19. století

19. století, historiograficky ohraničené na jedné straně dozvuky osvícenství a transformacemi iniciovanými Velkou francouzskou revolucí a na straně druhé vypuknutím první světové války, představuje pro Moravu a Rakouské Slezsko epochu zcela bezprecedentních a nevratných proměn. Obě tyto historické země, tvořící pevnou a integrální součást habsburské monarchie, prošly v tomto období podstatnou strukturní proměnou. Z původně převážně agrárně-feudální společnosti, ukotvené v tradičních stavovských strukturách, se zrodila moderní, dynamická, průmyslově-kapitalistická a posléze ostře nacionálně definovaná občanská společnost.

Státoprávní a administrativní vývoj

Na prahu 19. století byly Morava a Slezsko administrativně úzce propojeny, což bylo přímým důsledkem pragmatické centralizační politiky vídeňského dvora z předchozího století. V důsledku prohraných válek o rakouské dědictví ve čtyřicátých letech 18. století přišla habsburská monarchie o hospodářsky nejvyspělejší a nejbohatší část Slezska ve prospěch expanzivního Pruska. Pod vládou Vídně zůstalo pouze torzo původního území (tzv. Rakouské Slezsko). Z ekonomických, strategických a především byrokratických důvodů přistoupil císař Josef II. v roce 1782 ke sloučení Moravy a rakouského Slezska v jediný správní a politický celek – zemi Moravskoslezskou. V čele této spojené země stálo moravsko-slezské gubernium se sídlem v Brně, čímž se administrativní těžiště Slezska přesunulo na jih. Hlavní město Slezska, Opava, si sice po počátku 19. století podrželo dílčí význam jako sídlo krajského úřadu, soudů a stavovských institucí knížectví opavského a krnovského, avšak její reálný politický vliv byl v tomto období spíše titulární.

Tento unifikovaný centralizační model přetrval první polovinu 19. století a narazil na své limity až během revolučních událostí let 1848 a 1849. Definitivní zlom v moderní administrativní historii regionu přineslo císařské rozhodnutí z 26. června 1849, které s platností od 1. ledna 1850 Rakouské Slezsko opětovně oddělilo od Moravy. Slezsko se tak stalo opět samostatnou korunní zemí s oficiálním titulem Vévodství Horní a Dolní Slezsko a s hlavním městem Opavou. Ačkoliv došlo v období Bachova neoabsolutismu ke krátkému znovusloučení s Moravou (od listopadu 1860 do března 1861), Slezsko si následně svou politickou a správní nezávislost uhájilo až do zániku monarchie v roce 1918.

Znovuzískání politické autonomie bylo doprovázeno radikální správní reformou, která odrážela přechod od feudálního k modernímu státnímu aparátu. V roce 1850 byly staré krajské struktury nahrazeny moderním systémem politických okresů. Slezsko bylo rozděleno do 22 smíšených okresů a jednoho statutárního města (Opava), což bylo v roce 1868 dále zracionalizováno do 7 politických okresů (Bílsko, Bruntál, Fryštát, Frývaldov, Krnov, Opava a Těšín) a 3 statutárních měst (Bílsko, Frýdek a Opava). Na přelomu století přibyly ještě okresy Bílovec (1896) a Frýdek (1901).

Zemský orgán	Sídlo	Specifika a pravomoci ve 2. pol. 19. století
Moravský zemský sněm	Brno	Reprezentativní sbor o 100 poslancích volených v kuriovém systému. Významné privilegium: sněm nemusel vyžadovat královské potvrzení svých usnesení, což posilovalo jeho suverenitu vůči Vídni.
Slezský zemský sněm	Opava	Ustanoven v roce 1861, sídlil v budově bývalé jezuitské koleje ve Sněmovní ulici. Čítal 31 poslanců volených ve třech kuriích.
Zemská vláda (Slezsko)	Opava	Výkonný orgán státní správy, v jehož čele stál zemský prezident (na rozdíl od funkce zemského místodržícího na Moravě). Zemský prezident dohlížel na samosprávu a podepisoval zemské zákony.

S obnovením ústavnosti na počátku 60. let 19. století vznikly na Moravě a ve Slezsku moderní zemské sněmy, které fungovaly v prakticky nezměněné podobě až do první světové války. Tyto instituce se staly primárním kolbištěm politického boje, kde se střetávaly zájmy konzervativní velkostatkářské šlechty, nastupující liberální buržoazie a později i zástupců národních hnutí. Na lokální úrovni se zřizovaly specifické orgány, jako například okresní silniční výbory (od 60. let na Moravě i ve Slezsku), jejichž kompetence směřovala primárně k výstavbě a údržbě kritické dopravní infrastruktury, čímž suplovaly plnohodnotnou okresní samosprávu.

