku, přibližně 10 km severozápadně od města Uničov. K obci náleží místní části Mutkov, Karlov a Pasecký Žleb. Paseka je známá především jako místo s dlouhou tradicí zemědělství a léčebné péče. V roce 2021 zde žilo přibližně 1 100 obyvatel. == Historie == Paseka byla dříve s…“

'''Paseka''' je obec v [[Župa Šternberk|župě Šternberk]], ležící v podhůří [[Nízký Jeseník|Nízkého Jeseníku]], přibližně 10 km severozápadně od města [[Uničov]]. K obci náleží místní části [[Mutkov]], [[Karlov]] a [[Pasecký Žleb]]. Paseka je známá především jako místo s dlouhou tradicí zemědělství a léčebné péče. V roce [[2021]] zde žilo přibližně 1 100 obyvatel.

== Historie ==
Paseka byla dříve samostatnou obcí, k níž byly v 60. letech [[20. století]] administrativně připojeny sousední osady. V období po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] prošla obec výraznou proměnou – od vysídlení původního [[Moravští Němci|německého]] obyvatelstva po dosídlení slovanskými obyvateli. V roce [[1964]] byla k Pasece připojena obec [[Karlov]], v roce [[1960]] [[Mutkov]] a [[Pasecký Žleb]].

Paseka se historicky rozvíjela jako zemědělská obec. Významným mezníkem bylo založení '''Jednotného zemědělského družstva 1. máje''' v roce [[1952]], které postupně pohltilo další družstva v okolí. Po roce [[1989]] prošlo JZD transformací a v roce [[1996]] vznikla akciová společnost [[Paseka, zemědělská a. s.]]

== Geografie a přírodní podmínky ==
Obec se rozkládá v mírně zvlněné krajině mezi [[Šternberk|Šternberkem]] a [[Uničov|Uničovem]]. Katastr má rozlohu přes 2 800 ha, značná část území je zalesněna. Východní části obce zasahují do horského pásma [[Jeseníky|Jeseníků]]. Obcí protéká potok [[Teplička (levostranný přítok Oskavy)|Teplička]].

== Hospodářství ==
Paseka má zemědělský charakter. [[Paseka, zemědělská a. s.]] hospodaří na přibližně 3 000 ha půdy, z čehož asi 250 ha tvoří louky a pastviny. Společnost se zaměřuje na tradiční rostlinnou a živočišnou výrobu a provozuje také závodní kuchyni. Sídlo firmy je dnes v [[Babice (župa Šternberk)|Babicích]].

Druhou významnou firmou je [[PREFA PECINA]] – výrobce betonového zboží. Společnost působí v Pasece více než 15 let a vyrábí např. silniční a stropní panely, opěrné stěny, tvárnice, obrubníky a další výrobky z betonu.

== Zdravotnictví ==
Plicní léčebna v Pasece byla založena před [[První světová válka|první světovou válkou]], dokončena byla roku [[1914]]. Ve [[20. století]] se zařízení rozrostlo a stalo se významným léčebným ústavem – [[Odborný léčebný ústav Paseka|OLÚ Paseka]]. Po roce [[1992]] se ústav stal samostatnou právní organizací. V 90. letech a na počátku [[21. století]] prošel rozsáhlou modernizací, včetně rekonstrukcí oddělení, kuchyně, prádelny, parkových úprav a zavedení specializovaných lékařských ambulancí.

V roce [[2015]] došlo ke sloučení OLÚ Paseka a OLÚNG Moravský Beroun. Ústav se specializuje na léčbu tuberkulózy, respiračních onemocnění a rehabilitaci. Disponuje kapacitou přes 300 lůžek a zaměstnává desítky zdravotnických pracovníků.

== Kultura a památky ==
Dominantou obce je [[Kostel svaté Kunhuty (Paseka)|kostel sv. Kunhuty]] s typickou komolou věží z počátku [[17. století]]. V obci se nachází také knihovna a několik pamětních křížů. V okolí lze navštívit přírodní zajímavosti Nízkého Jeseníku a [[CHKO Litovelské Pomoraví]].

== Zdroje ==

* BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki>
* BURGET, Antonín, Vladislav GALGONEK, Milan HOŘÍNEK a Pavel VRANA. Socialistické zemědělství v okrese Olomouc. Olomouc: OV Svazu družstevních rolníků, 1989. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:6de2f920-04c5-11e8-b1a1-005056827e52</nowiki>

[[Kategorie:Paseka (župa Šternberk)]]
[[Kategorie:Vesnice v župě Šternberk]]
[[Kategorie:Obce v župě Šternberk]]
[[Kategorie:Sídla v Nízkém Jeseníku]]

Bradlo

2025-07-10T15:56:19Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Bradlo''' je výrazný geomorfologický útvar a nejvyšší bod Bradelské vrchoviny, ležící 1,5 km severně od vesnice Lipinka v župě Zábřeh. Je považován za jeden z nejjižnějších výběžků Hrubého Jeseníku a dosahuje nadmořské výšky 600 metrů. Pro svůj charakteristický tvar bývá označován za ''Blaník severní Moravy''. == Geologie a přírodní pom…“

'''Bradlo''' je výrazný geomorfologický útvar a nejvyšší bod [[Bradelská vrchovina|Bradelské vrchoviny]], ležící 1,5 km severně od vesnice [[Lipinka]] v [[Župa Zábřeh|župě Zábřeh]]. Je považován za jeden z nejjižnějších výběžků [[Hrubý Jeseník|Hrubého Jeseníku]] a dosahuje nadmořské výšky 600 metrů. Pro svůj charakteristický tvar bývá označován za ''Blaník severní Moravy''.

== Geologie a přírodní poměry ==
Bradlo je tvořeno křemenci a slepenci devonského stáří. Na jeho vrcholových partiích se nachází skalní výchozy, mrazový srub na jihovýchodním svahu, kryoplanační terasy a další reliktní formy periglaciálního zvětrávání. Povrch pokrývá smíšený les, převážně smrkový porost s bukem. Lokalita je z hlediska geologie i geomorfologie považována za významnou a zasluhuje ochranu.

== Turistika a výhledy ==
Vrchol Bradla poskytuje daleké rozhledy a je křižovatkou značených turistických tras. Přístup je možný z obcí [[Nová Hradečná]], [[Libina]] nebo [[Brníčko]]. Bradlo je oblíbeným cílem pěších výletníků i horolezců, neboť jeho skaliska jsou využívána jako cvičný terén. Zatím se zde neprojevily negativní dopady nadměrné návštěvnosti.

== Historický význam ==
Od 90. let 19. století se Bradlo stalo dějištěm májových poutí slovanského obyvatelstva. Významnou událostí byla mohutná československá národní manifestace, konaná [[6. červen|6. června]] [[1920]]. Tyto aktivity přispěly k posílení národního uvědomění v oblasti severní [[Morava|Moravy]], zvláště na Šumpersku.

== Ochrana a význam ==
Skalní útvary Bradla a přilehlé lokality, jako např. [[Tři kameny]], jsou z přírodovědného hlediska cenné a vhodné k registraci jako chráněné přírodní výtvory. Území má vysokou krajinářskou hodnotu a slouží rovněž jako významné vyhlídkové místo.

== Zdroje ==

* REICHMANN, Vilém. Severní Morava. Praha: Nakladatelství Olympia, 1980. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:cc8bd280-80a9-11e2-aa2b-005056827e51</nowiki>
* DEMEK, Jaromír. Hory a nížiny: zeměpisný lexikon ČSR. Praha: Academia, 1987. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:a6380470-1bbf-11e4-8e0d-005056827e51</nowiki>
* Památky a příroda: časopis státní památkové péče a ochrany přírody. Praha: Panorama, 1990, 15(7). ISSN 0139-9853. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:4054c700-b201-11e9-b601-005056825209</nowiki>
* BORÁK, Mečislav a Dušan JANÁK. Přehled dějin KSČ v Severomoravském kraji v datech 1848-1981. Ostrava: Profil, 1983. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:7a0076d0-8a7e-11e3-997d-005056827e52</nowiki>

[[Kategorie:Hory a kopce v Bradelské vrchovině]]
[[Kategorie:Hory a kopce v župě Zábřeh]]
[[Kategorie:Kopce pod 1000 metrů]]
[[Kategorie:Klopina]]

Sámova říše

2025-07-10T14:26:13Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Sámova říše''' je označení pro nejstarší doložený politický útvar Západních Slovanů, který vznikl ve 30. letech 7. století jako obranný svaz kmenů proti Avarům. Jejím vůdcem byl francký kupec Sámo. Tento útvar měl pravděpodobně centrum na Moravě a na jihu Čech, existoval zhruba do roku 659. Informace o něm pochází hlavně z tzv. Fredegarovy kroniky. == Původ a vznik == Sámova ř…“

'''Sámova říše''' je označení pro nejstarší doložený politický útvar Západních Slovanů, který vznikl ve 30. letech [[7. století]] jako obranný svaz kmenů proti [[Avaři|Avarům]]. Jejím vůdcem byl francký kupec [[Sámo]]. Tento útvar měl pravděpodobně centrum na [[Morava|Moravě]] a na jihu Čech, existoval zhruba do roku [[659]]. Informace o něm pochází hlavně z tzv. Fredegarovy kroniky.

== Původ a vznik ==
Sámova říše vznikla v době, kdy Slovany v oblasti střední Evropy ohrožovali Avaři. Sámo, kupec franckého původu, se kolem roku [[623]] postavil do čela slovanských kmenů, které sjednotil v obranný svaz. Vznik říše je interpretován jako reakce na potřebu společné obrany, nikoliv jako centralizovaný stát.

Podle Semotanové byla moc Sámovy říše výrazně ovlivněna vojenskou potřebou a nenesla znaky státu v pravém slova smyslu. Sámova říše tak může být vímána jako první důkaz formující se politické organizace Slovanů na našem území.

== Rozsah a organizace ==
Přesná lokalizace říše není známa, ale historici se shodují, že její jádro leželo na [[Morava|Moravě]] a v Čechách. Nejednalo se o stát v dnešním smyslu, nýbrž o volný svaz kmenů pod vedením vůdce. Organizace říše byla založena na osobní autoritě Sáma a na vojenské síle.

Podle Semotanové mohla říše zahrnovat celé území střední Moravy, západního Slovenska a část Čech, možná až po území Lužičkých Srbů na severu a Dolní Rakousy na jihu.

== Vztahy s okolím ==
Sámova říše se zapojila do vojenských konfliktů s Avary i Franky. Nejznámější je bitva s franckým králem Dagobertem I. u Wogastisburgu kolem roku [[631]], v níž Slované vedení Sámem zvítězili. Tento úspěch posílil Sámovu autoritu a stabilitu říše.

Podle Fredegara dokázali Slované pod Sámovým vedením ubránit říši i před opakovanými útoky a její vliv zasahoval i mimo kmeny původně sdružené.

== Záník a odkaz ==
Po Sámově smrti (pravděpodobně kolem roku [[659]]) říše zanikla, protože nebyla institucionalizovaná a závisela na osobní autoritě svého vládce. Podle Semotanové ale mohl kmenový svaz nadále existovat a tvořit jakousi přechodovou strukturu mezi Sámovou a Velkomoravskou říší.

Podle Kavky a Buchvaldka Šámovo působení potvrdilo vojenskou a politickou zralost slovanských kmenů v regionu a jeho říše byla považována za počátek organizovaného politického života ve střední Evropě.

== Prameny a historiografie ==
Hlavním pramenem je Fredegarova kronika, jejíž autor popisuje Sámovy území, vojenské úspěchy i vztahy s okolními národy. Moderní historici se liší v interpretacích, ale existenci Sámovy říše uznávají jako historický fakt. Důležitými publikacemi jsou např. knihy M. Lutovského a S. Profantového, E. Semotanové, F. Kavky a M. Buchvaldka.
[[Kategorie:Raný středověk]]
[[Kategorie:Sámova říše]]

Troubelice

2025-02-07T17:39:17Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Troubelice, č. p. 21 '''Troubelice''' jsou středisková obec v župě Litovel ve Středomoravské oblasti. == Poloha == Centrum obce leží těsně pod úpatím posledních výběžků Jeseníků, které od severu skupinou Bradlo (601 m n. v.) přecházejí do úrodné tabule kolem Uničova a řeky…“

[[Soubor:Troubelice, č. p. 21.jpg|náhled|Troubelice, č. p. 21]]
'''Troubelice''' jsou [[středisková obec]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]] ve [[Oblast Střední Morava|Středomoravské oblasti]].

== Poloha ==
Centrum obce leží těsně pod úpatím posledních výběžků [[Jeseníky|Jeseníků]], které od severu skupinou [[Bradlo]] (601 m n. v.) přecházejí do úrodné [[Uničovská tabule|tabule]] kolem [[Uničov|Uničova]] a řeky [[Oskava (řeka)|Oskavy]]. Obcí protéká k jihu potok [[Selka (potok v Troubelicích)|Selka]], který pramení nedaleko pod [[Pískov|Pískovem]].<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

== Dějiny ==
Troubelice patřily od roku [[1344]] k [[Úsovské panství|panství Úsov]], ale archeologické nálezy svědčí o mnohem starším osídlení. Vrchnostenský dvůr byl v [[16. století]] rozparcelován. Za [[Třicetiletá válka|třicetileté války]] roku [[1624]] se zdejší usedlíci postavili proti polskému žoldnéřskému vojsku a několik desítek jich bylo pobito. O robotu se Troubeličtí přeli s vrchností až do roku [[1848]].<ref name=":0" />

Od roku [[1850]] byly Troubelice součástí [[Soudní okres Uničov|soudního okresu Uničov]] a s ním od roku [[1909]] politického [[Okres Šternberk|okresu Šternberk]], a to až do roku [[1960]]. V druhé polovině [[19. století]] se staly střediskem slovanského národního života a zemědělského pokroku na Uničovsku, což se projevilo i po roce [[1918]]. V roce [[1938]] byla tato obec okupována a začleněna do tzv. [[Sudety|Sudet]]. U místního nádraží byl zřízen provizorní zajatecký tábor pro [[Důl Barbora (Medlov)|Důl Barbora]] u [[Medlov (Troubelice)|Medlova]]. Celá řada občanů byla zatčena pro odbojovou činnost a čtyři z nich byli gestapem bestiálně zavražděni na střelnici u [[Bratrušov|Bratrušova]]. Sovětská armáda [[Osvobození Moravskoslezska Sovětskou armádou|osvobodila]] obec [[6. květen|6. května]] [[1945]].<ref name=":0" />
[[Soubor:Troubelice,železniční stanice.JPG|náhled|[[Troubelice (železniční stanice)|Železniční stanice Troubelice]] před eletrifikací [[Železniční trať Olomouc - Šumperk|trati]]]]
Troubelice byly vždy poměrně velkou, téměř výhradně zemědělskou obcí s naprostou převahou polí v katastru. [[JZD]] zde bylo založeno již v roce [[1950]] a patřilo brzy k nejlepším v celém [[Olomoucký kraj (1949)|kraji]]; v roce [[1959]] mu byl udělen [[Řád práce]]. [[Železniční trať Olomouc - Šumperk|Železniční trať]] kolem vsi byla dostavěna v roce [[1873]]; menší řemeslnické provozovny i s družstevní mlékárnou zanikly.<ref name=":0" />

Škola je v Troubelicích uváděna již roku [[1789]] a v roce [[1910]] zde byla jako v národně uvědomělé obci zřízena česká měšťanka. Objekt zrušené mlékárny byl po roce [[1945]] upraven na sbor a faru [[Československá církev|československé církve]]. Kino bylo v místní sokolovně již od roku [[1926]].<ref name=":0" />

=== Období reálného socialismu ===
K Troubelicím byly v roce [[1960]] připojeny dosavadní samostatné obce [[Lazce (Troubelice)|Lazce]] a [[Dědinka (Troubelice)|Dědinka]], v roce [[1974]] [[Nová Hradečná]] a v roce [[1976]] [[Pískov (Troubelice)|Pískov]]. Po první integraci dosáhl katastr Troubelic rozlohy 1512 ha a při sčítání v roce [[1970]] zde bylo na počítáno 394 domů a 1527 bydlících občanů, z toho 1183 v Troubelicích, 237 v Lazcích a 107 v Dědince. Nová Hradečná měla v té době katastr 1116 ha, 175 domů a 771 obyvatel. Pískov byl součástí [[Okres Šumperk (1960)|okresu Šumperk]] a měl rozlohu 337 ha se 64 domy a 256 obyvateli. Po roce [[1950]] bylo směrem od Troubelic k Hradečné vybudováno pod lesem Kárník sídliště rodinných domků pro zaměstnance [[Uničovské strojírny|Uničovských strojíren]], které je lidově nazýváno ''Korea''. Od [[1. leden|1. ledna]] [[1980]] byl k Trou belicím připojen i [[Medlov]].<ref name=":0" />

Všechny k Troubelicím náležející obce měly v 80. letech [[20. století]] zemědělský ráz, i když podstatná část aktivních obyvatel dojíždělo za prací jinam, hlavně do [[Uničov|Uničova]]. Bylo zde sídlo vyspělého [[JZD Vítězného října]], nositele [[Řád práce|Řádu práce]], oceněného i za výborný chov skotu a vepřů. V posledních letech se začlenilo do tohoto mohutného zemědělského komplexu i [[JZD Medlov]].<ref name=":0" />

== Služby ==
V obci se nachází nákupní středisko [[COOP KONZUM|družstva COOP KONZUM]], pošta, zdravotní středisko a úplná ZŠ. Úplná ZŠ se nachází také v [[Medlov (Troubelice)|Medlově]]. V [[Nová Hradečná|Nové Hradečné]] jsou jenom nižší třídy základní školy.<ref name=":0" />

== Doprava ==

=== Železniční doprava ===
Na území integrovaného územního celku se nachází tři železniční zastávky - [[Troubelice střed (železniční zastávka)|Troubelice střed]], [[Troubelice zastávka (železniční zastávka)|Troubelice zastávka]] a [[Nová Hradečná (železniční zastávka)|Nová Hradečná]]. Všechny leží na [[Železniční trať Olomouc–Šumperk|železniční trati z Olomouce do Šumperka]]. Původní [[Troubelice (železniční stanice)|nádraží v Troubelicích]] bylo částečně demolováno a dnes slouží jako výhybna.<ref name=":0" />

== Rodáci ==

* [[Josef Filip]] ([[1880]] - [[1934]]), profesor [[Obchodní akademie v Olomouci]]<ref name=":1">SPRINGER, Jan. Co dala Haná české literatuře. V Olomouci: Národní jednota pro východní Moravu, 1947, s. 24. Dostupné také z: <nowiki>https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:949006ce-574a-11e3-8d00-0050569d679d</nowiki></ref>
* PhDr. [[Jan Blažek]] ([[1871]] - [[1936]]), ředitel [[Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži|Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži]]<ref name=":1" />

== Zdroje ==
[[Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]
[[Kategorie:Sídla v Hanušovické vrchovině]]
[[Kategorie:Vesnice v župě Litovel]]
[[Kategorie:Obce v župě Litovel]]
[[Kategorie:Troubelice]]

Olomouc

2025-02-07T16:24:21Z

Administrator:

'''Olomouc''' je hlavní město [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezské republiky]] a sídlo [[Župa Olomouc-venkov|župy Olomouc-venkov]] a [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Tvoří samostatnou územně správní jednotku.

Podle správního členění České republiky je sídlem Olomouckého kraje.

Olomouc byla již dávno v minulosti předním [[Morava|moravským]] městem, důležitým hospodářským, správním, politickým, školským i kulturním centrem.

== Poloha ==
Hlavní město Olomouc leží v severní části [[Hornomoravský úval|Hornomoravského úvalu]] v nivě po obou březích řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], tam, kde vystupuje z říční nivy výrazná vyvýšenina - [[Olomoucký kopec]], jehož jednotlivé vrcholy (Václavský, Michalský a Blažejský) patří k nejstarším částem města. Řeka Morava dělí území města na západní a východní polovinu, v jižní části Olomouce se z pravého břehu připojuje rameno Střední Moravy. Druhým nejvýznačnějším tokem města je [[Bystřice (přítok Moravy)|Bystřice]] (známější pod nesprávným názvem ''Bystřička''), přítok Moravy z levého břehu. Nejvyšším bodem původní Olomouce je [[Tabulový vrch]] ve výšce 265 m nad mořem.

== Dějiny ==
Největších objevů, z nichž některé změnily názory na nejstarší období vývoje Olomouce, bylo dosaženo při výzkumu u [[Kostel sv. Mořice (Olomouc)|Mořického kostela]] (na místě dnešního obchodního domu [[Prior Olomouc|Prior]]) v první polovině sedmdesátých let. Koncem sedmdesátých let bylo při záchranném výzkumu na Křížkovského ulici objeveno dlouho před pokládané slovanské hradiště.

=== Středověk ===
První zprávy o [[Olomoucký hrad|olomouckém hradu]] pocházejí z [[11. století]], kdy zde bylo sídlo [[Olomoucké knížectví|přemyslovského údělného knížectví]] (po připojení [[Morava|Moravy]] k českému státu roku [[1017]]). Centrem tohoto údělu byla Olomouc až do počátku [[13. století]]. Roku [[1306]] byl zavražděn na olomouckém hradě poslední [[Přemyslovci|Přemyslovec]], král [[Václav III.]] Již v roce [[1063]] bylo v Olomouci zřízeno [[Olomoucké biskupství|biskupství]] pro Moravu, jež prodělalo první rozkvět za biskupa [[Jindřich Zdík|Zdíka]], který roku [[1131]] vysvětlil jako katedrální chrám nově vystavěný [[Katedrála sv. Václava (Olomouc)|kostel sv. Václava]]. Roku [[1078]] byl založen první olomoucký klášter - [[Klášter Hradisko|Hradisko]]. K těmto dvěma činitelům - hradu a církevním ústavům, se ve [[13. století]] připojilo i město, jehož vznik byl výsledkem dlouhodobého procesu, v jehož průběhu se rodily menší osady, které se nakonec staly základem velkého organismu. Vlastni výstavba středověkého města probíhala asi od poloviny třicátých let do poloviny 13. století. Do poloviny [[14. století]] byla Olomouc prvním moravským městem, od té doby až do [[Třicetiletá válka|třicetileté války]] soupeřila o primát v zemi s [[Brno|Brnem]]. V obou těchto městech zasedaly [[Moravský zemský soud|zemské soudy]] a byly vedeny [[zemské desky]]. Olomouc se stala významným obchodním centrem, rozkvétala řemesla, organizovaná v ceších (nejstarší zprávy máme o soukenickém, pekařském a řeznic kém). Ve městě vznikla řada dalších klášterů a bylo zde vybudo váno mnoho kostelů.

=== Husitské hnutí ===
Za [[Husité|husitského]] revolučního hnutí byla Olomouc centrem katolické reakce, v těsném okolí města - v klášteře Hradisko a na kartouzce v [[Dolany|Dolanech]] - však byly husitské posádky, které město bezprostředně ohrožovaly. Protihusitský postoj zaujala Olomouc i za válek mezi [[Jiří z Poděbrad|Jiřím Poděbradským]] a [[Matyáš Korvín|Matyášem Korvínem]]; roku [[1479]] zde došlo k jednán í Matyáše s [[Vladislav Jagellonský|Vladislavem Jagellonským]]. Od konce [[15. století]] nastal velký hospodářský rozkvět města, které se též stalo centrem významného panství. Rozvíjela se i kultura a školství. V letech [[1449]]-[[1505]] byla ve městě tiskárna a od počátku [[16. století]] se Olomouc stala střediskem humanismu. Roku [[1466]] byla vedle dosavadní biskupské katedrální školy založena i městská škola u sv. Mořice, roku [[1573]] pak byla nedlouho předtím zřízená [[Jezuitská kolej v Olomouci|jezuitská kolej]] povýšena na druhou [[Univerzita v Olomouci|univerzitu]] v českých zemích. Ve městě docházelo ke střetávání luteránské většiny s katolíky, je jichž pozice podporovali olomoučtí biskupové.

=== Novověké dějiny ===
Tragický zlom ve vývoji města znamenala [[třicetiletá válka]]. Největší pohromy způsobila městu okupace Švédy v letech [[1642]]-[[1650]], po níž bylo z velké míry zničeno a vylidněno. Úpadek mčsta, zvláště jeho politického vlivu, pokračoval i v dalších letech; na první místo na [[Morava|Moravě]] se již definitivně dostalo [[Brno]]. Biskupství a olomoučtí jezuité byli vedoucímí silami násilné protireformace, na druhé straně bylo v tomto období postaveno ve městě mnoho staveb v barokním slohu. Vývoj Olomouce v [[18. století]] pak rozhodujícím způsobem ovlivnilo prohlášení Olomouce pevnostním městem. [[Tereziánská pevnost Olomouc|Tereziánská pevnost]], vybudovaná od poloviny 18. století, prodělala první zatěžkávací zkoušku při obležení Olomouce Prusy roku [[1758]]. [[Tereziánské a josefínské reformy]] měly velký význam i pro Olomouc, především ve zrušení řady klášterů a v postátnění [[Univerzita v Olomouci|univerzity]], která byla sice na krátkou dobu převedena do Brna a snížena na lyceum, od roku [[1827]] však byla opět obnovena. Přelom 18. a [[19. století]] byl ve znamení rozvoje vědy a kultury, vznikla řada vědeckých společností, také divadlo. Rozvoji průmyslu bránily hradby pevnosti, rozvíjela se však doprava, především od [[Severní dráha císaře Ferdinanda|zahájení železniční dopravy]] z Vídně do Olomouce roku [[1841]].

V Olomouci se odrazily revoluční události [[1848]]-[[1849]] především na univerzitě a ve vzniku řady slovanských národních spolků. Po porážce revoluce byla univerzita postupně zrušena a slovanský národní život se projevil výrazně až v šedesátých letech [[19. století]], kdy bylo založeno mnoho slovanských spolků, začaly vycházet slovanské noviny a časopisy a bylo otevřeno [[Slovanské gymnázium (Olomouc)|Slovanské gymnázium]]. Rozvoji dělnického hnuti bránil nedostatek průmyslu, teprve po zrušení olomoucké pevnosti roku [[1886]] začaly být budovány první větší, především potravinářské a kovoprůmyslné podniky, a to především v olomouckých předměstích, tehdy ještě samostatných obcích. Postupně se tak vytvořila odvětvová skladba charakteristická pro olomoucký průmysl dodnes - kovoprůmysl, hlavně slévárenství a strojírenství, široký sortiment potravinářského průmyslu, rozvinutý polygrafický průmysl a částečně chemická výroba.

První olomoucká - městská - spořitelna vznikla roku [[1863]].

Od druhé poloviny 19. století počítáme také tradici olomouckých čokoládoven - akciová společnost Zora - byla založena již roku [[1898]], ještě starší tradici pak měly závody [[Olfedo]] (od roku [[1877]]) a [[Mikšovský]] (od roku [[1887]]), z mladších pak továrna Union, která vznikla roku [[1919]]. V roce [[1851]] byl založen cukrovar v [[Hejčín|Hejčíně]] a roku [[1870]] v [[Holice|Holici]]. V Holici také vznikl roku [[1897]] [[Pivovar Holice|pivovar]].

Po roce [[1900]] rostl v ekonomice Olomouce také podíl slovanského průmyslu, přibývalo obchodních a akciových společností. V roce [[1907]] byly založeny podniky, které měly později značný význam pro utváření průmyslové základny města - železárny v [[Řepčín|Řepčíně]] a v [[Hodolany|Hodolanech]].

Rozvoj průmyslu znamenal i růst dělnické třídy a vytváření dělnických [[Sociální demokracie|sociálně demokratických]] organizací. Současně však politickou atmosféru města výrílzně ovlivňovalo střetávání vládnoucí německé buržoazie se slovanskou menšinou, což působilo i na dělnické hnutí obou národností. Nejvýznamnějším projevem národního i dělnického hnutí v této době byl tábor lidu za všeobecné a rovné hlasovací právo a sociální požadavky v roce [[1905]].

Divadlo ve městě působilo od [[19. století]], první stálé kino bylo otevřeno ve městě již roku [[1908]].

=== První Československá republika ===
Hlavní základ olomoucké městské aglomerace se vytvořil roku [[1919]], kdy bylo k historickému jádru města, dlouho omezovanému v rozvoji pevnostním statutem, připojeno 13 obcí: [[Bělidla]], [[Černovír]], [[Hejčín]], [[Hodolany]], [[Chválkovice]], [[Lazce (Olomouc)|Lazce]], [[Neředín]], [[Nová Ulice]], [[Pavlovičky]], [[Povel]], [[Řepčín]], [[Nové Sady (Olomouc)|Nové Sady]] a [[Nový Svět (Olomouc)|Nový Svět]]. Mnohé z těchto obcí měly průmyslový charakter. Tím se výrazně zvětšil počet obyvatel Olomouce. Zatímco roku [[1850]] mělo město 9 790 obyvatel a roku [[1900]] 21 206, dosáhla počtu Olomouc roku [[1921]] již 57 206 osob. Avšak změnil se též národnostní charakter města, v němž výrazně převládlo slovanské obyvatelstvo.

Roku [[1920]] byl v Olomouci založen mužský pěvecký sbor [[Nešvera (pěvecký sbor)|Nešvera]].<ref name=":0">https://www.ceskesbory.cz/01-01-clanek.php?id=2553</ref>

Roku [[1923]] vznikl [[Holice|holický]] závod Solné mlýny.

Rozhodující pozice měla v Olomouci česká [[Sociální demokracie|sociálně demokratická strana]], která však úzce spolupracovala ve správě města s buržoazními stranami. [[Komunistická strana Československa]] si vybudovala ve městě silné pozice především ve třicátých letech, kdy bylo ve městě sídlo středomoravského krajského výboru KSČ. Hlavní silou strany bylo dělnictvo řepčínských a hodolanských železáren, významné bylo i působení představitelů komunistické inteligence.

Za hospodářské krize ve třicátých letech zanikl starý olomoucký měšťanský pivovar. Zanikly některé velké závody stavebního odvětví, především cementárna v [[Hodolany|Hodolanech]].

Pokrokovou úlohu zde sehrál ve třicátých letech např. [[Spolek olomouckých výtvarníků]].

=== Druhá světová válka ===
Hned v prvním období po [[Mnichovská dohoda|Mnichovu]] a počátkem roku [[1939]] začala [[Komunistická strana Československa|KSČ]] budovat ilegální síť. Po [[Protektorát Čechy a Morava|nacistické okupaci]] [[15. březen|15. března]] [[1939]] se Olomouc stala centrem odbojové činnosti jednak KSČ (ilegální krajský výbor), jednak dalších organizací napojených na celostátní sítě. V průběhu let [[1939]]-[[1940]] byly sice všechny odbojové organizace nacisty rozbity, KSČ však vytvořila novou ilegální síť. V posledních letech války působily v okolí četné partyzánské skupiny.

Když byla česká představení v [[Moravské divadlo Olomouc|městském divadle]] v Olomouci stále více a více omezována a záměrně vypuzována, rozhodl se její tehdejší ředitel [[Stanislav Langer]] opatřit pro česká představení jiné divadlo. Plány přestavby bývalé orlovny v olomouckém předměstí [[Hodolany|Hodolanech]] vypracoval architekt [[Ing. Lubomír Šlapeta]] a přestavbu provedl stavitel [[Tomáš Šipka]] v roce [[1942]].<ref>https://www.theatre-architecture.eu/cs/db/?theatreId=491</ref>

[[Osvobození Moravy a Slezska Sovětskou armádou|Sovětská armáda osvobodila]] Olomouc po těžkých bojích [[8. květen|8. května]] [[1945]].

=== Po druhé světové válce ===
Po roce [[1945]] se Olomouc stala ryze slovanským, prosperujícím městem, zvýšil se i objem průmyslu, především strojírenského a tradičního potravinářského. Vznik lidově demokratické moci vedl k velkému oživení hospodářského, politického i kulturního života. [[Němci v Olomouci|Německá menšina]] byla z města z velké části odsunuta. Město bylo spravováno Ústředním národním výborem, v letech [[1948]] -[[1954]] Jednotným národním výborem, který měl obvody v jednotlivých městských čtvrtích, po roce [[1954]] Městským národním výborem. V letech [[1949]]-[[1960]] byla Olomouc sídlem Krajského národního výboru. Již ve volbách roku [[1946]] získala ve městě nejvíce hlasů [[Komunistická strana Československa|KSČ]], která stála v čele širokých pracujících vrstev obyvatelstva v [[Vítězný únor|únorových dnech]] roku [[1948]]. Pro kulturní rozvoj města mělo největší význam obnovení [[Univerzita v Olomouci|olomoucké univerzity]] roku [[1946]].

Budování socialismu přineslo velké změny olomouckého průmyslu. Po roce [[1948]] došlo k jeho postupné koncentraci, zanikly mnohé výrobní jednotky, došlo ke změnám odvětvové struktury a v souhlasu s celostátními tendencemi k přednostnímu rozvoji strojírenství a kovoprůmyslu vůbec. Jedním z nejvýznamnějších podniků tohoto odvětví byly pozdější Závody těžkého strojírenství v Olomouci-[[Řepčín|Řepčíně]], které nesly téměř celou dobu své existence název [[Moravské železárny]] (do roku [[1978]]). V období socialistické industrializace prodělal závod velký rozvoj, byly postaveny nové slévárny a jiné provozy, rozvinula se specializovaná výroba, z níž jsou monopolem podniku především takzvané ''fitinky''.

Akciová společnost Kosmos v [[Hodolany|Hodolanech]]. Tento podnik přešel po roce [[1948]] od tradičních výrobku, především kamen, na výrobu čerpadel, neboť se stal součástí národního podniku Sigma. V letech [[1953]]-[[1965]] nesl národní podnik název Železárny Petra Bezruče, pak [[Sigma Olomouc]]. I tento závod byl v době výstavby socialismu značně rozšířen, nejdříve o objekty zaniklé hodolanské cementárny, později i o nově postavené provozy. Stal se součástí koncernového podniku Sigma Olomouc, který řídil řadu dalších národních podniků, jež se zabývaly výrobou čerpadel a armatur (např. závod v [[Lutín|Lutíně]]). V Olomouci bylo generální ředitelství, správa hospodářských zařízení a služeb, inženýrsko projektová organizace a výzkumný ústav. Ředitelství sídlilo v nově postavené monumentální budově u [[Olomouc hlavní nádraží (železniční stanice)|hlavního nádraží]].

Novým strojírenským průmyslovým odvětvím se stala po roce [[1945]] výroba obráběcích strojů v národním podniku [[Továrny obráběcích strojů Olomouc]]. Tento podnik vznikl přebudováním a podstatným rozšířením někdejších elektrotechnických závodů Wagnerových, založených roku [[1922]], které již za okupace rozšířily svůj sortiment o výrobu obráběcích strojů. Od roku [[1950]] se TOS specializoval především na výrobu frézovacích strojů. Novým podnikem v tomto odvětví se stal také [[Strojobal]], založený v roce [[1953]] v objektu zrušeného hejčínského cukrovaru (nejdéle nesl název Strojírny potravinářského průmyslu) a vyrábějící investiční celky pro sladovny, cukrovary a pekárny. Specifickým podnikem je olomoucký závod národního podniku [[Koh-i-noor Bílovec]], který vyráběl v Československu monopolně brusle. Vznikl již roku [[1952]] jako národní podnik Sandrik (později Kovopol), do něhož byla vyčleněna výroba bruslí z hodolanského závodu Kosmos. Letecká výroba v [[Neředín|Neředíně]], zahájená po [[První světová válka|první světové válce]] a známá především pod pozdějším názvem Letov, zanikla a byla přeměněna na automobilový opravárenský závod. Mezi podniky kovodělného odvětví můžeme v Olomouci ještě částečně počítat opravárenský a průmyslový podnik [[Kovodřevo]] a olomoucké [[Kovodružstvo Olomouc|Kovodružstvo]]. Po roce 1945 zanikl nejstarší podnik v městě Olomouci vůbec - Nietschova strojírna v Hrnčířské ulici.

Dalším nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím v Olomouci je potravinářství, které má ve městě velkou tradici, vycházející především ze širokého hanáckého zemědělského zázemí. Po roce [[1945]] sice celá řada menších podniků zanikla, ale v dalších letech došlo ke koncentraci výroby, jejímu postupnému rozšíření, a byly také založeny nové významné podniky. K nejrozsáhlejším potravinářským komplexům patřil národní podnik Závody [[MILO]], založený jako menší závod firmy Heikorn již roku [[1870]]; do [[Druhá světová válka|druhé světové války]] se podstatně rozšířil. Za okupace byly závody změněny na akciovou společnost MILO, říženou osobním lékařem Adolfa Hitlera T. Morellem. Hlavním výrobním sortimentem se po značném rozšíření a modernizaci podniku stala výroba surového oleje (roku [[1969]] byla dána do provozu moderní rafinérie), jedlých tuků, octa, mýdla, pracích prostředků a kosmetiky.

Bohatou tradici mají i olomoucké čokoládovny a výrobny cukrovinek, které byly po roce [[1948]] sloučeny v národním podniku [[Zora]]. V pozdější době je Zora odštěpným závodem oborového podniku [[Čokoládovny Modřany]].

Cukrovar v Holici po roce [[1948]] zanikl, ale cukrovarnické odvětví zůstalo zachováno prostřednictvím cukrovaru v [[Holice|Holici]] a ve městě bylo také zřízeno administrativní sídlo podniku [[Severomoravské cukrovary]].

Z původně rozsáhlého sladovnického a pivovarnického průmyslu, jehož objekty byly značně poškozeny válečnými událostmi roku [[1945]], zůstaly ve městě tři sladovny - na [[Bělidla|Bělidlech]], v [[Nová Ulice|Nové Ulici]] a v [[Holice|Holici]], kde také zůstal zachován pivovar.

Z ostatních tradičních potravinářských podniků v Olomouci můžeme jmenovat holický závod Solné mlýny, později součást národního podniku [[Chema]], či závod oborového podniku [[Průmysl trvanlivého pečiva]], pracující v někdejší Mikšovského čokoládovně v [[Pavlovičky|Pavlovičkách]]. Ze slavné výroby olomouckých [[Tvarůžky|tvarůžků]] zůstal ve městě jen malý provoz v [[Hodolany|Hodolanech]], hlavní závod a velká většina výroby se přesunula do [[Loštice|Loštic]] u [[Zábřeh|Zábřeha]]. K tradičním, ale nikterak specifickým olomouckým potravinářským závodům můžeme počítat [[Mlýny a těstárny]], [[Masný průmysl]], závody [[Severomoravské pekárny a cukrárny|Severomoravských pekáren a cukráren]], jejichž podstatně rozšířená a modernizovaná [[Velkopekárna Hanka Olomouc|velkopekárna Hanka]] se však stala jedním z největších potravinářských provozů v Olomouci vůbec. Ve městě je i podnikové ředitelství národního podniku [[Seliko]], vyrábějícího především lihoviny, který má na území Olomouce menší lihovar v [[Hodolany|Hodolanech]], drožďárny v [[Hejčín|Hejčíně]] a v [[Pavlovičky|Pavlovičkách]], zelárnu v [[Nové Sady|Nových Sadech]] a octárnu v [[Pavlovičky|Pavlovičkách]].

Z nově založených potravinářských podniků zasluhuje pozornost první mrazírna v [[Československo|Československu]] vůbec, založená v Olomouci po roce [[1950]]. Novým národním podnikem, který navázal na tradice olomouckého sodovkářství, je [[NEALKO]], který vyrábí rozsáhlý sortiment nealkoholických nápojů.

Roku [[1950]] byl založen Městský stavební podnik.

[[Státní banka československá|Státní banka]] vznikla roku [[1950]] a byla do ní sloučena celá řada filiálek bývalých bank a peněžních ústavů (první banky byly ve městě již koncem první poloviny [[19. století]]). [[Státní spořitelna]] vznikla roku [[1953]], když již před tím v roce [[1948]] byla síť spořitelen a záložen velmi zjednodušena. Po roce [[1948]] byly také četné olomoucké pojišťovací ústavy soustředěny do pobočky [[Státní pojišťovna|Státní pojišťovny]].

Roku [[1952]] byl založen mužský pěvecký sbor [[Haná (pěvecký sbor)|Haná]].<ref name=":0" />

[[Zoologická zahrada Olomouc|Olomoucká zoologická zahrada]] na [[Kopeček (Olomouc)|Kopečku]], která byla vy budována za pomoci občanů v první polovině padesátých let. Roku [[1955]] zahájila činnost také [[Hvězdárna v Olomouci|olomoucká hvězdárna]].

[[Moravská filharmonie]] vznikla v roce [[1945]] a jejíž počátky jsou spojeny s působením vynikajícího dirigenta, národního umělce [[František Stupka|Františka Stupky]]. V roce [[1952]] byla filharmonie prohlášena Státním symfonickým orchestrem. Soubor se výrazně podílel i na olomouckých velkých hudebních akcích, jako [[Olomoucké hudební jaro]] či [[Mezinárodní varhanní festival]].

Roku [[1958]] bylo přejmenováno [[Moravské divadlo Olomouc|olomoucké divadlo]] na Státní divadlo Oldřicha Stibora, podle režiséra [[Oldřich Stibor|Oldřicha Stibora]], který uváděl ve třicátých letech na činoherní scénu řadu pokrokových her (světovou premiéru mimo SSSR zde měla např. Višněvského Optimistická tragédie). Za okupace se O. Stibor zapojil do [[Komunistická strana Československa|komunistického]] odboje a byl nacisty zatčen a popraven.

=== Období reálného socialismu ===
Jedníín z největších podniků v Olomouci se stala velkomlékárna [[OLMA]], která zahájila první etapu výroby roku [[1968]] a dokončena byla o dva roky později. Olma patřila k nejmodernějším podnikům svého druhu v republice.

Okresní stavební podnik byl přemístěn do Olomouce v roce [[1970]] ze [[Šternberk|Šternberka]] a jeho součástí se stal dosud samostatný Městský stavební podnik.

Organizaci kulturně výchovné činnosti v Olomouci převzal především Park kultury a oddechu, který vznikl roku [[1964]] na místě jiných kulturních zařízení. Řídil činnost osvětových besed, kulturních domů, pořádal přednáškové a zábavné cykly, řídil provoz [[Letní divadlo v Olomouci|Letního divadla]], sloužícího i jako kino v přírodě, a [[Spartakiádní stadion (Olomouc)|Spartakiádního stadiónu]] a měl k dispozici řadu kulturních i hudebních souborů. Současně s ním vzniklo i [[Okresní kulturní středisko Olomouc|Okresní kulturní středisko]], které svou osvětovou činnost zaměřovalo především do obcí [[Okres Olomouc|olomouckého okresu]] a ve městě bylo jeho součástí [[Divadlo hudby]], zaměřené na malé formy umělecké činnosti. Bohatou kulturně výchovnou (především přednáškovou) činnost vyvíjela a organizovala v celém regionu [[Socialistická akademie]], která měla v Olomouci svůj okresní výbor.