Od stínu napoleonských válek k revolučnímu jaru 1848

První desetiletí 19. století byla v obou zemích hluboce traumatizována průchodem napoleonských armád. Tento globální geopolitický konflikt zanechal na území Moravy a Slezska ničivé demografické a socioekonomické stopy. Nejtemnější epizodou tohoto období byla bezpochyby bitva tří císařů u Slavkova (Austerlitz) v prosinci roku 1805. Přítomnost statisícových nepřátelských i spojeneckých armád znamenala pro lokální ekonomiku naprostou katastrofu. Vojenské rekvizice připravily hospodáře o dobytek, osivo i základní životní potřeby. Nedostatek lidských zdrojů a zničená úroda vedly k bezprostřednímu zhroucení zemědělské produkce, což vyústilo v rozsáhlý hladomor a šíření infekčních chorob. Dobové prameny dokládají, že sekundární oběti z řad civilního obyvatelstva v důsledku podvýživy a nemocí až šestinásobně převýšily přímé vojenské ztráty na samotném bojišti.

Dopady válek, kombinované s permanentními vojenskými výdaji, zcela vyčerpaly rakouskou státní pokladnu, což vedlo až ke státnímu bankrotu monarchie v roce 1811. Škody za následnou okupaci v roce 1809 byly jen v samotném Brně vyčísleny na astronomických padesát šest tisíc zlatých. Křehké oživení nastalo až po vídeňském kongresu (1814–1815), který nastolil v Evropě konzervativní řád a éru metternichovského absolutismu. Význam Opavy v tomto restaurativním uspořádání Evropy byl symbolicky stvrzen v roce 1820, kdy město hostilo diplomatický kongres vítězných mocností Svaté aliance (za účasti ruského cara, pruského krále a rakouského císaře), na němž se koordinoval postup proti revolučním hnutím na Apeninském poloostrově.

Konzervativní stabilita však představovala pouze příslovečný klid před bouří. Klimaxem narůstajícího socioekonomického napětí a neřešených nacionálních i sociálních otázek se stal revoluční rok 1848, známý jako „jaro národů“. Myšlenky na zrušení feudálních přežitků, svobodu tisku a shromažďování i národní rovnoprávnost hluboce rezonovaly napříč společností na Moravě i ve Slezsku.

Když ve Vídni vypukly ozbrojené pouliční boje, císařský dvůr v čele s Ferdinandem I. Dobrotivým musel v říjnu 1848 urychleně opustit hlavní město. Své útočiště nalezl na Moravě, konkrétně v Arcibiskupském paláci v Olomouci. Olomouc, silně opevněná a relativně izolovaná od revolučních center, se tak na sedm měsíců stala de facto hlavním městem habsburského impéria. Právě v těchto zdech se 2. prosince 1848 odehrál jeden z klíčových aktů moderních středoevropských dějin: císař Ferdinand I. zde abdikoval ve prospěch svého tehdy osmnáctiletého synovce Františka Josefa I., jehož dlouhá vláda následně vtiskla monarchii její konečnou podobu.

Na politické scéně mezitím probíhal ostrý boj o budoucí státoprávní uspořádání. Zatímco česká liberální politika v Praze, reprezentovaná Františkem Palackým, v rámci první pražské petice silně formulovala požadavky na těsné státoprávní spojení historických českých zemí (Čech, Moravy a Slezska) , moravská politická reprezentace tento asimilační tlak razantně odmítla. Moravský zemský sněm (ještě ve své stavovské podobě rozšířené o zástupce královských měst) na jaře 1848 možnost takového státoprávního spojení s Čechami kategoricky vetoval. Moravané se obávali pragocentrické hegemonie a namísto toho prosazovali vizi federalizovaného Rakouska, v němž by Morava vystupovala jako plnoprávná, suverénní a sebevědomá zemská jednotka.

Z hlediska sociální struktury představovala nejdůležitější výdobytek revoluce definitivní zrušení poddanství, roboty a desátků. Zásadní a historickou roli v tomto aktu sehrál rakouský politik německé národnosti ze Slezska, Hans Kudlich. Tento lékař a syn sedláka z úvalenského venkova, působící jako nejmladší poslanec revolučního Říšského sněmu (přesunutého později do Kroměříže), podal 26. července 1848 formální návrh na plné zrušení poddanských povinností. Rakouský parlament tento návrh dne 7. září 1848 schválil, čímž Kudlich přispěl k osvobození více než 14 milionů sedláků v celé habsburské monarchii. Zrušení nevolnictví bylo krokem, který nejen právně zrovnoprávnil venkovské obyvatelstvo, ale především vytvořil nezbytný ekonomický předpoklad pro nadcházející průmyslovou revoluci – masivně uvolnil z venkova pracovní sílu, jež vzápětí začala migrovat do se tvořících městských průmyslových aglomerací.