V roce [[1970]] mělo město již 79 931 obyvatel. Druhá fáze integrace Olomouce s okolními obcemi proběhla v letech [[1974]]-[[1975]], kdy bylo s městem spojeno opět 13 obcí. V roce [[1974]] to byla již dlouho s Olomoucí stavebně související průmyslová obec [[Holice]] při silnici na [[Přerov]], dále [[Slavonín (Olomouc)|Slavonín]] v jihozápadní části města a [[Týneček (Olomouc)|Týneček]] při silnici na [[Šternberk]]. Na severovýchodě byly připojeny jednak obce [[Droždín (Olomouc)|Droždín]] a [[Samotišky]] na úpatí nejjižnějšího výběžku [[Nízký Jeseník|Nízkého Jeseníku]], jednak [[Kopeček (Olomouc)|Kopeček]] a [[Radíkov]], ležící již na něm. Kopeček se stal výraznou dominantou města jako nejvyšší část současné Olomouce s nadmořskou výškou asi 382 m. Kopeček a Radíkov jsou také již na okraji rekreačního zázemí města. V roce [[1975]] integrace pokračovala. Jižně od města byly připojeny obce [[Nemilany]] na [[Železniční trať Nezamyslice–Olomouc|železniční trati]] do [[Prostějov|Prostějova]] a [[Nedvězí]] nedaleko silnice do [[Brno|Brna]], severně od Olomouce obce [[Chomoutov]], ležící v nivě řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], která v okolí vytváří řadu jezírek, a [[Křelov]] při silnici do Prahy, s nímž byla již roku 1960 spojena obec [[Břuchotín]]. Západně od města byly připojeny [[Topolany]] u silnice na [[Konice|Konici]] a konečně východně umístěné [[Bystrovany]] při řece [[Bystřice (přítok Moravy)|Bystřici]] a [[Železniční trať Olomouc – Opava východ|železniční trati]] do [[Krnov|Krnova]] a [[Opava|Opavy]]. Po provedené integraci se zvětšil rozsah katastru města Olomouce ze 4 163 ha roku [[1970]] na 10 608 hektarů a počet obyvatel přesáhl 97 000. Po dalším přírůstku obyvatel se Olomouc v červnu [[1978]] stala stotisícovým městem.

V roce [[1978]] byla zahájena výstavba nové budovy spořitelny.

K [[1. leden|1. lednu]] [[1980]] byla k Olomouci připojena obec [[Lošov]].

Sedmou velmoc - tisk - zastupoval v Olomouci především list OV [[KSČ]] a ONV - [[Stráž lidu]] - založený jako orgán marxistické levice sociální demokracie pro střední [[Morava|Moravu]] již roku [[1920]] (původně vycházel v [[Prostějov|Prostějově]], pak v [[Přerov|Přerově]], od roku [[1945]] v Olomouci). Jinak jsou ve městě ještě filiální redakce některých deníků, z ostatních sdělovacích prostředků studio [[Československý rohlas|Československého rozhlasu]] a redakce [[Československá televize|Československé televize]]. Měsíčně vychází olomoucký kulturní zpravodaj - [[Kdy, kde, co]] - vydávaný [[Park kultury a oddechu města Olomouce|Parkem kultury a oddechu města Olomouce]].

V osmdesátých letech [[20. století]] byla zahájena výstavba velkého masokombinátu.

=== Po roce 1989 ===
Převážně operetní a některé činoherní tituly byly v [[Divadlo v Hodolanech|divadle v Hodolanech]] uváděny až do roku [[1993]], kdy proběhlo sloučení operního a operetního divadla v Olomouci. Budova přestala být využívána a začalo chátrání.

Od roku [[2000]] v hodolanském divadle ještě několik let působil soubor [[Hořící žirafy (divadelní soubor)|Hořící žirafy]] a také [[divadlo Tramtarie]]. Roku [[2005]] ale veškeré divadelní aktivity ustaly.

V roce [[2015]] se spojily tradiční mužské pěvecké sbory [[Nešvera (pěvecký sbor)|Nešvera]] a [[Haná (pěvecký sbor)|Haná]] v jeden spolek, v listopadu [[2016]] však i nově vzniklé uskupení oznámilo ukončení činnosti.<ref name=":0" /> [[Hanácká dechovka Olomouc]] ukončila svoji činnost k [[30. listopad|30. listopadu]] [[2017]].<ref>https://hanackadechovkaolomouc.estranky.cz/</ref>

== Pamětihodnosti ==
Celé historické jádro Olomouce je chráněným památkovým objektem, velké množství památek je celostátního významu. K nejstarším a zároveň historicky nejcennějším stavbám patří zbytek [[Olomoucký hrad|přemyslovského románského paláce]] ([[národní kulturní památka]]), objeveného v druhé polovině [[19. století]], který je řadu let zpřístupňován. Je v sousedství několikrát přestavovaného [[Dóm sv. Václava (Olomouc)|dómu sv. Václava]] (naposled v pseudogotickém slohu v letech [[1883]] až [[1891]]). Gotické období reprezentuje nejvýrazněji [[Kostel sv. Mořice (Olomouc)|kostel sv. Mořice]], renesanční ráz má velká část [[Radnice v Olomouci|radnice]] se starobylým [[Orloj v Olomouci|orlojem]] (původně z [[15. století]]), který byl za [[Druhá světová válka|druhé světové války]] těžce poškozen a znovu obnoven v dnešní moderní podobě národním umělcem [[Karel Svolinský|Karlem Svolinským]]. K dalším renesančním památkám patří řada paláců na obou hlavních olomouckých náměstích (nejcennější jsou [[Edelmannův palác (Olomouc)|Edelmannův]] a [[Hauenschildův palác (Olomouc)|Hauenschildův]]). Baroko je zastoupeno [[Kostel sv. Michala (Olomouc)|kostely sv. Michala]] a [[Kostel Panny Marie Sněžné (Olomouc)|P. Marie Sněžné]] a dalšími stavbami, především pak šesti [[Kašny v Olomouci|kašnami]] a vrcholem olomouckého barokního sochařského umění - [[Sloup Nejsvětější Trojice (Olomouc)|sloupem sv. Trojice]] na hlavním náměstí. Empír před stavuje budova tzv. [[Krajinská lékárna (Olomouc)|krajinské lékárny]], z klasicisních staveb je nejpozoruhodnější [[Moravské divadlo Olomouc|divadlo]] a přední část budovy dnešní pedagogické fakulty, ze secese [[Primavesiho vila]].

Městské jádro Olomouce si zachovalo svou tvář i rozlohu prakticky až do dnešních dni. Přičinily se o to především hradby tereziánské pevnosti, kterými byla Olomouc spoutána až do roku [[1876]], kdy bylo zahájeno jejich bourání. Z hradeb zůstala zachována pouze [[Terezská brána (Olomouc)|Terezská brána]] a kasematy naproti ní. Části vnějšího prstence opevnění představují typické pevnůstky kolem města.

Vyjádřením díků Sovětské armádě za [[Osvobození Moravy a Slezska Sovětskou armádou|osvobození]] Olomouce je [[Památník osvobození (Olomouc)|památník]] v [[Čechovy sady (Olomouc)|Čechových sadech]], postavený jako první svého druhu v [[Moravskoslezsko|Moravskoslezsku]].

O olomoucké památky pečuje územní odborné pracoviště [[Národní památkový ústav|Národního památkového ústavu]] v Olomouci (podle práva České republiky), podle moravskoslezského práva by mělo pečovat [[Oblastní středisko státní památkové péče a ochrany přírody]].

== Tělovýchova a sport ==
Velká péče je ve městě věnována tělovýchově a sportu. Olomouc má řadu letních stadiónů, [[Zimní stadión v Olomouci|zimní stadión]] z roku [[1947]], koupaliště, [[Krytý bazén Olomouc|krytý bazén]], [[Aquacentrum Olomouc|aquacentrum]] a další sportoviště. V roce [[1978]] byla dokončena víceúčelová [[sportovní hala Univerzity Palackého]]. Největší zájem je v Olomouci, stejně jako v celé republice, o kopanou a o lední hokej, v obou sportech má město významné reprezentanty - [[SK Sigma Olomouc|SK Sigma]] v kopané a [[HC Olomouc]], známé dlouho pod tradičním názvem ''Moravia'', v ledním hokeji.

Olomouc je rovněž zastoupena v dalších sportovních disciplínách. V házené působí ženský tým [[DHK Zora Olomouc|Zory]], v odbíjené – mužský i ženský tým [[Volejbalový klub Univerzity Palackého v Olomouci]]. Mimo ně jsou aktivní také HBC Olomouc v mužské házené, v mužské košíkové zase [[BK Olomouc]]. Nesmíme také zapomenout na [[Hanácký aeroklub Olomouc]].

Olomouc se může pyšnit dlouholetou tradicí masové základní tělesné výchovy. Olomoucká jednota Sokola, založená již v roce [[1869]] jako jedna z prvních na [[Morava|Moravě]], byla inspirací pro vznik dalších tělovýchovných organizací, jako byly [[DTJ]] a [[FDTJ]], ve kterých cvičila místní proletářská mládež, aktivní i v činnosti [[Spartakovi skauti práce|Spartakových skautů práce]] za předmnichovské republiky. Na tuto tradici navázaly okresní [[Spartakiáda|spartakiády]], konané na [[Spartakiádní stadión Olomouc|Spartakiádním stadiónu]] od roku [[1955]] do roku [[1990]].

== Kultura ==
K předním kulturním institucím patří [[Moravské divadlo Olomouc]], které má tři umělecké soubory i vlastní orchestr. Do budovy divadla se chodí především na balety, opery, klasické operety, muzikály, činohry a pohádky, případně do přilehlého sálu [[Reduta (Olomouc)|Reduta]] na koncerty [[Moravská filharmonie|Moravské filharmonie]].<ref>https://moravskedivadlo.cz/cs/o-divadle</ref> Velkou tradici má ve městě také [[Akademický sbor Žerotín]] s tradicí od roku [[1880]].<ref>https://www.czechvirtuosi.cz/profil/341</ref>

Výrazným oživením celého olomouckého života bylo vytvoření tradice mezinárodních květinových výstav [[Flora (květinová výstava)|Flora]], které se pořádají ve městě od šedesátých let [[20. století]]. Výstavy probíhají v prostředí krásných a starobylých olomouckých parků ([[Smetanovy sady (Olomouc)|Smetanovy]], [[Čechovy sady (Olomouc)|Čechovy]] a [[Bezručovy sady (Olomouc)|Bezručovy sady]]), které pomáhají vytvořit efektní atmosféru pro expozice květin, pro něž bylo využito starších a postaveny nové stylové pavilóny.

Z dalších kulturně osvětových institucí zaslouží pozornost [[Zoologická zahrada Olomouc|olomoucká zoologická zahrada]] na Kopečku, která byla vybudována za pomoci občanů v první polovině padesátých let. Roku [[1955]] zahájila činnost také [[Hvězdárna v Olomouci|olomoucká hvězdárna]]. Ve městě se nachází kino [[Kino Metropol (Olomouc)|Metropol]], v obchodním středisku [[Šantovka (obchodní středisko)|Šantovka]] pak multikino [[Premiere Cinemas]], v obchodním středisku [[Olomouc CITY]] multikino [[Cinestar]]. V [[Olympia Olomouc|Olympii]] se působí kino [[Cinemax]].

== Média ==
Tištěným deníkem, který má olomouckou redakci, je [[Olomoucký deník]] nakladatelství Vltava Labe Press, dále pak nezávislý čtrnáctideník [[Hanácký Večerník]]. Mezi digitální média můžeme zařadit [[Hanácká Drbna|Hanáckou Drbnu]], [[Olomoucký REJ]], [[Hanácké novinky]] nebo filiální redakce některých deníků.

V oblasti rozhlasového vysílání vysílá z Olomouce [[Český rozhlas Olomouc]] nebo [[Rádio Haná]].

== Doprava ==
Olomouc je též významným dopravním uzlem jak v železniční, tak silniční síti.

=== Železniční doprava ===
Od roku [[1895]] je sídlem ředitelství státních drah, v pozdější době [[Správa Střední dráhy|Správy Střední dráhy]]. Dnes spadá pod [[Oblastní ředitelství Ostrava (Správa železnic)|Oblastní ředitelství Ostrava]] [[Správa železnic|Správy železnic]]. Na železniční síť je město napojeno železničním uzlem Olomouc, který zahrnuje železniční stanice [[Olomouc hlavní nádraží (železniční stanice)|Olomouc hlavní nádraží]], [[Olomouc-město (železniční stanice)|Olomouc-město]], [[Olomouc-Nová Ulice (železniční stanice)|Olomouc-Nová Ulice]] a [[Horka nad Moravou (železniční stanice)|Horku nad Moravou]], tři železniční zastávky ([[Olomouc-Smetanovy sady (železniční zastávka)|Olomouc-Smetanovy sady]], [[Olomouc-Řepčín (železniční zastávka)|Olomouc-Řepčín]] a [[Olomouc-Nové Sady (železniční zastávka)|Olomouc-Nové Sady]]) a výhybnu v [[Řepčín|Řepčíně]].

Olomouc

2025-02-06T18:22:14Z

Administrator:

'''Olomouc''' je hlavní město [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezské republiky]] a sídlo [[Župa Olomouc-venkov|župy Olomouc-venkov]] a [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Tvoří samostatnou územně správní jednotku.

Podle správního členění České republiky je sídlem Olomouckého kraje.

Olomouc byla již dávno v minulosti předním [[Morava|moravským]] městem, důležitým hospodářským, správním, politickým, školským i kulturním centrem.

== Poloha ==
Hlavní město Olomouc leží v severní části [[Hornomoravský úval|Hornomoravského úvalu]] v nivě po obou březích řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], tam, kde vystupuje z říční nivy výrazná vyvýšenina - [[Olomoucký kopec]], jehož jednotlivé vrcholy (Václavský, Michalský a Blažejský) patří k nejstarším částem města. Řeka Morava dělí území města na západní a východní polovinu, v jižní části Olomouce se z pravého břehu připojuje rameno Střední Moravy. Druhým nejvýznačnějším tokem města je [[Bystřice (přítok Moravy)|Bystřice]] (známější pod nesprávným názvem ''Bystřička''), přítok Moravy z levého břehu. Nejvyšším bodem původní Olomouce je [[Tabulový vrch]] ve výšce 265 m nad mořem.

== Dějiny ==
Největších objevů, z nichž některé změnily názory na nejstarší období vývoje Olomouce, bylo dosaženo při výzkumu u [[Kostel sv. Mořice (Olomouc)|Mořického kostela]] (na místě dnešního obchodního domu [[Prior Olomouc|Prior]]) v první polovině sedmdesátých let. Koncem sedmdesátých let bylo při záchranném výzkumu na Křížkovského ulici objeveno dlouho před pokládané slovanské hradiště.

=== Středověk ===
První zprávy o [[Olomoucký hrad|olomouckém hradu]] pocházejí z [[11. století]], kdy zde bylo sídlo [[Olomoucké knížectví|přemyslovského údělného knížectví]] (po připojení [[Morava|Moravy]] k českému státu roku [[1017]]). Centrem tohoto údělu byla Olomouc až do počátku [[13. století]]. Roku [[1306]] byl zavražděn na olomouckém hradě poslední [[Přemyslovci|Přemyslovec]], král [[Václav III.]] Již v roce [[1063]] bylo v Olomouci zřízeno [[Olomoucké biskupství|biskupství]] pro Moravu, jež prodělalo první rozkvět za biskupa [[Jindřich Zdík|Zdíka]], který roku [[1131]] vysvětlil jako katedrální chrám nově vystavěný [[Katedrála sv. Václava (Olomouc)|kostel sv. Václava]]. Roku [[1078]] byl založen první olomoucký klášter - [[Klášter Hradisko|Hradisko]]. K těmto dvěma činitelům - hradu a církevním ústavům, se ve [[13. století]] připojilo i město, jehož vznik byl výsledkem dlouhodobého procesu, v jehož průběhu se rodily menší osady, které se nakonec staly základem velkého organismu. Vlastni výstavba středověkého města probíhala asi od poloviny třicátých let do poloviny 13. století. Do poloviny [[14. století]] byla Olomouc prvním moravským městem, od té doby až do [[Třicetiletá válka|třicetileté války]] soupeřila o primát v zemi s [[Brno|Brnem]]. V obou těchto městech zasedaly [[Moravský zemský soud|zemské soudy]] a byly vedeny [[zemské desky]]. Olomouc se stala významným obchodním centrem, rozkvétala řemesla, organizovaná v ceších (nejstarší zprávy máme o soukenickém, pekařském a řeznic kém). Ve městě vznikla řada dalších klášterů a bylo zde vybudo váno mnoho kostelů.

=== Husitské hnutí ===
Za [[Husité|husitského]] revolučního hnutí byla Olomouc centrem katolické reakce, v těsném okolí města - v klášteře Hradisko a na kartouzce v [[Dolany|Dolanech]] - však byly husitské posádky, které město bezprostředně ohrožovaly. Protihusitský postoj zaujala Olomouc i za válek mezi [[Jiří z Poděbrad|Jiřím Poděbradským]] a [[Matyáš Korvín|Matyášem Korvínem]]; roku [[1479]] zde došlo k jednán í Matyáše s [[Vladislav Jagellonský|Vladislavem Jagellonským]]. Od konce [[15. století]] nastal velký hospodářský rozkvět města, které se též stalo centrem významného panství. Rozvíjela se i kultura a školství. V letech [[1449]]-[[1505]] byla ve městě tiskárna a od počátku [[16. století]] se Olomouc stala střediskem humanismu. Roku [[1466]] byla vedle dosavadní biskupské katedrální školy založena i městská škola u sv. Mořice, roku [[1573]] pak byla nedlouho předtím zřízená [[Jezuitská kolej v Olomouci|jezuitská kolej]] povýšena na druhou [[Univerzita v Olomouci|univerzitu]] v českých zemích. Ve městě docházelo ke střetávání luteránské většiny s katolíky, je jichž pozice podporovali olomoučtí biskupové.

=== Novověké dějiny ===
Tragický zlom ve vývoji města znamenala [[třicetiletá válka]]. Největší pohromy způsobila městu okupace Švédy v letech [[1642]]-[[1650]], po níž bylo z velké míry zničeno a vylidněno. Úpadek mčsta, zvláště jeho politického vlivu, pokračoval i v dalších letech; na první místo na [[Morava|Moravě]] se již definitivně dostalo [[Brno]]. Biskupství a olomoučtí jezuité byli vedoucímí silami násilné protireformace, na druhé straně bylo v tomto období postaveno ve městě mnoho staveb v barokním slohu. Vývoj Olomouce v [[18. století]] pak rozhodujícím způsobem ovlivnilo prohlášení Olomouce pevnostním městem. [[Tereziánská pevnost Olomouc|Tereziánská pevnost]], vybudovaná od poloviny 18. století, prodělala první zatěžkávací zkoušku při obležení Olomouce Prusy roku [[1758]]. [[Tereziánské a josefínské reformy]] měly velký význam i pro Olomouc, především ve zrušení řady klášterů a v postátnění [[Univerzita v Olomouci|univerzity]], která byla sice na krátkou dobu převedena do Brna a snížena na lyceum, od roku [[1827]] však byla opět obnovena. Přelom 18. a [[19. století]] byl ve znamení rozvoje vědy a kultury, vznikla řada vědeckých společností, také divadlo. Rozvoji průmyslu bránily hradby pevnosti, rozvíjela se však doprava, především od [[Severní dráha císaře Ferdinanda|zahájení železniční dopravy]] z Vídně do Olomouce roku [[1841]].

V Olomouci se odrazily revoluční události [[1848]]-[[1849]] především na univerzitě a ve vzniku řady slovanských národních spolků. Po porážce revoluce byla univerzita postupně zrušena a slovanský národní život se projevil výrazně až v šedesátých letech [[19. století]], kdy bylo založeno mnoho slovanských spolků, začaly vycházet slovanské noviny a časopisy a bylo otevřeno [[Slovanské gymnázium (Olomouc)|Slovanské gymnázium]]. Rozvoji dělnického hnuti bránil nedostatek průmyslu, teprve po zrušení olomoucké pevnosti roku [[1886]] začaly být budovány první větší, především potravinářské a kovoprůmyslné podniky, a to především v olomouckých předměstích, tehdy ještě samostatných obcích. Postupně se tak vytvořila odvětvová skladba charakteristická pro olomoucký průmysl dodnes - kovoprůmysl, hlavně slévárenství a strojírenství, široký sortiment potravinářského průmyslu, rozvinutý polygrafický průmysl a částečně chemická výroba.

První olomoucká - městská - spořitelna vznikla roku [[1863]].

Od druhé poloviny 19. století počítáme také tradici olomouckých čokoládoven - akciová společnost Zora - byla založena již roku [[1898]], ještě starší tradici pak měly závody [[Olfedo]] (od roku [[1877]]) a [[Mikšovský]] (od roku [[1887]]), z mladších pak továrna Union, která vznikla roku [[1919]]. V roce [[1851]] byl založen cukrovar v [[Hejčín|Hejčíně]] a roku [[1870]] v [[Holice|Holici]]. V Holici také vznikl roku [[1897]] [[Pivovar Holice|pivovar]].

Po roce [[1900]] rostl v ekonomice Olomouce také podíl slovanského průmyslu, přibývalo obchodních a akciových společností. V roce [[1907]] byly založeny podniky, které měly později značný význam pro utváření průmyslové základny města - železárny v [[Řepčín|Řepčíně]] a v [[Hodolany|Hodolanech]].

Rozvoj průmyslu znamenal i růst dělnické třídy a vytváření dělnických [[Sociální demokracie|sociálně demokratických]] organizací. Současně však politickou atmosféru města výrílzně ovlivňovalo střetávání vládnoucí německé buržoazie se slovanskou menšinou, což působilo i na dělnické hnutí obou národností. Nejvýznamnějším projevem národního i dělnického hnutí v této době byl tábor lidu za všeobecné a rovné hlasovací právo a sociální požadavky v roce [[1905]].

=== První Československá republika ===
Hlavní základ olomoucké městské aglomerace se vytvořil roku [[1919]], kdy bylo k historickému jádru města, dlouho omezovanému v rozvoji pevnostním statutem, připojeno 13 obcí: [[Bělidla]], [[Černovír]], [[Hejčín]], [[Hodolany]], [[Chválkovice]], [[Lazce (Olomouc)|Lazce]], [[Neředín]], [[Nová Ulice]], [[Pavlovičky]], [[Povel]], [[Řepčín]], [[Nové Sady (Olomouc)|Nové Sady]] a [[Nový Svět (Olomouc)|Nový Svět]]. Mnohé z těchto obcí měly průmyslový charakter. Tím se výrazně zvětšil počet obyvatel Olomouce. Zatímco roku [[1850]] mělo město 9 790 obyvatel a roku [[1900]] 21 206, dosáhla počtu Olomouc roku [[1921]] již 57 206 osob. Avšak změnil se též národnostní charakter města, v němž výrazně převládlo slovanské obyvatelstvo.

Roku [[1923]] vznikl [[Holice|holický]] závod Solné mlýny.

Rozhodující pozice měla v Olomouci česká [[Sociální demokracie|sociálně demokratická strana]], která však úzce spolupracovala ve správě města s buržoazními stranami. [[Komunistická strana Československa]] si vybudovala ve městě silné pozice především ve třicátých letech, kdy bylo ve městě sídlo středomoravského krajského výboru KSČ. Hlavní silou strany bylo dělnictvo řepčínských a hodolanských železáren, významné bylo i působení představitelů komunistické inteligence.

Za hospodářské krize ve třicátých letech zanikl starý olomoucký měšťanský pivovar. Zanikly některé velké závody stavebního odvětví, především cementárna v [[Hodolany|Hodolanech]].

=== Druhá světová válka ===
Hned v prvním období po [[Mnichovská dohoda|Mnichovu]] a počátkem roku [[1939]] začala [[Komunistická strana Československa|KSČ]] budovat ilegální síť. Po [[Protektorát Čechy a Morava|nacistické okupaci]] [[15. březen|15. března]] [[1939]] se Olomouc stala centrem odbojové činnosti jednak KSČ (ilegální krajský výbor), jednak dalších organizací napojených na celostátní sítě. V průběhu let [[1939]]-[[1940]] byly sice všechny odbojové organizace nacisty rozbity, KSČ však vytvořila novou ilegální síť. V posledních letech války působily v okolí četné partyzánské skupiny. [[Osvobození Moravy a Slezska Sovětskou armádou|Sovětská armáda osvobodila]] Olomouc po těžkých bojích [[8. květen|8. května]] [[1945]].

=== Po druhé světové válce ===
Po roce [[1945]] se Olomouc stala ryze slovanským, prosperujícím městem, zvýšil se i objem průmyslu, především strojírenského a tradičního potravinářského. Vznik lidově demokratické moci vedl k velkému oživení hospodářského, politického i kulturního života. [[Němci v Olomouci|Německá menšina]] byla z města z velké části odsunuta. Město bylo spravováno Ústředním národním výborem, v letech [[1948]] -[[1954]] Jednotným národním výborem, který měl obvody v jednotlivých městských čtvrtích, po roce [[1954]] Městským národním výborem. V letech [[1949]]-[[1960]] byla Olomouc sídlem Krajského národního výboru. Již ve volbách roku [[1946]] získala ve městě nejvíce hlasů [[Komunistická strana Československa|KSČ]], která stála v čele širokých pracujících vrstev obyvatelstva v [[Vítězný únor|únorových dnech]] roku [[1948]]. Pro kulturní rozvoj města mělo největší význam obnovení [[Univerzita v Olomouci|olomoucké univerzity]] roku [[1946]].

Budování socialismu přineslo velké změny olomouckého průmyslu. Po roce [[1948]] došlo k jeho postupné koncentraci, zanikly mnohé výrobní jednotky, došlo ke změnám odvětvové struktury a v souhlasu s celostátními tendencemi k přednostnímu rozvoji strojírenství a kovoprůmyslu vůbec. Jedním z nejvýznamnějších podniků tohoto odvětví byly pozdější Závody těžkého strojírenství v Olomouci-[[Řepčín|Řepčíně]], které nesly téměř celou dobu své existence název [[Moravské železárny]] (do roku [[1978]]). V období socialistické industrializace prodělal závod velký rozvoj, byly postaveny nové slévárny a jiné provozy, rozvinula se specializovaná výroba, z níž jsou monopolem podniku především takzvané ''fitinky''.

Akciová společnost Kosmos v [[Hodolany|Hodolanech]]. Tento podnik přešel po roce [[1948]] od tradičních výrobku, především kamen, na výrobu čerpadel, neboť se stal součástí národního podniku Sigma. V letech [[1953]]-[[1965]] nesl národní podnik název Železárny Petra Bezruče, pak [[Sigma Olomouc]]. I tento závod byl v době výstavby socialismu značně rozšířen, nejdříve o objekty zaniklé hodolanské cementárny, později i o nově postavené provozy. Stal se součástí koncernového podniku Sigma Olomouc, který řídil řadu dalších národních podniků, jež se zabývaly výrobou čerpadel a armatur (např. závod v [[Lutín|Lutíně]]). V Olomouci bylo generální ředitelství, správa hospodářských zařízení a služeb, inženýrsko projektová organizace a výzkumný ústav. Ředitelství sídlilo v nově postavené monumentální budově u [[Olomouc hlavní nádraží (železniční stanice)|hlavního nádraží]].

Novým strojírenským průmyslovým odvětvím se stala po roce [[1945]] výroba obráběcích strojů v národním podniku [[Továrny obráběcích strojů Olomouc]]. Tento podnik vznikl přebudováním a podstatným rozšířením někdejších elektrotechnických závodů Wagnerových, založených roku [[1922]], které již za okupace rozšířily svůj sortiment o výrobu obráběcích strojů. Od roku [[1950]] se TOS specializoval především na výrobu frézovacích strojů. Novým podnikem v tomto odvětví se stal také [[Strojobal]], založený v roce [[1953]] v objektu zrušeného hejčínského cukrovaru (nejdéle nesl název Strojírny potravinářského průmyslu) a vyrábějící investiční celky pro sladovny, cukrovary a pekárny. Specifickým podnikem je olomoucký závod národního podniku [[Koh-i-noor Bílovec]], který vyráběl v Československu monopolně brusle. Vznikl již roku [[1952]] jako národní podnik Sandrik (později Kovopol), do něhož byla vyčleněna výroba bruslí z hodolanského závodu Kosmos. Letecká výroba v [[Neředín|Neředíně]], zahájená po [[První světová válka|první světové válce]] a známá především pod pozdějším názvem Letov, zanikla a byla přeměněna na automobilový opravárenský závod. Mezi podniky kovodělného odvětví můžeme v Olomouci ještě částečně počítat opravárenský a průmyslový podnik [[Kovodřevo]] a olomoucké [[Kovodružstvo Olomouc|Kovodružstvo]]. Po roce 1945 zanikl nejstarší podnik v městě Olomouci vůbec - Nietschova strojírna v Hrnčířské ulici.

Dalším nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím v Olomouci je potravinářství, které má ve městě velkou tradici, vycházející především ze širokého hanáckého zemědělského zázemí. Po roce [[1945]] sice celá řada menších podniků zanikla, ale v dalších letech došlo ke koncentraci výroby, jejímu postupnému rozšíření, a byly také založeny nové významné podniky. K nejrozsáhlejším potravinářským komplexům patřil národní podnik Závody [[MILO]], založený jako menší závod firmy Heikorn již roku [[1870]]; do [[Druhá světová válka|druhé světové války]] se podstatně rozšířil. Za okupace byly závody změněny na akciovou společnost MILO, říženou osobním lékařem Adolfa Hitlera T. Morellem. Hlavním výrobním sortimentem se po značném rozšíření a modernizaci podniku stala výroba surového oleje (roku [[1969]] byla dána do provozu moderní rafinérie), jedlých tuků, octa, mýdla, pracích prostředků a kosmetiky.

Bohatou tradici mají i olomoucké čokoládovny a výrobny cukrovinek, které byly po roce [[1948]] sloučeny v národním podniku [[Zora]]. V pozdější době je Zora odštěpným závodem oborového podniku [[Čokoládovny Modřany]].

Cukrovar v Holici po roce [[1948]] zanikl, ale cukrovarnické odvětví zůstalo zachováno prostřednictvím cukrovaru v [[Holice|Holici]] a ve městě bylo také zřízeno administrativní sídlo podniku [[Severomoravské cukrovary]].

Z původně rozsáhlého sladovnického a pivovarnického průmyslu, jehož objekty byly značně poškozeny válečnými událostmi roku [[1945]], zůstaly ve městě tři sladovny - na [[Bělidla|Bělidlech]], v [[Nová Ulice|Nové Ulici]] a v [[Holice|Holici]], kde také zůstal zachován pivovar.

Z ostatních tradičních potravinářských podniků v Olomouci můžeme jmenovat holický závod Solné mlýny, později součást národního podniku [[Chema]], či závod oborového podniku [[Průmysl trvanlivého pečiva]], pracující v někdejší Mikšovského čokoládovně v [[Pavlovičky|Pavlovičkách]]. Ze slavné výroby olomouckých [[Tvarůžky|tvarůžků]] zůstal ve městě jen malý provoz v [[Hodolany|Hodolanech]], hlavní závod a velká většina výroby se přesunula do [[Loštice|Loštic]] u [[Zábřeh|Zábřeha]]. K tradičním, ale nikterak specifickým olomouckým potravinářským závodům můžeme počítat [[Mlýny a těstárny]], [[Masný průmysl]], závody [[Severomoravské pekárny a cukrárny|Severomoravských pekáren a cukráren]], jejichž podstatně rozšířená a modernizovaná [[Velkopekárna Hanka Olomouc|velkopekárna Hanka]] se však stala jedním z největších potravinářských provozů v Olomouci vůbec. Ve městě je i podnikové ředitelství národního podniku [[Seliko]], vyrábějícího především lihoviny, který má na území Olomouce menší lihovar v [[Hodolany|Hodolanech]], drožďárny v [[Hejčín|Hejčíně]] a v [[Pavlovičky|Pavlovičkách]], zelárnu v [[Nové Sady|Nových Sadech]] a octárnu v [[Pavlovičky|Pavlovičkách]].

Z nově založených potravinářských podniků zasluhuje pozornost první mrazírna v [[Československo|Československu]] vůbec, založená v Olomouci po roce [[1950]]. Novým národním podnikem, který navázal na tradice olomouckého sodovkářství, je [[NEALKO]], který vyrábí rozsáhlý sortiment nealkoholických nápojů.

Roku [[1950]] byl založen Městský stavební podnik.

[[Státní banka československá|Státní banka]] vznikla roku [[1950]] a byla do ní sloučena celá řada filiálek bývalých bank a peněžních ústavů (první banky byly ve městě již koncem první poloviny [[19. století]]). [[Státní spořitelna]] vznikla roku [[1953]], když již před tím v roce [[1948]] byla síť spořitelen a záložen velmi zjednodušena. Po roce [[1948]] byly také četné olomoucké pojišťovací ústavy soustředěny do po bočky [[Státní pojišťovna|Státní pojišťovny]].

=== Období reálného socialismu ===
Jedníín z největších podniků v Olomouci se stala velkomlékárna [[OLMA]], která zahájila první etapu výroby roku [[1968]] a dokončena byla o dva roky později. Olma patřila k nejmodernějším podnikům svého druhu v republice.

Okresní stavební podnik byl přemístěn do Olomouce v roce [[1970]] ze [[Šternberk|Šternberka]] a jeho součástí se stal dosud samostatný Městský stavební podnik.

V roce [[1970]] mělo město již 79 931 obyvatel. Druhá fáze integrace Olomouce s okolními obcemi proběhla v letech [[1974]]-[[1975]], kdy bylo s městem spojeno opět 13 obcí. V roce [[1974]] to byla již dlouho s Olomoucí stavebně související průmyslová obec [[Holice]] při silnici na [[Přerov]], dále [[Slavonín (Olomouc)|Slavonín]] v jihozápadní části města a [[Týneček (Olomouc)|Týneček]] při silnici na [[Šternberk]]. Na severovýchodě byly připojeny jednak obce [[Droždín (Olomouc)|Droždín]] a [[Samotišky]] na úpatí nejjižnějšího výběžku [[Nízký Jeseník|Nízkého Jeseníku]], jednak [[Kopeček (Olomouc)|Kopeček]] a [[Radíkov]], ležící již na něm. Kopeček se stal výraznou dominantou města jako nejvyšší část současné Olomouce s nadmořskou výškou asi 382 m. Kopeček a Radíkov jsou také již na okraji rekreačního zázemí města. V roce [[1975]] integrace pokračovala. Jižně od města byly připojeny obce [[Nemilany]] na [[Železniční trať Nezamyslice–Olomouc|železniční trati]] do [[Prostějov|Prostějova]] a [[Nedvězí]] nedaleko silnice do [[Brno|Brna]], severně od Olomouce obce [[Chomoutov]], ležící v nivě řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], která v okolí vytváří řadu jezírek, a [[Křelov]] při silnici do Prahy, s nímž byla již roku 1960 spojena obec [[Břuchotín]]. Západně od města byly připojeny [[Topolany]] u silnice na [[Konice|Konici]] a konečně východně umístěné [[Bystrovany]] při řece [[Bystřice (přítok Moravy)|Bystřici]] a [[Železniční trať Olomouc – Opava východ|železniční trati]] do [[Krnov|Krnova]] a [[Opava|Opavy]]. Po provedené integraci se zvětšil rozsah katastru města Olomouce ze 4 163 ha roku [[1970]] na 10 608 hektarů a počet obyvatel přesáhl 97 000. Po dalším přírůstku obyvatel se Olomouc v červnu [[1978]] stala stotisícovým městem.

V roce [[1978]] byla zahájena výstavba nové budovy spořitelny.

K [[1. leden|1. lednu]] [[1980]] byla k Olomouci připojena obec [[Lošov]].

V osmdesátých letech [[20. století]] byla zahájena výstavba velkého masokombinátu.

== Pamětihodnosti ==
Celé historické jádro Olomouce je chráněným památkovým objektem, velké množství památek je celostátního významu. K nejstarším a zároveň historicky nejcennějším stavbám patří zbytek [[Olomoucký hrad|přemyslovského románského paláce]] ([[národní kulturní památka]]), objeveného v druhé polovině [[19. století]], který je řadu let zpřístupňován. Je v sousedství několikrát přestavovaného [[Dóm sv. Václava (Olomouc)|dómu sv. Václava]] (naposled v pseudogotickém slohu v letech [[1883]] až [[1891]]). Gotické období reprezentuje nejvýrazněji [[Kostel sv. Mořice (Olomouc)|kostel sv. Mořice]], renesanční ráz má velká část [[Radnice v Olomouci|radnice]] se starobylým [[Orloj v Olomouci|orlojem]] (původně z [[15. století]]), který byl za [[Druhá světová válka|druhé světové války]] těžce poškozen a znovu obnoven v dnešní moderní podobě národním umělcem [[Karel Svolinský|Karlem Svolinským]]. K dalším renesančním památkám patří řada paláců na obou hlavních olomouckých náměstích (nejcennější jsou [[Edelmannův palác (Olomouc)|Edelmannův]] a [[Hauenschildův palác (Olomouc)|Hauenschildův]]). Baroko je zastoupeno [[Kostel sv. Michala (Olomouc)|kostely sv. Michala]] a [[Kostel Panny Marie Sněžné (Olomouc)|P. Marie Sněžné]] a dalšími stavbami, především pak šesti [[Kašny v Olomouci|kašnami]] a vrcholem olomouckého barokního sochařského umění - [[Sloup Nejsvětější Trojice (Olomouc)|sloupem sv. Trojice]] na hlavním náměstí. Empír před stavuje budova tzv. [[Krajinská lékárna (Olomouc)|krajinské lékárny]], z klasicisních staveb je nejpozoruhodnější [[Moravské divadlo Olomouc|divadlo]] a přední část budovy dnešní pedagogické fakulty, ze secese [[Primavesiho vila]].

Městské jádro Olomouce si zachovalo svou tvář i rozlohu prakticky až do dnešních dni. Přičinily se o to především hradby tereziánské pevnosti, kterými byla Olomouc spoutána až do roku [[1876]], kdy bylo zahájeno jejich bourání. Z hradeb zůstala zachována pouze [[Terezská brána (Olomouc)|Terezská brána]] a kasematy naproti ní. Části vnějšího prstence opevnění představují typické pevnůstky kolem města.

Vyjádřením díků Sovětské armádě za [[Osvobození Moravy a Slezska Sovětskou armádou|osvobození]] Olomouce je [[Památník osvobození (Olomouc)|památník]] v [[Čechovy sady (Olomouc)|Čechových sadech]], postavený jako první svého druhu v [[Moravskoslezsko|Moravskoslezsku]].

O olomoucké památky pečuje územní odborné pracoviště [[Národní památkový ústav|Národního památkového ústavu]] v Olomouci (podle práva České republiky), podle moravskoslezského práva by mělo pečovat [[Oblastní středisko státní památkové péče a ochrany přírody]].

== Tělovýchova a sport ==
Velká péče je ve městě věnována tělovýchově a sportu. Olomouc má řadu letních stadiónů, [[Zimní stadión v Olomouci|zimní stadión]] z roku [[1947]], koupaliště, [[Krytý bazén Olomouc|krytý bazén]], [[Aquacentrum Olomouc|aquacentrum]] a další sportoviště. V roce [[1978]] byla dokončena víceúčelová [[sportovní hala Univerzity Palackého]]. Největší zájem je v Olomouci, stejně jako v celé republice, o kopanou a o lední hokej, v obou sportech má město významné reprezentanty - [[SK Sigma Olomouc|SK Sigma]] v kopané a [[HC Olomouc]], známé dlouho pod tradičním názvem ''Moravia'', v ledním hokeji.

Olomouc je rovněž zastoupena v dalších sportovních disciplínách. V házené působí ženský tým [[DHK Zora Olomouc|Zory]], v odbíjené – mužský i ženský tým [[Volejbalový klub Univerzity Palackého v Olomouci]]. Mimo ně jsou aktivní také HBC Olomouc v mužské házené, v mužské košíkové zase [[BK Olomouc]]. Nesmíme také zapomenout na [[Hanácký aeroklub Olomouc]].

Olomouc se může pyšnit dlouholetou tradicí masové základní tělesné výchovy. Olomoucká jednota Sokola, založená již v roce [[1869]] jako jedna z prvních na [[Morava|Moravě]], byla inspirací pro vznik dalších tělovýchovných organizací, jako byly [[DTJ]] a [[FDTJ]], ve kterých cvičila místní proletářská mládež, aktivní i v činnosti [[Spartakovi skauti práce|Spartakových skautů práce]] za předmnichovské republiky. Na tuto tradici navázaly okresní [[Spartakiáda|spartakiády]], konané na [[Spartakiádní stadión Olomouc|Spartakiádním stadiónu]] od roku [[1955]] do roku [[1990]].

== Kultura ==
Výrazným oživením celého olomouckého života bylo vytvoření tradice mezinárodních květinových výstav [[Flora (květinová výstava)|Flora]], které se pořádají ve městě od šedesátých let [[20. století]]. Výstavy probíhají v prostředí krásných a starobylých olomouckých parků ([[Smetanovy sady (Olomouc)|Smetanovy]], [[Čechovy sady (Olomouc)|Čechovy]] a [[Bezručovy sady (Olomouc)|Bezručovy sady]]), které pomáhají vytvořit efektní atmosféru pro expozice květin, pro něž bylo využito starších a postaveny nové stylové pavilóny.

== Doprava ==
Olomouc je též významným dopravním uzlem jak v železniční, tak silniční síti.

=== Železniční doprava ===
Od roku [[1895]] je sídlem ředitelství státních drah, v pozdější době [[Správa Střední dráhy|Správy Střední dráhy]]. Dnes spadá pod [[Oblastní ředitelství Ostrava (Správa železnic)|Oblastní ředitelství Ostrava]] [[Správa železnic|Správy železnic]]. Na železniční síť je město napojeno železničním uzlem Olomouc, který zahrnuje železniční stanice [[Olomouc hlavní nádraží (železniční stanice)|Olomouc hlavní nádraží]], [[Olomouc-město (železniční stanice)|Olomouc-město]], [[Olomouc-Nová Ulice (železniční stanice)|Olomouc-Nová Ulice]] a [[Horka nad Moravou (železniční stanice)|Horku nad Moravou]], tři železniční zastávky ([[Olomouc-Smetanovy sady (železniční zastávka)|Olomouc-Smetanovy sady]], [[Olomouc-Řepčín (železniční zastávka)|Olomouc-Řepčín]] a [[Olomouc-Nové Sady (železniční zastávka)|Olomouc-Nové Sady]]) a výhybnu v [[Řepčín|Řepčíně]].

Olomouc

2025-02-05T17:21:35Z

Administrator:

'''Olomouc''' je hlavní město [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezské republiky]] a sídlo [[Župa Olomouc-venkov|župy Olomouc-venkov]] a [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Tvoří samostatnou územně správní jednotku.

Olomouc byla již dávno v minulosti předním [[Morava|moravským]] městem, důležitým hospodářským, správním, politickým, školským i kulturním centrem.

== Poloha ==
Hlavní město Olomouc leží v severní části [[Hornomoravský úval|Hornomoravského úvalu]] v nivě po obou březích řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], tam, kde vystupuje z říční nivy výrazná vyvýšenina - [[Olomoucký kopec]], jehož jednotlivé vrcholy (Václavský, Michalský a Blažejský) patří k nejstarším částem města. Řeka Morava dělí území města na západní a východní polovinu, v jižní části Olomouce se z pravého břehu připojuje rameno Střední Moravy. Druhým nejvýznačnějším tokem města je [[Bystřice (přítok Moravy)|Bystřice]] (známější pod nesprávným názvem ''Bystřička''), přítok Moravy z levého břehu. Nejvyšším bodem původní Olomouce je [[Tabulový vrch]] ve výšce 265 m nad mořem.