Průmyslová revoluce a ekonomická transformace

Hospodářský vzestup, který organicky navázal na ústup napoleonských válek a uvolnění pracovního trhu po roce 1848, radikálně a nevratně transformoval tvář Moravy a Slezska. Obě země se staly klíčovým průmyslovým motorem celého předlitavského prostoru. Státní instituce začaly aktivně podporovat soukromé podnikání prostřednictvím velkých bezúročných půjček, protekcionistické politiky, distribuce technologií a zřizováním odborných technických škol. Vydání živnostenského řádu v prosinci 1859, které odstranilo zastaralý systém cechů, pak definitivně otevřelo cestu svobodnému kapitalistickému podnikání.

Textilní průmysl a fenomén moravského Manchesteru

V první polovině 19. století tvořil naprostou páteř moravské i slezské industriální ekonomiky textilní průmysl. Absolutním epicentrem této revoluce se stalo Brno a jeho bezprostřední okolí. Již v roce 1807 zde zahájila provoz vůbec první strojní přádelna vlny na území dnešního Moravskoslezska. Postupná aplikace parních strojů vedla k raketovému nárůstu produkce.

Kolem poloviny století již v Brně a na jeho předměstích fungovalo více než 30 rozsáhlých textilních továren, což představovalo celkem tři čtvrtiny veškerých průmyslových kapacit města. Zrodily se gigantické areály jako Vlněna či Mosilana, které z Brna učinily centrum světového významu, čímž si město po právu vysloužilo označení „moravský“ či „rakouský Manchester“. Strojová tovární výroba zde postupně drtivě eliminovala tradiční manufakturní a cechovní struktury, i když specifické cechovní soukenictví (zaměřené na luxusnější či atypickou produkci) se částečně udrželo až do čtyřicátých let 19. století.

Ve Slezsku se analogickým průmyslovým srdcem stalo dvojměstí Bílsko-Bělá (Bielsko-Biała). Rok 1806, kdy zde byly v místních manufakturách poprvé instalovány spřádací stroje, je historiky konsenzuálně považován za absolutní počátek průmyslové revoluce v tomto subregionu. Během několika dekád se Bílsko-Bělá etablovala jako jedno z nejproduktivnějších center tkalcovství v říši, přičemž místní vysoce kvalitní sukno zásobovalo trhy od Vídně po Halič. Strojírenský průmysl, vznikající původně jako servisní obor pro produkci a údržbu textilních strojů (jako např. První významná strojírna Luz & Schöll ve Šlapanicích u Brna), se záhy etabloval jako samostatný a mocný ekonomický pilíř.

Těžba uhlí a metalurgie

Zatímco západ a střed regionu ovládly dýmající komíny textilek, severovýchodní cíp Moravy a Slezska pohltila éra černého uhlí a surové oceli. Objev vydatných a vysoce kvalitních ložisek černého uhlí a strategická nutnost jeho systematické těžby stály u zrodu fenoménu Ostravsko-karvinského revíru (OKR). Navzdory mimořádně složitým geologickým podmínkám (četné tektonické zlomy, velké dobývací hloubky a metan) se OKR během druhé poloviny 19. století vyvinul v nejvýznamnější uhelnou a hutní základnu habsburské monarchie.

Průkopníky masivní hlubinné těžby a industriálního velkokapitalismu se zde staly mocné šlechtické a finančnické rody. Zásadní globální roli sehrál rod Rothschildů, jenž v roce 1843 kapitálově zcela ovládl Vítkovické železárny a paralelně začal systematicky investovat do těžby uhlí přímo na území města Ostravy a v jeho blízkém okolí. Během několika málo let zde byly vyhloubeny klíčové doly jako Šalamoun, Antonín, Karolina, Hlubina (ve Vítkovicích) a důl Jindřich (v Přívozu).

V karvinské a fryštátské části Slezska naopak dominoval vlivný šlechtický rod Larisch-Mönnichů. Jan hrabě Larisch-Mönnich a jeho syn Jindřich vybudovali obrovské průmyslové impérium. Zisky z uhlobaronství z nich učinily jedny z nejbohatších podnikatelů Rakouska-Uherska, což se odrazilo i v jejich bezprostředním vlivu na císařském dvoře – Jan Larisch-Mönnich zastával dokonce prestižní post rakouského ministra financí a dlouhá léta působil jako zemský hejtman ve Slezsku. Do uhelného byznysu se zapojila rovněž Těšínská komora a později mocná Báňská a hutní společnost. Hutní průmysl kromě Vítkovic prosperoval i ve slezském Třinci (železárny Těšínské komory), kde se mimo těžké produkce odlévaly také jemnější architektonické prvky, pomníky a kandelábry.

Odvětví průmyslu	Geografická centra	Významní aktéři a podniky
Textilní a oděvní	Brno, Bílsko-Bělá, Šumperk, Nový Jičín	Vlněna, Mosilana, manufaktury v Bílsku
Těžba černého uhlí	Moravská Ostrava, Karviná, Rosicko-Oslavansko	Rothschildové, Larisch-Mönnichové, Báňská a hutní spol.
Metalurgie a strojírenství	Vítkovice, Třinec, Šlapanice	Vítkovické železárny, Třinecké železárny, Luz & Schöll
Dřevozpracující	Koryčany, Bystřice pod Hostýnem	Thonet (ohýbaný nábytek světového věhlasu)

Železnice

Zcela nepostradatelným katalyzátorem a urychlovačem popsaného průmyslového boomu se stala revoluce v dopravě, zhmotněná ve výstavbě parostrojní železniční sítě. Prominentní místo zde zaujímala Severní dráha císaře Ferdinanda (Kaiser Ferdinands-Nordbahn - KFNB). Její původní strategickou vizí bylo fyzicky propojit srdce monarchie, Vídeň, s průmyslovou Haličí a s Krakovem.

Trať přirozeně sledovala geologicky a topograficky příhodný tok řeky Odry. Historický průlom nastal v roce 1841, kdy na Moravu dorazily první vlaky (do Břeclavi a Starého Města u Uherského Hradiště). Ještě ve čtyřicátých letech pak trať dosáhla klíčových logistických bodů v Přerově, Ostravě a Bohumíně. Napojení regionu na moderní železniční síť znamenalo gigantickou kompetitivní výhodu: radikálně to zlevnilo a zrychlilo transport karvinského uhlí k vídeňským továrnám a umožnilo masový export moravského sukna, cukru a piva na globální trhy. Tento dopravní uzel rovněž podnítil bezprecedentní rozvoj cukrovarů a potravinářského průmyslu napříč úrodnou Hanou. Na dopravní infrastrukturu se v Brně váží i monumentální inženýrská díla, jako např. proslulý železniční viadukt zvaný „Brněnský drak“.

Demografická exploze, urbanizace a architektonická transformace měst

Industrializace vyžadovala masivní alokaci pracovní síly, což spustilo bezprecedentní vnitřní i vnější migraci obyvatelstva a odstartovalo éru rapidní urbanizace. Města, po staletí sevřená v úzkých korzetech svých středověkých a barokních hradeb, začala expandovat do okolní krajiny.

Tento demografický a prostorový šok se nejvíce projevil na Ostravsku a Karvinsku. Zpočátku si první doly vystačily s místními pracovníky z okolních vesnic, ale narůstající objem těžby si brzy vyžádal enormní import pracovní síly. Nález uhelných slojí zcela transformoval tvář Karviné (Karvinná), jež z ospalé vsi se 630 obyvateli v roce 1803 explodovala na rušné průmyslové město čítající téměř 17 000 obyvatel na prahu 20. století. Do ostravského a karvinského revíru proudily desetitisíce nemajetných imigrantů nejen z chudších, agrárních oblastí Moravy a Slezska, ale především z ekonomicky zaostalé a přelidněné rakouské Haliče. Tento masivní demografický příliv měl zásadní dopad na národnostní a jazykovou skladbu obyvatelstva Ostravska, výrazně zde posílil polský a židovský element a utvořil vysoce heterogenní a sociálně výbušné prostředí.

Zároveň se zásadně proměnil ráz krajiny. Objevily se obrovské kuželové haldy hlušiny, neustálá hlubinná těžba způsobovala masivní poddolování, které vedlo k propadům terénu a zaplavování oblastí důlními vodami. Pro stovky přistěhovalců musely těžební společnosti narychlo budovat rozlehlé dělnické a hornické kolonie, které tvořily zcela specifické urbanistické celky. Environmentální daň za toto "černé zlato" byla obrovská; například v karvinské oblasti Doly musela být kvůli statickým poruchám stržena řada historických budov včetně tzv. Starého zámku či monumentálního kostela s kapacitou 4000 věřících.