== Dějiny ==
Největších objevů, z nichž některé změnily názory na nejstarší období vývoje Olomouce, bylo dosaženo při výzkumu u [[Kostel sv. Mořice (Olomouc)|Mořického kostela]] (na místě dnešního obchodního domu [[Prior Olomouc|Prior]]) v první polovině sedmdesátých let. Koncem sedmdesátých let bylo při záchranném výzkumu na Křížkovského ulici objeveno dlouho před pokládané slovanské hradiště.

=== Středověk ===
První zprávy o [[Olomoucký hrad|olomouckém hradu]] pocházejí z [[11. století]], kdy zde bylo sídlo [[Olomoucké knížectví|přemyslovského údělného knížectví]] (po připojení [[Morava|Moravy]] k českému státu roku [[1017]]). Centrem tohoto údělu byla Olomouc až do počátku [[13. století]]. Roku [[1306]] byl zavražděn na olomouckém hradě poslední [[Přemyslovci|Přemyslovec]], král [[Václav III.]] Již v roce [[1063]] bylo v Olomouci zřízeno [[Olomoucké biskupství|biskupství]] pro Moravu, jež prodělalo první rozkvět za biskupa [[Jindřich Zdík|Zdíka]], který roku [[1131]] vysvětlil jako katedrální chrám nově vystavěný [[Katedrála sv. Václava (Olomouc)|kostel sv. Václava]]. Roku [[1078]] byl založen první olomoucký klášter - [[Klášter Hradisko|Hradisko]]. K těmto dvěma činitelům - hradu a církevním ústavům, se ve [[13. století]] připojilo i město, jehož vznik byl výsledkem dlouhodobého procesu, v jehož průběhu se rodily menší osady, které se nakonec staly základem velkého organismu. Vlastni výstavba středověkého města probíhala asi od poloviny třicátých let do poloviny 13. století. Do poloviny [[14. století]] byla Olomouc prvním moravským městem, od té doby až do [[Třicetiletá válka|třicetileté války]] soupeřila o primát v zemi s [[Brno|Brnem]]. V obou těchto městech zasedaly [[Moravský zemský soud|zemské soudy]] a byly vedeny [[zemské desky]]. Olomouc se stala významným obchodním centrem, rozkvétala řemesla, organizovaná v ceších (nejstarší zprávy máme o soukenickém, pekařském a řeznic kém). Ve městě vznikla řada dalších klášterů a bylo zde vybudo váno mnoho kostelů.

=== Husitské hnutí ===
Za [[Husité|husitského]] revolučního hnutí byla Olomouc centrem katolické reakce, v těsném okolí města - v klášteře Hradisko a na kartouzce v [[Dolany|Dolanech]] - však byly husitské posádky, které město bezprostředně ohrožovaly. Protihusitský postoj zaujala Olomouc i za válek mezi [[Jiří z Poděbrad|Jiřím Poděbradským]] a [[Matyáš Korvín|Matyášem Korvínem]]; roku [[1479]] zde došlo k jednán í Matyáše s [[Vladislav Jagellonský|Vladislavem Jagellonským]]. Od konce [[15. století]] nastal velký hospodářský rozkvět města, které se též stalo centrem významného panství. Rozvíjela se i kultura a školství. V letech [[1449]]-[[1505]] byla ve městě tiskárna a od počátku [[16. století]] se Olomouc stala střediskem humanismu. Roku [[1466]] byla vedle dosavadní biskupské katedrální školy založena i městská škola u sv. Mořice, roku [[1573]] pak byla nedlouho předtím zřízená [[Jezuitská kolej v Olomouci|jezuitská kolej]] povýšena na druhou [[Univerzita v Olomouci|univerzitu]] v českých zemích. Ve městě docházelo ke střetávání luteránské většiny s katolíky, je jichž pozice podporovali olomoučtí biskupové.

=== Novověké dějiny ===
Tragický zlom ve vývoji města znamenala [[třicetiletá válka]]. Největší pohromy způsobila městu okupace Švédy v letech [[1642]]-[[1650]], po níž bylo z velké míry zničeno a vylidněno. Úpadek mčsta, zvláště jeho politického vlivu, pokračoval i v dalších letech; na první místo na [[Morava|Moravě]] se již definitivně dostalo [[Brno]]. Biskupství a olomoučtí jezuité byli vedoucímí silami násilné protireformace, na druhé straně bylo v tomto období postaveno ve městě mnoho staveb v barokním slohu. Vývoj Olomouce v [[18. století]] pak rozhodujícím způsobem ovlivnilo prohlášení Olomouce pevnostním městem. [[Tereziánská pevnost Olomouc|Tereziánská pevnost]], vybudovaná od poloviny 18. století, prodělala první zatěžkávací zkoušku při obležení Olomouce Prusy roku [[1758]]. [[Tereziánské a josefínské reformy]] měly velký význam i pro Olomouc, především ve zrušení řady klášterů a v postátnění [[Univerzita v Olomouci|univerzity]], která byla sice na krátkou dobu převedena do Brna a snížena na lyceum, od roku [[1827]] však byla opět obnovena. Přelom 18. a [[19. století]] byl ve znamení rozvoje vědy a kultury, vznikla řada vědeckých společností, také divadlo. Rozvoji průmyslu bránily hradby pevnosti, rozvíjela se však doprava, především od [[Severní dráha císaře Ferdinanda|zahájení železniční dopravy]] z Vídně do Olomouce roku [[1841]].

V Olomouci se odrazily revoluční události [[1848]]-[[1849]] především na univerzitě a ve vzniku řady slovanských národních spolků. Po porážce revoluce byla univerzita postupně zrušena a slovanský národní život se projevil výrazně až v šedesátých letech [[19. století]], kdy bylo založeno mnoho slovanských spolků, začaly vycházet slovanské noviny a časopisy a bylo otevřeno [[Slovanské gymnázium (Olomouc)|Slovanské gymnázium]]. Rozvoji dělnického hnuti bránil nedostatek průmyslu, teprve po zrušení olomoucké pevnosti roku [[1886]] začaly být budovány první větší, především potravinářské a kovoprůmyslné podniky, a to především v olomouckých předměstích, tehdy ještě samostatných obcích. Postupně se tak vytvořila odvětvová skladba charakteristická pro olomoucký průmysl dodnes - kovoprůmysl, hlavně slévárenství a strojírenství, široký sortiment potravinářského průmyslu, rozvinutý polygrafický průmysl a částečně chemická výroba.

První olomoucká - městská - spořitelna vznikla roku [[1863]].

Od druhé poloviny 19. století počítáme také tradici olomouckých čokoládoven - akciová společnost Zora - byla založena již roku [[1898]], ještě starší tradici pak měly závody [[Olfedo]] (od roku [[1877]]) a [[Mikšovský]] (od roku [[1887]]), z mladších pak továrna Union, která vznikla roku [[1919]]. V roce [[1851]] byl založen cukrovar v [[Hejčín|Hejčíně]] a roku [[1870]] v [[Holice|Holici]]. V Holici také vznikl roku [[1897]] [[Pivovar Holice|pivovar]].

Po roce [[1900]] rostl v ekonomice Olomouce také podíl slovanského průmyslu, přibývalo obchodních a akciových společností. V roce [[1907]] byly založeny podniky, které měly později značný význam pro utváření průmyslové základny města - železárny v [[Řepčín|Řepčíně]] a v [[Hodolany|Hodolanech]].

Rozvoj průmyslu znamenal i růst dělnické třídy a vytváření dělnických [[Sociální demokracie|sociálně demokratických]] organizací. Současně však politickou atmosféru města výrílzně ovlivňovalo střetávání vládnoucí německé buržoazie se slovanskou menšinou, což působilo i na dělnické hnutí obou národností. Nejvýznamnějším projevem národního i dělnického hnutí v této době byl tábor lidu za všeobecné a rovné hlasovací právo a sociální požadavky v roce [[1905]].

=== První Československá republika ===
Hlavní základ olomoucké městské aglomerace se vytvořil roku [[1919]], kdy bylo k historickému jádru města, dlouho omezovanému v rozvoji pevnostním statutem, připojeno 13 obcí: [[Bělidla]], [[Černovír]], [[Hejčín]], [[Hodolany]], [[Chválkovice]], [[Lazce (Olomouc)|Lazce]], [[Neředín]], [[Nová Ulice]], [[Pavlovičky]], [[Povel]], [[Řepčín]], [[Nové Sady (Olomouc)|Nové Sady]] a [[Nový Svět (Olomouc)|Nový Svět]]. Mnohé z těchto obcí měly průmyslový charakter. Tím se výrazně zvětšil počet obyvatel Olomouce. Zatímco roku [[1850]] mělo město 9 790 obyvatel a roku [[1900]] 21 206, dosáhla počtu Olomouc roku [[1921]] již 57 206 osob. Avšak změnil se též národnostní charakter města, v němž výrazně převládlo slovanské obyvatelstvo.

Roku [[1923]] vznikl [[Holice|holický]] závod Solné mlýny.

Rozhodující pozice měla v Olomouci česká [[Sociální demokracie|sociálně demokratická strana]], která však úzce spolupracovala ve správě města s buržoazními stranami. [[Komunistická strana Československa]] si vybudovala ve městě silné pozice především ve třicátých letech, kdy bylo ve městě sídlo středomoravského krajského výboru KSČ. Hlavní silou strany bylo dělnictvo řepčínských a hodolanských železáren, významné bylo i působení představitelů komunistické inteligence.

Za hospodářské krize ve třicátých letech zanikl starý olomoucký měšťanský pivovar. Zanikly některé velké závody stavebního odvětví, především cementárna v [[Hodolany|Hodolanech]].

=== Druhá světová válka ===
Hned v prvním období po [[Mnichovská dohoda|Mnichovu]] a počátkem roku [[1939]] začala [[Komunistická strana Československa|KSČ]] budovat ilegální síť. Po [[Protektorát Čechy a Morava|nacistické okupaci]] [[15. březen|15. března]] [[1939]] se Olomouc stala centrem odbojové činnosti jednak KSČ (ilegální krajský výbor), jednak dalších organizací napojených na celostátní sítě. V průběhu let [[1939]]-[[1940]] byly sice všechny odbojové organizace nacisty rozbity, KSČ však vytvořila novou ilegální síť. V posledních letech války působily v okolí četné partyzánské skupiny. [[Osvobození Moravy a Slezska Sovětskou armádou|Sovětská armáda osvobodila]] Olomouc po těžkých bojích [[8. květen|8. května]] [[1945]].

=== Po druhé světové válce ===
Po roce [[1945]] se Olomouc stala ryze slovanským, prosperujícím městem, zvýšil se i objem průmyslu, především strojírenského a tradičního potravinářského. Vznik lidově demokratické moci vedl k velkému oživení hospodářského, politického i kulturního života. [[Němci v Olomouci|Německá menšina]] byla z města z velké části odsunuta. Město bylo spravováno Ústředním národním výborem, v letech [[1948]] -[[1954]] Jednotným národním výborem, který měl obvody v jednotlivých městských čtvrtích, po roce [[1954]] Městským národním výborem. V letech [[1949]]-[[1960]] byla Olomouc sídlem Krajského národního výboru. Již ve volbách roku [[1946]] získala ve městě nejvíce hlasů [[Komunistická strana Československa|KSČ]], která stála v čele širokých pracujících vrstev obyvatelstva v [[Vítězný únor|únorových dnech]] roku [[1948]]. Pro kulturní rozvoj města mělo největší význam obnovení [[Univerzita v Olomouci|olomoucké univerzity]] roku [[1946]].

Budování socialismu přineslo velké změny olomouckého průmyslu. Po roce [[1948]] došlo k jeho postupné koncentraci, zanikly mnohé výrobní jednotky, došlo ke změnám odvětvové struktury a v souhlasu s celostátními tendencemi k přednostnímu rozvoji strojírenství a kovoprůmyslu vůbec. Jedním z nejvýznamnějších podniků tohoto odvětví byly pozdější Závody těžkého strojírenství v Olomouci-[[Řepčín|Řepčíně]], které nesly téměř celou dobu své existence název [[Moravské železárny]] (do roku [[1978]]). V období socialistické industrializace prodělal závod velký rozvoj, byly postaveny nové slévárny a jiné provozy, rozvinula se specializovaná výroba, z níž jsou monopolem podniku především takzvané ''fitinky''.

Akciová společnost Kosmos v [[Hodolany|Hodolanech]]. Tento podnik přešel po roce [[1948]] od tradičních výrobku, především kamen, na výrobu čerpadel, neboť se stal součástí národního podniku Sigma. V letech [[1953]]-[[1965]] nesl národní podnik název Železárny Petra Bezruče, pak [[Sigma Olomouc]]. I tento závod byl v době výstavby socialismu značně rozšířen, nejdříve o objekty zaniklé hodolanské cementárny, později i o nově postavené provozy. Stal se součástí koncernového podniku Sigma Olomouc, který řídil řadu dalších národních podniků, jež se zabývaly výrobou čerpadel a armatur (např. závod v [[Lutín|Lutíně]]). V Olomouci bylo generální ředitelství, správa hospodářských zařízení a služeb, inženýrsko projektová organizace a výzkumný ústav. Ředitelství sídlilo v nově postavené monumentální budově u [[Olomouc hlavní nádraží (železniční stanice)|hlavního nádraží]].

Novým strojírenským průmyslovým odvětvím se stala po roce [[1945]] výroba obráběcích strojů v národním podniku [[Továrny obráběcích strojů Olomouc]]. Tento podnik vznikl přebudováním a podstatným rozšířením někdejších elektrotechnických závodů Wagnerových, založených roku [[1922]], které již za okupace rozšířily svůj sortiment o výrobu obráběcích strojů. Od roku [[1950]] se TOS specializoval především na výrobu frézovacích strojů. Novým podnikem v tomto odvětví se stal také [[Strojobal]], založený v roce [[1953]] v objektu zrušeného hejčínského cukrovaru (nejdéle nesl název Strojírny potravinářského průmyslu) a vyrábějící investiční celky pro sladovny, cukrovary a pekárny. Specifickým podnikem je olomoucký závod národního podniku [[Koh-i-noor Bílovec]], který vyráběl v Československu monopolně brusle. Vznikl již roku [[1952]] jako národní podnik Sandrik (později Kovopol), do něhož byla vyčleněna výroba bruslí z hodolanského závodu Kosmos. Letecká výroba v [[Neředín|Neředíně]], zahájená po [[První světová válka|první světové válce]] a známá především pod pozdějším názvem Letov, zanikla a byla přeměněna na automobilový opravárenský závod. Mezi podniky kovodělného odvětví můžeme v Olomouci ještě částečně počítat opravárenský a průmyslový podnik [[Kovodřevo]] a olomoucké [[Kovodružstvo Olomouc|Kovodružstvo]]. Po roce 1945 zanikl nejstarší podnik v městě Olomouci vůbec - Nietschova strojírna v Hrnčířské ulici.

Dalším nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím v Olomouci je potravinářství, které má ve městě velkou tradici, vycházející především ze širokého hanáckého zemědělského zázemí. Po roce [[1945]] sice celá řada menších podniků zanikla, ale v dalších letech došlo ke koncentraci výroby, jejímu postupnému rozšíření, a byly také založeny nové významné podniky. K nejrozsáhlejším potravinářským komplexům patřil národní podnik Závody [[MILO]], založený jako menší závod firmy Heikorn již roku [[1870]]; do [[Druhá světová válka|druhé světové války]] se podstatně rozšířil. Za okupace byly závody změněny na akciovou společnost MILO, říženou osobním lékařem Adolfa Hitlera T. Morellem. Hlavním výrobním sortimentem se po značném rozšíření a modernizaci podniku stala výroba surového oleje (roku [[1969]] byla dána do provozu moderní rafinérie), jedlých tuků, octa, mýdla, pracích prostředků a kosmetiky.

Bohatou tradici mají i olomoucké čokoládovny a výrobny cukrovinek, které byly po roce [[1948]] sloučeny v národním podniku [[Zora]]. V pozdější době je Zora odštěpným závodem oborového podniku [[Čokoládovny Modřany]].

Cukrovar v Holici po roce [[1948]] zanikl, ale cukrovarnické odvětví zůstalo zachováno prostřednictvím cukrovaru v [[Holice|Holici]] a ve městě bylo také zřízeno administrativní sídlo podniku [[Severomoravské cukrovary]].

Z původně rozsáhlého sladovnického a pivovarnického průmyslu, jehož objekty byly značně poškozeny válečnými událostmi roku [[1945]], zůstaly ve městě tři sladovny - na [[Bělidla|Bělidlech]], v [[Nová Ulice|Nové Ulici]] a v [[Holice|Holici]], kde také zůstal zachován pivovar.

Z ostatních tradičních potravinářských podniků v Olomouci můžeme jmenovat holický závod Solné mlýny, později součást národního podniku [[Chema]], či závod oborového podniku [[Průmysl trvanlivého pečiva]], pracující v někdejší Mikšovského čokoládovně v [[Pavlovičky|Pavlovičkách]]. Ze slavné výroby olomouckých [[Tvarůžky|tvarůžků]] zůstal ve městě jen malý provoz v [[Hodolany|Hodolanech]], hlavní závod a velká většina výroby se přesunula do [[Loštice|Loštic]] u [[Zábřeh|Zábřeha]]. K tradičním, ale nikterak specifickým olomouckým potravinářským závodům můžeme počítat [[Mlýny a těstárny]], [[Masný průmysl]], závody [[Severomoravské pekárny a cukrárny|Severomoravských pekáren a cukráren]], jejichž podstatně rozšířená a modernizovaná [[Velkopekárna Hanka Olomouc|velkopekárna Hanka]] se však stala jedním z největších potravinářských provozů v Olomouci vůbec. Ve městě je i podnikové ředitelství národního podniku [[Seliko]], vyrábějícího především lihoviny, který má na území Olomouce menší lihovar v [[Hodolany|Hodolanech]], drožďárny v [[Hejčín|Hejčíně]] a v [[Pavlovičky|Pavlovičkách]], zelárnu v [[Nové Sady|Nových Sadech]] a octárnu v [[Pavlovičky|Pavlovičkách]].

Z nově založených potravinářských podniků zasluhuje pozornost první mrazírna v [[Československo|Československu]] vůbec, založená v Olomouci po roce [[1950]]. Novým národním podnikem, který navázal na tradice olomouckého sodovkářství, je [[NEALKO]], který vyrábí rozsáhlý sortiment nealkoholických nápojů.

Roku [[1950]] byl založen Městský stavební podnik.

[[Státní banka československá|Státní banka]] vznikla roku [[1950]] a byla do ní sloučena celá řada filiálek bývalých bank a peněžních ústavů (první banky byly ve městě již koncem první poloviny [[19. století]]). [[Státní spořitelna]] vznikla roku [[1953]], když již před tím v roce [[1948]] byla síť spořitelen a záložen velmi zjednodušena. Po roce [[1948]] byly také četné olomoucké pojišťovací ústavy soustředěny do po bočky [[Státní pojišťovna|Státní pojišťovny]].

=== Období reálného socialismu ===
Jedníín z největších podniků v Olomouci se stala velkomlékárna [[OLMA]], která zahájila první etapu výroby roku [[1968]] a dokončena byla o dva roky později. Olma patřila k nejmodernějším podnikům svého druhu v republice.

Okresní stavební podnik byl přemístěn do Olomouce v roce [[1970]] ze [[Šternberk|Šternberka]] a jeho součástí se stal dosud samostatný Městský stavební podnik.

V roce [[1970]] mělo město již 79 931 obyvatel. Druhá fáze integrace Olomouce s okolními obcemi proběhla v letech [[1974]]-[[1975]], kdy bylo s městem spojeno opět 13 obcí. V roce [[1974]] to byla již dlouho s Olomoucí stavebně související průmyslová obec [[Holice]] při silnici na [[Přerov]], dále [[Slavonín (Olomouc)|Slavonín]] v jihozápadní části města a [[Týneček (Olomouc)|Týneček]] při silnici na [[Šternberk]]. Na severovýchodě byly připojeny jednak obce [[Droždín (Olomouc)|Droždín]] a [[Samotišky]] na úpatí nejjižnějšího výběžku [[Nízký Jeseník|Nízkého Jeseníku]], jednak [[Kopeček (Olomouc)|Kopeček]] a [[Radíkov]], ležící již na něm. Kopeček se stal výraznou dominantou města jako nejvyšší část současné Olomouce s nadmořskou výškou asi 382 m. Kopeček a Radíkov jsou také již na okraji rekreačního zázemí města. V roce [[1975]] integrace pokračovala. Jižně od města byly připojeny obce [[Nemilany]] na [[Železniční trať Nezamyslice–Olomouc|železniční trati]] do [[Prostějov|Prostějova]] a [[Nedvězí]] nedaleko silnice do [[Brno|Brna]], severně od Olomouce obce [[Chomoutov]], ležící v nivě řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], která v okolí vytváří řadu jezírek, a [[Křelov]] při silnici do Prahy, s nímž byla již roku 1960 spojena obec [[Břuchotín]]. Západně od města byly připojeny [[Topolany]] u silnice na [[Konice|Konici]] a konečně východně umístěné [[Bystrovany]] při řece [[Bystřice (přítok Moravy)|Bystřici]] a [[Železniční trať Olomouc – Opava východ|železniční trati]] do [[Krnov|Krnova]] a [[Opava|Opavy]]. Po provedené integraci se zvětšil rozsah katastru města Olomouce ze 4 163 ha roku [[1970]] na 10 608 hektarů a počet obyvatel přesáhl 97 000. Po dalším přírůstku obyvatel se Olomouc v červnu [[1978]] stala stotisícovým městem.

V roce [[1978]] byla zahájena výstavba nové budovy spořitelny.

K [[1. leden|1. lednu]] [[1980]] byla k Olomouci připojena obec [[Lošov]].

V osmdesátých letech [[20. století]] byla zahájena výstavba velkého masokombinátu.

== Doprava ==
Olomouc je též významným dopravním uzlem jak v železniční, tak silniční síti.

=== Železniční doprava ===
Od roku [[1895]] je sídlem ředitelství státních drah, v pozdější době [[Správa Střední dráhy|Správy Střední dráhy]]. Dnes spadá pod [[Oblastní ředitelství Ostrava (Správa železnic)|Oblastní ředitelství Ostrava]] [[Správa železnic|Správy železnic]]. Na železniční síť je město napojeno železničním uzlem Olomouc, který zahrnuje železniční stanice [[Olomouc hlavní nádraží (železniční stanice)|Olomouc hlavní nádraží]], [[Olomouc-město (železniční stanice)|Olomouc-město]], [[Olomouc-Nová Ulice (železniční stanice)|Olomouc-Nová Ulice]] a [[Horka nad Moravou (železniční stanice)|Horku nad Moravou]], tři železniční zastávky ([[Olomouc-Smetanovy sady (železniční zastávka)|Olomouc-Smetanovy sady]], [[Olomouc-Řepčín (železniční zastávka)|Olomouc-Řepčín]] a [[Olomouc-Nové Sady (železniční zastávka)|Olomouc-Nové Sady]]) a výhybnu v Řepčíně.

Olomouc

2025-02-03T20:18:01Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Olomouc''' je hlavní město Moravskoslezské republiky a sídlo župy Olomouc-venkov a oblasti Střední Morava. Tvoří samostatnou územně správní jednotku. Olomouc byla již dávno v minulosti předním moravským městem, důležitým hospodářským, správním, politickým, školským i kulturním centrem. == Poloha == Hlavní město Olomouc…“

'''Olomouc''' je hlavní město [[Moravskoslezská republika|Moravskoslezské republiky]] a sídlo [[Župa Olomouc-venkov|župy Olomouc-venkov]] a [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Tvoří samostatnou územně správní jednotku.

Olomouc byla již dávno v minulosti předním [[Morava|moravským]] městem, důležitým hospodářským, správním, politickým, školským i kulturním centrem.

== Poloha ==
Hlavní město Olomouc leží v severní části [[Hornomoravský úval|Hornomoravského úvalu]] v nivě po obou březích řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], tam, kde vystupuje z říční nivy výrazná vyvýšenina - [[Olomoucký kopec]], jehož jednotlivé vrcholy (Václavský, Michalský a Blažejský) patří k nejstarším částem města. Řeka Morava dělí území města na západní a východní polovinu, v jižní části Olomouce se z pravého břehu připojuje rameno Střední Moravy. Druhým nejvýznačnějším tokem města je [[Bystřice (přítok Moravy)|Bystřice]] (známější pod nesprávným názvem ''Bystřička''), přítok Moravy z levého břehu. Nejvyšším bodem původní Olomouce je [[Tabulový vrch]] ve výšce 265 m nad mořem.

== Dějiny ==

=== Středověk ===
První zprávy o [[Olomoucký hrad|olomouckém hradu]] pocházejí z [[11. století]], kdy zde bylo sídlo [[Olomoucké knížectví|přemyslovského údělného knížectví]] (po připojení [[Morava|Moravy]] k českému státu roku [[1017]]). Centrem tohoto údělu byla Olomouc až do počátku [[13. století]]. Roku [[1306]] byl zavražděn na olomouckém hradě poslední [[Přemyslovci|Přemyslovec]], král [[Václav III.]] Již v roce [[1063]] bylo v Olomouci zřízeno [[Olomoucké biskupství|biskupství]] pro Moravu, jež prodělalo první rozkvět za biskupa [[Jindřich Zdík|Zdíka]], který roku [[1131]] vysvětlil jako katedrální chrám nově vystavěný [[Katedrála sv. Václava (Olomouc)|kostel sv. Václava]]. Roku [[1078]] byl založen první olomoucký klášter - [[Klášter Hradisko|Hradisko]]. K těmto dvěma činitelům - hradu a církevním ústavům, se ve [[13. století]] připojilo i město, jehož vznik byl výsledkem dlouhodobého procesu, v jehož průběhu se rodily menší osady, které se nakonec staly základem velkého organismu. Vlastni výstavba středověkého města probíhala asi od poloviny třicátých let do poloviny 13. století. Do poloviny [[14. století]] byla Olomouc prvním moravským městem, od té doby až do [[Třicetiletá válka|třicetileté války]] soupeřila o primát v zemi s [[Brno|Brnem]]. V obou těchto městech zasedaly [[Moravský zemský soud|zemské soudy]] a byly vedeny [[zemské desky]]. Olomouc se stala významným obchodním centrem, rozkvétala řemesla, organizovaná v ceších (nejstarší zprávy máme o soukenickém, pekařském a řeznic kém). Ve městě vznikla řada dalších klášterů a bylo zde vybudo váno mnoho kostelů.

=== Husitské hnutí ===
Za [[Husité|husitského]] revolučního hnutí byla Olomouc centrem katolické reakce, v těsném okolí města - v klášteře Hradisko a na kartouzce v [[Dolany|Dolanech]] - však byly husitské posádky, které město bezprostředně ohrožovaly. Protihusitský postoj zaujala Olomouc i za válek mezi [[Jiří z Poděbrad|Jiřím Poděbradským]] a [[Matyáš Korvín|Matyášem Korvínem]]; roku [[1479]] zde došlo k jednán í Matyáše s [[Vladislav Jagellonský|Vladislavem Jagellonským]]. Od konce [[15. století]] nastal velký hospodářský rozkvět města, které se též stalo centrem významného panství. Rozvíjela se i kultura a školství. V letech [[1449]]-[[1505]] byla ve městě tiskárna a od počátku [[16. století]] se Olomouc stala střediskem humanismu. Roku [[1466]] byla vedle dosavadní biskupské katedrální školy založena i městská škola u sv. Mořice, roku [[1573]] pak byla nedlouho předtím zřízená [[Jezuitská kolej v Olomouci|jezuitská kolej]] povýšena na druhou [[Univerzita v Olomouci|univerzitu]] v českých zemích. Ve městě docházelo ke střetávání luteránské většiny s katolíky, je jichž pozice podporovali olomoučtí biskupové.

=== Novověké dějiny ===
Tragický zlom ve vývoji města znamenala [[třicetiletá válka]]. Největší pohromy způsobila městu okupace Švédy v letech [[1642]]-[[1650]], po níž bylo z velké míry zničeno a vylidněno. Úpadek mčsta, zvláště jeho politického vlivu, pokračoval i v dalších letech; na první místo na [[Morava|Moravě]] se již definitivně dostalo [[Brno]]. Biskupství a olomoučtí jezuité byli vedoucímí silami násilné protireformace, na druhé straně bylo v tomto období postaveno ve městě mnoho staveb v barokním slohu. Vývoj Olomouce v [[18. století]] pak rozhodujícím způsobem ovlivnilo prohlášení Olomouce pevnostním městem. [[Tereziánská pevnost Olomouc|Tereziánská pevnost]], vybudovaná od poloviny 18. století, prodělala první zatěžkávací zkoušku při obležení Olomouce Prusy roku [[1758]]. [[Tereziánské a josefínské reformy]] měly velký význam i pro Olomouc, především ve zrušení řady klášterů a v postátnění [[Univerzita v Olomouci|univerzity]], která byla sice na krátkou dobu převedena do Brna a snížena na lyceum, od roku [[1827]] však byla opět obnovena. Přelom 18. a [[19. století]] byl ve znamení rozvoje vědy a kultury, vznikla řada vědeckých společností, také divadlo. Rozvoji průmyslu bránily hradby pevnosti, rozvíjela se však doprava, především od [[Severní dráha císaře Ferdinanda|zahájení železniční dopravy]] z Vídně do Olomouce roku [[1841]].

V Olomouci se odrazily revoluční události [[1848]]-[[1849]] především na univerzitě a ve vzniku řady slovanských národních spolků. Po porážce revoluce byla univerzita postupně zrušena a slovanský národní život se projevil výrazně až v šedesátých letech [[19. století]], kdy bylo založeno mnoho slovanských spolků, začaly vycházet slovanské noviny a časopisy a bylo otevřeno [[Slovanské gymnázium (Olomouc)|Slovanské gymnázium]]. Rozvoji dělnického hnuti bránil nedostatek průmyslu, teprve po zrušení olomoucké pevnosti roku [[1886]] začaly být budovány první větší, především potravinářské a kovoprůmyslné podniky, a to především v olomouckých předměstích, tehdy ještě samostatných obcích. Postupně se tak vytvořila odvětvová skladba charakteristická pro olomoucký průmysl dodnes - kovoprůmysl, hlavně slévárenství a strojírenství, široký sortiment potravinářského průmyslu, rozvinutý polygrafický průmysl a částečně chemická výroba.

Po roce [[1900]] rostl v ekonomice Olomouce také podíl slovanského průmyslu, přibývalo obchodních a akciových společností. V roce [[1907]] byly založeny podniky, které měly později značný význam pro utváření průmyslové základny města - železárny v [[Řepčín|Řepčíně]] a v [[Hodolany|Hodolanech]].

Rozvoj průmyslu znamenal i růst dělnické třídy a vytváření dělnických [[Sociální demokracie|sociálně demokratických]] organizací. Současně však politickou atmosféru města výrílzně ovlivňovalo střetávání vládnoucí německé buržoazie se slovanskou menšinou, což působilo i na dělnické hnutí obou národností. Nejvýznamnějším projevem národního i dělnického hnutí v této době byl tábor lidu za všeobecné a rovné hlasovací právo a sociální požadavky v roce [[1905]].

=== První Československá republika ===
Hlavní základ olomoucké městské aglomerace se vytvořil roku [[1919]], kdy bylo k historickému jádru města, dlouho omezovanému v rozvoji pevnostním statutem, připojeno 13 obcí: [[Bělidla]], [[Černovír]], [[Hejčín]], [[Hodolany]], [[Chválkovice]], [[Lazce (Olomouc)|Lazce]], [[Neředín]], [[Nová Ulice]], [[Pavlovičky]], [[Povel]], [[Řepčín]], [[Nové Sady (Olomouc)|Nové Sady]] a [[Nový Svět (Olomouc)|Nový Svět]]. Mnohé z těchto obcí měly průmyslový charakter. Tím se výrazně zvětšil počet obyvatel Olomouce. Zatímco roku [[1850]] mělo město 9 790 obyvatel a roku [[1900]] 21 206, dosáhla počtu Olomouc roku [[1921]] již 57 206 osob. Avšak změnil se též národnostní charakter města, v němž výrazně převládlo slovanské obyvatelstvo.

Rozhodující pozice měla v Olomouci česká [[Sociální demokracie|sociálně demokratická strana]], která však úzce spolupracovala ve správě města s buržoazními stranami. [[Komunistická strana Československa]] si vybudovala ve městě silné pozice především ve třicátých letech, kdy bylo ve městě sídlo středomoravského krajského výboru KSČ. Hlavní silou strany bylo dělnictvo řepčínských a hodolanských železáren, významné bylo i působení představitelů komunistické inteligence.

=== Druhá světová válka ===
Hned v prvním období po [[Mnichovská dohoda|Mnichovu]] a počátkem roku [[1939]] začala [[Komunistická strana Československa|KSČ]] budovat ilegální síť. Po [[Protektorát Čechy a Morava|nacistické okupaci]] [[15. březen|15. března]] [[1939]] se Olomouc stala centrem odbojové činnosti jednak KSČ (ilegální krajský výbor), jednak dalších organizací napojených na celostátní sítě. V průběhu let [[1939]]-[[1940]] byly sice všechny odbojové organizace nacisty rozbity, KSČ však vytvořila novou ilegální síť. V posledních letech války působily v okolí četné partyzánské skupiny. [[Osvobození Moravy a Slezska Sovětskou armádou|Sovětská armáda osvobodila]] Olomouc po těžkých bojích [[8. květen|8. května]] [[1945]].

=== Po druhé světové válce ===
Po roce [[1945]] se Olomouc stala ryze slovanským, prosperujícím městem, zvýšil se i objem průmyslu, především strojírenského a tradičního potravinářského. Vznik lidově demokratické moci vedl k velkému oživení hospodářského, politického i kulturního života. [[Němci v Olomouci|Německá menšina]] byla z města z velké části odsunuta. Město bylo spravováno Ústředním národním výborem, v letech [[1948]] -[[1954]] Jednotným národním výborem, který měl obvody v jednotlivých městských čtvrtích, po roce [[1954]] Městským národním výborem. V letech [[1949]]-[[1960]] byla Olomouc sídlem Krajského národního výboru. Již ve volbách roku [[1946]] získala ve městě nejvíce hlasů [[Komunistická strana Československa|KSČ]], která stála v čele širokých pracujících vrstev obyvatelstva v [[Vítězný únor|únorových dnech]] roku [[1948]]. Pro kulturní rozvoj města mělo největší význam obnovení [[Univerzita v Olomouci|olomoucké univerzity]] roku [[1946]].

Budování socialismu přineslo velké změny olomouckého průmyslu. Po roce [[1948]] došlo k jeho postupné koncentraci, zanikly mnohé výrobní jednotky, došlo ke změnám odvětvové struktury a v souhlasu s celostátními tendencemi k přednostnímu rozvoji strojírenství a kovoprůmyslu vůbec. Jedním z nejvýznamnějších podniků tohoto odvětví byly pozdější Závody těžkého strojírenství v Olomouci-[[Řepčín|Řepčíně]], které nesly téměř celou dobu své existence název [[Moravské železárny]] (do roku [[1978]]). V období socialistické industrializace prodělal závod velký rozvoj, byly postaveny nové slévárny a jiné provozy, rozvinula se specializovaná výroba, z níž jsou monopolem podniku především takzvané ''fitinky''.

Akciová společnost Kosmos v [[Hodolany|Hodolanech]]. Tento podnik přešel po roce [[1948]] od tradičních výrobku, především kamen, na výrobu čerpadel, neboť se stal součástí národního podniku Sigma. V letech [[1953]]-[[1965]] nesl národní podnik název Železárny Petra Bezruče, pak [[Sigma Olomouc]]. I tento závod byl v době výstavby socialismu značně rozšířen, nejdříve o objekty zaniklé hodolanské cementárny, později i o nově postavené provozy. Stal se součástí koncernového podniku Sigma Olomouc, který řídil řadu dalších národních podniků, jež se zabývaly výrobou čerpadel a armatur (např. závod v [[Lutín|Lutíně]]). V Olomouci bylo generální ředitelství, správa hospodářských zařízení a služeb, inženýrsko projektová organizace a výzkumný ústav. Ředitelství sídlilo v nově postavené monumentální budově u [[Olomouc hlavní nádraží (železniční stanice)|hlavního nádraží]].

Novým strojírenským průmyslovým odvětvím se stala po roce [[1945]] výroba obráběcích strojů v národním podniku [[Továrny obráběcích strojů Olomouc]]. Tento podnik vznikl přebudováním a podstatným rozšířením někdejších elektrotechnických závodů Wagnerových, založených roku [[1922]], které již za okupace rozšířily svůj sortiment o výrobu obráběcích strojů. Od roku [[1950]] se TOS specializoval především na výrobu frézovacích strojů. Novým podnikem v tomto odvětví se stal také [[Strojobal]], založený v roce [[1953]] v objektu zrušeného hejčínského cukrovaru (nejdéle nesl název Strojírny potravinářského průmyslu) a vyrábějící investiční celky pro sladovny, cukrovary a pekárny. Specifickým podnikem je olomoucký závod národního podniku [[Koh-i-noor Bílovec]], který vyráběl v Československu monopolně brusle. Vznikl již roku [[1952]] jako národní podnik Sandrik (později Kovopol), do něhož byla vyčleněna výroba bruslí z hodolanského závodu Kosmos. Letecká výroba v [[Neředín|Neředíně]], zahájená po [[První světová válka|první světové válce]] a známá především pod pozdějším názvem Letov, zanikla a byla přeměněna na automobilový opravárenský závod. Mezi podniky kovodělného odvětví můžeme v Olomouci ještě částečně počítat opravárenský a průmyslový podnik [[Kovodřevo]] a olomoucké [[Kovodružstvo Olomouc|Kovodružstvo]]. Po roce 1945 zanikl nejstarší podnik v městě Olomouci vůbec - Nietschova strojírna v Hrnčířské ulici.

=== Období reálného socialismu ===
V roce [[1970]] mělo město již 79 931 obyvatel. Druhá fáze integrace Olomouce s okolními obcemi proběhla v letech [[1974]]-[[1975]], kdy bylo s městem spojeno opět 13 obcí. V roce [[1974]] to byla již dlouho s Olomoucí stavebně související průmyslová obec [[Holice]] při silnici na [[Přerov]], dále [[Slavonín (Olomouc)|Slavonín]] v jihozápadní části města a [[Týneček (Olomouc)|Týneček]] při silnici na [[Šternberk]]. Na severovýchodě byly připojeny jednak obce [[Droždín (Olomouc)|Droždín]] a [[Samotišky]] na úpatí nejjižnějšího výběžku [[Nízký Jeseník|Nízkého Jeseníku]], jednak [[Kopeček (Olomouc)|Kopeček]] a [[Radíkov]], ležící již na něm. Kopeček se stal výraznou dominantou města jako nejvyšší část současné Olomouce s nadmořskou výškou asi 382 m. Kopeček a Radíkov jsou také již na okraji rekreačního zázemí města. V roce [[1975]] integrace pokračovala. Jižně od města byly připojeny obce [[Nemilany]] na [[Železniční trať Nezamyslice–Olomouc|železniční trati]] do [[Prostějov|Prostějova]] a [[Nedvězí]] nedaleko silnice do [[Brno|Brna]], severně od Olomouce obce [[Chomoutov]], ležící v nivě řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], která v okolí vytváří řadu jezírek, a [[Křelov]] při silnici do Prahy, s nímž byla již roku 1960 spojena obec [[Břuchotín]]. Západně od města byly připojeny [[Topolany]] u silnice na [[Konice|Konici]] a konečně východně umístěné [[Bystrovany]] při řece [[Bystřice (přítok Moravy)|Bystřici]] a [[Železniční trať Olomouc – Opava východ|železniční trati]] do [[Krnov|Krnova]] a [[Opava|Opavy]]. Po provedené integraci se zvětšil rozsah katastru města Olomouce ze 4 163 ha roku [[1970]] na 10 608 hektarů a počet obyvatel přesáhl 97 000. Po dalším přírůstku obyvatel se Olomouc v červnu [[1978]] stala stotisícovým městem.

K [[1. leden|1. lednu]] [[1980]] byla k Olomouci připojena obec [[Lošov]].

Brníčko (Uničov)

2025-02-03T19:08:43Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Kaple v Brníčku '''Brníčko''' je místní část integrované správní jednotky Uničov v župě Litovel ve Středomoravské oblasti. Ves se nachází východně od města Uničova. == Dějiny == Původně čistě zemědělská vesnice se prvně připomíná roku 1350 a po celou dobu byla v rukou dvo…“

[[Soubor:Brníčko, kaple II.jpg|náhled|302x302pixelů|Kaple v Brníčku]]
'''Brníčko''' je místní část [[Integrovaná správní jednotka|integrované správní jednotky]] [[Uničov]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]] ve [[Oblast Střední Morava|Středomoravské oblasti]]. Ves se nachází východně od města Uničova.