Velká historická centra jako Brno a Opava reagovala na urbanizační tlaky a potřebu moderní hygieny a reprezentace velkorysými architektonickými koncepcemi, pro které se přímou inspirací stala vídeňská Ringstrasse (Okružní třída). V polovině 19. století definitivně ztratilo městské opevnění svůj vojenský význam. Brno ve snaze rozšířit vnitřní město postupně zbouralo své mohutné barokní bastiony a na jejich místě počátkem 60. let 19. století vytyčilo široké, reprezentativní bulváry osázené stromořadími. Podél této Ringstrasse vznikaly luxusní stavební parcely, na kterých bohatnoucí průmyslová a finanční buržoazie nechala vystavět výstavní nájemní domy, honosné paláce, budovy divadel a škol v duchu tehdy módního historismu (neorenesance, neogotika). Podobně byla koncipována i organizace městské dopravy a navazujících předměstských průmyslových areálů.

Identický urbanistický proces proběhl ve Slezsku, v tehdejším zemském hlavním městě Opavě. Pod taktovkou hlavního městského inženýra a architekta Eduarda Labitzkého byla vypracována regulační a asanační koncepce, která přeměnila obvod bývalých hradeb na zelenou a reprezentativní okružní třídu. Od výstavní budovy dnešního Slezského zemského muzea přes honosné měšťanské paláce se Opava stala architektonickým skvostem. Převládající historismus zde plynule, zejména na přelomu 19. a 20. století, přecházel do florálních i geometrických forem vídeňské secese. Později byl tento vývoj završen stavbami v duchu raného expresionismu, jakým byl monumentální obchodní dům Breda & Weinstein z konce dvacátých let.

Prusko-rakouská válka

Navzdory hospodářskému růstu nebyl vývoj Moravy a Slezska izolován od velmocenských konfliktů na evropském kontinentu. Letitý antagonismus mezi Pruskem a Rakouskem, soutěžícími o politickou a ekonomickou hegemonii nad roztříštěným německým prostorem, eskaloval v polovině roku 1866 v prusko-rakouskou válku. Strategická poloha Slezska a Moravy učinila z těchto regionů bezprostřední nástupiště invazních armád a následně dějiště krvavých ústupových bojů.

Pruská vojska, vyzbrojená modernějšími zadovkami (jehlovkami) a těžící ze superiorní logistické připravenosti s využitím telegrafů a železnic, vtrhla v červnu 1866 na území habsburské říše. Jeden z hlavních invazních proudů postupoval přes území rakouského Slezska (kde došlo k prvním přestřelkám, např. u Písečné) na severní Moravu a dále do vnitrozemí.

Po fatální a strategicky rozhodující porážce rakouské Severní armády (a jejích saských spojenců) u Sadové nedaleko Hradce Králové dne 3. července 1866 – což bylo střetnutí přesahující 430 000 nasazených vojáků a představující po bitvě u Lipska druhou nejmasovější bitvu celého 19. století – nastal zmatený a často panický ústup císařských vojsk směrem k Vídni.

Právě během tohoto ústupu se střední Morava proměnila v krvavé bojiště. Agresivně postupující pruské kolony dostihly zadní voje Rakušanů a v polovině července došlo k sérii tvrdých šarvátek a jezdeckých srážek u Tovačova a na Přerovsku (v lokacích Rokytnice a Dluhonice). Zmatek v rakouském velení a demoralizace vojska způsobily, že v těchto zbytečných jatkách, například jen u Tovačova během pouhých dvou hodin, padlo dalších více než 500 rakouských vojáků a zbytek byl vržen zpět za řeku Moravu či donucen stáhnout se pod ochranu olomoucké pevnosti. Střety znamenaly nejen lidské ztráty, ale armády za sebou nechávaly pustošení a smrtící epidemie cholery, která krutě zdecimovala i civilní moravské obyvatelstvo.

Důsledky prusko-rakouské války dalece přesáhly bojiště. Rakousko bylo donuceno přistoupit na zrušení Německého spolku, čímž definitivně ztratilo svůj historický vliv v německém prostoru a bylo vytlačeno z rodícího se sjednoceného Německa pod taktovkou Berlína. Itálii navíc muselo odevzdat Benátsko, navzdory paradoxnímu úspěchu rakouského loďstva admirála Tegetthoffa v bitvě u Lissy. Krizová vnitropolitická situace a oslabení prestiže císaře Františka Josefa I. následně přímo vynutily provedení rakousko-uherského vyrovnání (1867), vznik dualistické monarchie a zavedení prosincové ústavy. Tento krok, vnímaný českými národními představiteli jako zjevná nespravedlnost (tzv. dualismus bez Čechů), zcela překalibroval politickou situaci: federalismus opírající se o etnický princip byl opuštěn a česká i moravská reprezentace se plně upnula k radikálnímu boji za prosazování historického státního práva.