== Dějiny ==
Původně čistě zemědělská vesnice se prvně připomíná roku [[1350]] a po celou dobu byla v rukou dvou pánů - [[Litovel|litovelského]] kláštera a [[Šternberk|šternberského]] panství. Ves se poněmčila a česká menšina zde zesílila až po roce [[1918]].<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Po roce [[1948]] začaly vznikat na území katastru Brníčka [[Uničovské strojírny]].<ref name=":0" />

[[JZD]] bylo založeno již roku [[1951]], později se sloučilo s [[Zemědělské družstvo Újezd u Uničova|JZD Újezd u Uničova]] a v místě vznikl sdružení podnik pro výrobu vajec.<ref name=":0" />

V roce [[1979]] zde vznikl závod [[Technolen Lomnice nad Popelkou]].<ref name=":0" />

== Zdroje ==
[[Kategorie:Vesnice v župě Litovel]]
[[Kategorie:Uničov]]
[[Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]

Uničovské strojírny

2025-02-03T18:59:55Z

Administrator:

[[Soubor:Fotothek df n-06 0000441.jpg|náhled]]
'''Uničovské strojírny''', dnes '''UNEX''', je průmyslový podnik ve městě [[Uničov|Uničově]].<ref name=":0">KOLLMANN, Vítězslav, Milan DUBOVÝ a Radek PAVLÍK. Uničov v proměnách staletí: (ikonografie města). Olomouc: Krajské vlastivědné muzeum, 1988. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:bd81e4ec-bb1b-4fc5-a2c5-2740662c93b3</nowiki></ref>

== Dějiny ==
Škodovy závody v Uničově začaly být budovány v zimním období roku [[1948]] v prostoru mezi [[Brníčko (Uničov)|Brníčkem]], silnicí k [[Paseka (župa Šternberk)|Pasece]] a cihelnou u [[Dolní Sukolom|Dolní Sukolomi]].<ref name=":0" />

Výroba prvních ocelových konstrukcí velkorýpadel a jeřábů byla zahájena [[30. duben|30. dubna]] [[1950]]. V roce [[1953]] se začalo s výrobou lopatových rýpadel. V témže roce rovněž došlo k osamostatnění závodu pod názvem ''Uničovské strojírny, národní podnik, Uničov''.<ref name=":0" /><ref>BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

V prvních letech podnik vyráběl ocelové konstrukce motorových a přístavních jeřábů, parní rýpadla a kompletní elektrická a mechanická rypadla. Vyráběly se tu i gigantické přístavní portálové jeřáby podle sovětské dokumentace. Již v té době byly uničovské výrobky dodávány nejen do tuzemska, ale i do zahraničí, zejména jeřáby.<ref name=":0" />

Významným mezníkem v historii strojíren byla výstavba vlastní slévárny ocelolitiny, uvedená do provozu v roce [[1963]]. Produkcí přes 23 000 tun patřila již v roce [[1967]] mezi největší slévárny v [[Československo|Československu]].<ref name=":0" />

Novou cestu nastoupil podnik v roce [[1970]] zahájením výroby hydraulických lopatových rýpadel - DH 101. O kvalitě hydraulických lopatových rýpadel, vyráběných v Uničově, svědčí i skutečnost, že řadě výrobků byly uděleny zlaté medaile na mezinárodních strojírenských veletrzích v Brně. Kromě této specializace se podnik zaměřil i na výrobu kolesových rýpadel. <ref name=":0" />

S růsten výrobních úkolů byla spjata i další výstavba podniku. Byl vybudován samostatný montážní provoz, postavena nová kyslíkárna, acetylénová stanice aj. K uvolnění výrobních ploch, potřebných pro plnění rostoucích úkolů, byla postavena hala pomocných provozů.<ref name=":0" />

V 80. letech výrobky Uničovských strojíren vyvážel Strojexport zejména do zemí RVHP, tedy Sovětského svazu, Polska, Rumunska, Maďarska a do Jugoslávie. Jednalo se zejména o lopatková a kolesova rypadla a také odlitky z ocelolitiny pro kolesová rypadla KU 800.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 1980, 60(149), s. [1]. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:b802a840-6226-11e6-b155-001018b5eb5c</nowiki></ref>

V roce [[1988]] se Vítkovice, Uničovské strojírny, k. p. Uničov řadil svými výsledky na přední místo v [[Severomoravský kraj|Severomoravském kraji]]. Výrobky strojíren byly známy v 51 zemích světa.<ref name=":0" />

== Zdroje ==

JZD 9. květen

2025-02-03T18:55:31Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Jednotné zemědělské družstvo 9. květen''' bylo v letech 1962 až 1990 JZD se sídlem nejprve ve Střelicích a po roce 1974 v Července.<ref>BURGET, Antonín, Vladislav GALGONEK, Milan HOŘÍNEK a Pavel VRANA. Socialistické zemědělství v okrese Olomouc. Olomouc: OV Svazu družstevních rolníků, 1989. Dostupné také z: <nowiki>https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:6de2f920-0…“

'''Jednotné zemědělské družstvo 9. květen''' bylo v letech [[1962]] až [[1990]] [[JZD]] se sídlem nejprve ve [[Střelice (Uničov)|Střelicích]] a po roce [[1974]] v [[Červenka|Července]].<ref>BURGET, Antonín, Vladislav GALGONEK, Milan HOŘÍNEK a Pavel VRANA. Socialistické zemědělství v okrese Olomouc. Olomouc: OV Svazu družstevních rolníků, 1989. Dostupné také z: <nowiki>https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:6de2f920-04c5-11e8-b1a1-005056827e52</nowiki></ref>

== Zdroje ==
[[Kategorie:JZD v okrese Olomouc]]
[[Kategorie:Uničov]]
[[Kategorie:Litovel]]
[[Kategorie:Zaniklá zemědělská družstva]]
[[Kategorie:Zaniklé hospodářské organizace]]

Jeseníky

2025-02-03T18:24:18Z

Administrator:

[[Soubor:Praděd z Ovčárny.jpg|náhled|Pohled na [[Praděd]] z Ovčárny]]
'''Jeseníky''', známé také jako '''Jesenické hory''' nebo odborně '''Jesenická podsoustava''', jsou horská soustava ležící na hranici mezi [[Morava (země)|Moravou]] a [[Slezsko|Slezskem]], s částmi rozkládajícími se také na území Čech. Nejvyšším vrcholem Jeseníků je [[Praděd]] (1491 m n. m.), který se nachází v [[Hrubý Jeseník|Hrubém Jeseníku]]. Jeseníky jsou rozděleny na několik podcelků, mezi které patří [[Hrubý Jeseník]], [[Nízký Jeseník]], [[Králický Sněžník]] a další oblasti, jako jsou [[Rychlebské hory]], [[Zábřežská vrchovina]] a [[Mohelnická brázda]].

== Geografie a členění ==
Jeseníky zahrnují následující hlavní podcelky:

* '''[[Hrubý Jeseník]]''' – s nejvyšším bodem [[Praděd]] (1491 m n. m.), jedná se o nejvyšší část Jeseníků a tvoří jádro celé soustavy<ref name=":0">DEMEK, Jaromír. Hory a nížiny: zeměpisný lexikon ČSR. Praha: Academia, 1987, s. 35. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:177cf620-4787-11e4-a450-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref>.
* '''[[Nízký Jeseník]]''' – nachází se na jihovýchodě, s menšími nadmořskými výškami a rozšířenými lesními plochami<ref name=":1">MIŠTERA, Ludvík, Jaromír DEMEK a Oliver BAŠOVSKÝ. ''Geografie Československé socialistické republiky: celostátní vysokoškolská učebnice pro studující přírodověd. a pedag. fak. stud. oboru 76-12-7 učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů - aprobačního předmětu zeměpis naps.: Ludvík Mištera, Oliver Bašovský, Jaromír Demek.'' Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, s. 38. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:71c13590-a98c-11e3-bb86-005056825209)</ref>.
* '''[[Rychlebské hory]]''' – táhnou se na severu Jeseníků a jsou charakteristické hlubokými roklemi a divokou přírodou<ref name=":2">VÁCLAVEK, Matouš. Markrabství Moravské, Část prvá, část druhá. V Praze: Fr. A. Urbánek, 1882-1885, s. 12. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:2806fbd0-a7e2-11e2-ada5-005056825209</nowiki></ref>.
* '''[[Králický Sněžník]]''' – s vrcholem [[Sněžník]] (1420 m n. m.), tvoří přirozenou hranici mezi Čechami, [[Morava (země)|Moravou]] a Polskem<ref name=":2" />.

== Geologie a geomorfologie ==
Jeseníky jsou tvořeny převážně rulami, svory a břidlicemi, přičemž Hrubý Jeseník je zejména složen z epiplatformních pohoří. Oblast je známá také díky výrazným glaciálním a periglaciálním formám, jako jsou kryoplanace, skalní hrady a ledovcové morény<ref name=":0" />. Na východní straně jsou charakteristické zlomové svahy, které zvýrazňují reliéf a vytvářejí dramatické scenérie.

== Historie a význam ==
Historicky byly Jeseníky využívány k těžbě nerostných surovin a zemědělství, ačkoli jejich izolovaná poloha znamenala, že se zdejší obce rozvíjely pomaleji. Místní horské oblasti sloužily také jako přirozené hranice a hrály významnou roli v obraně území<ref name=":2" />.

== Ekologie a ochrana přírody ==
Jeseníky jsou bohaté na přírodní krásy, mezi něž patří hluboké lesy, horské louky a vzácné rostliny a živočichové. Oblast je chráněna v rámci [[Chráněná krajinná oblast Jeseníky|CHKO Jeseníky]] a je významným centrem biodiverzity, včetně výskytu vzácných druhů, jako je tetřev hlušec nebo rys ostrovid<ref name=":1" />.

== Zdroje ==
[[index.php?title=Kategorie:Jesenická podsoustava]]
[[index.php?title=Kategorie:Krkonošsko-jesenická soustava]]
[[index.php?title=Kategorie:Pohoří v Moravskoslezsku]]
[[index.php?title=Kategorie:Geomorfologické oblasti v Moravskoslezsku]]

Senice na Hané

2025-02-03T18:23:16Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Kostel sv. Maří Magdaleny '''Senice na Hané''' jsou integrovaná správní jednotka v župě Litovel v Středomoravské oblasti. Dnešní správní jednotka je tvořena místními částmi Senice na Hané, Senička, Odrlice, Cakov a Vilémov. == Poloha == Do rovinatého katastru sloučen…“

[[Soubor:Chrám svaté Maří Magdaleny.jpg|náhled|299x299pixelů|Kostel sv. Maří Magdaleny]]
'''Senice na Hané''' jsou [[integrovaná správní jednotka]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|Středomoravské oblasti]].

Dnešní správní jednotka je tvořena místními částmi Senice na Hané, [[Senička]], [[Odrlice]], [[Cakov]] a [[Vilémov (Senice na Hané)|Vilémov]].

== Poloha ==
Do rovinatého katastru sloučených obcí, z velké části pokrytého [[Prostějovská pahorkatina|Prostějovskou pahorkatinou]], zasahují na západě výběžky [[Bouzovská vrchovina|Bouzovské vrchoviny]]. Protéká jím řeka [[Blata]] a prochází silnice z [[Litovel|Litovle]] do [[Prostějov|Prostějova]].<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Centrum obce, místní část Senice na Hané, leží na silnici z Litovle do Prostějova, v rovině na obou březích říčky Blaty.<ref name=":0" />

== Dějiny ==
Nejstarší zpráva o vsi je již z roku [[1078]]. V minulosti byla rozdělena na dva díly, z nichž menší byl zbožím [[Klášter Hradisko|kláštera Hradisko]] a větší náležel, stejně jako sousední vsi [[Odrlice]] a [[Senička]], ke statkům [[Olomoucká kapitula|olomoucké kapituly]]. Významnou událostí starších dějin obce byla úspěšná obrana senických proti Švédům v roce [[1642]].<ref name=":0" />

Po roce [[1848]] se stala Senice přirozeným centrem pro své okolí a tyto vazby byly utuženy vybudováním některých průmyslových závodů, jež poskytovaly pracovní příležitosti obyvatelům okolních vesnic. Koncem [[19. století]] vznikla Kašparova továrna na výrobu mlýnských strojů a ve 20. letech [[20. století]] k ní přibyla firma Masný s obdobným výrobním programem. Dalšími zdejšími závody před [[Druhá světová válka|2. světovou válkou]] byly parní pila, cihelna a družstevní mlékárna. Po roce [[1948]] navázal na předválečnou tradici senických strojíren n. p. [[Karosa]], jenž se posléze přeměnil na odštěpný závod [[Brandýské strojírny a slévárny|Brandýských strojíren a sléváren]]. V 80. letech 20. století byla v Senici rovněž výroba radiátorových článků olomouckého [[Kovodružstvo Olomouc|Kovodružstva]], asfaltárna n. p. [[Silnice n. p.|Silnice]] a čerpací stanice [[Severomoravské vodovody a kanalizace|Severomoravských vodovodů a kanalizací]].<ref name=":0" />

V roce [[1951]] bylo v Senici ustaveno [[JZD]], jež se v roce [[1973]] sloučilo s družstvem v [[Senička|Seničce]], až se konečně v roce [[1976]] vytvořil integrací s družstvy v [[Bílsko|Bílsku]], [[Drahanovice|Drahanovicích]], [[Náměšť na Hané|Náměšti na Hané]] a [[Těšetice|Těšeticích]] dnešní moderní zemědělský velkopodnik [[JZD Mírová cesta]] se sídlem v Senici na Hané, hospodařící na rozloze 8 574 ha. Pěstovalo kromě obilovin a cukrovky rovněž zeleninu a chmel a mělo rozsáhlou živočišnou výrobu. Přestože je Senice centrem hanáckého, typicky zemědělského okolí, mělo a má též strojírenský průmysl. Odštěpný závod Brandýských strojíren a sléváren se specializuje na výrobu valníku a traktorových přívěsů. Ve střediskové obci byla počátkem 80. let 20. století ZŠ, pošta, obvodní zdravotní středisko a kino.<ref name=":0" />

Škola v Senici je doložena jíž v [[17. století]], k obecné škole přibyla od roku [[1940]] měšťanka.<ref name=":0" />

== Pamětihodnosti ==
Charakteristickou a z dálky viditelnou dominantou obce je barokní farní [[Kostel sv. Maří Magdaleny (Senice na Hané)|kostel sv. Maří Magdaleny]] z počátku [[18. století]], barokní stavbou je rovněž [[Kaple sv. Josefa (Senice na Hané)|kaple sv. Josefa]].<ref name=":0" />

== Doprava ==
[[Soubor:Senice na Hané, nádraží (2).JPG|náhled|Železniční stanice Senice na Hané před rekonstrukcí]]
V [[Senice na Hané (železniční stanice)|železniční stanici Senice na Hané]] se spojují železniční trati z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Prostějov|Prostějova]] a z [[Litovel-předměstí (železniční stanice)|Litovle-předměstí]], na trati do [[Litovel|Litovle]] je rovněž zastávka v [[Odrlice (železniční zastávka)|Odrlicích]].<ref name=":0" />

== Zdroje ==
[[Kategorie:Senice na Hané]]
[[Kategorie:Vesnice v župě Litovel]]
[[Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]
[[Kategorie:Sídla v Bouzovské vrchovině]]

Tři Dvory (Litovel)

2025-02-03T18:08:43Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Pomník Rudé armádě '''Tři Dvory''' jsou místní částí města Litovle v župě Litovel v Středomoravské oblasti. == Dějiny == Tři Dvory se připomínají poprvé v roce 1399. S výjimkou výrobny cementového zboží před 2. světovou válkou byl r…“

[[Soubor:Pomník Rudé armádě ve Třech Dvorech u hasičské zbrojnice (Q72738304) 01.jpg|náhled|Pomník Rudé armádě]]
'''Tři Dvory''' jsou místní částí města [[Litovel|Litovle]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|Středomoravské oblasti]].

== Dějiny ==
Tři Dvory se připomínají poprvé v roce [[1399]]. S výjimkou výrobny cementového zboží před [[Druhá světová válka|2. světovou válkou]] byl ráz této [[Hanáci|hanácké]] obce vždy zemědělský.<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

V roce [[1956]] bylo založeno [[JZD]] a později byla ve vesnici farma [[JZD 9. květen]] [[Červenka]]. V roce [[1908]] byla ve Třech Dvorech zřízena samostatná škola, ale od roku [[1974]] chodí žáci do Červenky.<ref name=":0" />

== Zdroje ==
[[Kategorie:Litovel]]
[[Kategorie:Vesnice v župě Litovel]]
[[Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]

Červenka

2025-02-03T18:04:15Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Kostel sv. Alfonse v Července]] '''Červenka''' je vesnice, místní část města Litovle v župě Litovel v Středomoravské oblasti. == Poloha == Červenka se nachází v těsné blízkosti Litovle při silnici do Uničova, na pravém břehu potoka Čerlinky, kte…“

[[Soubor:Kostel sv. Alfonse (Červenka) (6).jpg|náhled|[[Kostel sv. Alfonse (Červenka)|Kostel sv. Alfonse]] v Července]]
'''Červenka''' je vesnice, místní část města [[Litovel|Litovle]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|Středomoravské oblasti]].

== Poloha ==
Červenka se nachází v těsné blízkosti [[Litovel|Litovle]] při silnici do [[Uničov|Uničova]], na pravém břehu potoka [[Čerlinka|Čerlinky]], který se u [[Tři Dvory (Litovel)|Třech Dvorů]] vlévá do jednoho z ramen [[Morava (řeka)|Moravy]]. Rovinatý katastr [[Středomoravská niva|Středomoravské nivy]] se zvětšil připojením [[Nový Dvůr (Červenka)|Nového Dvora]] od obce [[Benkov (Uničov)|Benkova]] v roce [[1956]] a je ve východní části pokryt lužním lesem.<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

== Dějiny ==
V historických pramenech je první zmínka o Července v roce [[1287]], za [[Třicetiletá válka|třicetileté války]] ves zpustla, ale ve 2. polovině [[17. století]] byla znovu osazena. Do roku [[1848]] náležela pod vrchnostenskou správu města Litovle.<ref name=":0" />

Vesnice žila především z výnosného zemědělství, ale měla také několik průmyslových výroben. Od 70. let [[19. století]] byla v Července v provozu pila a parketárna, od 30. let továrna na lepenku a dehtové výrobky, jež byla v provozu ještě po roce [[1945]], později byl v jejím objektu zřízen provoz [[Severomoravské drůbežářské závody|Severomoravských drůbežářských závodů]]. Po roce [[1945]] rovněž dále pracovala někdejší družstevní mlékárna, přeměněná v roce [[1960]] na výrobnu sodovek a limonád; tento provoz však byl v roce [[1974]] zrušen.<ref name=":0" />

Již v roce [[1949]] bylo v obci ustaveno [[JZD]], které se postupně rozšiřovalo připojováním družstev okolních obcí a patřilo k nejúspěšnějším v [[Okres Olomouc (1960)|okrese Olomouc]]. V roce [[1961]] bylo k JZD v Července připojeno družstvo ve [[Tři Dvory (Litovel)|Třech Dvorech]], v roce [[1963]] část pozemků a členů zrušeného JZD v [[Litovel|Litovli]] a konečně v roce [[1974]] se po sloučení s družstvy v [[Renoty (Uničov)|Renotách]], [[Pňovice|Pňovicích]] a [[Střelice (Uničov)|Střelicích]] vytvořil agrokomplex [[JZD 9. květen]] se sídlem v Července. Zaměřovalo se na produkci obilovin, cukrovky a zeleniny, mělo rovněž rozsáhlou výrobu živočišnou. V Července byla umístěna zelinářská farma a přidružená výroba JZD, zatímco farma v Novém Dvoře byla součástí [[Státní statek v Olomouci|Státního statku v Olomouci]].<ref name=":0" />

V říjnu a listopadu [[1938]] byla Červenka dočasně zabrána hitlerovským Německem. Po ústupových bojích s německými okupanty byla obec osvobozena [[9. květen|9. května]] [[1945]]. Samostatná škola je v července od roku [[1834]]. V roce [[1847]] byl postaven u [[Červenka (železniční stanice)|železniční stanice]] zámeček rakouského arcivévody [[Maxmilián Habsburský|Maxmiliána]], později přeměněný na klášter a soukromé německé gymnázium pro výchovu řádového dorostu. Dnes objekt bývalého kláštera slouží jako domov důchodců. V roce [[1862]] byl postaven klášterní [[Kostel sv. Alfonse (Červenka)|kostel]], jehož dvě věže tvoří charakteristickou dominantu obce.<ref name=":0" />

== Zdroje ==
[[Kategorie:Litovel]]
[[Kategorie:Vesnice v župě Litovel]]
[[Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]

Chořelice

2025-02-03T17:54:15Z

Administrator:

[[Soubor:Litovel 17.jpg|náhled|Letecký pohled na Chořelice]]
'''Chořelice''' (německy ''Chorzelitz'') jsou vesnice, místní část města [[Litovel|Litovle]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|Středomoravské oblasti]].

== Poloha ==
Chořelice leží v nivě na pravém břehu [[Mlýnský potok (rameno Moravy)|Mlýnského potoka]] a při silnici z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Litovel|Litovle]].<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

== Dějiny ==
Vesnice je poprvé připomínána v roce [[1371]] a do roku [[1848]] náležela k litovelskému městskému statku. V Chořelicích byly jen menší cihelny a hlavní část obyvatelstva se v minulosti věnovala zemědělství.<ref name=":0" />

V roce [[1956]] zde bylo ustaveno [[JZD]] a v roce [[1963]] se sloučilo s [[Zemědělské družstvo Unčovice|družstvem]] v [[Unčovice|Unčovicích]].<ref name=":0" /> V roce [[1975]] byla obec Chořelice integrována k městu Litovli.<ref>SPÁČIL, Vladimír, Vladimír LEŠINGR a Okresní archiv Olomouc. Pečeti a znaky měst, městeček a obcí olomouckého okresu. Olomouc: Městský NV, 1985. Dostupné také z: <nowiki>https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:aa0ac9d0-75cf-11e2-86a5-005056827e52</nowiki></ref>

Dříve se na katastru Chořelic nacházela železniční stanice [[Litovel-předměstí (železniční stanice)|Litovel-předměstí]], ale později byla tato část katastru připojena k Litovli.<ref name=":0" />

== Zdroje ==
<references />
[[Kategorie:Litovel]]
[[Kategorie:Vesnice v župě Litovel]]
[[Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]

Chořelice

2025-02-03T17:49:06Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Letecký pohled na Chořelice '''Chořelice''' jsou vesnice, místní část města Litovle v župě Litovel v Středomoravské oblasti. == Poloha == Chořelice leží v nivě na pravém břehu Mlýnského potoka a při silnici z Olomouce do Litovle.<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okr…“

[[Soubor:Litovel 17.jpg|náhled|Letecký pohled na Chořelice]]
'''Chořelice''' jsou vesnice, místní část města [[Litovel|Litovle]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|Středomoravské oblasti]].

== Poloha ==
Chořelice leží v nivě na pravém břehu [[Mlýnský potok (rameno Moravy)|Mlýnského potoka]] a při silnici z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Litovel|Litovle]].<ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

== Dějiny ==
Vesnice je poprvé připomínána v roce [[1371]] a do roku [[1848]] náležela k litovelskému městskému statku. V Chořelicích byly jen menší cihelny a hlavní část obyvatelstva se v minulosti věnovala zemědělství.<ref name=":0" />

V roce [[1956]] zde bylo ustaveno [[JZD]] a v roce [[1963]] se sloučilo s [[Zemědělské družstvo Unčovice|družstvem]] v [[Unčovice|Unčovicích]].<ref name=":0" />

Dříve se na katastru Chořelic nacházela železniční stanice [[Litovel-předměstí (železniční stanice)|Litovel-předměstí]], ale později byla tato část katastru připojena k Litovli.<ref name=":0" />

== Zdroje ==

Litovel

2025-02-02T13:10:38Z

Administrator:

[[Soubor:Litovel - Square of Přemysl Otakar II.jpg|náhled|Náměstí Přemysla Otakara II. s budovou [[Radnice v Litovli|radnice]]]]
'''Litovel''' je město v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Jedná se o hospodářské a kulturní středisko celé župy. Městu se přezdívá ''Moravské'' nebo ''Hanácké Benátky''.<ref name=":02">ZLÁMAL, Vladislav. Litovel, Konice a okolí: [Monografie]. Brno: Národohospodářská propagace Československa, 1938. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:aa398570-b717-11ec-adf7-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref> Leží 17 km severozápadně od [[Olomouc|Olomouce]] v nivě řeky [[Morava (řeka)|Moravy]]. Východně od města se táhne rozlehlý lužní les.<ref name=":0" />

== Části města ==
{| class="wikitable"
|+
!Část města
!Počet obyvatel
!Rozloha (km2)
|-
|[[Březové]]
|205
| -
|-
|[[Červenka]]
|1447
|11,30
|-
|[[Haňovice]]
|476
|2,80
|-
|[[Chořelice]]
|313
|2,16
|-
|[[Chudobín]]
|213
|2,33
|-
|Litovel
|6827
|10,88
|-
|[[Myslechovice]]
|394
|4,1
|-
|[[Nasobůrky]]
|438
|1,96
|-
|[[Nová Ves (Litovel)|Nová Ves]]
|204
|2,48
|-
|[[Pňovice]]
|1011
|16,36
|-
|[[Rozvadovice]]
|243
|3,03
|-
|[[Savín]]
|129
|4,69
|-
|[[Tři Dvory (Litovel)|Tři Dvory]]
|254
|2,9
|-
|[[Unčovice]]
|378
|11,16
|-
|[[Víska (Litovel)|Víska]]
|91
|0,91
|-
|CELKEM
|'''12623'''
|'''77,06'''
|}

== Poloha ==
Litovel leží v terénu [[Středomoravská niva|Středomoravské nivy]] na březích řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], která se západně od Litovle pod kopcem Třesínem, na tzv. Řimickém stavu, dělí na dvě hlavní ramena, která posléze od severu a jihu obtékají město. Hlavní tok Moravy, tzv. Zámecká strouha protéká severně od Litovle a odděluje od vlastního města [[Staré Město (Litovel)|Staré Město]] a Uničovské předměstí. Zde se v minulosti, na splavu Kajetánce, řeka větvila na dvě ramena - dnes již zasypanou Špitálskou strouhu, na níž se nacházel Špitálský mlýn, a Svatojánskou strouhu, kterou pokračuje hlavní tok Moravy.<ref name=":02" /><ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Západně od města se od Zámecké strouhy odděluje tzv. Městské rameno, zvané také [[Nečíz (rameno Moravy)|Nečíz]]. V těsné blízkosti městských hradeb se větví do několika samostatných ramen. Hlavní, poměrně úzký tok Nečízu směřuje napříč městem kolem městského mlýna (nynější elektrárny), podtéká radniční věž, protéká středem náměstí a znovu na východě vytéká z města, aby přivedl vodu k starobylé městské papírně. Severním směrem vytéká z Nečízu tzv. Dušní rameno.<ref name=":02" />

Z jižní strany obtéká Litovel druhé hlavní rameno Moravy, vydělující se na Řimickém stavu, zvané [[Příkopa (rameno Moravy)|Příkopa]]. Od něj se v oblasti Olomouckého předměstí odděluje rameno zvané Černá voda, které se záhy spojuje opět s Příkopou a vytváří tak ostrov. Na Příkopě dosud stojí tzv. Přední mlýn, který se v písemných pramenech objevuje od roku [[1384]].<ref name=":02" />

V západní a východní části je katastr integrované správní jednotky pokryt lužním lesem.<ref name=":0" />

== Dějiny ==
Město Litovel bylo založeno v 60. letech [[13. století]] z vůle krále [[Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara II.]] pravděpodobně převážně německými kolonisty z nedaleké [[Olomouc|Olomouce]] pod vedením lokátora a prvního litovelského rychtáře [[Jindřich Epich|Jindřicha Epicha]]. V blízkosti zamýšleného města se nacházela stará slovanská osada rybářů, jejíž jméno převzali kolonisté i pro nové osídlení. Původní osada zůstávala po celá staletí v zeměpanském majetku mimo městskou jurisdikci a obyvatelé nového města ji začali nazývat [[Staré Město (Litovel)|Starým Městem]]. O starobylosti osídlení svědčí tvar okrouhlice.<ref name=":02" />

Lokátor Epich zvolil pro založení královského města Litovle do té doby neosídlené, těžce dostupné a dobře chráněné místo, obklopené několika rameny řeky [[Morava (řeka)|Moravy]]. K samotnému založení došlo pravděpodobně před rokem [[1270]].<ref name=":02" />

Celou západní stranu náměstí držel rychtář. Na pravém břehu [[Nečíz (rameno Moravy)|Nečízu]] stála rychta (dnešní [[Radnice v Litovli|radnice]]). Na levém břehu stály další budovy uváděné v listině z roku [[1287]] - budovy patřící rychtáři, horní lázeň, masné a chlebové krámy. Na východní straně stála jatka, za nimi byl později postavený mlýn. První městské domy byly zakládány na mohutných pilotech. Lze předpokládat, že teprve postupně byly přestavovány na kamenné nebo cihelné.<ref name=":02" />

Patrně první vesnicí, kterou již ve 13. století získalo královské město Litovel, byla [[Červenka]]. Dalšími vesnicemi litovelského městského panství byl pravděpodobně díl [[Brníčko (Uničov)|Brníčka]], [[Víska (Litovel)|Víska]], [[Tři Dvory (Litovel)|Tři Dvory]], [[Chořelice]] a část [[Mezice (Náklo)|Mezic]].<ref name=":1">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Výsadu vystavět pevné kamenné hradby získali litovelští měšťané od krále [[Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] listinou, vydanou v Brně dne [[3. únor|3. února]] [[1327]]. Panovník povolil obehnat město zdí o výši 16 loktů a v délce 42 obyčejných lánů, tak aby každý rok byly postaveny dva lány. Můžeme předpokládat, že litovelské hradby stály již v roce [[1346]], kdy město uzavřelo obranný spolek s Olomoucí a [[Uničov|Uničovem]]. Výstavvba hradeb zahrnovala i zbudování bran a obranných věží. Ve směru hlavní severojižní komunikace byly postaveny dvě brány - horní, tzv. Uničovská a dolní zvaná Olomoucká. Na západě a východě vznikly obranné věže - Mlýnská věž u Městského mlýna, za jatkami Jateční věž, a později Prašná věž. Před hradbami byl vykopán příkop naplněný vodou, z vykopané hlíny a štěrku byl navršen val, před ním byl menší příkop s hrází a toto vše obklopovala ramena Moravy. Mimo hradby zůstávalo Olomoucké předměstí s Bílou brankou, obklopené dalším ramenem Moravy ([[Příkopa (rameno Moravy)|Příkopou]]), a na severu Uničovské předměstí s areálem řádu sv. Ducha, oddělené Špitálským a Svatojánským ramenem od Starého Města.<ref name=":02" />

Během [[Husitské války|husitských válek]] byla Litovel poničena, obyvatelstvo zchudlo, ustal obchodní ruch. Litovel tehdy přišla o charakter královského města a hejtmanem byl ustanoven [[Karel starší z Vlašimi]]. Postupně se tento ochranitelský vztah měnil na vztah zástavní. Současně docházelo k postupnému spojování s dalším zástavním zbožím [[Vlašimové|Vlašimů]] - [[Úsov|Úsovem]].<ref name=":02" />

Listinou krále [[Vladislav Jagellonský|Vladislava]] ze [[17. srpen|17. srpna]] [[1513]] přechází Litovel a Úsov v dědičný majetek [[Ladislav z Boskovic|Ladislava z Boskovic]]. Tímto přestala být zeměpanským majetkem a stala se poddanským městem, dědičným majetkem [[Boskovicové|Boskoviců]]. Syn [[Kryštof z Boskovic]] spojil majetek Úsova a Litovle v jeden celek, který dal roku [[1530]] vložit do zemských desek. Tři roky přes svou smrtí, roku [[1547]], prodal Litovel svému strýci, [[Jan Dětřich z Boskovic|Janu Dětřichovi z Boskovic]].

Velký stavební rozmach zaznamenala Litovel s nástupem pánů z Boskovic od roku [[1513]]. Tehdy vznikaly renesanční měšťanské domy na náměstí nebo v jeho těsné blízkosti. Od roku [[1550]] byla v provozu cihelna v [[Nasobůrky|Nasobůrkách]], odkud měšťané brali cihly na stavbu svých domů. Kromě měšťanských domů došlo také k přestavbám významných veřejných městských budov - radnice a tzv. panský dům. Majitelé Litovle, páni z Boskovic, prodali v roce [[1557]] dům, který byl součástí dědičného rychtářství, městu, aby si zde měšťané zřídili radnici. Tak došlo v druhé polovině [[16. století]] i k výstavbě věže.<ref name=":02" />

Roku [[1527]] získala Litovel do svého městského panství Nasobůrky.<ref name=":1" />

V letech [[1529]] až [[1532]] byl renesančně přebudován také [[Kostel sv. Marka (Litovel)|kostel sv. Marka]] se hřbitovem. V období renesančních úprav byla přestavěna i věž kostela. Renesanční podoba kostela zanikla po velkém požáru města [[25. duben|25. dubna]] [[1623]] a byla setřena barokní přestavbou.<ref name=":02" />

Z roku [[1592]] máme první písemnou zmínku o prvním kamenném mostu zbudovaném na jednom rameni řeky Moravy - dnešním [[Svatojánský most (Litovel)|Svatojánském mostu]].<ref name=":02" />

Velký požár [[25. duben|25. dubna]] [[1623]] zničil téměř polovinu města, zvláště severovýchodní část - Uničovské předměstí s klášterem sv. Ducha. Požár vypukl v domě vojenského hejtmana Prasingera, při požáru shořela významná privilegia města i artykule pekařského cechu. V roce [[1642]] byly litovelské hradby poprvé zdolány, a to Švédy, kteří je po dobytí města nechali z větší části strhnout a rozbořit. Po odchodu Švédů byly znovu postaveny, jejich vojenský význam však v následujících stoletích klesal. Celkový počet obyvatel po [[Třicetiletá válka|třicetileté válce]] byl necelých tisíc obyvatel. Obnova města začala až po uzavření vestfálského míru v roce [[1648]].<ref name=":02" />

Poválečná obnova města poznamenala celý městský organismus, změnila doslova tvář celého města. Kromě rozvoje domovní zástavby charakter a tvář města začínají doplňovat i drobná architektonická díla v podobě kamenných křížů, sloupů či soch. Mezi lety [[1675]] až [[1680]] dal tehdejší majitel města kníže z [[Lichtenštejnové|Lichtenštejna]] radikálně přestavět kostel sv. Marka. Nově byla vystavěna kostelní loď, zatímco presbytář, sakristie a věž zůstaly zachovány. Věž byla rekonstruována až v roce [[1699]].<ref name=":02" />

Roku [[1714]] ve městě propukla morová nákaza. Sotva skončila stavba morového sloupu na náměstí, propukl ve městě dne [[26. červenec|26. července]] [[1724]] požár. Vyhořelo 32 měšťanských domů, věznice, obecní dům a radnice.

Roku [[1784]] byl zrušen starý hřbitov, který se rozkládal okolo kostela.<ref name=":02" />

Po požáru roku [[1813]] byla zbourána věž Olomoucké brány. V letech [[1871]] a [[1872]] byly zbořeny Olomoucká a Uničovská brána a došlo k uvolnění a rozšíření hlavní průjezdní komunikace.<ref name=":02" />

=== Moderní dějiny ===
Druhá polovina [[19. století]] s sebou přinesla poměrně rychlou proměnu charakteru města i jeho vnější výtvarné stránky. Od roku [[1850]] se Litovel stala okresním městem. Ve městě vzrůstal i průmysl, který přilákal množství nového obyvatelstva. Na jihozápadní straně bylo historické jádro obklopeno pásem vilkové zástavby. Naproti tomu severní strana se otevřela novým průmyslovým podnikům - flokárna ([[1870]]), [[Pivovar Litovel|měšťanský pivovar]] ([[1814]]) aj. V roce [[1856]] byla zakryta strouha Nečízu, celý prostor náměstí byl nově předlážděn a před radnicí byl zachován pouze jeden z ohrazených otvorů ke strouze. Na místě zbouraných městských kasáren vyrostlo okresní hejtmanství, dále na východní straně náměstí vyrostl Německý dům v duchu jugendstylu. Na severní straně náměstí ustoupila starší zástavba v letech [[1884]] až [[1885]] domu Rolnické záložny a na západní straně nově postavené rohové budově pozdější spořitelny. V horní části Komenského ulice byla zrušena historická zástavba a v roce [[1864]] zde vznikla německá škola.<ref name=":02" />

Z vrchnostenského období zdědilo město tři významnější podniky - cihelnu v Nasobůrkách, papírnu a pivovar. Od konce [[19. století]] konkuroval měšťanskému pivovaru pivovar rolnický a počátkem [[20. století]] starší pivovar zanikl. Roku [[1870]] vznikla v Litovli sladovna. Jako další podnik vznikl v roce [[1900]] akciový lihovar s výrobou droždí, který koncem 20. let 20. století převzala akciová společnost Libo a vyráběla v objektu do roku [[1949]] čokoládu a kandity.<ref name=":0" />

V roce 1903 byla zřízena veřejná knihovna a městský archiv. Roku [[1904]] byla v novorenezačním stylu postavena budova gymnázia. V roce [[1910]] získalo město na Husově ulici novostavbu secesní vily starosty [[Václav Socha|Václava Sochy]] a proti ní stavbu Zvláštního dětského domova.<ref name=":02" /> Od roku 1912 promítalo v Litovli první kino.<ref name=":0" />

Roku [[1906]] byla v litovelském pivovaru založena organizace [[Sociální demokracie|sociálně demokratické strany]] a současně odborová organizace. Papírna z [[16. století]] vyráběla až do roku [[1915]] ruční papír a později asfaltovou lepenku.<ref name=":0" />

V roce [[1924]] došlo k poslední větší demolici městských hradeb, kdy byly zbourány až na malé zbytky za Střelnicí v úseku od městského muzea k elektrárně a současně byla zavezena strouha obtékající opevnění. Na březích obou rybníků na východní straně města vznikla roku [[1935]] sokolovna.<ref name=":02" />

Ve třicátých letech přibyly k cihelně v Nasobůrkách další cihelny v Litovli a Chořelicích.

=== Po druhé světové válce ===
Za druhé světové války bylo v Litovli významné středisko komunistického i nekomunistického odboje. Město bylo osvobozeno vojsky 4. ukrajinského frontu [[9. květen|9. května]] [[1945]], při osvobození zahynul sovětský letec I. I. Tabačnikov, jemuž byl postaven pomník v zahradní kolonii Komárov.

Znárodňování se nevyhlo ani Litovli. V roce [[1945]] byla znárodněna papírna, která se stala závodem [[Olšanské papírny|Olšanských papíren]] specializovaným na výrobu obalového papíru. Znárodněn byl také pivovar, který se stal závodem [[Severomoravské pivovary|Severomoravských pivovarů]]. Továrna na výrobu poživatin se stala závodem [[Olomouc|olomouckého]] [[Seliko|Selika]] a její provoz se stal mimo jiné největší sušárnou zeleniny v tehdejší [[Československá socialistická republika|ČSSR]]. Rolnický cukrovar se stal závodem [[Severomoravské cukrovary|Severomoravských cukrovarů]]. Ze znárodněné továrny na výrobu plechového a zámečnického zboží se roku 1950 stal národní podnik [[Papcel]], vyrábějící strojní zařízení pro průmysl papíru a celulózy.<ref name=":0" />

V roce [[1957]] bylo ve městě ustaveno [[JZD]], avšak v roce [[1963]] bylo zrušeno a jeho členy, pozemky a základní prostředky převzala družstva v [[Zemědělské družstvo Unčovice|Unčovicích]], [[Zemědělské družstvo Haňovice|Haňovicích]] a na [[JZD 9. květen Červenka|Července]]. Mezi lety [[1957]] až [[1962]] došlo také k přestavbě a modernizaci litovelské sladovny, která se po válce stala závodem [[Prostějov|prostějovských]] [[Obchodní sladovny|Obchodních sladoven]].<ref name=":0" />

=== Období reálného socialismu ===
V šedesátých letech došlo k velmi nevhodnému zásahu do celkové historické zástavby náměstí na jeho jižní straně, kdy hodnotná zástavba renesančních a barokních domů musela ustoupit novostavbě samoobsluhy.<ref name=":02" /> V roce [[1962]] přešlo litovelské muzeum pod správu [[Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci|Krajského vlastivědného muzea v Olomouci]], které do Litovle soustředilo sbírky a expozice [[Hanáci|hanáckého]] lidového umění.<ref name=":0" />

Rok 1960 znamenal také delimitaci závodu n.p. [[Gramofonové závody]] pod koncern [[TESLA]]. Závod se stal největším průmyslovým závodem města, který se specializoval na výrobu gramofonů, hudebních skříní a později též autoostřikovačů.<ref name=":0" />

Významným podnikem nevýrobní sféry bylo lidové spotřební družstvo [[Jednota Olomouc|Jednota]], jež v roce [[1974]] přeneslo své sídlo do [[Olomouc|Olomouce]]; v Litovli zůstal velkoobchodní sklad a technický odbor družstva.<ref name=":0" />

V roce [[1972]] byl v Litovli zřízen agrochemický podnik pro specializované služby v rostlitnné výrobě.<ref name=":0" />

Mezi lety [[1972]] až [[1976]] došlo k rekonstrukci a modernizaci městského koupaliště z roku [[1937]]. Došlo zejména ke zmenšení plavecké části, vybudování brouzdaliště pro děti, a kompletní přestavbě sociálního zázemí. V roce [[1973]] bylo uvedeno do provozu širokoúhlé kino Družba.<ref name=":0" /><ref name=":2">https://www.litovel.eu/cs/turistika/litovel-v-pohybu/prirodni-koupaliste-biotop.html</ref>

Organizátorem společenského a kulturního života města se stal zejména Spojený závodní klub ROH Tesla, který byl budován od roku [[1952]].<ref name=":0" />

=== Po roce 1989 ===
Cukrovar byl privatizován a k [[1. květen|1. květnu]] [[1992]] vznikla a. s. Cukrovar Litovel. V květnu [[2000]] byl na cukrovar vyhlášen konkurz a v roce [[2001]] byl vydražen společností [[Litovelská cukrovarna]].<ref>http://www.cukrovarna.cz/o-spolecnosti/</ref>

Závod TESLA se stal v rámci privatizace od [[1. duben|1. dubna]] [[1992]] závodem a. s. ELEKTRO-PRAGA Hlinsko (později [[ETA]] a.s.) a v roce [[2000]] byla ukončena činnost závodu.<ref>https://www.etatherm.cz/cesky/historie.htm</ref><ref>https://www.litovel.eu/filemanager/files/876689.pdf</ref> Na výrobu gramofonů navázala v roce [[1999]] společnost [[SEV Litovel]].<ref>https://www.sev-litovel.cz/o-spolecnosti/</ref>

Na majetek [[Jednota Olomouc|Jednoty]], která původně v Litovli sídlila a provozovala zde svůj velkoobchod, byl v dubnu [[2005]] vyhlášen konkurz.<ref>https://or.justice.cz/ias/ui/vypis-sl-detail?dokument=15004334&subjektId=520981&spis=869803</ref>

V roce [[2019]] převzala závod Papcel německá společnost Bellmer.<ref>https://www.bellmer.com/about-us/bellmer-group/bellmer-czech/</ref>

== Pamětihodnosti ==

* [[Radnice v Litovli|Radnice]]
* [[Kostel sv. Marka (Litovel)|Kostel sv. Marka]]
* [[Kaple sv. Jiří (Litovel)|Kaple sv. Jiří]]
* [[Kostel sv. Filipa a Jakuba (Litovel)|Kostel sv. Filipa a Jakuba]]
* Městské hradby a švédská pamětní deska z roku 1650
* [[Svatojánský most (Litovel)|Svatojánský most]]

== Hospodářství ==

=== Průmysl ===
V samotné Litovli jsou významnými závody závod německé společnosti [[Bellmer]] na výrobu vybavení pro papírenský průmysl a výroba sportovního vybavení rakouské společnosti [[Head Sport]]. Potravinářský průmysl reprezentují [[Pivovar Litovel|pivovar]], provozovaný společností [[Pivovary CZ Group]] (člen skupiny [[Kofola]]), francouzské [[Sladovny Soufflet]] a tuzemská [[Litovelská cukrovarna]]. Své středisko pro skladování sladovnických ječmenů, pšenice, řepky a žita tu má společnost [[MSK Kroměříž]]; svůj provoz tu také má česká společnost [[MJM agro]].

V [[Chořelice|Chořelicích]] se nachází tradiční výroba litovelských gramofonů [[SEV Litovel]], v [[Unčovice|Unčovicích]] výroba a zpracování plastů rodinné firmy [[Beneš (Unčovice)|Beneš]]. Ve [[Tři Dvory (Litovel)|Třech Dvorech]] je zastoupena potravinářská výroba portugalskou společností [[CEREALIS]] a italskou společností [[Brazzale Moravia]]. Průmysl [[Červenka|Červenky]] zastupují tuzemská firma [[HOPAX]] a německá [[HIRSCH]], nachází se tu také závod [[SEV Litovel]].

K [[Víska (Litovel)|Vísce]] náleží průmyslový areál, ve kterém působí česká společnost [[KVARTA Litovel]], česká [[VESETA]], německá [[EKT]], česká [[WEDA Tech]], turecká [[TORUN]] a tuzemská [[DSL Food]]. V sousedních [[Nasobůrky|Nasobůrkách]] se nachází konzervárna [[Alibona]]. V Haňovicích nabízí česká společnost [[CELPAP Machinery]] dodávky strojů pro papírenský průmysl.

=== Zemědělství ===
V [[Pňovice|Pňovicích]] hospodaří [[Rolnické družstvo Pňovice]], na [[Červenka|Července]] [[ZP Červenka]] a [[Doubravský dvůr]], v Haňovicích [[Zemědělské družstvo Haňovice]] a v Unčovicích a okolí [[Zemědělské družstvo Unčovice]].

=== Skladiště ===
U Unčovic provozuje skladiště česká společnost AML HOLDING. Vedlejší skladiště patří také české společnosti Rudolfovská.

== Doprava ==
Stranou Litovle vede dálnice z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Mohelnice]]; přímé silniční spojení je mezi Litovlí a okolními městy [[Prostějov|Prostějovem]], [[Konice|Konicí]], [[Uničov|Uničovem]] a [[Šternberk|Šternberkem]].

=== Autobusová doprava ===
Autobusové nádraží provozuje společnost [[ČSAD Ostrava]]. Má moderní výpravní budovu s čekárnou z roku [[2024]].<ref>https://cova.cz/cz/autobusove-nadrazi/litovel</ref>

=== Železniční doprava ===
Severní část katastru integrovaného územního celku protíná [[Železniční trať Přerov - Česká Třebová|železniční tepna Přerov - Česká Třebová]] se [[Červenka (železniční stanice)|stanicí]] v [[Červenka|Července]]. Z Červenky vede [[Železniční trať Červenka - Senice na Hané|regionální trať přes Litovel do Senice na Hané]] a také z [[Železniční trať Litovel - Mladeč|Litovle do Mladče]], kde je ovšem jen sezónní provoz. V samotném městě jsou tři železniční stanice - [[Litovel (železniční stanice)|Litovel]], [[Litovel město (železniční stanice)|Litovel město]] a [[Litovel předměstí (železniční stanice)|Litovel předměstí]].

== Školství ==
Školskými zařízeními oblastního významu je zejména [[Gymnázium Jana Opletala (Litovel)|Gymnázium Jana Opletala]] a [[Střední odborná škola Litovel|střední odborná škola]].

Základní vzdělání zajišťují tři základní školy v samotném městě, dále pak základní škola v [[Nasobůrky|Nasobůrkách]], v [[Haňovice|Haňovicích]], na [[Červenka|Července]] a v [[Pňovice|Pňovicích]].

Nachází se zde také základní umělecká škola.

== Služby a volný čas ==
Městu i jeho okolí slouží od roku 1950 poliklinika, dále pošta, městská policie a obvodní oddělení Policie.

Muzeum Litovel je organizační složkou města a jeho stálými expozicemi jsou Litovelská řemesla první poloviny 20. století, Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu a [[Gustav Frištejnský]].<ref>http://www.muzeumlitovel.cz/cs/vystavy-a-expozice/</ref> Kulturní život města zajišťuje zejména Městský klub Litovel v budově Záložny; jeho činnost zahrnuje zejména filmové projekce (kino), divadelní představení, přednášky a kurzy, koncerty a výstavy.<ref>https://www.mklitovel.cz/cs/mestsky-klub/</ref>

V roce [[1937]] bylo otevřeno venkovní koupaliště, které bylo na přelomu let [[2012]] a [[2013]] přebudováno na přírodní koupací biotop.<ref name=":2" />

== Zdroje ==
<references />

Litovel

2025-02-01T20:28:08Z

Administrator:

[[Soubor:Litovel - Square of Přemysl Otakar II.jpg|náhled|Náměstí Přemysla Otakara II. s budovou [[Radnice v Litovli|radnice]]]]
'''Litovel''' je město v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Jedná se o hospodářské a kulturní středisko celé župy. Městu se přezdívá ''Moravské'' nebo ''Hanácké Benátky''.<ref name=":02">ZLÁMAL, Vladislav. Litovel, Konice a okolí: [Monografie]. Brno: Národohospodářská propagace Československa, 1938. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:aa398570-b717-11ec-adf7-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref> Leží 17 km severozápadně od [[Olomouc|Olomouce]] v nivě řeky [[Morava (řeka)|Moravy]]. Východně od města se táhne rozlehlý lužní les.<ref name=":0" />

== Části města ==
{| class="wikitable"
|+
!Část města
!Počet obyvatel
!Rozloha (km2)
|-
|[[Březové]]
|205
| -
|-
|[[Červenka]]
|1447
|11,30
|-
|[[Haňovice]]
|476
|2,80
|-
|[[Chořelice]]
|313
|2,16
|-
|[[Chudobín]]
|213
|2,33
|-
|Litovel
|6827
|10,88
|-
|[[Myslechovice]]
|394
|4,1
|-
|[[Nasobůrky]]
|438
|1,96
|-
|[[Nová Ves (Litovel)|Nová Ves]]
|204
|2,48
|-
|[[Pňovice]]
|1011
|16,36
|-
|[[Rozvadovice]]
|243
|3,03
|-
|[[Savín]]
|129
|4,69
|-
|[[Tři Dvory (Litovel)|Tři Dvory]]
|254
|2,9
|-
|[[Unčovice]]
|378
|11,16
|-
|[[Víska (Litovel)|Víska]]
|91
|0,91
|-
|CELKEM
|'''12623'''
|'''77,06'''
|}

== Poloha ==
Litovel leží v terénu [[Středomoravská niva|Středomoravské nivy]] na březích řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], která se západně od Litovle pod kopcem Třesínem, na tzv. Řimickém stavu, dělí na dvě hlavní ramena, která posléze od severu a jihu obtékají město. Hlavní tok Moravy, tzv. Zámecká strouha protéká severně od Litovle a odděluje od vlastního města [[Staré Město (Litovel)|Staré Město]] a Uničovské předměstí. Zde se v minulosti, na splavu Kajetánce, řeka větvila na dvě ramena - dnes již zasypanou Špitálskou strouhu, na níž se nacházel Špitálský mlýn, a Svatojánskou strouhu, kterou pokračuje hlavní tok Moravy.<ref name=":02" /><ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Západně od města se od Zámecké strouhy odděluje tzv. Městské rameno, zvané také [[Nečíz (rameno Moravy)|Nečíz]]. V těsné blízkosti městských hradeb se větví do několika samostatných ramen. Hlavní, poměrně úzký tok Nečízu směřuje napříč městem kolem městského mlýna (nynější elektrárny), podtéká radniční věž, protéká středem náměstí a znovu na východě vytéká z města, aby přivedl vodu k starobylé městské papírně. Severním směrem vytéká z Nečízu tzv. Dušní rameno.<ref name=":02" />

Z jižní strany obtéká Litovel druhé hlavní rameno Moravy, vydělující se na Řimickém stavu, zvané [[Příkopa (rameno Moravy)|Příkopa]]. Od něj se v oblasti Olomouckého předměstí odděluje rameno zvané Černá voda, které se záhy spojuje opět s Příkopou a vytváří tak ostrov. Na Příkopě dosud stojí tzv. Přední mlýn, který se v písemných pramenech objevuje od roku [[1384]].<ref name=":02" />

V západní a východní části je katastr integrované správní jednotky pokryt lužním lesem.<ref name=":0" />

== Dějiny ==
Město Litovel bylo založeno v 60. letech [[13. století]] z vůle krále [[Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara II.]] pravděpodobně převážně německými kolonisty z nedaleké [[Olomouc|Olomouce]] pod vedením lokátora a prvního litovelského rychtáře [[Jindřich Epich|Jindřicha Epicha]]. V blízkosti zamýšleného města se nacházela stará slovanská osada rybářů, jejíž jméno převzali kolonisté i pro nové osídlení. Původní osada zůstávala po celá staletí v zeměpanském majetku mimo městskou jurisdikci a obyvatelé nového města ji začali nazývat [[Staré Město (Litovel)|Starým Městem]]. O starobylosti osídlení svědčí tvar okrouhlice.<ref name=":02" />

Lokátor Epich zvolil pro založení královského města Litovle do té doby neosídlené, těžce dostupné a dobře chráněné místo, obklopené několika rameny řeky [[Morava (řeka)|Moravy]]. K samotnému založení došlo pravděpodobně před rokem [[1270]].<ref name=":02" />

Celou západní stranu náměstí držel rychtář. Na pravém břehu [[Nečíz (rameno Moravy)|Nečízu]] stála rychta (dnešní [[Radnice v Litovli|radnice]]). Na levém břehu stály další budovy uváděné v listině z roku [[1287]] - budovy patřící rychtáři, horní lázeň, masné a chlebové krámy. Na východní straně stála jatka, za nimi byl později postavený mlýn. První městské domy byly zakládány na mohutných pilotech. Lze předpokládat, že teprve postupně byly přestavovány na kamenné nebo cihelné.<ref name=":02" />

Patrně první vesnicí, kterou již ve 13. století získalo královské město Litovel, byla [[Červenka]]. Dalšími vesnicemi litovelského městského panství byl pravděpodobně díl [[Brníčko (Uničov)|Brníčka]], [[Víska (Litovel)|Víska]], [[Tři Dvory (Litovel)|Tři Dvory]], [[Chořelice]] a část [[Mezice (Náklo)|Mezic]].<ref name=":1">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Výsadu vystavět pevné kamenné hradby získali litovelští měšťané od krále [[Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] listinou, vydanou v Brně dne [[3. únor|3. února]] [[1327]]. Panovník povolil obehnat město zdí o výši 16 loktů a v délce 42 obyčejných lánů, tak aby každý rok byly postaveny dva lány. Můžeme předpokládat, že litovelské hradby stály již v roce [[1346]], kdy město uzavřelo obranný spolek s Olomoucí a [[Uničov|Uničovem]]. Výstavvba hradeb zahrnovala i zbudování bran a obranných věží. Ve směru hlavní severojižní komunikace byly postaveny dvě brány - horní, tzv. Uničovská a dolní zvaná Olomoucká. Na západě a východě vznikly obranné věže - Mlýnská věž u Městského mlýna, za jatkami Jateční věž, a později Prašná věž. Před hradbami byl vykopán příkop naplněný vodou, z vykopané hlíny a štěrku byl navršen val, před ním byl menší příkop s hrází a toto vše obklopovala ramena Moravy. Mimo hradby zůstávalo Olomoucké předměstí s Bílou brankou, obklopené dalším ramenem Moravy ([[Příkopa (rameno Moravy)|Příkopou]]), a na severu Uničovské předměstí s areálem řádu sv. Ducha, oddělené Špitálským a Svatojánským ramenem od Starého Města.<ref name=":02" />

Během [[Husitské války|husitských válek]] byla Litovel poničena, obyvatelstvo zchudlo, ustal obchodní ruch. Litovel tehdy přišla o charakter královského města a hejtmanem byl ustanoven [[Karel starší z Vlašimi]]. Postupně se tento ochranitelský vztah měnil na vztah zástavní. Současně docházelo k postupnému spojování s dalším zástavním zbožím [[Vlašimové|Vlašimů]] - [[Úsov|Úsovem]].<ref name=":02" />

Listinou krále [[Vladislav Jagellonský|Vladislava]] ze [[17. srpen|17. srpna]] [[1513]] přechází Litovel a Úsov v dědičný majetek [[Ladislav z Boskovic|Ladislava z Boskovic]]. Tímto přestala být zeměpanským majetkem a stala se poddanským městem, dědičným majetkem [[Boskovicové|Boskoviců]]. Syn [[Kryštof z Boskovic]] spojil majetek Úsova a Litovle v jeden celek, který dal roku [[1530]] vložit do zemských desek. Tři roky přes svou smrtí, roku [[1547]], prodal Litovel svému strýci, [[Jan Dětřich z Boskovic|Janu Dětřichovi z Boskovic]].

Velký stavební rozmach zaznamenala Litovel s nástupem pánů z Boskovic od roku [[1513]]. Tehdy vznikaly renesanční měšťanské domy na náměstí nebo v jeho těsné blízkosti. Od roku [[1550]] byla v provozu cihelna v [[Nasobůrky|Nasobůrkách]], odkud měšťané brali cihly na stavbu svých domů. Kromě měšťanských domů došlo také k přestavbám významných veřejných městských budov - radnice a tzv. panský dům. Majitelé Litovle, páni z Boskovic, prodali v roce [[1557]] dům, který byl součástí dědičného rychtářství, městu, aby si zde měšťané zřídili radnici. Tak došlo v druhé polovině [[16. století]] i k výstavbě věže.<ref name=":02" />

Roku [[1527]] získala Litovel do svého městského panství Nasobůrky.<ref name=":1" />

V letech [[1529]] až [[1532]] byl renesančně přebudován také [[Kostel sv. Marka (Litovel)|kostel sv. Marka]] se hřbitovem. V období renesančních úprav byla přestavěna i věž kostela. Renesanční podoba kostela zanikla po velkém požáru města [[25. duben|25. dubna]] [[1623]] a byla setřena barokní přestavbou.<ref name=":02" />

Z roku [[1592]] máme první písemnou zmínku o prvním kamenném mostu zbudovaném na jednom rameni řeky Moravy - dnešním [[Svatojánský most (Litovel)|Svatojánském mostu]].<ref name=":02" />

Velký požár [[25. duben|25. dubna]] [[1623]] zničil téměř polovinu města, zvláště severovýchodní část - Uničovské předměstí s klášterem sv. Ducha. Požár vypukl v domě vojenského hejtmana Prasingera, při požáru shořela významná privilegia města i artykule pekařského cechu. V roce [[1642]] byly litovelské hradby poprvé zdolány, a to Švédy, kteří je po dobytí města nechali z větší části strhnout a rozbořit. Po odchodu Švédů byly znovu postaveny, jejich vojenský význam však v následujících stoletích klesal. Celkový počet obyvatel po [[Třicetiletá válka|třicetileté válce]] byl necelých tisíc obyvatel. Obnova města začala až po uzavření vestfálského míru v roce [[1648]].<ref name=":02" />

Poválečná obnova města poznamenala celý městský organismus, změnila doslova tvář celého města. Kromě rozvoje domovní zástavby charakter a tvář města začínají doplňovat i drobná architektonická díla v podobě kamenných křížů, sloupů či soch. Mezi lety [[1675]] až [[1680]] dal tehdejší majitel města kníže z [[Lichtenštejnové|Lichtenštejna]] radikálně přestavět kostel sv. Marka. Nově byla vystavěna kostelní loď, zatímco presbytář, sakristie a věž zůstaly zachovány. Věž byla rekonstruována až v roce [[1699]].<ref name=":02" />

Roku [[1714]] ve městě propukla morová nákaza. Sotva skončila stavba morového sloupu na náměstí, propukl ve městě dne [[26. červenec|26. července]] [[1724]] požár. Vyhořelo 32 měšťanských domů, věznice, obecní dům a radnice.

Roku [[1784]] byl zrušen starý hřbitov, který se rozkládal okolo kostela.<ref name=":02" />

Po požáru roku [[1813]] byla zbourána věž Olomoucké brány. V letech [[1871]] a [[1872]] byly zbořeny Olomoucká a Uničovská brána a došlo k uvolnění a rozšíření hlavní průjezdní komunikace.<ref name=":02" />

Druhá polovina [[19. století]] s sebou přinesla poměrně rychlou proměnu charakteru města i jeho vnější výtvarné stránky. Od roku [[1850]] se Litovel stala okresním městem. Ve městě vzrůstal i průmysl, který přilákal množství nového obyvatelstva. Na jihozápadní straně bylo historické jádro obklopeno pásem vilkové zástavby. Naproti tomu severní strana se otevřela novým průmyslovým podnikům - flokárna ([[1870]]), [[Pivovar Litovel|měšťanský pivovar]] ([[1814]]) aj. V roce [[1856]] byla zakryta strouha Nečízu, celý prostor náměstí byl nově předlážděn a před radnicí byl zachován pouze jeden z ohrazených otvorů ke strouze. Na místě zbouraných městských kasáren vyrostlo okresní hejtmanství, dále na východní straně náměstí vyrostl Německý dům v duchu jugendstylu. Na severní straně náměstí ustoupila starší zástavba v letech [[1884]] až [[1885]] domu Rolnické záložny a na západní straně nově postavené rohové budově pozdější spořitelny. V horní části Komenského ulice byla zrušena historická zástavba a v roce [[1864]] zde vznikla německá škola.<ref name=":02" />

V roce 1903 byla zřízena veřejná knihovna a městský archiv. Roku [[1904]] byla v novorenezačním stylu postavena budova gymnázia. V roce [[1910]] získalo město na Husově ulici novostavbu secesní vily starosty [[Václav Socha|Václava Sochy]] a proti ní stavbu Zvláštního dětského domova.<ref name=":02" /> Od roku 1912 promítalo v Litovli první kino.<ref name=":0" />

V roce 1906 byla v litovelském pivovaru založena organizace sociálně demokratické strany a současně odborová organizace.<ref name=":0" />

V roce [[1924]] došlo k poslední větší demolici městských hradeb, kdy byly zbourány až na malé zbytky za Střelnicí v úseku od městského muzea k elektrárně a současně byla zavezena strouha obtékající opevnění. Na březích obou rybníků na východní straně města vznikla roku [[1935]] sokolovna.<ref name=":02" />

=== Po druhé světové válce ===
Za druhé světové války bylo v Litovli významné středisko komunistického i nekomunistického odboje. Město bylo osvobozeno vojsky 4. ukrajinského frontu [[9. květen|9. května]] [[1945]], při osvobození zahynul sovětský letec I. I. Tabačnikov, jemuž byl postaven pomník v zahradní kolonii Komárov.

V roce [[1957]] bylo ve městě ustaveno [[JZD]], avšak v roce [[1963]] bylo zrušeno a jeho členy, pozemky a základní prostředky převzala družstva v [[Zemědělské družstvo Unčovice|Unčovicích]], [[Zemědělské družstvo Haňovice|Haňovicích]] a na [[JZD 9. květen Červenka|Července]].

=== Období reálného socialismu ===
V šedesátých letech došlo k velmi nevhodnému zásahu do celkové historické zástavby náměstí na jeho jižní straně, kdy hodnotná zástavba renesančních a barokních domů musela ustoupit novostavbě samoobsluhy.<ref name=":02" /> V roce [[1962]] přešlo litovelské muzeum pod správu [[Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci|Krajského vlastivědného muzea v Olomouci]], které do Litovle soustředilo sbírky a expozice [[Hanáci|hanáckého]] lidového umění.<ref name=":0" />

V roce [[1972]] byl v Litovli zřízen agrochemický podnik pro specializované služby v rostlitnné výrobě.

Mezi lety [[1972]] až [[1976]] došlo k rekonstrukci a modernizaci městského koupaliště z roku [[1937]]. Došlo zejména ke zmenšení plavecké části, vybudování brouzdaliště pro děti, a kompletní přestavbě sociálního zázemí. V roce [[1973]] bylo uvedeno do provozu širokoúhlé kino Družba.<ref name=":0" /><ref name=":2">https://www.litovel.eu/cs/turistika/litovel-v-pohybu/prirodni-koupaliste-biotop.html</ref>

Organizátorem společenského a kulturního života města se stal zejména Spojený závodní klub ROH Tesla, který byl budován od roku [[1952]].

=== Po roce 1989 ===
V roce 2019 převzala závod Papcel německá společnost Bellmer.<ref>https://www.bellmer.com/about-us/bellmer-group/bellmer-czech/</ref>

== Pamětihodnosti ==

* [[Radnice v Litovli|Radnice]]
* [[Kostel sv. Marka (Litovel)|Kostel sv. Marka]]
* [[Kaple sv. Jiří (Litovel)|Kaple sv. Jiří]]
* [[Kostel sv. Filipa a Jakuba (Litovel)|Kostel sv. Filipa a Jakuba]]
* Městské hradby a švédská pamětní deska z roku 1650
* [[Svatojánský most (Litovel)|Svatojánský most]]

== Hospodářství ==

=== Průmysl ===
V samotné Litovli jsou významnými závody závod německé společnosti [[Bellmer]] na výrobu vybavení pro papírenský průmysl a výroba sportovního vybavení rakouské společnosti [[Head Sport]]. Potravinářský průmysl reprezentují [[Pivovar Litovel|pivovar]], provozovaný společností [[Pivovary CZ Group]] (člen skupiny [[Kofola]]), francouzské [[Sladovny Soufflet]] a tuzemská [[Litovelská cukrovarna]]. Své středisko pro skladování sladovnických ječmenů, pšenice, řepky a žita tu má společnost [[MSK Kroměříž]]; svůj provoz tu také má česká společnost [[MJM agro]].

V [[Chořelice|Chořelicích]] se nachází tradiční výroba litovelských gramofonů [[SEV Litovel]], v [[Unčovice|Unčovicích]] výroba a zpracování plastů rodinné firmy [[Beneš (Unčovice)|Beneš]]. Ve [[Tři Dvory (Litovel)|Třech Dvorech]] je zastoupena potravinářská výroba portugalskou společností [[CEREALIS]] a italskou společností [[Brazzale Moravia]]. Průmysl [[Červenka|Červenky]] zastupují tuzemská firma [[HOPAX]] a německá [[HIRSCH]], nachází se tu také závod [[SEV Litovel]].

K [[Víska (Litovel)|Vísce]] náleží průmyslový areál, ve kterém působí česká společnost [[KVARTA Litovel]], česká [[VESETA]], německá [[EKT]], česká [[WEDA Tech]], turecká [[TORUN]] a tuzemská [[DSL Food]]. V sousedních [[Nasobůrky|Nasobůrkách]] se nachází konzervárna [[Alibona]]. V Haňovicích nabízí česká společnost [[CELPAP Machinery]] dodávky strojů pro papírenský průmysl.

=== Zemědělství ===
V [[Pňovice|Pňovicích]] hospodaří [[Rolnické družstvo Pňovice]], na [[Červenka|Července]] [[ZP Červenka]] a [[Doubravský dvůr]], v Haňovicích [[Zemědělské družstvo Haňovice]] a v Unčovicích a okolí [[Zemědělské družstvo Unčovice]].

=== Skladiště ===
U Unčovic provozuje skladiště česká společnost AML HOLDING. Vedlejší skladiště patří také české společnosti Rudolfovská.

== Doprava ==
Stranou Litovle vede dálnice z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Mohelnice]]; přímé silniční spojení je mezi Litovlí a okolními městy [[Prostějov|Prostějovem]], [[Konice|Konicí]], [[Uničov|Uničovem]] a [[Šternberk|Šternberkem]].

=== Autobusová doprava ===
Autobusové nádraží provozuje společnost [[ČSAD Ostrava]]. Má moderní výpravní budovu s čekárnou z roku [[2024]].<ref>https://cova.cz/cz/autobusove-nadrazi/litovel</ref>

=== Železniční doprava ===
Severní část katastru integrovaného územního celku protíná [[Železniční trať Přerov - Česká Třebová|železniční tepna Přerov - Česká Třebová]] se [[Červenka (železniční stanice)|stanicí]] v [[Červenka|Července]]. Z Červenky vede [[Železniční trať Červenka - Senice na Hané|regionální trať přes Litovel do Senice na Hané]] a také z [[Železniční trať Litovel - Mladeč|Litovle do Mladče]], kde je ovšem jen sezónní provoz. V samotném městě jsou tři železniční stanice - [[Litovel (železniční stanice)|Litovel]], [[Litovel město (železniční stanice)|Litovel město]] a [[Litovel předměstí (železniční stanice)|Litovel předměstí]].

== Školství ==
Školskými zařízeními oblastního významu je zejména [[Gymnázium Jana Opletala (Litovel)|Gymnázium Jana Opletala]] a [[Střední odborná škola Litovel|střední odborná škola]].

Základní vzdělání zajišťují tři základní školy v samotném městě, dále pak základní škola v [[Nasobůrky|Nasobůrkách]], v [[Haňovice|Haňovicích]], na [[Červenka|Července]] a v [[Pňovice|Pňovicích]].

Nachází se zde také základní umělecká škola.

== Služby a volný čas ==
Městu i jeho okolí slouží od roku 1950 poliklinika, dále pošta, městská policie a obvodní oddělení Policie.

Muzeum Litovel je organizační složkou města a jeho stálými expozicemi jsou Litovelská řemesla první poloviny 20. století, Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu a [[Gustav Frištejnský]].<ref>http://www.muzeumlitovel.cz/cs/vystavy-a-expozice/</ref> Kulturní život města zajišťuje zejména Městský klub Litovel v budově Záložny; jeho činnost zahrnuje zejména filmové projekce (kino), divadelní představení, přednášky a kurzy, koncerty a výstavy.<ref>https://www.mklitovel.cz/cs/mestsky-klub/</ref>

V roce [[1937]] bylo otevřeno venkovní koupaliště, které bylo na přelomu let [[2012]] a [[2013]] přebudováno na přírodní koupací biotop.<ref name=":2" />

== Zdroje ==
<references />

Litovel

2025-02-01T19:35:52Z

Administrator:

'''Litovel''' je město v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Jedná se o hospodářské a kulturní středisko celé župy. Městu se přezdívá ''Moravské'' nebo ''Hanácké Benátky''.<ref name=":02">ZLÁMAL, Vladislav. Litovel, Konice a okolí: [Monografie]. Brno: Národohospodářská propagace Československa, 1938. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:aa398570-b717-11ec-adf7-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref> Leží 17 km severozápadně od [[Olomouc|Olomouce]] v nivě řeky [[Morava (řeka)|Moravy]]. Východně od města se táhne rozlehlý lužní les.<ref name=":0" />

== Části města ==
{| class="wikitable"
|+
!Část města
!Počet obyvatel
!Rozloha (km2)
|-
|[[Březové]]
|205
| -
|-
|[[Červenka]]
|1447
|11,30
|-
|[[Haňovice]]
|476
|2,80
|-
|[[Chořelice]]
|313
|2,16
|-
|[[Chudobín]]
|213
|2,33
|-
|Litovel
|6827
|10,88
|-
|[[Myslechovice]]
|394
|4,1
|-
|[[Nasobůrky]]
|438
|1,96
|-
|[[Nová Ves (Litovel)|Nová Ves]]
|204
|2,48
|-
|[[Pňovice]]
|1011
|16,36
|-
|[[Rozvadovice]]
|243
|3,03
|-
|[[Savín]]
|129
|4,69
|-
|[[Tři Dvory (Litovel)|Tři Dvory]]
|254
|2,9
|-
|[[Unčovice]]
|378
|11,16
|-
|[[Víska (Litovel)|Víska]]
|91
|0,91
|-
|CELKEM
|'''12623'''
|'''77,06'''
|}

== Poloha ==
Litovel leží v terénu [[Středomoravská niva|Středomoravské nivy]] na březích řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], která se západně od Litovle pod kopcem Třesínem, na tzv. Řimickém stavu, dělí na dvě hlavní ramena, která posléze od severu a jihu obtékají město. Hlavní tok Moravy, tzv. Zámecká strouha protéká severně od Litovle a odděluje od vlastního města [[Staré Město (Litovel)|Staré Město]] a Uničovské předměstí. Zde se v minulosti, na splavu Kajetánce, řeka větvila na dvě ramena - dnes již zasypanou Špitálskou strouhu, na níž se nacházel Špitálský mlýn, a Svatojánskou strouhu, kterou pokračuje hlavní tok Moravy.<ref name=":02" /><ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Západně od města se od Zámecké strouhy odděluje tzv. Městské rameno, zvané také [[Nečíz (rameno Moravy)|Nečíz]]. V těsné blízkosti městských hradeb se větví do několika samostatných ramen. Hlavní, poměrně úzký tok Nečízu směřuje napříč městem kolem městského mlýna (nynější elektrárny), podtéká radniční věž, protéká středem náměstí a znovu na východě vytéká z města, aby přivedl vodu k starobylé městské papírně. Severním směrem vytéká z Nečízu tzv. Dušní rameno.<ref name=":02" />

Z jižní strany obtéká Litovel druhé hlavní rameno Moravy, vydělující se na Řimickém stavu, zvané [[Příkopa (rameno Moravy)|Příkopa]]. Od něj se v oblasti Olomouckého předměstí odděluje rameno zvané Černá voda, které se záhy spojuje opět s Příkopou a vytváří tak ostrov. Na Příkopě dosud stojí tzv. Přední mlýn, který se v písemných pramenech objevuje od roku [[1384]].<ref name=":02" />

V západní a východní části je katastr integrované správní jednotky pokryt lužním lesem.<ref name=":0" />

== Dějiny ==
Město Litovel bylo založeno v 60. letech [[13. století]] z vůle krále [[Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara II.]] pravděpodobně převážně německými kolonisty z nedaleké [[Olomouc|Olomouce]] pod vedením lokátora a prvního litovelského rychtáře [[Jindřich Epich|Jindřicha Epicha]]. V blízkosti zamýšleného města se nacházela stará slovanská osada rybářů, jejíž jméno převzali kolonisté i pro nové osídlení. Původní osada zůstávala po celá staletí v zeměpanském majetku mimo městskou jurisdikci a obyvatelé nového města ji začali nazývat [[Staré Město (Litovel)|Starým Městem]]. O starobylosti osídlení svědčí tvar okrouhlice.<ref name=":02" />

Lokátor Epich zvolil pro založení královského města Litovle do té doby neosídlené, těžce dostupné a dobře chráněné místo, obklopené několika rameny řeky [[Morava (řeka)|Moravy]]. K samotnému založení došlo pravděpodobně před rokem [[1270]].<ref name=":02" />

Celou západní stranu náměstí držel rychtář. Na pravém břehu [[Nečíz (rameno Moravy)|Nečízu]] stála rychta (dnešní [[Radnice v Litovli|radnice]]). Na levém břehu stály další budovy uváděné v listině z roku [[1287]] - budovy patřící rychtáři, horní lázeň, masné a chlebové krámy. Na východní straně stála jatka, za nimi byl později postavený mlýn. První městské domy byly zakládány na mohutných pilotech. Lze předpokládat, že teprve postupně byly přestavovány na kamenné nebo cihelné.<ref name=":02" />

Patrně první vesnicí, kterou již ve 13. století získalo královské město Litovel, byla [[Červenka]]. Dalšími vesnicemi litovelského městského panství byl pravděpodobně díl [[Brníčko (Uničov)|Brníčka]], [[Víska (Litovel)|Víska]], [[Tři Dvory (Litovel)|Tři Dvory]], [[Chořelice]] a část [[Mezice (Náklo)|Mezic]].<ref name=":1">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Výsadu vystavět pevné kamenné hradby získali litovelští měšťané od krále [[Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] listinou, vydanou v Brně dne [[3. únor|3. února]] [[1327]]. Panovník povolil obehnat město zdí o výši 16 loktů a v délce 42 obyčejných lánů, tak aby každý rok byly postaveny dva lány. Můžeme předpokládat, že litovelské hradby stály již v roce [[1346]], kdy město uzavřelo obranný spolek s Olomoucí a [[Uničov|Uničovem]]. Výstavvba hradeb zahrnovala i zbudování bran a obranných věží. Ve směru hlavní severojižní komunikace byly postaveny dvě brány - horní, tzv. Uničovská a dolní zvaná Olomoucká. Na západě a východě vznikly obranné věže - Mlýnská věž u Městského mlýna, za jatkami Jateční věž, a později Prašná věž. Před hradbami byl vykopán příkop naplněný vodou, z vykopané hlíny a štěrku byl navršen val, před ním byl menší příkop s hrází a toto vše obklopovala ramena Moravy. Mimo hradby zůstávalo Olomoucké předměstí s Bílou brankou, obklopené dalším ramenem Moravy ([[Příkopa (rameno Moravy)|Příkopou]]), a na severu Uničovské předměstí s areálem řádu sv. Ducha, oddělené Špitálským a Svatojánským ramenem od Starého Města.<ref name=":02" />

Během [[Husitské války|husitských válek]] byla Litovel poničena, obyvatelstvo zchudlo, ustal obchodní ruch. Litovel tehdy přišla o charakter královského města a hejtmanem byl ustanoven [[Karel starší z Vlašimi]]. Postupně se tento ochranitelský vztah měnil na vztah zástavní. Současně docházelo k postupnému spojování s dalším zástavním zbožím [[Vlašimové|Vlašimů]] - [[Úsov|Úsovem]].<ref name=":02" />

Listinou krále [[Vladislav Jagellonský|Vladislava]] ze [[17. srpen|17. srpna]] [[1513]] přechází Litovel a Úsov v dědičný majetek [[Ladislav z Boskovic|Ladislava z Boskovic]]. Tímto přestala být zeměpanským majetkem a stala se poddanským městem, dědičným majetkem [[Boskovicové|Boskoviců]]. Syn [[Kryštof z Boskovic]] spojil majetek Úsova a Litovle v jeden celek, který dal roku [[1530]] vložit do zemských desek. Tři roky přes svou smrtí, roku [[1547]], prodal Litovel svému strýci, [[Jan Dětřich z Boskovic|Janu Dětřichovi z Boskovic]].

Velký stavební rozmach zaznamenala Litovel s nástupem pánů z Boskovic od roku [[1513]]. Tehdy vznikaly renesanční měšťanské domy na náměstí nebo v jeho těsné blízkosti. Od roku [[1550]] byla v provozu cihelna v [[Nasobůrky|Nasobůrkách]], odkud měšťané brali cihly na stavbu svých domů. Kromě měšťanských domů došlo také k přestavbám významných veřejných městských budov - radnice a tzv. panský dům. Majitelé Litovle, páni z Boskovic, prodali v roce [[1557]] dům, který byl součástí dědičného rychtářství, městu, aby si zde měšťané zřídili radnici. Tak došlo v druhé polovině [[16. století]] i k výstavbě věže.<ref name=":02" />

Roku [[1527]] získala Litovel do svého městského panství Nasobůrky.<ref name=":1" />

V letech [[1529]] až [[1532]] byl renesančně přebudován také [[Kostel sv. Marka (Litovel)|kostel sv. Marka]] se hřbitovem. V období renesančních úprav byla přestavěna i věž kostela. Renesanční podoba kostela zanikla po velkém požáru města [[25. duben|25. dubna]] [[1623]] a byla setřena barokní přestavbou.<ref name=":02" />

Z roku [[1592]] máme první písemnou zmínku o prvním kamenném mostu zbudovaném na jednom rameni řeky Moravy - dnešním [[Svatojánský most (Litovel)|Svatojánském mostu]].<ref name=":02" />

Velký požár [[25. duben|25. dubna]] [[1623]] zničil téměř polovinu města, zvláště severovýchodní část - Uničovské předměstí s klášterem sv. Ducha. Požár vypukl v domě vojenského hejtmana Prasingera, při požáru shořela významná privilegia města i artykule pekařského cechu. V roce [[1642]] byly litovelské hradby poprvé zdolány, a to Švédy, kteří je po dobytí města nechali z větší části strhnout a rozbořit. Po odchodu Švédů byly znovu postaveny, jejich vojenský význam však v následujících stoletích klesal. Celkový počet obyvatel po [[Třicetiletá válka|třicetileté válce]] byl necelých tisíc obyvatel. Obnova města začala až po uzavření vestfálského míru v roce [[1648]].<ref name=":02" />

Poválečná obnova města poznamenala celý městský organismus, změnila doslova tvář celého města. Kromě rozvoje domovní zástavby charakter a tvář města začínají doplňovat i drobná architektonická díla v podobě kamenných křížů, sloupů či soch. Mezi lety [[1675]] až [[1680]] dal tehdejší majitel města kníže z [[Lichtenštejnové|Lichtenštejna]] radikálně přestavět kostel sv. Marka. Nově byla vystavěna kostelní loď, zatímco presbytář, sakristie a věž zůstaly zachovány. Věž byla rekonstruována až v roce [[1699]].<ref name=":02" />

Roku [[1714]] ve městě propukla morová nákaza. Sotva skončila stavba morového sloupu na náměstí, propukl ve městě dne [[26. červenec|26. července]] [[1724]] požár. Vyhořelo 32 měšťanských domů, věznice, obecní dům a radnice.

Roku [[1784]] byl zrušen starý hřbitov, který se rozkládal okolo kostela.<ref name=":02" />

Po požáru roku [[1813]] byla zbourána věž Olomoucké brány. V letech [[1871]] a [[1872]] byly zbořeny Olomoucká a Uničovská brána a došlo k uvolnění a rozšíření hlavní průjezdní komunikace.<ref name=":02" />

Druhá polovina [[19. století]] s sebou přinesla poměrně rychlou proměnu charakteru města i jeho vnější výtvarné stránky. Od roku [[1850]] se Litovel stala okresním městem. Ve městě vzrůstal i průmysl, který přilákal množství nového obyvatelstva. Na jihozápadní straně bylo historické jádro obklopeno pásem vilkové zástavby. Naproti tomu severní strana se otevřela novým průmyslovým podnikům - flokárna ([[1870]]), [[Pivovar Litovel|měšťanský pivovar]] ([[1814]]) aj. V roce [[1856]] byla zakryta strouha Nečízu, celý prostor náměstí byl nově předlážděn a před radnicí byl zachován pouze jeden z ohrazených otvorů ke strouze. Na místě zbouraných městských kasáren vyrostlo okresní hejtmanství, dále na východní straně náměstí vyrostl Německý dům v duchu jugendstylu. Na severní straně náměstí ustoupila starší zástavba v letech [[1884]] až [[1885]] domu Rolnické záložny a na západní straně nově postavené rohové budově pozdější spořitelny. V horní části Komenského ulice byla zrušena historická zástavba a v roce [[1864]] zde vznikla německá škola.<ref name=":02" />

Roku [[1904]] byla v novorenezačním stylu postavena budova gymnázia. V roce [[1910]] získalo město na Husově ulici novostavbu secesní vily starosty [[Václav Socha|Václava Sochy]] a proti ní stavbu Zvláštního dětského domova.<ref name=":02" />

V roce [[1924]] došlo k poslední větší demolici městských hradeb, kdy byly zbourány až na malé zbytky za Střelnicí v úseku od městského muzea k elektrárně a současně byla zavezena strouha obtékající opevnění. Na březích obou rybníků na východní straně města vznikla roku [[1935]] sokolovna.<ref name=":02" />

=== Období reálného socialismu ===
V šedesátých letech došlo k velmi nevhodnému zásahu do celkové historické zástavby náměstí na jeho jižní straně, kdy hodnotná zástavba renesančních a barokních domů musela ustoupit novostavbě samoobsluhy.<ref name=":02" />

=== Po roce 1989 ===
V roce 2019 převzala závod Papcel německá společnost Bellmer.<ref>https://www.bellmer.com/about-us/bellmer-group/bellmer-czech/</ref>

== Pamětihodnosti ==

* [[Radnice v Litovli|Radnice]]
* [[Kostel sv. Marka (Litovel)|Kostel sv. Marka]]
* [[Kaple sv. Jiří (Litovel)|Kaple sv. Jiří]]
* [[Kostel sv. Filipa a Jakuba (Litovel)|Kostel sv. Filipa a Jakuba]]

== Hospodářství ==

=== Průmysl ===
V samotné Litovli jsou významnými závody závod německé společnosti [[Bellmer]] na výrobu vybavení pro papírenský průmysl a výroba sportovního vybavení rakouské společnosti [[Head Sport]]. Potravinářský průmysl reprezentují [[Pivovar Litovel|pivovar]], provozovaný společností [[Pivovary CZ Group]] (člen skupiny [[Kofola]]), francouzské [[Sladovny Soufflet]] a tuzemská [[Litovelská cukrovarna]]. Své středisko pro skladování sladovnických ječmenů, pšenice, řepky a žita tu má společnost [[MSK Kroměříž]]; svůj provoz tu také má česká společnost [[MJM agro]].

V [[Chořelice|Chořelicích]] se nachází tradiční výroba litovelských gramofonů [[SEV Litovel]], v [[Unčovice|Unčovicích]] výroba a zpracování plastů rodinné firmy [[Beneš (Unčovice)|Beneš]]. Ve [[Tři Dvory (Litovel)|Třech Dvorech]] je zastoupena potravinářská výroba portugalskou společností [[CEREALIS]] a italskou společností [[Brazzale Moravia]]. Průmysl [[Červenka|Červenky]] zastupují tuzemská firma [[HOPAX]] a německá [[HIRSCH]], nachází se tu také závod [[SEV Litovel]].

K [[Víska (Litovel)|Vísce]] náleží průmyslový areál, ve kterém působí česká společnost [[KVARTA Litovel]], česká [[VESETA]], německá [[EKT]], česká [[WEDA Tech]], turecká [[TORUN]] a tuzemská [[DSL Food]]. V sousedních [[Nasobůrky|Nasobůrkách]] se nachází konzervárna [[Alibona]]. V Haňovicích nabízí česká společnost [[CELPAP Machinery]] dodávky strojů pro papírenský průmysl.

=== Zemědělství ===
V [[Pňovice|Pňovicích]] hospodaří [[Rolnické družstvo Pňovice]], na [[Červenka|Července]] [[ZP Červenka]] a [[Doubravský dvůr]], v Haňovicích [[Zemědělské družstvo Haňovice]] a v Unčovicích a okolí [[Zemědělské družstvo Unčovice]].

=== Skladiště ===
U Unčovic provozuje skladiště česká společnost AML HOLDING. Vedlejší skladiště patří také české společnosti Rudolfovská.

== Doprava ==
Stranou Litovle vede dálnice z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Mohelnice]]; přímé silniční spojení je mezi Litovlí a okolními městy [[Prostějov|Prostějovem]], [[Konice|Konicí]], [[Uničov|Uničovem]] a [[Šternberk|Šternberkem]].

=== Autobusová doprava ===
Autobusové nádraží provozuje společnost [[ČSAD Ostrava]]. Má moderní výpravní budovu s čekárnou z roku [[2024]].<ref>https://cova.cz/cz/autobusove-nadrazi/litovel</ref>

=== Železniční doprava ===
Severní část katastru integrovaného územního celku protíná [[Železniční trať Přerov - Česká Třebová|železniční tepna Přerov - Česká Třebová]] se [[Červenka (železniční stanice)|stanicí]] v [[Červenka|Července]]. Z Červenky vede [[Železniční trať Červenka - Senice na Hané|regionální trať přes Litovel do Senice na Hané]] a také z [[Železniční trať Litovel - Mladeč|Litovle do Mladče]], kde je ovšem jen sezónní provoz. V samotném městě jsou tři železniční stanice - [[Litovel (železniční stanice)|Litovel]], [[Litovel město (železniční stanice)|Litovel město]] a [[Litovel předměstí (železniční stanice)|Litovel předměstí]].

== Školství ==
Školskými zařízeními oblastního významu je zejména [[Gymnázium Jana Opletala (Litovel)|Gymnázium Jana Opletala]] a [[Střední odborná škola Litovel|střední odborná škola]].

Základní vzdělání zajišťují tři základní školy v samotném městě, dále pak základní škola v [[Nasobůrky|Nasobůrkách]], v [[Haňovice|Haňovicích]], na [[Červenka|Července]] a v [[Pňovice|Pňovicích]].

Nachází se zde také základní umělecká škola.

== Služby ==
Městu i jeho okolí slouží od roku 1950 poliklinika, dále pošta a obvodní oddělení Policie.