Národní obrození a emancipace

Pokud byla první polovina 19. století na Moravě a ve Slezsku charakterizována dynasticismem a zemským patriotismem (kde obyvatelé byli primárně „Moravany“ či „Slezany“ bez primárního ohledu na to, zda hovořili česky, německy, či polsky), druhá polovina století znamenala brutální zlom. Zemské vlastenectví bylo nenávratně pohlceno moderním etnolingvistickým nacionalismem. Jazyk přestal být pouze komunikačním prostředkem; stal se konstitutivním znakem národní identity a hlavní, často nekompromisní zbraní politického a ekonomického boje.

Etnolingvistická mapa a dominance ve městech

Demografická situace byla vysoce komplexní. Data ze sčítání lidu z roku 1910, jež jako určující faktor používala tzv. obcovací řeč (Umgangssprache), ilustrují etnickou pestrost regionu. V rakouském Slezsku se k německé obcovací řeči přihlásilo 325 530 obyvatel (43,9 %), k polštině 235 224 (31,7 %) a k češtině, moravštině či slovenštině 180 341 osob (24,3 %). Historici ovšem upozorňují, že tento statistický model nahrával německému živlu, neboť například početná asimilovaná židovská minorita v obou zemích z pragmatických důvodů volila němčinu.

Na Moravě tvořili etničtí Slované jasnou početní majoritu, nicméně ekonomický kapitál, klíčový průmysl a politická správa (radnice) většiny významných center zůstávaly pevně v rukou německojazyčných vrstev. Podle dat z počátku 20. století mělo všech šest největších měst na Moravě (Brno, Jihlava, Olomouc, Moravská Ostrava a Vítkovice) pro-německé radnice, které systematicky preferovaly německé instituce a znesnadňovaly rozvoj slovanského školství.

Školství a spolkový život jako bitevní pole

Přední linií národnostního konfliktu se stalo školství. Většina prestižních vzdělávacích institucí v regionu byla německá. Například ve Slezsku si všechny střední odborné školy – tzv. reálky (Realschulen) – zachovaly exkluzivně německý vyučovací jazyk po celé 19. století, což v praxi znamenalo germanizaci ambiciózních studentů ze slovanských rodin.

Jako defenzivní i ofenzivní odpověď na tuto hegemonii se začala zvedat vlna občanské a vlastenecké aktivity v podobě zakládání podpůrných spolků (tzv. Matic), jež shromažďovaly soukromý kapitál na financování české literatury a vzdělávání. Již v roce 1849 byla v Brně založena Matice moravská (původně Národní jednota), která se jako vědecký a humanitní spolek odvolávala na tradice slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

Ještě dramatičtější byla situace ve Slezsku, kde v roce 1877 vznikla z iniciativy slovanských patriotů Matice opavská. V Opavě, metropoli s 80% většinou německy cítících obyvatel, byl jakýkoliv projev slovanského národního života ostře tlumen. Matice opavská přesto dokázala v roce 1880 zakoupit strategický dům na Rybím trhu v centru města, čímž vznikl Matiční dům – tepající centrum slovanského kulturního, divadelního i spolkového života v rakouském Slezsku. Nejvýznamnějším historickým úspěchem tohoto spolku bylo zřízení vůbec prvního slovanského gymnázia ve Slezsku v září 1883 pod vedením ředitele Vincence Praska. Následovalo masivní zakládání sítí mateřských a obecných škol a v roce 1911 (z iniciativy Matice Osvěty Lidové) i prvního dívčího lycea, což odráželo dobové snahy o ženskou emancipaci a právo žen na důstojné intelektuální uplatnění.

Krvavý boj o univerzitu a slezský trojúhelník

Tzv. „boj o duše“ občas fyzicky eskaloval do ulic. Nejčernější epizodou těchto třenic se stal vleklý česko-německý konflikt o zřízení druhé slovanské univerzity, jejímž sídlem mělo být Brno. Německá dominance na brněnské radnici a radikální část buržoazie tento projekt urputně bojkotovaly v obavě, že by masivní příliv slovanského studentstva, inteligence a kapitálu narušil etnický status quo města.

Tlak na vídeňskou vládu a ostrá rétorika vyvrcholily na začátku října roku 1905, kdy byl do Brna svolán mohutný sjezd německých nacionálních organizací, tzv. Volkstag. Tento sjezd se stal katalyzátorem napětí: z obou táborů byly do ulic svolány masy demonstrantů. Zběsilé pouliční potyčky mezi Slovany a Němci vyžadovaly brutální vojenský a policejní zásah. Při chaotickém střetu s ozbrojeným kordonem u Besedního domu byl tehdy smrtelně zraněn bodákem mladý dělník František Pavlík. (Tato krutá událost, jež otřásla celou monarchií, hluboce zasáhla brněnského hudebního genia Leoše Janáčka, který z tohoto traumatického zážitku vytěžil materiál pro svou expresivní klavírní sonátu zvanou 1. X. 1905).

Na východním pomezí, na Těšínsku, byla situace ještě zkomplikovanější díky masivnímu prolínání tří etnik: polského, českého a německého. Uvědomělý polský národní život zde čerpal sílu z vlastních, ryze lokálních kořenů již od roku 1848. Hospodářský boom OKR navíc v 70. letech přilákal desítky tisíc haličských dělníků hovořících polsky, což naprosto změnilo demografické ukazatele revíru. Střet dvou politických vizí – českého konceptu nerozdělitelnosti území Koruny české a polského etnicko-jazykového programu usilujícího o expanzi obnoveného Polska – vytvořil na Těšínsku naprosto nesmiřitelné, zaminované prostředí. Obě strany vyvíjely intenzivní agitační činnost (Poláci např. prostřednictvím poslanců Józefa Londzina a Tadeusze Regera požadovali přičlenění obcí k Polsku hned v roce 1918) a tento latentní konflikt explodoval bezprostředně po rozpadu monarchie ve známou sedmidenní válku v lednu 1919. Přes staleté sdílení tohoto území se zde obyvatelům nikdy nepodařilo zformovat nadnárodní "slezskou" solidaritu.

Moravské vyrovnání

Blokáda politického systému a bezprostřední paralýza Moravského zemského sněmu kvůli národnostní obstrukci vyvolala nutnost radikálního státoprávního řezu. Násilné události z podzimu 1905 v Brně jen podtrhly skutečnost, že dosavadní ústavní model selhává. Za moderování Vídně se zástupci obou znesvářených stran (slovanské a německé) dokázali dohodnout na průlomovém řešení. Ve dnech 16. až 22. listopadu 1905 schválil zemský sněm sadu čtyř komplexních norem, jež vstoupily do evropských dějin ústavního práva jako Moravské vyrovnání (Mährischer Ausgleich) či Moravský pakt.

Tento institucionální experiment spočíval ve světově unikátním opuštění teritoriálního principu ve prospěch uplatnění principu personálního – tedy národnostní příslušnosti jedince.

Zákony Moravského vyrovnání z roku 1905	Jádro a dopady reformy
Nový volební řád	Zavedl systém národnostních katastrů (slovanského, německého a velkostatkářského). Voliči byli registrováni výhradně podle své deklarované národnosti, což vyloučilo možnost majorizace menšiny v míšených oblastech. Počet poslaneckých mandátů obou etnik byl fixně a spravedlivě garantován.
Nové zemské uspořádání	Reorganizovalo strukturu moravského zemského výboru (exekutivy) podle přísného národnostního klíče tak, aby v něm měly paritní zastoupení obě komunity.
Zákon o užívání zemských jazyků	Explicitně kodifikoval plnou a objektivní rovnoprávnost češtiny a němčiny v praxi zemských a samosprávných orgánů, zamezující diskriminaci ve styku úřadů s občany.
Školský zákon (Lex Perek)	Radikálně reorganizoval dohled nad vzděláváním. Všechny školské rady (od zemské přes okresní až po místní) se rozdělily na samostatné slovanské a německé sekce. Zakotvil rovněž zásadu, že o zakládání škol nerozhoduje momentální národnostní složení obecního zastupitelstva, a především princip, že žák musí navštěvovat výhradně tu školu, jejímuž vyučovacímu jazyku objektivně rozumí (slovanské děti do slovanských, německé do německých). To zásadně otupilo germanizační, potažmo čechizační tlak na děti dělníků ze smíšených manželství.

Tento grandiózní pakt dosáhl svého cíle. Až do začátku první světové války vyrovnání na Moravě reálně pacifikovalo etnické konflikty, odstranilo zátěže u zemského soudu a vytvořilo překvapivě stabilní a tolerantní prostředí. Jeho úspěch posloužil Vídni jako exportní ústavní vzor, který byl s mírnými modifikacemi později aplikován i v dalších etnicky složitých oblastech říše (především v Bukovině v roce 1910 a vyjednával se i pro Halič).

Věda, umění a kulturní milieu na prahu moderny

Ohromná koncentrace kapitálu, urbanizace a ustavení občanských svobod vytvořily na Moravě i ve Slezsku ideální inkubátor pro vědecký, umělecký a spolkový rozmach. Ruku v ruce s továrními komíny se začaly budovat chrámy kultury. Výrazným hybatelem kulturního dění, zejména v dříve monopolně německém prostředí, byl rozvoj občanských a vědeckých institucí. Vzniklo např. Moravské zemské muzeum (v Brně, r. 1817), jež zpočátku fungovalo spíše na nadnárodním stavovsko-vědeckém základě, postupně se ale vypracovalo v mocnou vědecko-výzkumnou instituci v oblasti přírodních i humanitních věd.