== Zdroje ==
<references />

Litovel

2025-01-30T20:38:50Z

Administrator:

'''Litovel''' je město v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Jedná se o hospodářské a kulturní středisko celé župy. Městu se přezdívá ''Moravské'' nebo ''Hanácké Benátky''.<ref name=":02">ZLÁMAL, Vladislav. Litovel, Konice a okolí: [Monografie]. Brno: Národohospodářská propagace Československa, 1938. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:aa398570-b717-11ec-adf7-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref>

== Části města ==
{| class="wikitable"
|+
!Část města
!Počet obyvatel
!Rozloha (km2)
|-
|[[Březové]]
|205
| -
|-
|[[Červenka]]
|1447
|11,30
|-
|[[Haňovice]]
|476
|2,80
|-
|[[Chořelice]]
|313
|2,16
|-
|[[Chudobín]]
|213
|2,33
|-
|Litovel
|6827
|10,88
|-
|[[Myslechovice]]
|394
|4,1
|-
|[[Nasobůrky]]
|438
|1,96
|-
|[[Nová Ves (Litovel)|Nová Ves]]
|204
|2,48
|-
|[[Pňovice]]
|1011
|16,36
|-
|[[Rozvadovice]]
|243
|3,03
|-
|[[Savín]]
|129
|4,69
|-
|[[Tři Dvory (Litovel)|Tři Dvory]]
|254
|2,9
|-
|[[Unčovice]]
|378
|11,16
|-
|[[Víska (Litovel)|Víska]]
|91
|0,91
|-
|CELKEM
|'''12623'''
|'''77,06'''
|}

== Poloha ==
Litovel leží v terénu [[Středomoravská niva|Středomoravské nivy]] na březích řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], která se západně od Litovle pod kopcem Třesínem, na tzv. Řimickém stavu, dělí na dvě hlavní ramena, která posléze od severu a jihu obtékají město. Hlavní tok Moravy, tzv. Zámecká strouha protéká severně od Litovle a odděluje od vlastního města [[Staré Město (Litovel)|Staré Město]] a Uničovské předměstí. Zde se v minulosti, na splavu Kajetánce, řeka větvila na dvě ramena - dnes již zasypanou Špitálskou strouhu, na níž se nacházel Špitálský mlýn, a Svatojánskou strouhu, kterou pokračuje hlavní tok Moravy.<ref name=":02" /><ref name=":0">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Západně od města se od Zámecké strouhy odděluje tzv. Městské rameno, zvané také [[Nečíz (rameno Moravy)|Nečíz]]. V těsné blízkosti městských hradeb se větví do několika samostatných ramen. Hlavní, poměrně úzký tok Nečízu směřuje napříč městem kolem městského mlýna (nynější elektrárny), podtéká radniční věž, protéká středem náměstí a znovu na východě vytéká z města, aby přivedl vodu k starobylé městské papírně. Severním směrem vytéká z Nečízu tzv. Dušní rameno.<ref name=":02" />

Z jižní strany obtéká Litovel druhé hlavní rameno Moravy, vydělující se na Řimickém stavu, zvané [[Příkopa (rameno Moravy)|Příkopa]]. Od něj se v oblasti Olomouckého předměstí odděluje rameno zvané Černá voda, které se záhy spojuje opět s Příkopou a vytváří tak ostrov. Na Příkopě dosud stojí tzv. Přední mlýn, který se v písemných pramenech objevuje od roku [[1384]].<ref name=":02" />

V západní a východní části je katastr integrované správní jednotky pokryt lužním lesem.<ref name=":0" />

== Dějiny ==
Město Litovel bylo založeno v 60. letech [[13. století]] z vůle krále [[Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara II.]] pravděpodobně převážně německými kolonisty z nedaleké [[Olomouc|Olomouce]] pod vedením lokátora a prvního litovelského rychtáře [[Jindřich Epich|Jindřicha Epicha]]. V blízkosti zamýšleného města se nacházela stará slovanská osada rybářů, jejíž jméno převzali kolonisté i pro nové osídlení. Původní osada zůstávala po celá staletí v zeměpanském majetku mimo městskou jurisdikci a obyvatelé nového města ji začali nazývat [[Staré Město (Litovel)|Starým Městem]]. O starobylosti osídlení svědčí tvar okrouhlice.<ref name=":02" />

Lokátor Epich zvolil pro založení královského města Litovle do té doby neosídlené, těžce dostupné a dobře chráněné místo, obklopené několika rameny řeky [[Morava (řeka)|Moravy]]. K samotnému založení došlo pravděpodobně před rokem [[1270]].<ref name=":02" />

Celou západní stranu náměstí držel rychtář. Na pravém břehu [[Nečíz (rameno Moravy)|Nečízu]] stála rychta (dnešní [[Radnice v Litovli|radnice]]). Na levém břehu stály další budovy uváděné v listině z roku [[1287]] - budovy patřící rychtáři, horní lázeň, masné a chlebové krámy. Na východní straně stála jatka, za nimi byl později postavený mlýn. První městské domy byly zakládány na mohutných pilotech. Lze předpokládat, že teprve postupně byly přestavovány na kamenné nebo cihelné.<ref name=":02" />

Patrně první vesnicí, kterou již ve 13. století získalo královské město Litovel, byla [[Červenka]]. Dalšími vesnicemi litovelského městského panství byl pravděpodobně díl [[Brníčko (Uničov)|Brníčka]], [[Víska (Litovel)|Víska]], [[Tři Dvory (Litovel)|Tři Dvory]], [[Chořelice]] a část [[Mezice (Náklo)|Mezic]].<ref name=":1">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Výsadu vystavět pevné kamenné hradby získali litovelští měšťané od krále [[Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] listinou, vydanou v Brně dne [[3. únor|3. února]] [[1327]]. Panovník povolil obehnat město zdí o výši 16 loktů a v délce 42 obyčejných lánů, tak aby každý rok byly postaveny dva lány. Můžeme předpokládat, že litovelské hradby stály již v roce [[1346]], kdy město uzavřelo obranný spolek s Olomoucí a [[Uničov|Uničovem]]. Výstavvba hradeb zahrnovala i zbudování bran a obranných věží. Ve směru hlavní severojižní komunikace byly postaveny dvě brány - horní, tzv. Uničovská a dolní zvaná Olomoucká. Na západě a východě vznikly obranné věže - Mlýnská věž u Městského mlýna, za jatkami Jateční věž, a později Prašná věž. Před hradbami byl vykopán příkop naplněný vodou, z vykopané hlíny a štěrku byl navršen val, před ním byl menší příkop s hrází a toto vše obklopovala ramena Moravy. Mimo hradby zůstávalo Olomoucké předměstí s Bílou brankou, obklopené dalším ramenem Moravy ([[Příkopa (rameno Moravy)|Příkopou]]), a na severu Uničovské předměstí s areálem řádu sv. Ducha, oddělené Špitálským a Svatojánským ramenem od Starého Města.<ref name=":02" />

Během [[Husitské války|husitských válek]] byla Litovel poničena, obyvatelstvo zchudlo, ustal obchodní ruch. Litovel tehdy přišla o charakter královského města a hejtmanem byl ustanoven [[Karel starší z Vlašimi]]. Postupně se tento ochranitelský vztah měnil na vztah zástavní. Současně docházelo k postupnému spojování s dalším zástavním zbožím [[Vlašimové|Vlašimů]] - [[Úsov|Úsovem]].<ref name=":02" />

Listinou krále [[Vladislav Jagellonský|Vladislava]] ze [[17. srpen|17. srpna]] [[1513]] přechází Litovel a Úsov v dědičný majetek [[Ladislav z Boskovic|Ladislava z Boskovic]]. Tímto přestala být zeměpanským majetkem a stala se poddanským městem, dědičným majetkem [[Boskovicové|Boskoviců]]. Syn [[Kryštof z Boskovic]] spojil majetek Úsova a Litovle v jeden celek, který dal roku [[1530]] vložit do zemských desek. Tři roky přes svou smrtí, roku [[1547]], prodal Litovel svému strýci, [[Jan Dětřich z Boskovic|Janu Dětřichovi z Boskovic]].

Velký stavební rozmach zaznamenala Litovel s nástupem pánů z Boskovic od roku [[1513]]. Tehdy vznikaly renesanční měšťanské domy na náměstí nebo v jeho těsné blízkosti. Od roku [[1550]] byla v provozu cihelna v [[Nasobůrky|Nasobůrkách]], odkud měšťané brali cihly na stavbu svých domů. Kromě měšťanských domů došlo také k přestavbám významných veřejných městských budov - radnice a tzv. panský dům. Majitelé Litovle, páni z Boskovic, prodali v roce [[1557]] dům, který byl součástí dědičného rychtářství, městu, aby si zde měšťané zřídili radnici. Tak došlo v druhé polovině [[16. století]] i k výstavbě věže.<ref name=":02" />

Roku [[1527]] získala Litovel do svého městského panství Nasobůrky.<ref name=":1" />

V letech [[1529]] až [[1532]] byl renesančně přebudován také [[Kostel sv. Marka (Litovel)|kostel sv. Marka]] se hřbitovem. V období renesančních úprav byla přestavěna i věž kostela. Renesanční podoba kostela zanikla po velkém požáru města [[25. duben|25. dubna]] [[1623]] a byla setřena barokní přestavbou.<ref name=":02" />

Z roku [[1592]] máme první písemnou zmínku o prvním kamenném mostu zbudovaném na jednom rameni řeky Moravy - dnešním [[Svatojánský most (Litovel)|Svatojánském mostu]].<ref name=":02" />

Velký požár [[25. duben|25. dubna]] [[1623]] zničil téměř polovinu města, zvláště severovýchodní část - Uničovské předměstí s klášterem sv. Ducha. Požár vypukl v domě vojenského hejtmana Prasingera, při požáru shořela významná privilegia města i artykule pekařského cechu. V roce [[1642]] byly litovelské hradby poprvé zdolány, a to Švédy, kteří je po dobytí města nechali z větší části strhnout a rozbořit. Po odchodu Švédů byly znovu postaveny, jejich vojenský význam však v následujících stoletích klesal. Celkový počet obyvatel po [[Třicetiletá válka|třicetileté válce]] byl necelých tisíc obyvatel. Obnova města začala až po uzavření vestfálského míru v roce [[1648]].<ref name=":02" />

Poválečná obnova města poznamenala celý městský organismus, změnila doslova tvář celého města. Kromě rozvoje domovní zástavby charakter a tvář města začínají doplňovat i drobná architektonická díla v podobě kamenných křížů, sloupů či soch. Mezi lety [[1675]] až [[1680]] dal tehdejší majitel města kníže z [[Lichtenštejnové|Lichtenštejna]] radikálně přestavět kostel sv. Marka. Nově byla vystavěna kostelní loď, zatímco presbytář, sakristie a věž zůstaly zachovány. Věž byla rekonstruována až v roce [[1699]].<ref name=":02" />

Roku [[1714]] ve městě propukla morová nákaza. Sotva skončila stavba morového sloupu na náměstí, propukl ve městě dne [[26. červenec|26. července]] [[1724]] požár. Vyhořelo 32 měšťanských domů, věznice, obecní dům a radnice.

Roku [[1784]] byl zrušen starý hřbitov, který se rozkládal okolo kostela.<ref name=":02" />

Po požáru roku [[1813]] byla zbourána věž Olomoucké brány. V letech [[1871]] a [[1872]] byly zbořeny Olomoucká a Uničovská brána a došlo k uvolnění a rozšíření hlavní průjezdní komunikace.<ref name=":02" />

Druhá polovina [[19. století]] s sebou přinesla poměrně rychlou proměnu charakteru města i jeho vnější výtvarné stránky. Od roku [[1850]] se Litovel stala okresním městem. Ve městě vzrůstal i průmysl, který přilákal množství nového obyvatelstva. Na jihozápadní straně bylo historické jádro obklopeno pásem vilkové zástavby. Naproti tomu severní strana se otevřela novým průmyslovým podnikům - flokárna ([[1870]]), [[Pivovar Litovel|měšťanský pivovar]] ([[1814]]) aj. V roce [[1856]] byla zakryta strouha Nečízu, celý prostor náměstí byl nově předlážděn a před radnicí byl zachován pouze jeden z ohrazených otvorů ke strouze. Na místě zbouraných městských kasáren vyrostlo okresní hejtmanství, dále na východní straně náměstí vyrostl Německý dům v duchu jugendstylu. Na severní straně náměstí ustoupila starší zástavba v letech [[1884]] až [[1885]] domu Rolnické záložny a na západní straně nově postavené rohové budově pozdější spořitelny. V horní části Komenského ulice byla zrušena historická zástavba a v roce [[1864]] zde vznikla německá škola.<ref name=":02" />

Roku [[1904]] byla v novorenezačním stylu postavena budova gymnázia. V roce [[1910]] získalo město na Husově ulici novostavbu secesní vily starosty [[Václav Socha|Václava Sochy]] a proti ní stavbu Zvláštního dětského domova.<ref name=":02" />

V roce [[1924]] došlo k poslední větší demolici městských hradeb, kdy byly zbourány až na malé zbytky za Střelnicí v úseku od městského muzea k elektrárně a současně byla zavezena strouha obtékající opevnění. Na březích obou rybníků na východní straně města vznikla roku [[1935]] sokolovna.<ref name=":02" />

=== Období reálného socialismu ===
V šedesátých letech došlo k velmi nevhodnému zásahu do celkové historické zástavby náměstí na jeho jižní straně, kdy hodnotná zástavba renesančních a barokních domů musela ustoupit novostavbě samoobsluhy.<ref name=":02" />

=== Po roce 1989 ===
V roce 2019 převzala závod Papcel německá společnost Bellmer.<ref>https://www.bellmer.com/about-us/bellmer-group/bellmer-czech/</ref>

== Pamětihodnosti ==

* [[Radnice v Litovli|Radnice]]
* [[Kostel sv. Marka (Litovel)|Kostel sv. Marka]]
* [[Kaple sv. Jiří (Litovel)|Kaple sv. Jiří]]
* [[Kostel sv. Filipa a Jakuba (Litovel)|Kostel sv. Filipa a Jakuba]]

== Hospodářství ==

=== Průmysl ===
V samotné Litovli jsou významnými závody závod německé společnosti [[Bellmer]] na výrobu vybavení pro papírenský průmysl a výroba sportovního vybavení rakouské společnosti [[Head Sport]]. Potravinářský průmysl reprezentují [[Pivovar Litovel|pivovar]], provozovaný společností [[Pivovary CZ Group]] (člen skupiny [[Kofola]]), francouzské [[Sladovny Soufflet]] a tuzemská [[Litovelská cukrovarna]]. Své středisko pro skladování sladovnických ječmenů, pšenice, řepky a žita tu má společnost [[MSK Kroměříž]]; svůj provoz tu také má česká společnost [[MJM agro]].

V [[Chořelice|Chořelicích]] se nachází tradiční výroba litovelských gramofonů [[SEV Litovel]], v [[Unčovice|Unčovicích]] výroba a zpracování plastů rodinné firmy [[Beneš (Unčovice)|Beneš]]. Ve [[Tři Dvory (Litovel)|Třech Dvorech]] je zastoupena potravinářská výroba portugalskou společností [[CEREALIS]] a italskou společností [[Brazzale Moravia]]. Průmysl [[Červenka|Červenky]] zastupují tuzemská firma [[HOPAX]] a německá [[HIRSCH]], nachází se tu také závod [[SEV Litovel]].

K [[Víska (Litovel)|Vísce]] náleží průmyslový areál, ve kterém působí česká společnost [[KVARTA Litovel]], česká [[VESETA]], německá [[EKT]], česká [[WEDA Tech]], turecká [[TORUN]] a tuzemská [[DSL Food]]. V sousedních [[Nasobůrky|Nasobůrkách]] se nachází konzervárna [[Alibona]]. V Haňovicích nabízí česká společnost [[CELPAP Machinery]] dodávky strojů pro papírenský průmysl.

=== Zemědělství ===
V [[Pňovice|Pňovicích]] hospodaří [[Rolnické družstvo Pňovice]], na [[Červenka|Července]] [[ZP Červenka]] a [[Doubravský dvůr]], v Haňovicích [[Zemědělské družstvo Haňovice]]

=== Skladiště ===
U Unčovic provozuje skladiště česká společnost AML HOLDING. Vedlejší skladiště patří také české společnosti Rudolfovská.

== Zdroje ==
<references />

Litovel

2025-01-30T18:21:27Z

Administrator:

Kostel sv. Filipa a Jakuba (Litovel)

2025-01-26T20:13:55Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Kostel sv. Filipa a Jakuba '''Kostel sv. Filipa a Jakuba''' je raně barokní jednolodní stavba na Starém Městě v Litovli z roku 1692, postavená stavitelem Adamem Glöcklem. == Historie == O vzniku původního kostela, stojícího snad v centru původní slovanské osady, nemáme dochovanou žádnou konkrétní písemnou zpráv…“

[[Soubor:Kostel sv. Jakuba a Filipa, Litovel.JPG|náhled|Kostel sv. Filipa a Jakuba]]
'''Kostel sv. Filipa a Jakuba''' je raně barokní jednolodní stavba na [[Staré Město (Litovel)|Starém Městě]] v [[Litovel|Litovli]] z roku [[1692]], postavená stavitelem [[Adam Glöckl|Adamem Glöcklem]].

== Historie ==
O vzniku původního kostela, stojícího snad v centru původní slovanské osady, nemáme dochovanou žádnou konkrétní písemnou zprávu. Poprvé je kostel jmenovitě připomínán v Městské knize litovelské roku [[1382]]. Původně se jednalo o kostel farní, ale po dostavbě [[Kostel sv. Marka (Litovel)|kostela sv. Marka]] se stal kostelem filiálním.

Během třicetileté války došlo k poničení samé stavby i vnitřních zařízení. Z roku [[1667]] pochází soupis inventáře, podle kterého kostel tehdy vlastnil jeden stříbrný pozlacený kalich s patenou, tři staré plachty na oltář, dva černé dřevěné svícny, 10 chatrných dubových svícnů, 10 menších plachet, jeden měděný kotlík, dva velké obrazy, 20 malých obrazů, dvě antidependia, jedna portatila na oltář. Součástí kostela byly i tři zvony - sv. Jakuba, sv. Václava a o třetím se tradovalo, že pocházel ze zaniklého kláštera sv. Ducha.

Roku [[1692]] bylo rozhodnuto o přestavbě kostela. Ze starého kostela zůstala zachována jen část zdi uprostřed po obou stranách, oltářní i chórová strana byla rozšířena. O přestavbu se značnou měrou zasloužily litovelské cechy řemeslníků.

V přední polovině dřívějšího hřbitova stál sloup sv. Trojice, který postavil Jakub Trávníček. Roku [[1864]] byla skulptura přemístěna k jihovýchodnímu rohu hřbitova zvenku. V roce [[1937]] byl sloup přemístěn na hřbitov. Hřbitov byl užíván až do roku [[1902]], kdy město zakoupilo pozemky u Chořelic pro zřízení nového městského hřbitovního areálu dokončeného roku [[1927]].

== Zdroje ==
[[Kategorie:Stavby v Litovli]]
[[Kategorie:Kostely olomoucké arcidiecéze]]
[[Kategorie:Kostely zasvěcené sv. Jakubovi]]
[[Kategorie:Kostely zasvěcené sv. Filipovi]]

Kaple sv. Jiří (Litovel)

2025-01-26T19:46:08Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Exteriér kaple '''Kaple sv. Jiří''' je jednolodní gotická stavba v Litovli. Pochází z přelomu 14. a 15. století, upravena byla roku 1608 a v polovině 19. století. Nachází se jižně od kostela sv. Marka.<ref name=":0">KAUEROVÁ, Vlasta a Miroslav KOUDELA. Památky staré Litovle. Olomouc: Danal, 1998, s. 70. <nowiki>ISBN 80-85-973…“

[[Soubor:Kaple sv. Jiří (Litovel).JPG|náhled|Exteriér kaple]]
'''Kaple sv. Jiří''' je jednolodní gotická stavba v Litovli. Pochází z přelomu [[14. století|14.]] a [[15. století]], upravena byla roku [[1608]] a v polovině [[19. století]]. Nachází se jižně od [[Kostel sv. Marka (Litovel)|kostela sv. Marka]].<ref name=":0">KAUEROVÁ, Vlasta a Miroslav KOUDELA. Památky staré Litovle. Olomouc: Danal, 1998, s. 70. <nowiki>ISBN 80-85-973-44-8</nowiki>. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:3836a670-4ad3-11e7-9ad3-5ef3fc9ae867</nowiki></ref>

Chrámová loď dnes představuje jedinečně dochovanou pozdně gotickou architekturu ve svém celku, v podstatě viditelně nenarušenou dalšími zásahy.<ref name=":0" />

== Popis stavby ==
[[Soubor:Chapel of Saint George Litovel (7366).jpg|vlevo|náhled|284x284pixelů|Interiér kaple sv. Jiří]]
Jednolodní kaple je zaklenuta těžkou síťovou kosočtverečnou cihlovou klenbou, sepjatou ve vrcholu kamennými svorníky. Žebra mají hruškovitý tvar, nasazený bez přechodu na mohutné jádro. Na svornících jsou čtyři štíty, znak pánů [[Vlašimové|z Vlašimi]], církevní symbol světla Kristova kříže a mariánský symbol, poslední štítek nese znak města. Na menších štukových štítech jsou namalovýny znaky ze značně pozdější doby, je možné, že se jedná o jednotlivá znamení bohatých litovelských rodů.<ref name=":0" />

Interiér kaple je osvětlen štíhlými gotickými okny s kružbou plaménkového motivu v různých obměnách. Původní vstup do kaple byl pravděpodobně z dnešní farské zahrady. Oba vstupy jsou zdobeny kamennými portály, které jsou ozdobeny přetínavými pruty.<ref name=":0" />

== Historie ==
O původu kaple nemáme žádné archivní zprávy. Od svého počátku nebyla majetkem města.<ref name=":0" />

Kapli pravděpodobně vystavěli páni [[Vlašimové|z Vlašimi]] koncem [[15. století]]. Kaple pravděpodobně sloužila pro věřící přijímající podobojí způsobou.<ref name=":0" />

Za třicetileté války byla kaple poškozena, ale opravy se dočkala jako poslední. V kapli bývali pochováni zámožní občané slovanského původu.<ref name=":0" />

Roku [[1751]] litovelský měšťan František Moric Engelmann zřídil nadaci pro druhého kaplana na kázání pro přifařené české obce v kapli sv. Jiří. Roku [[1756]] zřídili Fr. Moric a Josef Jan Engelmannovi nadaci na stálého kaplana pro česká kázání ve výši 3640 zl.<ref name=":0" />

Během [[19. století]] došlo k novodobé úpravě. Od roku [[1892]], kdy byly zavedeny opětovné bohoslužby u sv. Marka v českém jazyce, byla ukončena i pravidelná kázání v kapli sv. Jiří a v kapli se konala jen příležitostná kázání během církevních svátků.<ref name=":0" />

V roce [[1903]] byla opravena fasáda kaple. Z roku [[1988]] pocházejí novější úpravy, kdy kaple získala nové vitráže oken.<ref name=":0" />

== Zdroje ==
[[Kategorie:Stavby ze 14. století]]
[[Kategorie:Stavby z 15. století]]
[[Kategorie:Stavby v Litovli]]

Kostel sv. Marka (Litovel)

2025-01-26T19:17:42Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Průčelí kostela '''Kostel sv. Marka''' je v jádru gotická stavba v Litovli. Stavba byla upravena v druhé polovině 15. století a v letech 1676 a 1877. Sakristie pochází z roku 1532. Věž byla upravena v roce 1699 a 1854.<ref name=":0">KAUEROVÁ, Vlasta a Miroslav KOUDELA. Památky staré Litovle. Olomouc: Danal, 1998, s. 70. <nowiki>ISBN 80-8…“

[[Soubor:Kostel sv. Marka (Litovel).JPG|náhled|319x319pixelů|Průčelí kostela]]
'''Kostel sv. Marka''' je v jádru gotická stavba v [[Litovel|Litovli]]. Stavba byla upravena v druhé polovině [[15. století]] a v letech [[1676]] a [[1877]]. Sakristie pochází z roku [[1532]]. Věž byla upravena v roce [[1699]] a [[1854]].<ref name=":0">KAUEROVÁ, Vlasta a Miroslav KOUDELA. Památky staré Litovle. Olomouc: Danal, 1998, s. 70. <nowiki>ISBN 80-85-973-44-8</nowiki>. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:3836a670-4ad3-11e7-9ad3-5ef3fc9ae867</nowiki></ref>

Kostel se nachází blízko severozápadního ohybu městských hradeb a představuje jednu z dominant města. Původně byl obklopen městským hřbitovem a ve svém západním nároží průčelí má situovánu hranolovou věž.<ref name=":0" />

== Historie ==
V době, kdy [[Přemysl Otakar II.]] pověřil lokátora Jindřicha Epicha založením města, sloužil osadníkům dnešní [[Kostel sv. Filipa a Jakuba (Litovel)|kostel sv. Filipa a Jakuba]] na [[Staré Město (Litovel)|Starém Městě]].<ref name=":0" />

Přímé archivní důkazy o založení kostela nemáme. Kostel se ale nejspíše začal stavět až měla Litovel dokončena své hradby, tedy kolem roku [[1340]]. První písemná zmínka o kostele je z roku [[1342]], kdy při farním kostele působil farář Bedřich, jenž odkázal svou zahradu [[Klášter sv. Ducha (Litovel)|klášteru sv. Ducha]].<ref name=":0" />

V roce [[1399]] postihlo Litovel vyhlášení papežského interdiktu, takže se mohlo uplatnit privilegium papeže klášteru sv. Ducha, který směl i nadále vykonávat církevní obřady, což se vztahovalo i na pohřbívání v klášterní zahradě. Hřbitov kolem kostela sv. Marka v tu dobu žádné mrtvé přijímat nesměl.<ref name=":0" />

Koncem [[14. století]] již kostel pravděpodobně stál - měl hlavní chrámovou loď s hlavním oltářem zasvěceným sv. Trojici.<ref name=":0" />

Původně měl nad kostelem patronátní právo panovník, ale v roce [[1342]] jej získala královna [[Eliška Rejčka]]. Ta přenesla patronátní právo na jeptišky v nově založeném [[Klášter na Starém Brně|cisteráckém klášteře na Starém Brně]], které si je ponechali až do roku [[1562]].<ref name=":0" />

V roce [[1432]] přepadl lstí v noci táborský hejtman Pardus město Litovel, které počala jeho tlupa drancovat. Městu však přispěchaly na pomoc ozbrojené oddíly z [[Olomouc|Olomouce]] a táborské porazili. Při tomto plenění byl vyloupen i farní kostel sv. Marka, obrazy a bohoslužebné nádoby ukradeny, nebo dokonce na místě zničeny. Takto zneuctěný kostel musel být znovu vysvěcen a tři oltáře (Navštívení Panny Marie, svaté Trojice, svatých Jana Evangelisty a Bartoloměje) znovu konsekrovány, což se stalo [[15. říjen|15. října]] [[1444]]. Zástupce tehdejšího biskupa [[Pavel z Miličína|Pavla]], sufrageán Vilém, znovu vysvětil i hřbitov. Samotný kostel připadl k [[Medlov|medelské]] farnosti a k odloučení došlo až v roce [[1448]], kdy dala abatyše Helena svolení biskupu Pavlovi, aby litovelští mohli ustavit svého faráře. S tím vydal svůj souhlas i medelský farář Albert.<ref name=":0" />
[[Soubor:Interiér chrámu sv. Marka (Litovel) (1).jpg|vlevo|náhled|Barokní interiér kostela]]
V roce [[1496]] vzniklo v Litovli Bratrstvo Panny Marie a Evangelisty sv. Marka (zrušené roku [[1655]]), jehož členem byl i bohatý soukeník Lorenz Lang, který zřídil v roce [[1524]] nadaci 14 hřiven a 11 grošů pro nově zřízený oltář sv. Anny. Z této nadace pak byla financována přestavba v renesančním duchu. Počátkem [[16. století]] existovalo v kostele nejméně sedm oltářů, z nichž ke každému činili litovelští měšťané nadání, a to bez rozdílu, zda šlo o katolíky, nebo podobojí.<ref name=":0" />

Od 1. poloviny 16. století se v Litovli šíří luteránství. V roce [[1562]] se abatyše starobrněnského kláštera [[Kateřina Haugvicová z Biskupic]] vzdala patronátního práva a postoupila jej [[Albrecht Černohorský z Boskovic a na Úsově|Albrechtu Černohorského z Boskovic a na Úsově]], který dosadil na zdejší faru roku [[1566]] protestantského kněze Jiřího. V roce [[1582]] věnoval [[Jan Šembera Černohorský z Boskovic]] patronátní právo litovelským měšťanům (roku [[1633]] jim bylo [[Karel Eusebius z Lichtenštejna|Karlem Eusebiem z Lichtenštejna]] odňato).<ref name=":0" />

Ke konci [[16. století]] byla Litovel již zcela protestantským městem. Po [[Bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] se i v Litovli prosadila násilná protireformace - luteránští kněží byli ihned z města vypovězeni a prvním katolickým farářem se stal Václav Berger, po něm Jiří Leopold a Melichar Angel.<ref name=":0" />

V roce [[1666]] přišel do Litovle farář Ondřej Alexander Claar z Moravské Třebové. Za jeho působení dal panující kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna příkaz na přestavbu kostela. Podle nápisu vytesaného do kamene byla stavěna, rozšířena a zaklenuta chrámová loď, zatímco presbytář zůstal zachován. Kostel byl slavnostně vysvěcen [[22. červenec|22. července]] [[1741]] olomouckým biskupem [[Jakub Ernest z Lichtenštejna|Jakubem Ernestem hrabětem z Lichtenštejna]]. To už zde působil jako farář Kristian Ehrlich.<ref name=":0" />

Roku [[1855]] došlo k rozebrání věže kostela, poněvadž už byla na spadnutí. Její dřívější podoba byla blízká radniční věži (měla lucernu a terbuchy, byla zakrytá šindelem a červeně natřená). Nově byla opatřena jehlancem a pokryta kamennou břidlicí.<ref name=":0" />
[[Soubor:Litovel-Kysucká ul. od s.-vily-1934.jpg|náhled|Pohled na kostel v roce [[1934]]]]
Mezi lety [[1900]] až [[1901]] proběhla obnova tzv. Mariánské kaple, přistavěné k jižní chrámové lodi. Tehdy vznikla výzdoba kopule, kdy prostějovský malíř [[Jindřich Taschner|J. Taschner]] zpodobnil čtyři výjevy ze života Panny Marie.<ref name=":0" />

Mezi lety [[1931]] a [[1932]] byla provedena celková oprava kostela. K další opravě došlo roku [[1987]], kdy došlo k opravě fasád a vnějších omítek.<ref name=":0" />

V roce [[1857]] byl kostel vymalován a nově byl zbudován i hlavní oltář, na kterém zůstaly pouze staré sochy. Autorem byl [[Jan Koblische]] ze Šternberka, návrh zhotovil [[Florián Müller]].<ref name=":0" />

== Zdroje ==
[[Kategorie:Kostely olomoucké arcidiecéze]]
[[Kategorie:Kostely zasvěcené sv. Markovi]]
[[Kategorie:Stavby v Litovli]]
[[Kategorie:Kostely ze 14. století]]
[[Kategorie:Stavby ze 14. století]]

Radnice v Litovli

2025-01-26T08:29:39Z

Administrator:

[[Soubor:Litovel - Square of Přemysl Otakar II.jpg|náhled|Pohled na radnici s náměstím Přemysla Otakara II.]]
'''Radnice v Litovli''' je pozdně gotická stavba v [[Litovel|Litovli]]. Byla postavena v 1. polovině 15. století a později renesančně a barokně upravena.<ref name=":0">ZLÁMAL, Vladislav. Litovel, Konice a okolí: [Monografie]. Brno: Národohospodářská propagace Československa, 1938. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:aa398570-b717-11ec-adf7-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref>

== Dějiny ==

=== Historie rychtářství ===
Litovel se řídila magdeburským právem a měla ve svém čele rychtáře původně jmenovaného králem. Měl na starosti obecnou bezpečnost a pořádek, stál v čele městské rady 12 konšelů a současně byl i majitelem největšího statku ve městě, domu situovaného na náměstí. Budova dnešní radnice byla součástí dědičného rychtářství až do doby Mikuláše Fénixe (rok 1429), prodejem se stala samostatným domem.<ref name=":0" />

=== Po husitských válkách ===
Po husitských válkách Litovel pozbyla charakteru královského města a hejtmanem byl ustanoven Karel starší z Vlašimi, který bezpochyby sídlil i v dnešní radnici. Důkazem je starý vlašimský portál s rodovým znakem Vlašimů, který se nyní nalézá ve dvoře, kam byl přemístěn z přední strany radnice při osazování boskovického portálu v roce 1572.<ref name=":0" />

Rychtář Martin Tepfer pak v roce 1483 prodal rychtářství litovelským měšťanům za 290 kop grošů. Kup byl pak na přímluvu Karla staršího z Vlašimi dne 19. ledna 1502 potvrzen králem Vladislavem Jagellonským a rychtářský majetek byl připsán k majetku města. Rychtář se také stává obecním úředníkem.<ref name=":0" />

Dne 1. ledna 1557 Jan Dětřich z Boskovic prodává svůj dům purkmistru a radě i obci městu Litovle za 500 kop grošů českých, aby domu mohli k obecnému dobru používat, radnici z něho udělat, do něho se scházeli, v něm soudili a všechny obecní potřeby působit mohli. Zároveň zakazuje prodej tohoto domu pod pokutou 300 zlatých uherských.<ref name=":0" />

=== Renesanční přestavba a následné opravy ===
V roce 1572 byla provedena přestavba radnice, jak o tom svědčily dvě desky umístěny nad novou boskovickou branou. Brána, nad kterou byla deska umístěna, byla rozebrána roku 1872 a vnitřní ostění dnes najdeme pod balkónem západního vchodu tzv. Sochovy vily. Podle starší teorie přibyla k radnici i věž, ovšem podle po provedení stavebně-historického průzkumu, se lze domnívat, že věž je daleko staršího data, i když při zmínce o rychtě i pozdějším panském domě při prodeji nikde není zmiňována její existence. Výstavbu věže tak lze položit do závěru 15. století.<ref name=":0" />

V listinách z roku 1604 nacházíme krátké zmínky o první opravě litovelské radniční věže, kdy byla opravena vadná střecha, přičemž 22. května sňali makovici a 27. května ji nasadili zpět.<ref name=":0" />

Dne 7. září 1654 rada města odkoupila od vdovy Anny Želecké dům sousedící s věží radnice po pravé straně za 4 tisíce tolarů moravských. Zubožený, zadlužený dům s polnostmi, loukami a zahradami přešel do majetku města. Ještě v témže roce se musely provést nejdůležitější opravy. O dva roky později, v roce 1657, byla provedena výměna střechy na radniční věži. Spotřebovalo se tehdy 4 tisíce kusů šindele a 56 párů dřev, ale makovici se sejmout nepodařilo.<ref name=":0" />

Roku 1665 při třetí opravě věže byla makovice snesena dolů a současně se provedly opravy čtyř nárožních vížek a celé střechy. V této době sloužil za radnici trakt jižně od věže, zatímco severní, zvaný Panský dům, byl v roce 1681 přestavěn a v jeho druhém poschodí byl zbudován slavnostní sál. V druhém poschodí radniční budovy byla světnice městského podpísaře a ve věži měl svůj příbytek věžník (městský trubač), který konal strážnou službu na věži. V dolní části radnice se nacházela úřadovna městské rady, velká radní síň a vedle klenutá komora k úschově truhel s penězi a dokumenty.<ref name=":0" />

Roku 1684 došlo ke spojení původního panského domu s radnicí překlenutím Šerhovní uličky a propojením některých místností.<ref name=":0" />

Dne 4. ledna 1688 byla sňata makovice pokrývačem M. Rzeschikem a bylo zjištěno, že hlavní trám je již z velké části uhnilý, což způsobilo naklonění horní části věže. K nasazení došlo z důvodu špatného počasí až 4. června 1689.<ref name=":0" />

Dne 26. července 1724 propukl ve městě požár. Na radnici shořela veškerá dřevěná konstrukce až po 3. patro, ale byly zničeny i všechny vížky, měděné střechy a železné hodiny. Městská rada musela přikročit k jedné z největších oprav během existence věže, která městskou pokladnu stála 3016 zl. Věž byla zvýšena o další dvě patra, která přistavěl olomoucký zednický mistr Kristián Auler. Zábradlí na nově vzniklé pavláčce na věži zhotovil Ulricht, kameník z Olomouce. Na věž byla osazena nová cibulovitá střecha, na jejímž prodlouženém stvolu spočívá makovice, s uschovanými památnými listinami z historie města. Při opravě byly zhotoveny nové věžní hodiny. Jejich tvůrcem je medelský kovář Grussel a byly umístěny v novém 6. patře věže. Měly jen tři rafikové tyče zdobené sluncem a měsícem vedoucí k ciferníkům a nalézaly se na zdi věže z východní, jižní a severní strany. V sedmém patře se nalézala jen obytná světnička s třemi okny, kachlovými kamny a dřevěnou pryčnou - příbytek hlásného a jeho dvou pomocníků.<ref name=":0" />

=== Úpravy v 19. století ===
Dne 8. května 1813 vypukl požár, který poškodil kromě 17 domů i radniční věž. Oprava věže po požáru se uskutečnila až roku 1823, kdy byly zaomítány a obíleny boční zdi a spraveny ciferníky hodin.<ref name=":0" />

Roku 1841 se z důvodu nahnilého trámu naklonila tyč a střecha jihozápadním směrem. Dne 2. července 1841 byla makovice s železnou tyčí a sluncem sňata. V makovici bylo nalezeno pouzdro se třemi pamětními spisy. Snětí provedl pokrývačský mistr Ondřej Saxhammer ze Šternberka, trám vyměnil tesařský mistr Jakob Blaschke z Litovle. Pasíř Antonín Otáhal zhotovil povětrný praporeček, který byl vložen mezi slunce, hvězdu a makovici. Zpět na věž byla makovice umístěna 21. července 1841.<ref name=":0" />

V roce 1858 se naklonila střecha směrem od západu k východu. Pokrývač věží Vincent Mildnerz při průzkumu na věži shledal špatný stav trámů, a proto dne 8. září 1858 sňal čepici střechy na druhou lucernou.<ref name=":0" />
[[Soubor:Pomník padlým ve svět. válce (Litovel).jpg|náhled|Pomník padlým]]
Roku 1871 byl zrušen byt hlásného a byla zbořena pavláčka na západní straně věže, kudy hlásný chodil do svého bytu.<ref name=":0" />

Velká stavební úprava radnice i sousedního hejtmanství proběhla roku 1872. Obě budovy dostaly jednotnou fasádu koncipovanou v duchu pozdního klasicismu. Kompozičním středem je původní renesanční věž, jejíž fasáda nebyla výrazněji změněna, napravo se nalézá bývalé c. k. okresní hejtmanství, nalevo se nachází vlastní radnice. Byla provedena i výměna brány radnice, opravila se i střecha. Litovelský hodinář Bouda se strojníkem Šmoldasem vytohovil lomenou tyč k hodinám, a tak mohl být konečně i na západní stranu osazen ciferník hodin.<ref name=":0" />

=== Úpravy ve 20. století ===
Další opravu věže bylo třeba provést po větrné smršti 7. srpna 1902, kdy se věž naklonila na jednu stranu. Při důkladné prohlídce bylo zjištěno silné poškození střechy a shnilé trámy v její konstrukci. Proto byla 24. září 1904 sňata makovice věže i s praporečkem, sluncem a hvězdou. Makovice byla nově natřena, hvězda, slunce i praporeček nově pozlaceny. Vyspravena byla též střecha. Litovelský hodinář Jiří Petlen vyměnil konopná lana vedoucí od hodinového strojku ke kladivkovému stroji za drátěná. Na věž byl rovněž umístěn hromosvod a dne 7. října 1904 se makovice slavnostně vrátila na původní místo.<ref name=":0" />

Roku 1933 byly slavnostně odhaleny dvě bronzové desky se jmény obětí z 1. světové války, které byly osazeny v dolní části věže na náměstí. Pod oknem v zaklenutém výklenku byla uložena prsť z bojišť legionářů, toto ovšem bylo za protektorátu odstraněno. Úprava celé spodní části věže proběhla v květnu 1938, kdy byla do okna vsazena železná mříž se znakem města a datem 25.5.1938. Návrh zhotovil akademický malíř František Doubrava.<ref name=":0" />
[[Soubor:Litovel-první zasedání Národního výboru-obřadní síň radnice-9. května 1945.jpg|vlevo|náhled|První zasedání Národního výboru [[9. květen|9. května]] [[1945]]]]
V padesátých letech byla navíc pod oknem instalována travertinová deska s nápisem "My jsme zemřeli, abyste vy žili" a datum 9.7.1950. Pod bronzové desky byly osazeny dvě kamenné se jmény obětí II. světové války a nápisy památných míst I. a II. odboje. Později byl v horní části nad oknem osazen pískovcový reliéf znázorňující poprsí muže držícího v levé ruce pochodeň, zhotovený Juliem Pelikánem.<ref name=":0" />

V šedesátých letech byl na průčelí budovy osazen nápis MěNV, který doplnilo nevhodné osazení skleněných vrat v ocelové konstrukci do původního kamenného ostění. Necitlivé úpravy pak probíhaly i nadále - v letech 1976 až 1980 úprava obřadní síně, po které následovaly novodobé zásahy do interiéru, často podřízené pouze účelům kanceláří.<ref name=":0" />

V devadesátých letech byl proveden na základě stavebně-historického průzkumu fasád návrh ing arch J. Přidalem na nové barevné řešení omítek radniční věže i sousední budovy čp. 779, přičemž respektoval i již opravenou budovu čp. 777, která dříve tvořila součást radnice.<ref name=":0" />

== Zdroje ==
[[Kategorie:Radnice v oblasti Střední Morava]]
[[Kategorie:Kulturní památky v župě Litovel]]
[[Kategorie:Stavby v Litovli]]

Litovel

2025-01-26T06:48:08Z

Administrator:

Radnice v Litovli

2025-01-26T06:48:03Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Radnice v Litovli''' je pozdně gotická stavba v Litovli. Byla postavena v 1. polovině 15. století a později renesančně a barokně upravena. == Dějiny == Litovel se řídila magdeburským právem a měla ve svém čele rychtáře původně jmenovaného králem. Měl na starosti obecnou bezpečnost a pořádek, stál v čele městské rady 12 konšelů a současně byl i majitelem největšího statku ve městě, domu situovanéh…“

'''Radnice v Litovli''' je pozdně gotická stavba v [[Litovel|Litovli]]. Byla postavena v 1. polovině 15. století a později renesančně a barokně upravena.

== Dějiny ==
Litovel se řídila magdeburským právem a měla ve svém čele rychtáře původně jmenovaného králem. Měl na starosti obecnou bezpečnost a pořádek, stál v čele městské rady 12 konšelů a současně byl i majitelem největšího statku ve městě, domu situovaného na náměstí. Budova dnešní radnice byla součástí dědičného rychtářství až do doby Mikuláše Fénixe (rok 1429), prodejem se stala samostatným domem.

Po husitských válkách Litovel pozbyla charakteru královského města a hejtmanem byl ustanoven Karel starší z Vlašimi, který bezpochyby sídlil i v dnešní radnici. Důkazem je starý vlašimský portál s rodovým znakem Vlašimů, který se nyní nalézá ve dvoře, kam byl přemístěn z přední strany radnice při osazování boskovického portálu v roce 1572.

Rychtář Martin Tepfer pak v roce 1483 prodal rychtářství litovelským měšťanům za 290 kop grošů. Kup byl pak na přímluvu Karla staršího z Vlašimi dne 19. ledna 1502 potvrzen králem Vladislavem Jagellonským a rychtářský majetek byl připsán k majetku města. Rychtář se také stává obecním úředníkem.

Dne 1. ledna 1557 Jan Dětřich z Boskovic prodává svůj dům purkmistru a radě i obci městu Litovle za 500 kop grošů českých, aby domu mohli k obecnému dobru používat, radnici z něho udělat, do něho se scházeli, v něm soudili a všechny obecní potřeby působit mohli. Zároveň zakazuje prodej tohoto domu pod pokutou 300 zlatých uherských.

V roce 1572 byla provedena přestavba radnice, jak o tom svědčily dvě desky umístěny nad novou boskovickou branou. Brána, nad kterou byla deska umístěna, byla rozebrána roku 1872 a vnitřní ostění dnes najdeme pod balkónem západního vchodu tzv. Sochovy vily. Podle starší teorie přibyla k radnici i věž, ovšem podle po provedení stavebně-historického průzkumu, se lze domnívat, že věž je daleko staršího data, i když při zmínce o rychtě i pozdějším panském domě při prodeji nikde není zmiňována její existence. Výstavbu věže tak lze položit do závěru 15. století.

V listinách z roku 1604 nacházíme krátké zmínky o první opravě litovelské radniční věže, kdy byla opravena vadná střecha, přičemž 22. května sňali makovici a 27. května ji nasadili zpět.

Dne 7. září 1654 rada města odkoupila od vdovy Anny Želecké dům sousedící s věží radnice po pravé straně za 4 tisíce tolarů moravských. Zubožený, zadlužený dům s polnostmi, loukami a zahradami přešel do majetku města. Ještě v témže roce se musely provést nejdůležitější opravy. O dva roky později, v roce 1657, byla provedena výměna střechy na radniční věži. Spotřebovalo se tehdy 4 tisíce kusů šindele a 56 párů dřev, ale makovici se sejmout nepodařilo.

Roku 1665 při třetí opravě věže byla makovice snesena dolů a současně se provedly opravy čtyř nárožních vížek a celé střechy. V této době sloužil za radnici trakt jižně od věže, zatímco severní, zvaný Panský dům, byl v roce 1681 přestavěn a v jeho druhém poschodí byl zbudován slavnostní sál. V druhém poschodí radniční budovy byla světnice městského podpísaře a ve věži měl svůj příbytek věžník (městský trubač), který konal strážnou službu na věži. V dolní části radnice se nacházela úřadovna městské rady, velká radní síň a vedle klenutá komora k úschově truhel s penězi a dokumenty.

Roku 1684 došlo ke spojení původního panského domu s radnicí překlenutím Šerhovní uličky a propojením některých místností.

Dne 4. ledna 1688 byla sňata makovice pokrývačem M. Rzeschikem a bylo zjištěno, že hlavní trám je již z velké části uhnilý, což způsobilo naklonění horní části věže. K nasazení došlo z důvodu špatného počasí až 4. června 1689.

Dne 26. července 1724 propukl ve městě požár. Na radnici shořela veškerá dřevěná konstrukce až po 3. patro, ale byly zničeny i všechny vížky, měděné střechy a železné hodiny. Městská rada musela přikročit k jedné z největších oprav během existence věže, která městskou pokladnu stála 3016 zl. Věž byla zvýšena o další dvě patra, která přistavěl olomoucký zednický mistr Kristián Auler. Zábradlí na nově vzniklé pavláčce na věži zhotovil Ulricht, kameník z Olomouce. Na věž byla osazena nová cibulovitá střecha, na jejímž prodlouženém stvolu spočívá makovice, s uschovanými památnými listinami z historie města. Při opravě byly zhotoveny nové věžní hodiny. Jejich tvůrcem je medelský kovář Grussel a byly umístěny v novém 6. patře věže. Měly jen tři rafikové tyče zdobené sluncem a měsícem vedoucí k ciferníkům a nalézaly se na zdi věže z východní, jižní a severní strany. V sedmém patře se nalézala jen obytná světnička s třemi okny, kachlovými kamny a dřevěnou pryčnou - příbytek hlásného a jeho dvou pomocníků.

Dne 8. května 1813 vypukl požár, který poškodil kromě 17 domů i radniční věž. Oprava věže po požáru se uskutečnila až roku 1823, kdy byly zaomítány a obíleny boční zdi a spraveny ciferníky hodin.

Litovel

2025-01-25T21:04:53Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Litovel''' je město v župě Litovel v oblasti Střední Morava. Jedná se o hospodářské a kulturní středisko celé župy. Městu se přezdívá ''Moravské'' nebo ''Hanácké Benátky''.<ref name=":0">ZLÁMAL, Vladislav. Litovel, Konice a okolí: [Monografie]. Brno: Národohospodářská propagace Československa, 1938. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:aa398570-b717-11ec-adf7-5…“

Župa Litovel

2025-01-25T19:13:29Z

Administrator: založena nová stránka s textem „'''Župa Litovel''' je župa v oblasti Střední Morava. == Města a obce == Obec, Středisková obec, ''Město II. kategorie'' Bílá Lhota, Bohuslavice, Bouzov, Brodek u Konice, Cholina, Dzbel, Hvozd, ''Konice'', Laškov, Lipová-Suchdol, ''Litovel'', Luká, Ludmírov, Mladeč, Náklo, Příkazy, Přemyslovice, Senice na Hané, …“

'''Župa Litovel''' je [[župa]] v [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]].

== Města a obce ==
Obec, Středisková obec, ''Město II. kategorie''

[[Bílá Lhota]], [[Bohuslavice]], [[Bouzov]], [[Brodek u Konice]], [[Cholina]], [[Dzbel]], [[Hvozd]], ''[[Konice]]'', [[Laškov]], [[Lipová-Suchdol]], ''[[Litovel]]'', [[Luká]], [[Ludmírov]], [[Mladeč]], [[Náklo]], [[Příkazy]], [[Přemyslovice]], [[Senice na Hané]], [[Šumvald]], [[Troubelice]], ''[[Uničov]]''
[[Kategorie:Župy v oblasti Střední Morava]]

Hrabišín

2025-01-25T19:02:15Z

Administrator:

Obec '''Hrabišín''' (něm. ''Rabersdorf'')se nachází v [[Župa Šumperk|župě Šumperk]], v [[Oblast Severní Morava a Slezsko|oblasti Severní Morava a Slezsko]], přibližně 7 kilometrů jihovýchodně od [[Šumperk|Šumperka]]. Žije zde přibližně 866 obyvatel.

== Název ==
Název obce Hrabišín, stejně jako nedalekých obcí [[Hrabenov]] a [[Hraběšice]], je odvozen od jména Hrabiš, po [[Hrabiš ze Švábenic a Úsova|Hrabišovi ze Švábenic a Úsova]]. Při překladu do němčiny bylo jméno Hrabišína přikloněno ke slovu "''Rabe''" (havran), což dalo obci německý název Rabersdorf, tedy „Havraní ves“.

== Polohopis ==
Obec se rozkládá na přechodu [[Hanušovická vrchovina|Hanušovické vrchoviny]] a [[Úsovská vrchovina|Úsovské vrchoviny]]. Hrabišín leží podél horního toku říčky Loučky a jejích přítoků. V okolí se tyčí několik významných vrchů, například Kopka (692 m), Březový vrch (705 m) a Dražník (506 m). Na jih od Hrabišína se nachází vodní nádrž [[Hrabišín (vodní nádrž)|Hrabišín]]. Obec je obsluhována [[Železniční trať Olomouc - Šumperk|železniční tratí Šumperk–Uničov]], přičemž [[Hrabišín (železniční stanice)|stanice]] je vzdálena zhruba jeden kilometr jižně od Hrabišína.

== Historie ==
První písemná zmínka o Hrabišínu pochází z roku [[1352]]. Vesnice tehdy patřila různým šlechtickým rodům a postupně měnila majitele, mezi nimi i [[Jan Puška z Kunštátu|Jana Pušku z Kunštátu]] a později rod [[Tunklové z Brníčka|Tunklů z Brníčka]]. Na konci [[15. století]] byla připojena k [[Zábřeh|zábřežskému]] panství. V roce [[1527]] ji získal [[Petr ze Žerotína]] a začlenil ji do nově vzniklé vrchnosti se sídlem v dnešním [[Bludov|Bludově]].

Hrabišín si zachoval převážně zemědělský charakter i v průběhu [[19. století|19.]] a [[20. století]]. Jediným větším podnikem byla palírna založená v roce [[1903]] starostou Gustavem Dworzákem.

Při [[Osvobození Moravskoslezska Sovětskou armádou|osvobozování Sovětskou armádou]] došlo [[8. květen|8. května]] [[1945]] k přestřelce u železniční zastávky [[Hrabišín (železniční zastávka)|Hrabišín]].<ref>BENDA, Jan. Vojsko, ozbrojená střetnutí a války v historii Šumperska. Šumperk: Klub vojenských důchodců při ÚVS, 2003, s. 109. <nowiki>ISBN 80-239-2951-8</nowiki>. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:2f0b62f4a0696905e1806f15705c25be</nowiki></ref>

Po druhé světové válce byla obec navrácena [[Československo|Československu]] a původní německé obyvatelstvo bylo vysídleno. V roce [[1949]] byly k Hrabišínu připojeny osady Dolní Olešná, Horní Olešná a Loučky.

== Pamětihodnosti ==

=== Boží muka a kaple ===
V katastru obce se nachází několik významných památek. Patří mezi ně boží muka z roku [[1820]], která stojí podél polní cesty severozápadně od Dolní Olešné. Mezi další památky patří kaple v Dolní i Horní Olešné a mezi Hrabišínem a Loučkami.

=== Přírodní památky ===
V okolí Hrabišína se nachází vrcholy Kopka, Březový vrch a Dražník, které jsou oblíbenými turistickými cíli a nabízejí krásné výhledy na krajinu [[Hanušovická vrchovina|Hanušovické]] a [[Úsovská vrchovina|Úsovské vrchoviny]].

== Osobnosti obce ==
Hrabišín je rodištěm několika významných osobností, mezi něž patří:

* '''[[František Macek]]''' (*[[1946]]), dirigent, sbormistr, varhaník a pedagog,
* '''[[Ivo Krobot]]''' (*[[1948]]), dramatik, divadelní režisér a pedagog.

== Zdroje ==
[[Kategorie:Hrabišín]]
[[Kategorie:Vesnice v župě Šumperk]]
[[Kategorie:Obce v župě Šumperk]]
[[Kategorie:Sídla v Hanušovické vrchovině]]
[[Kategorie:Sídla v Úsovské vrchovině]]

Hrabišín

2025-01-25T19:01:25Z

Administrator: /* Polohopis */

Obec '''Hrabišín''' (něm. ''Rabersdorf'')se nachází v [[Župa Šumperk|župě Šumperk]], v [[Oblast Severní Morava a Slezsko|oblasti Severní Morava a Slezsko]], přibližně 7 kilometrů jihovýchodně od [[Šumperk|Šumperka]]. Žije zde přibližně 866 obyvatel.

== Název ==
Název obce Hrabišín, stejně jako nedalekých obcí [[Hrabenov]] a [[Hraběšice]], je odvozen od jména Hrabiš, po [[Hrabiš ze Švábenic a Úsova|Hrabišovi ze Švábenic a Úsova]]. Při překladu do němčiny bylo jméno Hrabišína přikloněno ke slovu "''Rabe''" (havran), což dalo obci německý název Rabersdorf, tedy „Havraní ves“.

== Polohopis ==
Obec se rozkládá na přechodu [[Hanušovická vrchovina|Hanušovické vrchoviny]] a [[Úsovská vrchovina|Úsovské vrchoviny]]. Hrabišín leží podél horního toku říčky Loučky a jejích přítoků. V okolí se tyčí několik významných vrchů, například Kopka (692 m), Březový vrch (705 m) a Dražník (506 m). Na jih od Hrabišína se nachází vodní nádrž [[Hrabišín (vodní nádrž)|Hrabišín]]. Obec je obsluhována [[Železniční trať Olomouc - Šumperk|železniční tratí Šumperk–Uničov]], přičemž [[Hrabišín (železniční stanice)|stanice]] je vzdálena zhruba jeden kilometr jižně od Hrabišína.

== Historie ==
První písemná zmínka o Hrabišínu pochází z roku [[1352]]. Vesnice tehdy patřila různým šlechtickým rodům a postupně měnila majitele, mezi nimi i [[Jan Puška z Kunštátu|Jana Pušku z Kunštátu]] a později rod [[Tunklové z Brníčka|Tunklů z Brníčka]]. Na konci [[15. století]] byla připojena k [[Zábřeh|zábřežskému]] panství. V roce [[1527]] ji získal [[Petr ze Žerotína]] a začlenil ji do nově vzniklé vrchnosti se sídlem v dnešním [[Bludov|Bludově]].

Hrabišín si zachoval převážně zemědělský charakter i v průběhu [[19. století|19.]] a [[20. století]]. Jediným větším podnikem byla palírna založená v roce [[1903]] starostou Gustavem Dworzákem.

Při [[Osvobození Moravskoslezska Sovětskou armádou|osvobozování Sovětskou armádou]] došlo [[8. květen|8. května]] [[1945]] k přestřelce u železniční zastávky [[Hrabišín (železniční zastávka)|Hrabišín]].<ref>BENDA, Jan. Vojsko, ozbrojená střetnutí a války v historii Šumperska. Šumperk: Klub vojenských důchodců při ÚVS, 2003, s. 109. <nowiki>ISBN 80-239-2951-8</nowiki>. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:2f0b62f4a0696905e1806f15705c25be</nowiki></ref>

Po druhé světové válce byla obec navrácena [[Československo|Československu]] a původní německé obyvatelstvo bylo vysídleno. V roce [[1949]] byly k Hrabišínu připojeny osady Dolní Olešná, Horní Olešná a Loučky.

== Pamětihodnosti ==

=== Boží muka a kaple ===
V katastru obce se nachází několik významných památek. Patří mezi ně boží muka z roku [[1820]], která stojí podél polní cesty severozápadně od Dolní Olešné. Mezi další památky patří kaple v Dolní i Horní Olešné a mezi Hrabišínem a Loučkami.

=== Přírodní památky ===
V okolí Hrabišína se nachází vrcholy Kopka, Březový vrch a Dražník, které jsou oblíbenými turistickými cíli a nabízejí krásné výhledy na krajinu [[Hanušovická vrchovina|Hanušovické]] a [[Úsovská vrchovina|Úsovské vrchoviny]].

== Osobnosti obce ==
Hrabišín je rodištěm několika významných osobností, mezi něž patří:

* '''[[František Macek]]''' (*[[1946]]), dirigent, sbormistr, varhaník a pedagog,
* '''[[Ivo Krobot]]''' (*[[1948]]), dramatik, divadelní režisér a pedagog.

[[index.php?title=Kategorie:Hrabišín]]
[[index.php?title=Kategorie:Vesnice v župě Šumperk]]
[[index.php?title=Kategorie:Obce v župě Šumperk]]
[[index.php?title=Kategorie:Sídla v Hanušovické vrchovině]]
[[index.php?title=Kategorie:Sídla v Úsovské vrchovině]]

Kategorie:Zaniklá spotřební družstva

2025-01-25T18:08:53Z

Administrator: založena nová stránka s textem „Kategorie:Zaniklé hospodářské organizace“

[[Kategorie:Zaniklé hospodářské organizace]]

Jednota Olomouc

2025-01-25T18:06:44Z

Administrator:

'''JEDNOTA, spotřební družstvo Olomouc''' je spotřební družstvo se sídlem v [[Olomouc|Olomouci]], které působilo od roku [[1956]] na [[Okres Olomouc|Olomoucku]]. V současné době je v likvidaci.<ref name=":0">https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik-firma.vysledky?subjektId=520981&typ=UPLNY</ref>

== Historie ==
Před vznikem družstva působilo na Olomoucku družstvo [[Budoucnost Prostějov]].

Družstvo vzniklo usnesením ze shromáždění delegátů [[2. prosinec|2. prosince]] [[1956]] a bylo zapsáno do Podnikového rejstříku pod názvem JEDNOTA, lidové spotřební družstvo v Olomouci [[22. prosinec|22. prosince]] [[1956]].<ref name=":0" /> Předchůdcem družstva byl Okresní svaz spotřebních družstev v Olomouci.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 10.7.1956, 12(55), s. [4]. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:725b6fc0-9f29-11e7-8394-5ef3fc9ae867</nowiki></ref>

Olomoucká Jednota pořádala již od svého vzniku pro spotřebitele různé akce, například Trhy Dědy Mráze, které se v prosinci [[1957]] konaly v [[Horka nad Moravou|Horce nad Moravou]], [[Slatinice|Slatinicích]], na [[Kopeček u Olomouce|Svatém Kopečku]], v [[Hněvotín|Hněvotíně]], [[Štěpánov|Štěpánově]], [[Dolany|Dolanech]] a ve [[Velká Bystřice|Velké Bystřici]].<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 3.12.1957, 13(97), s. [4]. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:150c4c20-9f35-11e7-8394-5ef3fc9ae867</nowiki></ref> Ve svých průmyslových prodejnách nabízela Jednota kupříkladu sovětské televizory.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 5.11.1957, 13(89), s. [4]. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5291f530-9f40-11e7-a093-005056825209</nowiki></ref>

Družstvo a jeho orgány rozvíjelo mezinárodní styky. Například v roce [[1961]] dozorčí výbor družstva v [[Jívová|Jívové]] spolupracoval s rumunským spotřebním družstvem v obci Ileanda.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 1961, 41(10), s. 2. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:28b28870-6255-11e6-95c7-005056825209</nowiki></ref> V roce [[1965]] byl pracujícím olomoucké Jednoty propůjčen Rudý prapor sovětských družstevníků za vynikající hospodářské a politické úspěchy.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 1966, 46(37), s. 2. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:d2cc95d0-6269-11e6-95c7-005056825209</nowiki></ref>

Mezi lety [[1960]] až [[1974]] bylo sídlo družstva v [[Litovel|Litovli]], kde po přesunu ústředí do nové administrativní budovy na Leninově třídě (dnes třída Svobody) v [[Olomouc|Olomouci]] zůstal velkoobchodní sklad a technický odbor družstva.<ref>BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981, s. 68. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:e2f47900-25ad-11e4-a8ab-001018b5eb5c</nowiki></ref>

V roce [[1974]] mělo družstvo cca 34 500 členů sdružených ve 183 základních organizacích, které byly řízeny stejným počtem dohlížecích výborů, ve kterých pracovalo 1 121 funkcionářů družstva. Ve [[Slatinice|Slatinicích]] družstvo provozovalo lahůdkářskou výrobu.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 1974, 54(64), s. 3. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:46874040-6230-11e6-9dd6-5ef3fc9ae867</nowiki></ref>

Stejně jako ostatní spotřební družstva v období reálného socialismu mělo i to olomoucké plánovací oddělení, které zpracovávalo pětileté plány a počátkem každého roku tzv. obchodně finanční plán, který sestával z plánu maloobchodního a velkoobchodního obratu, nákupní činnosti, plán pracovních sil, plán dopravy, obsáhlý plán investiční výstavby a na závěr finanční plán.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 1982, 62(4), s. 3. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:f8ad5550-6200-11e6-b155-001018b5eb5c</nowiki></ref>

Že dohlížecí výbory neměly jen symbolickou funkci svědčí to, že v roce [[1983]] provedly dohlížecí výbory olomoucké Jednoty 6 714 kontrol na prodejnách a 3 287 kontrol v pohostinstvích. Hojně se v Jednotě vyskytovaly také soutěžní kolektivy brigády socialistické práce, kterých bylo v družstvu 70 o v souhrnu 1 009 pracovnících.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 1984, 64(6), s. 3. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:d7109270-61f8-11e6-9dd6-5ef3fc9ae867</nowiki></ref>

Pro bývalé pracovníky pořádalo družstvo atraktivní zájezdy. Například na podzim roku [[1989]] uspořádala zájezd na střední Slovensko a do Maďarska.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 17.10.1989, 69(122), s. 5. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:942dc900-d691-11e7-8294-005056827e51</nowiki></ref>

Ještě v roce [[1996]] provozovala olomoucká Jednota prodejny v menších obcích i v [[Olomouc|Olomouci]]. <ref>Hanácké noviny. Olomouc: Hanácké noviny, 1996(145), s. 6. ISSN 1210-5376. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:a948d030-606d-11e3-ae93-001018b5eb5c</nowiki></ref><ref>Hanácké noviny. Olomouc: Hanácké noviny, 1996(139), s. 8. ISSN 1210-5376. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:ce6cb7a0-606d-11e3-8c6a-005056825209</nowiki></ref> Na podzim však již nabízela k prodeji své sídlo na třídě Svobody, a to za částku 100 milionů korun. Předseda družstva Ing. Zdeněk Puchinger k tomu tehdy uvedl, že ''"Jednota se po Listopadu změnila. Kdysi měla 2200 zaměstnanců, dnes jen 800, z 380 prodejen zbylo 96, hospůdky zmizely zcela a v ústředí sedí jen 65 lidí. Jednota si tedy postaví vlastní supermarket s jedním patrem kanceláří pro svou centrálu. Připravovaná stavba byla schválena městským zastupitelstvem a vyroste poblíž olomouckého Altmotelu."'' <ref>Hanácké noviny. Olomouc: Hanácké noviny, 1996(131), s. 2. ISSN 1210-5376. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:8b526390-6066-11e3-ae93-001018b5eb5c</nowiki></ref> Ve čtvrtém čtvrtletí roku 1997 otevřela olomoucká Jednota svůj supermarket [[TERNO Olomouc|TERNO]] na Horním Lánu.<ref>Hanácké noviny. Olomouc: Hanácké noviny, 1996(115), s. 7. ISSN 1210-5376. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:953bbc50-605a-11e3-ae93-001018b5eb5c</nowiki></ref>

Ještě v roce [[1999]] byla olomoucká Jednota třetím nejsilnějším družstvem co se maloobchodního obratu týče v rámci [[Svaz českých a moravských spotřebních družstev|Svazu českých a moravských spotřebních družstev]].<ref>HN. Hospodářské noviny: [Hlavní vydání] : deník pro ekonomiku a politiku. Praha: Economia, 14.04.2000, 44(75), s. 2. ISSN 0862-9587. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:744927e0-ba67-11e9-b44e-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref>

== Zdroje ==
<references />
[[Kategorie:Zaniklá spotřební družstva]]
[[Kategorie:Zaniklé hospodářské organizace]]
[[Kategorie:Olomouc]]

Uničov

2025-01-25T17:57:57Z

Administrator:

[[Soubor:Unicov.jpg|náhled|Silueta města od východu]]
'''Uničov''' (německy ''Mährisch Neustadt'') je [[město]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Jedná se o bývalé [[Morava|moravské]] královské město. Nejrychlejší rozvoj města nastal po vybudování velkého průmyslového podniku - [[Uničovské strojírny|Uničovských strojíren]]; s tím spojená rozsáhlá bytová výstavba značně změnila půdorys města. V 70. letech bylo k městu připojeno 9 [[Obec|obcí]].<ref name=":0">KOLLMANN, Vítězslav, Milan DUBOVÝ a Radek PAVLÍK. Uničov v proměnách staletí: (ikonografie města). Olomouc: Krajské vlastivědné muzeum, 1988. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:bd81e4ec-bb1b-4fc5-a2c5-2740662c93b3</nowiki></ref>

== Poloha ==
Uničov leží téměř ve středu úrodné roviny tzv. [[Uničovská tabule|Uničovské tabule]], která se rozprostírá kolem řeky [[Oskava (řeka)|Oskavy]] a představuje výběžek [[Hornomoravský úval|Hornomoravského úvalu]], lemovaného od východu k severu prvními strmými svahy [[Jeseníky|Jeseníků]]. Oskava teče po východním okraji města severojižním směrem, od [[Horní Sukolom|Horní Sukolomi]] se do ní vlévá potok [[Loučka (potok)|Loučka]], jižně od města u [[Dětřichov (Uničov)|Dětřichova]] pak do ní vtéká potok [[Lukavice (potok)|Lukavice]] od [[Troubelice|Troubelic]], kdežto tzv. [[Benkovský potok]] od [[Králová (Troubelice)|Králové]], [[Střelice (Uničov)|Střelic]] a [[Renoty (Uničov)|Renot]] již ústí u [[Štěpánov|Štěpánova]] přímo do [[Morava (řeka)|Moravy]], i když je několika kanály spojen i s Oskavou.

Nadmořská výška Uničova je 235 m n. m. a v podobné poloze jsou všechny připojené obce.

== Členění města ==
Město sestává ze samotného Uničova a dalších 9 připojených obcí.

Části města: [[Benkov (Uničov)|Benkov]], [[Brníčko (Uničov)|Brníčko]], [[Dětřichov (Uničov)|Dětřichov]], [[Dolní Sukolom]], [[Horní Sukolom]], [[Nová Dědina (Uničov)|Nová Dědina]], [[Renoty (Uničov)|Renoty]], [[Střelice (Uničov)|Střelice]], Uničov a [[Želechovice (Uničov)|Želechovice]].
{| class="wikitable"
|+
!Část města
!Počet obyvatel
!Rozloha (km2)
|-
|Benkov
|204
|9.04
|-
|Brníčko
|338
|4.87
|-
|Dětřichov
|122
|2.96
|-
|Dolní Sukolom
|276
|4.44
|-
|Horní Sukolom
|119
|2.55
|-
|Nová Dědina
|112
|2.34
|-
|Renoty
|192
|4.46
|-
|Střelice
|396
|6.08
|-
|Uničov
|9205
|11.5
|-
|Želechovice
|251
|6.1
|-
|'''Celkem'''
|11215
|54.34
|}

== Dějiny ==

=== Založení Uničova ===
Markrabě [[Vladislav (moravský markrabě)|Vladislav]] přenechal jistému Theodoriovi les na řece [[Oskava (řeka)|Oskavě]] k vykácení. Tento podnik však narazil na obtíže, které způsobil zemský úředník z [[Přerov|Přerova]] (Proliva). V roce [[1213]] vedly tyto problémy k žalobě, která byla rozhodnuta ve prospěch Theodoria. Bylo mu přiznáno právo kácet les podél Oskavy od místa, kde měla být postavena mlýnice, až po cestu vedoucí do [[Úsov|Úsova]], a to "až k horám", s tím, že smí vykácet tolik lesa, kolik zvládne za třicet let, protože na tuto dobu platilo privilegium.<ref name=":1">DUDÍK, Beda. Mährens allgemeine Geschichte. Brünn: nakladatel není známý, 1878. sv. 8, s. 154. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:95c684b7-c12f-4591-a94a-2928b5f50217</nowiki></ref>

Po deseti letech pokročily práce natolik, že Vladislavův otec, král [[Přemysl Otakar I.]], mohl v roce [[1223]] vydat obyvatelům nové obce, která vznikla na místě vykáceného lesa (nova civitas, přičemž němečtí obyvatelé si ponechali toto jméno), [[magdeburské právo]], jaké bylo v té době uplatňováno v [[Bruntál|Bruntále]]. Současně vydal v [[Brno|Brně]] lokační listinu pro městského rychtáře Theodoria a jeho dědice. Podle této listiny platil každý usedlík roční poplatek 6 denárů, zatímco za půdu pod pluhem byl na svátek sv. Martina vybírán naturální desátek: jeden čtvrtý díl stříbra (čtvrtlark), jeden měřič ječmene, stejně tolik pšenice a ovsa.<ref name=":1" />

Les, který obyvatelé káceli již deset let, mohli podle původního privilegia kácet dalších dvacet let a veškerou získanou a již vymezenou půdu, ať už šlo o les, pole či pastvinu, směli svobodně a bezpečně užívat. Jak bylo určeno markrabětem Vladislavem, měli tuto půdu užívat zcela volně a bez omezení. Nadto bylo obyvatelům umožněno vykonávat obvyklá práva a svobody města, jaké jim byly uděleny.<ref name=":1" />

Roku [[1234]] potvrdil Uničovu markrabě [[Přemysl (moravský markrabě)|Přemysl]] všechna dosud mu udělená práva a přidával k tomu ještě nová; měšťanům zaručoval, že žádný královský lovčí, mající pod správou sousední ves [[Střelice (Uničov)|Střelice]], nemá práva vymáhati na nich nějaké jiné než stanovené platy nebo je nějak jinak znepokojovat. Přidával také mílové právo na krčmy a prodej masa a chleba, právo, že mají být souzeni jen podle svých zvyklostí a další práva. Listinou je také stanoveno, že se Uničov stává stanicí a shromaždištěm pro odvádění desátků všeho dolování, které náleželo zeměpánu. Desátek se měl odvádět od českých hranic až ke střednímu toku řeky [[Moravice]], od Moravice ke střednímu toku řeky [[Bystřice]] a odtud dolů k [[Olomouc|Olomouci]] na [[Velká Bystřice|Velkou Bystřici]].<ref name=":3">HRUBÝ, František, Jindřich ŠEBÁNEK a Adolf KUBIS. Severní Morava v dějinách. V Brně: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1947. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:6b05d8a0-d755-11ec-8264-005056827e51</nowiki></ref>

Kolem vznikajícího města došlo také ke vzniku nových německých osad a poněmčení původně slovanských vesnic. Ryze německého založení byly pravděpodobně jen [[Renoty]] a [[Dětřichov (Uničov)|Dětřichov]]. Německé osady okolo města měly zajistit německému městu hospodářské zázemí v jejich jazyce.<ref name=":3" />

Oblast u řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], kde se nacházela významná celnice poblíž obchodní stezky vedoucí do Uher, získala roku [[1272]], kdy král [[Přemysl Otakar II.]] markraběti potvrzením práva pozvedl osadu na [[město]], další výsady. Pro zvýšení přitažlivosti pro obyvatele a obchodníky bylo uděleno tržní a skladovací právo na osm dní, což bylo později prodlouženo na deset dní, a město mohlo dalších pět let používat výnosy z trhu k posílení svého rozvoje a organizace.<ref name=":1" />

=== Husitské války ===
Město si uchovávalo do doby husitské svůj německý ráz a s německými městy [[Litovel|Litovlí]] a [[Olomouc|Olomoucí]] představovalo jakýsi cizí element v [[Haná|hanáckém]] kraji. S těmito městy se také v potřebnou dobu spojovalo v obranný spolek. Uničov se stejně jako Litovel a Olomouc postavil odmítavě k [[husitství]] a zejména s Olomoucí od počátku bojoval proti husitskému nebezpečí a stál s ní na straně [[Zikmund Lucemburský|Zikmunda Lucemburského]].<ref name=":3" />

Husité se spojili s litevským velkoknížetem Vitoldem, který poslal počátkem roku [[1422]] do Čech svého příbuzného [[Zikmund Korybutovič|Zikmunda Korybutoviče]], který se na cestě k Praze již na [[Morava|Moravě]] pokusil o město Olomouc. Odražen však přitáhl k Uničovu a dobyl ho útokem, při čemž jeho vojáci město zloupili. Korybutovič už pak v [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Uničov)|uničovském kostele]] přijímal podobojí a Uničov byl svěřen polskému šlechtici [[Dobeslav Puchal|Dobeslavu Puchalovi]], který delší dobu vystupoval na severní Moravě jako významný husitský hejtman.<ref name=":3" />

Husité provedli ve městě radikální převrat také náboženský a sociální, a přední německé měšťanstvo bylo pravděpodobně vyhnáno. V husitských rukou byl až do období mezi lety [[1424]] až [[1437]].<ref name=":3" />

=== Raný novověk ===
Koncem středověku již opět Uničov vystupoval na straně německé a katolické, a roku [[1458]] se spolčilo s dalšími německými městy proti králi [[Jiří z Poděbrad|Jiřímu z Poděbrad]]. Než však král vtrhl na Moravu vojensky, města vyjma [[Jihlava|Jihlavy]] odporu upustila a na brněnském sněmu přísahali i uničovští králi věrnost. Zřejmě jako povděk udělil král Jiří z Poděbrad [[9. únor|9. února]] [[1460]] privilegium volného trhu na maso a chléb. Jinou listinou datovanou [[12. únor|12. února]] zase snížil městu roční plat.<ref name=":3" />

Privilegiem daným [[4. duben|4. dubna]] 1969 ve [[Šternberk|Šternberku]] zaručil Jiří z Poděbrad městu, že nemá být nikdy od královské komory někomu zapsáno, a tak být odtrhováno od přímého královského panství žádným zápisem ani dáním. Měšťanům zabezpečoval plné užívání městského mýta, potřebné dřevo z královských lesů v [[Doubrava (župa Litovel)|Doubravě]] k opevnění města, právo pečetit červeným voskem, ale zejména, že ti, kteří nezachovali věrnost králi se již nesmí vrátit do města a jejich domy připadly městu, a že do budoucna žádný Němec ani cizozemec v Uničově nesmí být duchovním ani světským úředníkem. Za vlády krále [[Matyáš Korvín|Matyáše]] pravděpodobně došlo k restituci majetků vyhnaných Němců, ač to stejně neohrozilo slovanský živel ve městě.<ref name=":3" />

Katolická církevní správa byla do roku [[1515]], když byl uničovský kostel v rukou husitů, přefařena do [[Medlov|Medlova]]. Uničovský kostel byl vysvěcen katolickým způsobem v letech [[1424]] a [[1444]], což značí, že se v něm v mezidobí konaly husitské bohoslužby. Papežská klatba byla z Uničova sňata až [[12. květen|12. května]] [[1515]] papežským legátem Tomášem, když se město opět stalo katolickým.<ref name=":3" />

=== Novověký Uničov ===
[[Soubor:Neustatt (Merian).jpg|náhled|Plán města okolo roku [[1650]]]]
V [[16. století]] začalo město hospodářsky klesat, jeho mílové právo, které se nedodržovalo, musel roku [[1514]] znovu zdůraznit listinou král [[Vladislav Jagellonský|Vladislav]]. Roku [[1522]] bylo město postiženo ohněm a v roce [[1531]] téměř celé vyhořelo. Zvětšovalo se ovšem uničovské panství, když město roku [[1517]] koupilo [[Šumvald]] a v [[Horní Sukolom|Horní Sukolomi]] 11 usedlých, roku [[1568]] [[Horní Libina|Německou Libinu]], roku [[1585]] [[Loštice]] a v roce [[1597]] [[Ruda (Tvrdkov)|Železnou Rudu]].<ref name=":3" />

Po celé 16. století bylo město ještě slovanské a ještě do roku [[1630]] o tom máme písemné doklady. [[31. květen|31. května]] [[1643]] celé město vyhořelo.<ref name=":3" /><ref>HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské, Díl 9., doplňky a rejstřík. Praha: Společnost přátel starožitností československých, 1938. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:b502f980-ac36-11e4-a7a2-005056827e51</nowiki></ref> Po [[Třicetiletá válka|třicetileté válce]] ve městě opět nabyl převahy německý živel.<ref name=":4">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Ve 30. letech [[18. století]] se Uničov stal střediskem rozsáhlé grafické produkce díky [[Ignác Zeidler|Ignáci Zeidlerovi]].<ref>KROUPA, Jiří. V zrcadle stínů: Morava v době baroka 1670-1790. V Brně: Moravská galerie, 2002, c2003, s. 58. <nowiki>ISBN 80-7027-121-3</nowiki>. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:201e01e0-f280-11e3-adbd-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref>

=== Vznik průmyslu ===
Až do osvobození města si Uničov zachovával typický vzhled zemědělského maloměsta bez výraznějšího hospodářského vzestupu. Postupně se zde rozvíjelo plátenictví, soukenictví, koželužství, jirchařství a zejména tkalcovství, v [[18. století]] již specializované na zpracování bavlny. Továrna na vlněné zboží, zřízená v roce [[1786]], byla v polovině [[19. století]] přebudována na [[Uničovský cukrovar|cukrovar]] a lihovar. V druhé polovině 19. století zaniklo tradiční uničovské soukenictví a tkalcovství a větší textilní podniky se nikdy dlouho neudržely, takže úspěšnější bylo jen potravinářství. Město proslavila především barvírna a tiskárna kartounu fy. Jerzabek, která tu fungovala od roku [[1815]] do 30. let [[20. století]].<ref name=":0" /> Starý měšťanský pivovar byl roku [[1912]] odkoupen akciovou společností. K příznivějšímu vývoji nepomohla ani [[Železniční trať Olomouc - Šumperk|železniční dráha Olomouc - Šumperk]] z roku [[1873]].<ref name=":4" />

Koncem 18. století byl Uničov krátkou dobu sídlem krajského úřadu, ale pokusy o průmyslové podnikání založením tabákové továrny a textilních podniků skončily nezdarem, takže město pomalu ustupovalo jiným střediskům. Po roce [[1848]] se Uničov stal sídlem [[Soudní okres Uničov|soudního okresu]], který byl v roce [[1868]] začleněn do [[Politický okres Litovel|politického okresu Litovel]] a později od roku [[1909]] [[Politický okres Šternberk|Šternberk]].<ref name=":4" />

=== Období první Československé republiky a druhá světová válka ===
Uničovští Němci se s myšlenkou samostatného [[Československo|Československa]] nejprve neztotožnili a představitelé města [[27. říjen|27. října]] [[1918]] schválili záměr přičlenit město k Německému Rakousku. O [[29. říjen|dva dny později]] se přihlásil Uničov k nově vyhlášené provincii [[Sudetenland]]. Město tak bylo připojeno k Československu až [[16. prosinec|16. prosince]] [[1918]], kdy bylo obsazeno československým vojskem. I tak došlo [[4. leden|4. ledna]] [[1919]] k občanským nepokojům a neúspěšnému pokusu obyvatel o odzbrojení československých vojáků. [[4. březen|4. března]] [[1919]] se konala národní slavnost uničovských Němců a demonstrace za připojení k Německému Rakousku.<ref name=":5">https://www.unicov.cz/assets/File.ashx?id_org=17450&id_dokumenty=19376</ref>

Význam města za první republiky nadále upadal, svědčí o tom pokles počtu obyvatelstva z 5158 v roce [[1850]] na 4738 v roce [[1930]]. Stagnace souvisela s absencí většího průmyslu i s tím, že se uničovští Němci bránili přílivu slovanského živlu z venkova. Až do roku 1918 počet členů slovanské menšiny ve městě klesal, potom její síla rostla a začala se aktivněji prosazovat, zejména ve školství.<ref name=":4" />

V roce [[1923]] dochází k založení městské kroniky, kdy byl kronikářem jmenován pensionovaný ředitel chlapecké školy Johann Pracharz, došlo k založení místní organizace [[Tělovýchovná jednota Sokol|Sokola]], pobočky [[Klub československých turistů|Klubu československých turistů]], otevření Národního domu a na rok začal vycházet také list Severomoravská stráž.<ref name=":5" />

Za první [[Československo|ČSR]] ve městě působila česká střední měšťanská škola, autobusové spojení bylo do [[Zábřeh|Zábřeha]], [[Šumvald|Šumvaldu]], přes [[Sovinec]] do [[Rýmařov|Rýmařova]] a [[Dlouhá Loučka|Dlouhé Loučky]].<ref name=":2">DOSTÁL, Jaroslav. Jeseníky. Praha: Klub československých turistů, 1931. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:7ad98e20-245c-11e9-9634-005056827e52</nowiki></ref>

Německá většina se ale v rozhodující míře přiklonila k fašistické Henleinově [[Sudetoněmecká strana|Sudetendeutsche Partei]] a po [[Mnichovská dohoda|Mnichovu]] v roce [[1938]] byl Uničov i se širokým okolím, včetně slovanských vsí, začleněn do tzv. Sudet. Historický obrat přinesl až [[6. květen]] [[1945]], kdy bylo město [[Osvobození Moravskoslezska Sovětskou armádou|osvobozeno]] Sovětskou armádou. Nejtěžší boje byly svedeny v prostoru [[Renoty (Uničov)|Renot]] a [[Střelice (Uničov)|Střelic]], kde položilo život několik desítek rudoarmějců.<ref name=":4" />

=== Po roce 1945 ===
Po osvobození v roce [[1945]] bylo [[Moravští Němci|německé]] obyvatelstvo odsunuto (z města odešlo 2736 Němců, zůstalo 213) a město bylo velmi rychle dosídleno slovanským obyvatelstvem, pocházejícím z okolních vsí a také z Volyně. Již tehdy získala v Uničově naprostou převahu [[Komunistická strana Československa|KSČ]], jak o tom svědčily i volby v roce [[1946]].<ref name=":4" /><ref name=":5" />

Po roce [[1948]] došlo ke kvalitativnímu zlomu ve vývoji města, a to v souvislosti s budováním Škodových závodů, pozdějích [[Uničovské strojírny|Uničovských strojíren]]. Ve městě tehdy žilo 3 524 obyvatel v 860 domech. Stavby činžovních domů pro zaměstance Škodových závodů začaly v prostoru mezi plynárnou a Šibeníkem v roce [[1949]]. Výstavba sídliště byla zahájena roku [[1951]], a to současně s rozsáhlou asanací starých zdravotně nevyhovujících domů. Materiál z demolice se pak použil k zavezení Želechovického rybníka na dnešní Olomoucké ulici. V roce [[1952]] byla postavena mateřská škola pro 60 dětí a o rok později začala na sídlišti výstavba školní budovy pro střední školu. V roce [[1958]] bydlelo na sídlišti již 2 762 osob, ve vnitřním městě 984. Zastaralé plynové osvětlení nahradilo již roku [[1949]] osvětlení elektrické. V roce [[1957]] byla dokončena výstavba vodovodu a o rok později hloubková kanalizace.<ref name=":0" />

Období budování socialismu přineslo celkovou organizaci i ostatních, menších uničovských podniků. Z tradičních výrob zůstal jen cukrovar, později zařazený do n. p. [[Severomoravské cukrovary]]. Byl při něm však zrušen lihovar a drožďárnu nahradila výroba toruly. Také zastaralý pivovar se sladovnou byl dočasně nahrazen konzervárnou zeleniny a výrobou ovocných šťáv. Reorganizací prošla i nedlouho předtím zavedená výroba prádla, která byla nahrazena jen výrobnou konfekce družstva [[Vkus Přerov|Vkus]] v Přerově a provozovnou [[Oděvní tvorba|Oděvní tvorby]]. Ze starších závodů zůstala pila Severomoravských dřevařských závodů a cihelna v bezprostřední blízkosti Uničovských strojíren. Nové odvětví pro město znamenalo zavedení výroby léčiv v provozovně n. p. [[Farmakon]].<ref name=":4" /> V roce [[1957]] byla zahájena výstavba pekárny na Šibeníku a [[28. listopad|28. listopadu]] [[1958]] pekárna zahájila zkušební provoz.