Divadelní scény byly zrcadlem politické emancipace. Do konce 19. století na území Moravy suverénně panovalo vysoce sebevědomé a architektonicky monumentální německojazyčné divadlo (zejména provázané s elitami ve Vídni). Postupem času se však začaly masivně formovat scény slovanské; v Brně tak jako zázemí a tribuna slovanské společnosti vznikl kromě věhlasného Besedního domu (centra kulturních a společenských aktivit) i Národní dům (z roku 1894), v němž posléze sídlilo stálé slovanské divadlo (pozdější Divadlo Jiřího Myrona). Tyto stolové společnosti a elitní salony hrály zásadní formativní roli při definování národní inteligence.

Duchovní a intelektuální klima regionu se zhmotnilo ve fenoménech a osobnostech, které daleko překročily horizonty střední Evropy. Literatura nalezla na Moravě hluboký rezervoár inspirace v obou jazykových kulturách. Bezprecedentní evropské a celosvětové úrovně dosáhla Marie von Ebner-Eschenbachová (1830–1916). Z této šlechtičny, původně rozené hraběnky Dubské z Třebomyslic ze Zdislavic u Kroměříže, jež se v osmnácti letech provdala za důstojníka Mořice Ebnera z Eschenbachu, vyrostla jedna z historicky nejvýznamnějších rakouských a německy píšících spisovatelek celého 19. století. Značnou část života trávila ve Vídni , ale do svých psychologicky pronikavých a sociálně kritických děl (např. povídka Krambambuli z roku 1883 či romány Božena a Obecní dítě) vkládala reálie inspirované svými moravskými dětskými a šlechtickými zkušenostmi. Její gigantický humanistický a literární přínos byl stvrzen skutečností, že byla v letech 1910 a 1911 dokonce oficiálně nominována na Nobelovu cenu za literaturu.

Teprve v tomto kvasu mohla vyrůst i hudební ikona Moravy – hukvaldský rodák a skladatel Leoš Janáček (1854–1928). Jeho celoživotní pevné provázání s Brnem nebylo jen umělecké, nýbrž i hluboce občanské. Ve výrazně germanizovaném Brně vedl Janáček Pěvecký spolek Svatopluk a v rámci svých rusofilských tendencí spoluzakládal Ruský kroužek. Janáčkův naprosto nesmlouvavý, vášnivě pročeský postoj k národnostní otázce odrážel tvrdou realitu městského česko-německého pnutí. Genialita jeho kompozic, namátkou lyrika Po zarostlém chodníčku, existenciální V mlhách či mistrovská expresivita opery Její pastorkyňa, v sobě syntetizovala moderní psychologii, ozvuky autentického moravského folkloru a specifickou drsnou melodičnost.

Ve výčtu hybatelů globálních dějin nesmíme opomenout geniálního silesiana, lékaře Sigmunda Freuda (1856–1939), jenž se sice profesně usadil ve Vídni a Londýně, své kořeny má ovšem v moravsko-slezském Příboře, kde se narodil. Revoluční objevy zákonitostí dědičnosti (genetiky) provedl v tichu augustiniánského kláštera na Starém Brně badatel Gregor Johann Mendel. Moravské prostředí dalo rovněž povstat filozofickým a politickým vůdcům obrození; na moravském pomezí vyrůstal i pozdější otec československého státu Tomáš Garrigue Masaryk, stejně jako intelektuál František Palacký či F. L. Rieger.

Významné osobnosti 19. stol.	Rodiště / Působiště	Klíčový přínos a obor působnosti
Hans Kudlich	Úvalno (Slezsko) / Vídeň	Nejmladší poslanec říšského sněmu, navrhovatel zákona o zrušení poddanství a roboty (1848).
Marie von Ebner-Eschenbachová	Zdislavice (Morava) / Vídeň	Čelní autorka německojazyčné literatury s hlubokým morálním a sociálním přesahem, nominována na Nobelovu cenu.
Leoš Janáček	Hukvaldy / Brno	Hudební skladatel, folklorista a sbormistr; zakladatel moderní světové vážné hudby s moravskými a slovanskými kořeny.
Rod Larisch-Mönnichů	Karviná (Slezsko)	Obří uhelné impérium, investice do modernizace dolů; Jan L.-M. ministr financí a dvorský maršálek, Jindřich zemský hejtman.
Sigmund Freud	Příbor (Morava/Slezsko)	Zakladatel psychoanalýzy transformující pohled na lidskou psychiku.