[[24. únor|24. února]] [[1950]] byla zahájena [[kolektivizace]] na Uničovsku, do [[Jednotné zemědělské družstvo|JZD]] vstoupilo během roku 77 rolníků.<ref name=":5" /> Později však v rámci reorganizace přešlo zemědělské hospodaření na území Uničova pod JZD v Újezdě, Dlouhé Loučce-Šumvaldu a také v Července.<ref name=":4" />

=== Období reálného socialismu ===
[[Soubor:Prvomájové oslavy v normalizačním Československu - 1. květen 1975, Uničov.webm|náhled|Prvomájové oslavy v Uničově]]
Počátkem 60. let pokračovala modernizace a asanace staré části města včetně budování kanalizace, kabelizace a plynového vedení. K estetizaci životního prostředí přispěla mj. i úprava zanedbaného městského parku. V budově bývalé nemocnice byla v roce [[1963]] zřízena poliklinika. O rok později zahájilo provoz nově vybudované autobusové nádraží na ulici Jiřího z Poděbrad.<ref name=":0" />

K zásadní změně v oblasti bytové výstavby došlo v roce [[1965]], kdy státní bytovou výstavbu nahradilo budování družstevních a stabilizačních bytů. Koncem 60. let - po rozšíření Litovelské ulice a na ni navazující Dukelské třídy - zde vyrostla řada čtyřposchoďových domů, které výrazně změnily vzhled sídliště. Vedle starého kina na třídě Hrdinů vznikly do roku [[1969]] čtyři nové bloky. Rozsáhlá demolice starých domů a hospodářských budov byla provedena v obvodu Polní a Mohelnická ulice. Koncem 60. let se rozvinula rovněž individuální výstavba dalších rodinných domů - Na nivách, Olomoucké ulici, v Albíkově ulici, v Mohelnické ulici, na Šternberské ulici a v Brníčku. Současně vybudovaly byty pro své zaměstnance i některé místní podniky, jako [[Severomoravské dřevařské závody]], cukrovar aj.<ref name=":0" />

V roce [[1970]] zahájily Uničovské strojírny výstavbu stabilizačních bytů v prostorách bývalé perlovky - zbořeného továrního objektu z roku [[1897]] - dále u svého učiliště a v ulici Plzeňské a Mohelnické. První výškové bloky byly předány do užívání v roce [[1972]]. V části jejich přízemí zahájily provoz nové prodejny a provozovny služeb. Ve výstavbě bytů pro své členy pokračovalo [[JZD]] u [[Brníčko (Uničov)|Brníčka]]. V květnu [[1975]] bylo na sídlišti otevřeno nové moderní širokoúhlé [[Kino Družba (Uničov)|kino Družba]]. V roce 1977 došlo k otevření obchodního domu spotřebního družstva [[Jednota Olomouc]] v Dukelské ulici.<ref name=":0" /><ref name=":5" />

Pokračující bytová výstavba se v 70. letech soustředila do 3 prostorů - přednádražního, u polikliniky a v ulici Na stromořadí. První etapa komplexní výstavby v přednádražním prostoru byla zahájena v roce [[1979]]. V tomto období současně začalo budování menšího sídlištního celku na Nemocniční ulici vedle polikliniky. Sídliště v přednádražním prostoru s hlavní ulicí Generála Svobody se za Mohelnickou ulicí napojuje na stávající komplex. Prvních 372 bytů - včetně mateřské školy, jeslí a obchodu - zde bylo dobudováno v letech [[1981]] až [[1982]]. V roce [[1983]] byla dokončena 12třídní základní škola v ulici U stadionu. Největší stavbou posledních let reálného socialismu, realizovanou etapovitě v akci Z, je krytý zimní stadion.<ref name=":0" />

Kromě Uničovských strojíren a Severomoravských dřevařských závodů působily ve městě také podniky [[Farmakon]], [[Technolen]], [[Severomoravské cukrovary]], Technické služby města Uničova a Komunální služby města Uničova.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 1980, 60(55), s. 2. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:e4ddb570-6236-11e6-b155-001018b5eb5c</nowiki></ref>

Novostavby na vybudovaných sídlištích výrazně změnily podobu města, které mělo i s integrovanými obcemi koncem 80. let [[20. století]] téměř 14 tisíc obyvatel a bylo významným průmyslově-zemědělským střediskem [[Okres Olomouc (1960)|olomouckého okresu]].<ref name=":0" />

=== Po roce 1989 ===
Dne [[27. listopad|27. listopadu]] [[1989]] účastníci generální stávky pod heslem ''Konec vlády jedné strany'' zaplnili náměstí 9. května. [[6. březen|6. března]] [[1990]] pak dochází k návratu busty [[Tomáš Garrigue Masaryk|TGM]] na náměstí 9. května a přejmenování náměstí na Masarykovo. Následně bylo [[20. březen|20. března]] [[1990]] plénum městského národního výboru doplněno o 49 poslanců, kteří nahradili odstoupivší funkcionáře, současně byla zvolena nová městská rada sestavená ze zástupců [[Občanské fórum|Občanského fóra]], [[Komunistická strana Československa|KSČ]], [[Československá strana lidová|ČSL]] [[Československá strana socialistická|ČSS]] a [[Strana zelených|Strany zelených]]. [[24. listopad|24. listopadu]] [[1990]] v [[Komunální volby 1990|komunálních volbách]] zvítězila koalice OF, ČSL, [[Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko|HSD-SMS]] a ČSS, následně byl [[3. prosince|3. prosinec]] [[1990]] starostou města zvolen František Šváb.<ref name=":5" />

V roce [[1991]] došlo k osamostatnění obce [[Želechovice (Uničov)|Želechovice]]. V roce 1993 dochází k zahájení provozu skládky komunálního odpadu v [[Medlov|Medlově]], transformaci [[Uničovské strojírny|Uničovských strojíren]] na UNEX a. s. a k ukončení provozu poštovní služebny v Plzeňské ulici. Od [[1. únor|1. února]] [[1993]] zahájila vysílání soukromá rozhlasová stanice [[Radio RUBI]] (Radio Uničov Baví Informuje). V září [[1993]] byly ukončeny opravy [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Uničov)|kostela Nanebevzetí Panny Marie]].<ref name=":5" />

V roce [[1994]] došlo k ukončení provozu jeslí v Plzeňské ulici a ukončení činnosti filmového klubu a roku [[1995]] Občanské sdružení Jasněnka zahájilo činnost v budově bývalých jeslích v Komenského ulici. V lednu [[1995]] zahájila činnost [[Městská kulturní zařízení Uničov]]. V roce [[1996]] navštívil Uničov premiér [[Václav Klaus]] a provoz zahájila nová výrobní hala společnosti [[Delta pekárny]].<ref name=":5" />

Roku [[1997]] začalo budování průmyslové zóny na severním okraji města. Ve dnech [[4. červenec|4.]] – [[7. červenec|7. července]] [[1997]] spadlo 150 mm dešťových srážek a velká část [[Morava|Moravy]] byla stižena katastrofálními povodněmi, Uničov jimi dotčen nebyl. V říjnu [[1997]] otevřen Hercules, první supermarket v Uničově. V roce [[1999]] byl ukončen provoz uničovského cukrovaru, jeho demolice proběhla v roce 2004.<ref name=":5" />

V roce [[2002]] dochází ke sloučení strojírenského a zemědělského učiliště. Roku [[2003]] byla dokončena výstavba závodu na výrobu praček firmy Miele.<ref name=":5" />

V roce [[2012]] provedeno sloučení strojírenského učiliště s průmyslovou školou a obchodní akademií. V roce [[2013]] se konaly Slavnosti města – velkolepé oslavy 800 let od založení města Uničova, jehož součástí byl jarmark s bohatým kulturním programem na náměstí.<ref name=":5" />

Dne [[21. březen|21. března]] [[2017]] navštívil město prezident České republiky [[Miloš Zeman]].<ref name=":5" />

== Pamětihodnosti ==
Dominantou náměstí ve tvaru nepravidelného lichoběžníku je radnice, která ovšem svůj původní ráz ztratila po úpravách v letech [[1890]] a [[1891]]. Její věž dosahuje výšky 45 m. Další dominantou je morový sloup z let [[1729]] až [[1743]], nejvýznačnější v [[Moravskoslezsko|Moravskoslezsku]] po [[Sloup Nejsvětější Trojice (Olomouc)|olomouckém]], náměstí pak doplňují také dvě barokní kašny.<ref name=":0" /><ref name=":2" />

Mezi náměstím a zbytkem opevnění je situován farní [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Uničov)|kostel Nanebevzetí Panny Marie]]. Druhý - klášterní [[Kostel Povýšení sv. Kříže (Uničov)|kostel Povýšení sv. Kříže]] - byl adaptován pro kulturní účely.<ref name=":0" />

Zbytek opevnění představuje zejména [[Medelská brána (Uničov)|Medelská brána]] a zbytek hradních zdí k ní přiléhajících. V Olomoucké ulici se nachází také bývalá [[Městská zbrojnice (Uničov)|městská zbrojnice]], ve které sídlí Muzeum u vodní branky.<ref name=":0" />

Druhým náměstím je bývalý rynk, dnes náměstí Osvobození (dříve náměstí Družby, lidově ''Staliňák''). V roce [[1882]] zde byla odhalena socha císaře [[Josef II.|Josefa II.]]

== Doprava ==

=== Železniční doprava ===
[[Soubor:Uničov staniční budova.jpg|náhled|[[Uničov (železniční stanice)|Železniční stanice Uničov]]]]
Městem prochází [[Železniční trať Olomouc - Šumperk|železniční trať]] značená číslem 290 vedoucí z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Šumperk|Šumperka]], na které jezdí linka značená M2 nebo M20. Mezi Olomoucí a Uničovem jezdí vlaky v půlhodinovém a hodinovém taktu v závislosti na dopravní špičce, zatímco mezi Uničovem a Šumperkem je takt půlhodinový až dvouhodinový. Město samotné obsluhuje železniční stanice [[Uničov (železniční stanice)|Uničov]] a [[Brníčko (Uničov)|Brníčko]] železniční zastávka [[Uničov zastávka]].<ref>https://www.spravazeleznic.cz/documents/50004227/172897705/k290.pdf/ce21e40c-d0f8-4756-8a06-5abb61d18792</ref>

=== Silniční doprava ===
Uničovem prochází silnice z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Šumperk|Šumperka]] ([[Silnice 446|446]]), od [[Šternberk|Šternberka]] do [[Mohelnice]] ([[Silnice 444|444]]) a z [[Rýmařov|Rýmařova]] do [[Prostějov|Prostějova]] ([[Silnice 449|449]]).<ref name=":4" />

== Hospodářství ==
Historicky nejvýznamnější uničovský podnik - [[Uničovské strojírny]] - pracují od roku [[1948]] a od roku [[1991]] nosí název UNEX, a. s. Majiteli jsou slovenští podnikatelé.<ref>https://esm.justice.cz/ias/issm/rejstrik-sm.vysledky?subjektId=711121&typ=PLATNY_CASTECNY_SM</ref> Dále se ve městě nachází pila holandské společnosti [[Morava Wood Products]], závod německé společnosti [[Miele Uničov|Miele]], švédské společnosti [[Hexpol Compounding]], německé společnosti [[HIRSCH]]. Dále se ve městě nachází výrobna dřevěných produktů [[De-Wood]].

Maloobchodní prodej ve městě zajišťuje nizozemská společnost [[Albert]] v bývalém nákupním středisku [[Jednota Olomouc|Jednoty]], britská společnost [[Tesco]], německá společnost [[Penny]], německá společnost [[Lidl]] a maďarská společnost [[Hruška]], tuzemská společnost Adam Velkoobchod a ve Střelicích provozuje Anna Machalová prodejnu [[CBA]] PREMIUM.

V [[Benkov (Uničov)|Benkově]] a ve [[Střelice (Uničov)|Střelicích]] působí družstvo [[AGROBEN]], nástupce rozpadlého [[Zemědělské družstvo Červenka|zemědělského družstva Červenka]].

V [[Brníčko (Uničov)|Brníčku]] stojí mimo Uničovských strojíren také závod na výrobu paliv [[BIOMAC]], drůbežárna [[Zemědělské družstvo Újezd u Uničova|Zemědělského družstva Újezd u Uničova]] a soukromá drůbežárna LUMIX.

V [[Dětřichov (Uničov)|Dětřichově]] se nachází testační stanice společnosti [[TEKRO]].

V [[Nová Dědina (Uničov)|Nové Dědině]] provozuje rybářské středisko [[Rybářství Přerov]] a nachází se zde výrobna [[TEKRO]].

V [[Želechovice (Uničov)|Želechovicích]] provozuje ZD Újezd u Uničova jatka a masnou výrobu.

== Školství ==
Mateřské školství zajišťuje Mateřská škola Uničov se svými 6 pracovišti, základní vzdělání poskytují čtyři základní školy (Pionýrů, U Stadionu, Haškova, Uničov) a Základní škola speciální Jasněnka. Střední školství v Uničově reprezentují Gymnázium Uničov, Střední průmyslová škola a Střední odborné učiliště Uničov, soukromá Střední odborná škola Uničov a soukromá Vyšší odborná škola Uničov. Kulturní vzdělání zajišťuje Základní umělecká škola a soukromá škola Yamaha.<ref name=":6">https://www.unicov.cz/skolstvi/ms-33195/p1=33195</ref>

Práci s dětmi se věnuje Dům dětí a mládeže Vila Tereza a Středisko ekologické výchovy Studánka.<ref name=":6" />

== Kultura a sport ==
[[Soubor:Mladá kamera Uničov, 50. ročník, sál kina Družba.jpg|náhled|Sál kina Družba]]
Kulturu ve městě organizují především [[Městská kulturní zařízení Uničov|Městská kulturní zařízení]], která provozují kino Družba, městský klub, informační centrum a městskou galerii, koncertní síň a galerii u Minoritů, muzeum vězeňství Šatlava a Muzeum u Vodní branky. Knihovnickou službu zajišťuje Městská knihovna Uničov.<ref name=":7">https://www.unicov.cz/kultura/ms-33178</ref>

Spolkovou kulturní činnost provozují [[Dětský pěvecký sbor Rosička]], [[Smíšený pěvecký sbor Uničov]] a [[Dechový orchestr Haná Uničov]].<ref name=":7" />

Sportovní činnosti se věnují zejména Tělovýchovná jednota Uničov a Klub českých turistů Uničov.<ref>https://www.unicov.cz/telovychovna-jednota-unicov/os-1169</ref>

== Zdroje ==
<references />
[[Kategorie:Města v župě Litovel]]
[[Kategorie:Obce v župě Litovel]]
[[Kategorie:Sídla v Hornomoravském úvalu]]
[[Kategorie:Uničov]]

Uničov

2025-01-25T16:19:28Z

Administrator:

'''Uničov''' (německy ''Mährisch Neustadt'') je [[město]] v [[Župa Litovel|župě Litovel]] v [[Oblast Střední Morava|oblasti Střední Morava]]. Jedná se o bývalé [[Morava|moravské]] královské město. Nejrychlejší rozvoj města nastal po vybudování velkého průmyslového podniku - [[Uničovské strojírny|Uničovských strojíren]]; s tím spojená rozsáhlá bytová výstavba značně změnila půdorys města. V 70. letech bylo k městu připojeno 9 [[Obec|obcí]].<ref name=":0">KOLLMANN, Vítězslav, Milan DUBOVÝ a Radek PAVLÍK. Uničov v proměnách staletí: (ikonografie města). Olomouc: Krajské vlastivědné muzeum, 1988. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:bd81e4ec-bb1b-4fc5-a2c5-2740662c93b3</nowiki></ref>

== Poloha ==
Uničov leží téměř ve středu úrodné roviny tzv. [[Uničovská tabule|Uničovské tabule]], která se rozprostírá kolem řeky [[Oskava (řeka)|Oskavy]] a představuje výběžek [[Hornomoravský úval|Hornomoravského úvalu]], lemovaného od východu k severu prvními strmými svahy [[Jeseníky|Jeseníků]]. Oskava teče po východním okraji města severojižním směrem, od [[Horní Sukolom|Horní Sukolomi]] se do ní vlévá potok [[Loučka (potok)|Loučka]], jižně od města u [[Dětřichov (Uničov)|Dětřichova]] pak do ní vtéká potok [[Lukavice (potok)|Lukavice]] od [[Troubelice|Troubelic]], kdežto tzv. [[Benkovský potok]] od [[Králová (Troubelice)|Králové]], [[Střelice (Uničov)|Střelic]] a [[Renoty (Uničov)|Renot]] již ústí u [[Štěpánov|Štěpánova]] přímo do [[Morava (řeka)|Moravy]], i když je několika kanály spojen i s Oskavou.

Nadmořská výška Uničova je 235 m n. m. a v podobné poloze jsou všechny připojené obce.

== Členění města ==
Město sestává ze samotného Uničova a dalších 9 připojených obcí.

Části města: [[Benkov (Uničov)|Benkov]], [[Brníčko (Uničov)|Brníčko]], [[Dětřichov (Uničov)|Dětřichov]], [[Dolní Sukolom]], [[Horní Sukolom]], [[Nová Dědina (Uničov)|Nová Dědina]], [[Renoty (Uničov)|Renoty]], [[Střelice (Uničov)|Střelice]], Uničov a [[Želechovice (Uničov)|Želechovice]].
{| class="wikitable"
|+
!Část města
!Počet obyvatel
!Rozloha (km2)
|-
|Benkov
|204
|9.04
|-
|Brníčko
|338
|4.87
|-
|Dětřichov
|122
|2.96
|-
|Dolní Sukolom
|276
|4.44
|-
|Horní Sukolom
|119
|2.55
|-
|Nová Dědina
|112
|2.34
|-
|Renoty
|192
|4.46
|-
|Střelice
|396
|6.08
|-
|Uničov
|9205
|11.5
|-
|Želechovice
|251
|6.1
|-
|'''Celkem'''
|11215
|54.34
|}

== Dějiny ==

=== Založení Uničova ===
Markrabě [[Vladislav (moravský markrabě)|Vladislav]] přenechal jistému Theodoriovi les na řece [[Oskava (řeka)|Oskavě]] k vykácení. Tento podnik však narazil na obtíže, které způsobil zemský úředník z [[Přerov|Přerova]] (Proliva). V roce [[1213]] vedly tyto problémy k žalobě, která byla rozhodnuta ve prospěch Theodoria. Bylo mu přiznáno právo kácet les podél Oskavy od místa, kde měla být postavena mlýnice, až po cestu vedoucí do [[Úsov|Úsova]], a to "až k horám", s tím, že smí vykácet tolik lesa, kolik zvládne za třicet let, protože na tuto dobu platilo privilegium.<ref name=":1">DUDÍK, Beda. Mährens allgemeine Geschichte. Brünn: nakladatel není známý, 1878. sv. 8, s. 154. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:95c684b7-c12f-4591-a94a-2928b5f50217</nowiki></ref>

Po deseti letech pokročily práce natolik, že Vladislavův otec, král [[Přemysl Otakar I.]], mohl v roce [[1223]] vydat obyvatelům nové obce, která vznikla na místě vykáceného lesa (nova civitas, přičemž němečtí obyvatelé si ponechali toto jméno), [[magdeburské právo]], jaké bylo v té době uplatňováno v [[Bruntál|Bruntále]]. Současně vydal v [[Brno|Brně]] lokační listinu pro městského rychtáře Theodoria a jeho dědice. Podle této listiny platil každý usedlík roční poplatek 6 denárů, zatímco za půdu pod pluhem byl na svátek sv. Martina vybírán naturální desátek: jeden čtvrtý díl stříbra (čtvrtlark), jeden měřič ječmene, stejně tolik pšenice a ovsa.<ref name=":1" />

Les, který obyvatelé káceli již deset let, mohli podle původního privilegia kácet dalších dvacet let a veškerou získanou a již vymezenou půdu, ať už šlo o les, pole či pastvinu, směli svobodně a bezpečně užívat. Jak bylo určeno markrabětem Vladislavem, měli tuto půdu užívat zcela volně a bez omezení. Nadto bylo obyvatelům umožněno vykonávat obvyklá práva a svobody města, jaké jim byly uděleny.<ref name=":1" />

Roku [[1234]] potvrdil Uničovu markrabě [[Přemysl (moravský markrabě)|Přemysl]] všechna dosud mu udělená práva a přidával k tomu ještě nová; měšťanům zaručoval, že žádný královský lovčí, mající pod správou sousední ves [[Střelice (Uničov)|Střelice]], nemá práva vymáhati na nich nějaké jiné než stanovené platy nebo je nějak jinak znepokojovat. Přidával také mílové právo na krčmy a prodej masa a chleba, právo, že mají být souzeni jen podle svých zvyklostí a další práva. Listinou je také stanoveno, že se Uničov stává stanicí a shromaždištěm pro odvádění desátků všeho dolování, které náleželo zeměpánu. Desátek se měl odvádět od českých hranic až ke střednímu toku řeky [[Moravice]], od Moravice ke střednímu toku řeky [[Bystřice]] a odtud dolů k [[Olomouc|Olomouci]] na [[Velká Bystřice|Velkou Bystřici]].<ref name=":3">HRUBÝ, František, Jindřich ŠEBÁNEK a Adolf KUBIS. Severní Morava v dějinách. V Brně: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1947. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:6b05d8a0-d755-11ec-8264-005056827e51</nowiki></ref>

Kolem vznikajícího města došlo také ke vzniku nových německých osad a poněmčení původně slovanských vesnic. Ryze německého založení byly pravděpodobně jen [[Renoty]] a [[Dětřichov (Uničov)|Dětřichov]]. Německé osady okolo města měly zajistit německému městu hospodářské zázemí v jejich jazyce.<ref name=":3" />

Oblast u řeky [[Morava (řeka)|Moravy]], kde se nacházela významná celnice poblíž obchodní stezky vedoucí do Uher, získala roku [[1272]], kdy král [[Přemysl Otakar II.]] markraběti potvrzením práva pozvedl osadu na [[město]], další výsady. Pro zvýšení přitažlivosti pro obyvatele a obchodníky bylo uděleno tržní a skladovací právo na osm dní, což bylo později prodlouženo na deset dní, a město mohlo dalších pět let používat výnosy z trhu k posílení svého rozvoje a organizace.<ref name=":1" />

=== Husitské války ===
Město si uchovávalo do doby husitské svůj německý ráz a s německými městy [[Litovel|Litovlí]] a [[Olomouc|Olomoucí]] představovalo jakýsi cizí element v [[Haná|hanáckém]] kraji. S těmito městy se také v potřebnou dobu spojovalo v obranný spolek. Uničov se stejně jako Litovel a Olomouc postavil odmítavě k [[husitství]] a zejména s Olomoucí od počátku bojoval proti husitskému nebezpečí a stál s ní na straně [[Zikmund Lucemburský|Zikmunda Lucemburského]].<ref name=":3" />

Husité se spojili s litevským velkoknížetem Vitoldem, který poslal počátkem roku [[1422]] do Čech svého příbuzného [[Zikmund Korybutovič|Zikmunda Korybutoviče]], který se na cestě k Praze již na [[Morava|Moravě]] pokusil o město Olomouc. Odražen však přitáhl k Uničovu a dobyl ho útokem, při čemž jeho vojáci město zloupili. Korybutovič už pak v [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Uničov)|uničovském kostele]] přijímal podobojí a Uničov byl svěřen polskému šlechtici [[Dobeslav Puchal|Dobeslavu Puchalovi]], který delší dobu vystupoval na severní Moravě jako významný husitský hejtman.<ref name=":3" />

Husité provedli ve městě radikální převrat také náboženský a sociální, a přední německé měšťanstvo bylo pravděpodobně vyhnáno. V husitských rukou byl až do období mezi lety [[1424]] až [[1437]].<ref name=":3" />

=== Raný novověk ===
Koncem středověku již opět Uničov vystupoval na straně německé a katolické, a roku [[1458]] se spolčilo s dalšími německými městy proti králi [[Jiří z Poděbrad|Jiřímu z Poděbrad]]. Než však král vtrhl na Moravu vojensky, města vyjma [[Jihlava|Jihlavy]] odporu upustila a na brněnském sněmu přísahali i uničovští králi věrnost. Zřejmě jako povděk udělil král Jiří z Poděbrad [[9. únor|9. února]] [[1460]] privilegium volného trhu na maso a chléb. Jinou listinou datovanou [[12. únor|12. února]] zase snížil městu roční plat.<ref name=":3" />

Privilegiem daným [[4. duben|4. dubna]] 1969 ve [[Šternberk|Šternberku]] zaručil Jiří z Poděbrad městu, že nemá být nikdy od královské komory někomu zapsáno, a tak být odtrhováno od přímého královského panství žádným zápisem ani dáním. Měšťanům zabezpečoval plné užívání městského mýta, potřebné dřevo z královských lesů v [[Doubrava (župa Litovel)|Doubravě]] k opevnění města, právo pečetit červeným voskem, ale zejména, že ti, kteří nezachovali věrnost králi se již nesmí vrátit do města a jejich domy připadly městu, a že do budoucna žádný Němec ani cizozemec v Uničově nesmí být duchovním ani světským úředníkem. Za vlády krále [[Matyáš Korvín|Matyáše]] pravděpodobně došlo k restituci majetků vyhnaných Němců, ač to stejně neohrozilo slovanský živel ve městě.<ref name=":3" />

Katolická církevní správa byla do roku [[1515]], když byl uničovský kostel v rukou husitů, přefařena do [[Medlov|Medlova]]. Uničovský kostel byl vysvěcen katolickým způsobem v letech [[1424]] a [[1444]], což značí, že se v něm v mezidobí konaly husitské bohoslužby. Papežská klatba byla z Uničova sňata až [[12. květen|12. května]] [[1515]] papežským legátem Tomášem, když se město opět stalo katolickým.<ref name=":3" />

=== Novověký Uničov ===
V [[16. století]] začalo město hospodářsky klesat, jeho mílové právo, které se nedodržovalo, musel roku [[1514]] znovu zdůraznit listinou král [[Vladislav Jagellonský|Vladislav]]. Roku [[1522]] bylo město postiženo ohněm a v roce [[1531]] téměř celé vyhořelo. Zvětšovalo se ovšem uničovské panství, když město roku [[1517]] koupilo [[Šumvald]] a v [[Horní Sukolom|Horní Sukolomi]] 11 usedlých, roku [[1568]] [[Horní Libina|Německou Libinu]], roku [[1585]] [[Loštice]] a v roce [[1597]] [[Ruda (Tvrdkov)|Železnou Rudu]].<ref name=":3" />

Po celé 16. století bylo město ještě slovanské a ještě do roku [[1630]] o tom máme písemné doklady. [[31. květen|31. května]] [[1643]] celé město vyhořelo.<ref name=":3" /><ref>HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské, Díl 9., doplňky a rejstřík. Praha: Společnost přátel starožitností československých, 1938. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:b502f980-ac36-11e4-a7a2-005056827e51</nowiki></ref> Po [[Třicetiletá válka|třicetileté válce]] ve městě opět nabyl převahy německý živel.<ref name=":4">BARTOŠ, Josef a Milan HOŘÍNEK. Okres Olomouc. Ostrava: Profil, 1981. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:5383b050-0015-11e4-9789-005056827e52</nowiki></ref>

Ve 30. letech [[18. století]] se Uničov stal střediskem rozsáhlé grafické produkce díky [[Ignác Zeidler|Ignáci Zeidlerovi]].<ref>KROUPA, Jiří. V zrcadle stínů: Morava v době baroka 1670-1790. V Brně: Moravská galerie, 2002, c2003, s. 58. <nowiki>ISBN 80-7027-121-3</nowiki>. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:201e01e0-f280-11e3-adbd-5ef3fc9bb22f</nowiki></ref>

=== Vznik průmyslu ===
Až do osvobození města si Uničov zachovával typický vzhled zemědělského maloměsta bez výraznějšího hospodářského vzestupu. Postupně se zde rozvíjelo plátenictví, soukenictví, koželužství, jirchařství a zejména tkalcovství, v [[18. století]] již specializované na zpracování bavlny. Továrna na vlněné zboží, zřízená v roce [[1786]], byla v polovině [[19. století]] přebudována na [[Uničovský cukrovar|cukrovar]] a lihovar. V druhé polovině 19. století zaniklo tradiční uničovské soukenictví a tkalcovství a větší textilní podniky se nikdy dlouho neudržely, takže úspěšnější bylo jen potravinářství. Město proslavila především barvírna a tiskárna kartounu fy. Jerzabek, která tu fungovala od roku [[1815]] do 30. let [[20. století]].<ref name=":0" /> Starý měšťanský pivovar byl roku [[1912]] odkoupen akciovou společností. K příznivějšímu vývoji nepomohla ani [[Železniční trať Olomouc - Šumperk|železniční dráha Olomouc - Šumperk]] z roku [[1873]].<ref name=":4" />

Koncem 18. století byl Uničov krátkou dobu sídlem krajského úřadu, ale pokusy o průmyslové podnikání založením tabákové továrny a textilních podniků skončily nezdarem, takže město pomalu ustupovalo jiným střediskům. Po roce [[1848]] se Uničov stal sídlem [[Soudní okres Uničov|soudního okresu]], který byl v roce [[1868]] začleněn do [[Politický okres Litovel|politického okresu Litovel]] a později od roku [[1909]] [[Politický okres Šternberk|Šternberk]].<ref name=":4" />

=== Období první Československé republiky a druhá světová válka ===
Uničovští Němci se s myšlenkou samostatného [[Československo|Československa]] nejprve neztotožnili a představitelé města [[27. říjen|27. října]] [[1918]] schválili záměr přičlenit město k Německému Rakousku. O [[29. říjen|dva dny později]] se přihlásil Uničov k nově vyhlášené provincii [[Sudetenland]]. Město tak bylo připojeno k Československu až [[16. prosinec|16. prosince]] [[1918]], kdy bylo obsazeno československým vojskem. I tak došlo [[4. leden|4. ledna]] [[1919]] k občanským nepokojům a neúspěšnému pokusu obyvatel o odzbrojení československých vojáků. [[4. březen|4. března]] [[1919]] se konala národní slavnost uničovských Němců a demonstrace za připojení k Německému Rakousku.<ref name=":5">https://www.unicov.cz/assets/File.ashx?id_org=17450&id_dokumenty=19376</ref>

Význam města za první republiky nadále upadal, svědčí o tom pokles počtu obyvatelstva z 5158 v roce [[1850]] na 4738 v roce [[1930]]. Stagnace souvisela s absencí většího průmyslu i s tím, že se uničovští Němci bránili přílivu slovanského živlu z venkova. Až do roku 1918 počet členů slovanské menšiny ve městě klesal, potom její síla rostla a začala se aktivněji prosazovat, zejména ve školství.<ref name=":4" />

V roce [[1923]] dochází k založení městské kroniky, kdy byl kronikářem jmenován pensionovaný ředitel chlapecké školy Johann Pracharz, došlo k založení místní organizace [[Tělovýchovná jednota Sokol|Sokola]], pobočky [[Klub československých turistů|Klubu československých turistů]], otevření Národního domu a na rok začal vycházet také list Severomoravská stráž.<ref name=":5" />

Za první [[Československo|ČSR]] ve městě působila česká střední měšťanská škola, autobusové spojení bylo do [[Zábřeh|Zábřeha]], [[Šumvald|Šumvaldu]], přes [[Sovinec]] do [[Rýmařov|Rýmařova]] a [[Dlouhá Loučka|Dlouhé Loučky]].<ref name=":2">DOSTÁL, Jaroslav. Jeseníky. Praha: Klub československých turistů, 1931. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:7ad98e20-245c-11e9-9634-005056827e52</nowiki></ref>

Německá většina se ale v rozhodující míře přiklonila k fašistické Henleinově [[Sudetoněmecká strana|Sudetendeutsche Partei]] a po [[Mnichovská dohoda|Mnichovu]] v roce [[1938]] byl Uničov i se širokým okolím, včetně slovanských vsí, začleněn do tzv. Sudet. Historický obrat přinesl až [[6. květen]] [[1945]], kdy bylo město [[Osvobození Moravskoslezska Sovětskou armádou|osvobozeno]] Sovětskou armádou. Nejtěžší boje byly svedeny v prostoru [[Renoty (Uničov)|Renot]] a [[Střelice (Uničov)|Střelic]], kde položilo život několik desítek rudoarmějců.<ref name=":4" />

=== Po roce 1945 ===
Po osvobození v roce [[1945]] bylo [[Moravští Němci|německé]] obyvatelstvo odsunuto (z města odešlo 2736 Němců, zůstalo 213) a město bylo velmi rychle dosídleno slovanským obyvatelstvem, pocházejícím z okolních vsí a také z Volyně. Již tehdy získala v Uničově naprostou převahu [[Komunistická strana Československa|KSČ]], jak o tom svědčily i volby v roce [[1946]].<ref name=":4" /><ref name=":5" />

Po roce [[1948]] došlo ke kvalitativnímu zlomu ve vývoji města, a to v souvislosti s budováním Škodových závodů, pozdějích [[Uničovské strojírny|Uničovských strojíren]]. Ve městě tehdy žilo 3 524 obyvatel v 860 domech. Stavby činžovních domů pro zaměstance Škodových závodů začaly v prostoru mezi plynárnou a Šibeníkem v roce [[1949]]. Výstavba sídliště byla zahájena roku [[1951]], a to současně s rozsáhlou asanací starých zdravotně nevyhovujících domů. Materiál z demolice se pak použil k zavezení Želechovického rybníka na dnešní Olomoucké ulici. V roce [[1952]] byla postavena mateřská škola pro 60 dětí a o rok později začala na sídlišti výstavba školní budovy pro střední školu. V roce [[1958]] bydlelo na sídlišti již 2 762 osob, ve vnitřním městě 984. Zastaralé plynové osvětlení nahradilo již roku [[1949]] osvětlení elektrické. V roce [[1957]] byla dokončena výstavba vodovodu a o rok později hloubková kanalizace.<ref name=":0" />

Období budování socialismu přineslo celkovou organizaci i ostatních, menších uničovských podniků. Z tradičních výrob zůstal jen cukrovar, později zařazený do n. p. [[Severomoravské cukrovary]]. Byl při něm však zrušen lihovar a drožďárnu nahradila výroba toruly. Také zastaralý pivovar se sladovnou byl dočasně nahrazen konzervárnou zeleniny a výrobou ovocných šťáv. Reorganizací prošla i nedlouho předtím zavedená výroba prádla, která byla nahrazena jen výrobnou konfekce družstva [[Vkus Přerov|Vkus]] v Přerově a provozovnou [[Oděvní tvorba|Oděvní tvorby]]. Ze starších závodů zůstala pila Severomoravských dřevařských závodů a cihelna v bezprostřední blízkosti Uničovských strojíren. Nové odvětví pro město znamenalo zavedení výroby léčiv v provozovně n. p. [[Farmakon]].<ref name=":4" /> V roce [[1957]] byla zahájena výstavba pekárny na Šibeníku a [[28. listopad|28. listopadu]] [[1958]] pekárna zahájila zkušební provoz.

[[24. únor|24. února]] [[1950]] byla zahájena [[kolektivizace]] na Uničovsku, do [[Jednotné zemědělské družstvo|JZD]] vstoupilo během roku 77 rolníků.<ref name=":5" /> Později však v rámci reorganizace přešlo zemědělské hospodaření na území Uničova pod JZD v Újezdě, Dlouhé Loučce-Šumvaldu a také v Července.<ref name=":4" />

=== Období reálného socialismu ===
Počátkem 60. let pokračovala modernizace a asanace staré části města včetně budování kanalizace, kabelizace a plynového vedení. K estetizaci životního prostředí přispěla mj. i úprava zanedbaného městského parku. V budově bývalé nemocnice byla v roce [[1963]] zřízena poliklinika. O rok později zahájilo provoz nově vybudované autobusové nádraží na ulici Jiřího z Poděbrad.<ref name=":0" />

K zásadní změně v oblasti bytové výstavby došlo v roce [[1965]], kdy státní bytovou výstavbu nahradilo budování družstevních a stabilizačních bytů. Koncem 60. let - po rozšíření Litovelské ulice a na ni navazující Dukelské třídy - zde vyrostla řada čtyřposchoďových domů, které výrazně změnily vzhled sídliště. Vedle starého kina na třídě Hrdinů vznikly do roku [[1969]] čtyři nové bloky. Rozsáhlá demolice starých domů a hospodářských budov byla provedena v obvodu Polní a Mohelnická ulice. Koncem 60. let se rozvinula rovněž individuální výstavba dalších rodinných domů - Na nivách, Olomoucké ulici, v Albíkově ulici, v Mohelnické ulici, na Šternberské ulici a v Brníčku. Současně vybudovaly byty pro své zaměstnance i některé místní podniky, jako [[Severomoravské dřevařské závody]], cukrovar aj.<ref name=":0" />

V roce [[1970]] zahájily Uničovské strojírny výstavbu stabilizačních bytů v prostorách bývalé perlovky - zbořeného továrního objektu z roku [[1897]] - dále u svého učiliště a v ulici Plzeňské a Mohelnické. První výškové bloky byly předány do užívání v roce [[1972]]. V části jejich přízemí zahájily provoz nové prodejny a provozovny služeb. Ve výstavbě bytů pro své členy pokračovalo [[JZD]] u [[Brníčko (Uničov)|Brníčka]]. V květnu [[1975]] bylo na sídlišti otevřeno nové moderní širokoúhlé [[Kino Družba (Uničov)|kino Družba]]. V roce 1977 došlo k otevření obchodního domu spotřebního družstva [[Jednota Olomouc]] v Dukelské ulici.<ref name=":0" /><ref name=":5" />

Pokračující bytová výstavba se v 70. letech soustředila do 3 prostorů - přednádražního, u polikliniky a v ulici Na stromořadí. První etapa komplexní výstavby v přednádražním prostoru byla zahájena v roce [[1979]]. V tomto období současně začalo budování menšího sídlištního celku na Nemocniční ulici vedle polikliniky. Sídliště v přednádražním prostoru s hlavní ulicí Generála Svobody se za Mohelnickou ulicí napojuje na stávající komplex. Prvních 372 bytů - včetně mateřské školy, jeslí a obchodu - zde bylo dobudováno v letech [[1981]] až [[1982]]. V roce [[1983]] byla dokončena 12třídní základní škola v ulici U stadionu. Největší stavbou posledních let reálného socialismu, realizovanou etapovitě v akci Z, je krytý zimní stadion.<ref name=":0" />

Kromě Uničovských strojíren a Severomoravských dřevařských závodů působily ve městě také podniky [[Farmakon]], [[Technolen]], [[Severomoravské cukrovary]], Technické služby města Uničova a Komunální služby města Uničova.<ref>Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Olomouc: Krajský výbor KSČ, 1980, 60(55), s. 2. ISSN 1805-0190. Dostupné také z: <nowiki>https://ndk.cz/uuid/uuid:e4ddb570-6236-11e6-b155-001018b5eb5c</nowiki></ref>

Novostavby na vybudovaných sídlištích výrazně změnily podobu města, které mělo i s integrovanými obcemi koncem 80. let [[20. století]] téměř 14 tisíc obyvatel a bylo významným průmyslově-zemědělským střediskem [[Okres Olomouc (1960)|olomouckého okresu]].<ref name=":0" />

=== Po roce 1989 ===
Dne [[27. listopad|27. listopadu]] [[1989]] účastníci generální stávky pod heslem ''Konec vlády jedné strany'' zaplnili náměstí 9. května. [[6. březen|6. března]] [[1990]] pak dochází k návratu busty [[Tomáš Garrigue Masaryk|TGM]] na náměstí 9. května a přejmenování náměstí na Masarykovo. Následně bylo [[20. březen|20. března]] [[1990]] plénum městského národního výboru doplněno o 49 poslanců, kteří nahradili odstoupivší funkcionáře, současně byla zvolena nová městská rada sestavená ze zástupců [[Občanské fórum|Občanského fóra]], [[Komunistická strana Československa|KSČ]], [[Československá strana lidová|ČSL]] [[Československá strana socialistická|ČSS]] a [[Strana zelených|Strany zelených]]. [[24. listopad|24. listopadu]] [[1990]] v [[Komunální volby 1990|komunálních volbách]] zvítězila koalice OF, ČSL, [[Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko|HSD-SMS]] a ČSS, následně byl [[3. prosince|3. prosinec]] [[1990]] starostou města zvolen František Šváb.<ref name=":5" />

V roce [[1991]] došlo k osamostatnění obce [[Želechovice (Uničov)|Želechovice]]. V roce 1993 dochází k zahájení provozu skládky komunálního odpadu v [[Medlov|Medlově]], transformaci [[Uničovské strojírny|Uničovských strojíren]] na UNEX a. s. a k ukončení provozu poštovní služebny v Plzeňské ulici. Od [[1. únor|1. února]] [[1993]] zahájila vysílání soukromá rozhlasová stanice [[Radio RUBI]] (Radio Uničov Baví Informuje). V září [[1993]] byly ukončeny opravy [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Uničov)|kostela Nanebevzetí Panny Marie]].<ref name=":5" />

V roce [[1994]] došlo k ukončení provozu jeslí v Plzeňské ulici a ukončení činnosti filmového klubu a roku [[1995]] Občanské sdružení Jasněnka zahájilo činnost v budově bývalých jeslích v Komenského ulici. V lednu [[1995]] zahájila činnost [[Městská kulturní zařízení Uničov]]. V roce [[1996]] navštívil Uničov premiér [[Václav Klaus]] a provoz zahájila nová výrobní hala společnosti [[Delta pekárny]].<ref name=":5" />

Roku [[1997]] začalo budování průmyslové zóny na severním okraji města. Ve dnech [[4. červenec|4.]] – [[7. červenec|7. července]] [[1997]] spadlo 150 mm dešťových srážek a velká část [[Morava|Moravy]] byla stižena katastrofálními povodněmi, Uničov jimi dotčen nebyl. V říjnu [[1997]] otevřen Hercules, první supermarket v Uničově. V roce [[1999]] byl ukončen provoz uničovského cukrovaru, jeho demolice proběhla v roce 2004.<ref name=":5" />

V roce [[2002]] dochází ke sloučení strojírenského a zemědělského učiliště. Roku [[2003]] byla dokončena výstavba závodu na výrobu praček firmy Miele.<ref name=":5" />

V roce [[2012]] provedeno sloučení strojírenského učiliště s průmyslovou školou a obchodní akademií. V roce [[2013]] se konaly Slavnosti města – velkolepé oslavy 800 let od založení města Uničova, jehož součástí byl jarmark s bohatým kulturním programem na náměstí.<ref name=":5" />

Dne [[21. březen|21. března]] [[2017]] navštívil město prezident České republiky [[Miloš Zeman]].<ref name=":5" />

== Pamětihodnosti ==
Dominantou náměstí ve tvaru nepravidelného lichoběžníku je radnice, která ovšem svůj původní ráz ztratila po úpravách v letech [[1890]] a [[1891]]. Její věž dosahuje výšky 45 m. Další dominantou je morový sloup z let [[1729]] až [[1743]], nejvýznačnější v [[Moravskoslezsko|Moravskoslezsku]] po [[Sloup Nejsvětější Trojice (Olomouc)|olomouckém]], náměstí pak doplňují také dvě barokní kašny.<ref name=":0" /><ref name=":2" />

Mezi náměstím a zbytkem opevnění je situován farní [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Uničov)|kostel Nanebevzetí Panny Marie]]. Druhý - klášterní [[Kostel Povýšení sv. Kříže (Uničov)|kostel Povýšení sv. Kříže]] - byl adaptován pro kulturní účely.<ref name=":0" />

Zbytek opevnění představuje zejména [[Medelská brána (Uničov)|Medelská brána]] a zbytek hradních zdí k ní přiléhajících. V Olomoucké ulici se nachází také bývalá [[Městská zbrojnice (Uničov)|městská zbrojnice]], ve které sídlí Muzeum u vodní branky.<ref name=":0" />

Druhým náměstím je bývalý rynk, dnes náměstí Osvobození (dříve náměstí Družby, lidově ''Staliňák''). V roce [[1882]] zde byla odhalena socha císaře [[Josef II.|Josefa II.]]

== Doprava ==

=== Železniční doprava ===
Městem prochází [[Železniční trať Olomouc - Šumperk|železniční trať]] značená číslem 290 vedoucí z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Šumperk|Šumperka]], na které jezdí linka značená M2 nebo M20. Mezi Olomoucí a Uničovem jezdí vlaky v půlhodinovém a hodinovém taktu v závislosti na dopravní špičce, zatímco mezi Uničovem a Šumperkem je takt půlhodinový až dvouhodinový. Město samotné obsluhuje železniční stanice [[Uničov (železniční stanice)|Uničov]] a [[Brníčko (Uničov)|Brníčko]] železniční zastávka [[Uničov zastávka]].<ref>https://www.spravazeleznic.cz/documents/50004227/172897705/k290.pdf/ce21e40c-d0f8-4756-8a06-5abb61d18792</ref>

=== Silniční doprava ===
Uničovem prochází silnice z [[Olomouc|Olomouce]] do [[Šumperk|Šumperka]] ([[Silnice 446|446]]), od [[Šternberk|Šternberka]] do [[Mohelnice]] ([[Silnice 444|444]]) a z [[Rýmařov|Rýmařova]] do [[Prostějov|Prostějova]] ([[Silnice 449|449]]).<ref name=":4" />

== Zdroje ==